Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

začátek románu

23. 10. 2020
1
2
243

koncept začátku románu

Poprvé jsem na to narazil úplnou náhodou. V kupé vlaku jsem našel zápisník, ve kterém byly jakési nákresy, spousta čísel a písmen, a kromě toho i několikrát toto slovo. Moc mi to dohromady vlastně nedávalo smysl. Paradoxně byl vlak v té chvíli docela blízko jednomu ze vstupů. Podle vizuální stránky deníku jsem si myslel, že se jedná o nějakou mapu, snad pro nějakou počítačovou hru nebo fantasy svět. Jediné, co přilákalo moji pozornost a co mi utkvělo v paměti byl název – ono slovo – zdál se mi tak povědomý, jako bych ho předtím už mnohokrát slyšel. Říkal jsem si ale, že bude jednoduše nejlepší odevzdat zápisník do ztrát a nálezů.

Až později jsem si uvědomil a vlastně to i našel ve svém deníku. Slovo Mukvápi (ať už se to píše jakkoliv) se mi zdálo, slyšel jsem ho ve snu, ač jsem jeho význam neznal. V rámci toho snu to ale asi muselo být důležité, protože jsem si pamatoval pouze ono slovo a také pouze to jsem si zapsal. Je velmi pravděpodobné (bylo by ostatně znepokojivé, kdyby tomu bylo jinak), že jsem ho slyšel už předtím, nějak se mi vtisklo do paměti a pak se znovu objevilo ve snu.

Samozřejmě mě tato náhoda, pokud se to takto dá označit, v žádném případě nenechala chladným. Rozhodl jsem se zjistit více a začal jsem s hledáním slova a jeho významu. Nebylo mi to ale moc platné, protože nikde nic podobné nebylo, ačkoliv jsem v zoufalství zkoušel v obměnách různé tvary jako Mucvapi, Mucwapi nebo Mucvapy. Později mi jeden známý poradil, že by to třeba mohli být dvě slova, ale našel jsem jen litevské „mu kvapai“, což znamená doslova „moje vůně“. Na poprvé jsem to sice nesprávně přečetl a myslel, že je to „moje vůle“, a to by bylo alespoň trochu podnětné, ale bohužel i zde jsem se zklamal, a nakonec hledání tímto způsobem vzdal.

Mým druhým velkým pokusem bylo hledání člověka, kterému mohl deník patřit. Prý si ho totiž v kanceláři drah vyzvedl nějaký plešatící muž ve dlouhém kabátě. A tak jsem začal jezdit po oné trase, na níž jsem zápisník našel. Střídal jsem denní dobu, a dokonce i linky, neboť, jak jsem se později dozvěděl, tyto vlaky občas jezdí i jinudy. Ani toto mi ale nepřineslo žádné ovoce. Při snad již stém pokusu jsem znechucený vystoupil na náhodné zastávce z vlaku a z nervozity si zapálil cigaretu. Nádraží mi přišlo jaksi povědomě. Bylo smutné a šedivé stejně jako mraky na nebi, ze kterých padal déšť. Byl to typický podzimní den. Během kouření jsem kromě spousty nápisů na budově sledoval blízký les, který se tyčil nad údolím, kde stálo městečko se zastávkou, paneláky a továrny bůhví na co.

Pojednou mi přišel les jako jasný cíl mé cesty, což nejspíš bylo tím, že jsem chtěl tak trochu vypadnout z všeobjímající šedi, která ve mně ještě prohlubovala nedobrou náladu z marného hledání. A ačkoliv jsou mi tyto pocity blízké, a vlastně se jim rád vystavuji, a šedé scenérie sympatické, rozhodl jsem se jít do lesa, nyní zahaleného do lehkého oparu.

Cesta z nádraží byla víceméně intuitivní a již brzy jsem byl tam, kde jsem chtěl – pod korunami stromů, kam jen lehce dopadal sílící déšť. Přesto jsem raději oblékl sebe i svůj batoh do pláštěnky a pokračoval dál úzkou pěšinou, která jako by se postupně ztrácela. Během ujitých kilometrů jsem začínal mít pocit, že se les výrazně mění. Najednou už to nebyl větrolámek s kořeny vystupujícími od podrážek lidí, vyčištěnou zemí bez větviček a klestí a docela viditelným udržováním člověka, ale spíše prales, jaký si jen lze představit ve střední Evropě – rozhodně tedy ale ne tropickou džungli, která asi člověku vytane na mysl, když se řekne slovo prales. Většina země byla pokrytá tlejícími stromy, větvemi nebo alespoň mechem. Musel jsem tak dávat dobrý pozor, abych neublížil sobě ani přírodě.

Velmi podivné na celé této mojí výpravě bylo, že jsem úplně přestal vnímat čas. Měl jsem sice představu, jakou vzdálenost jsem ušel, ale vůbec ne, jak dlouho mi to trvalo. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se začíná stmívat. Podíval jsem se tedy na hodinky, ale ty ukazovaly, že půl druhé. Musely se tedy zastavit, chvilku potom, co jsem vstoupil do lesa. Rozhodl jsem se, že budu postupovat jinak, byla zhruba půlka října, čas se tedy ještě nezměnil na zimní, a slunce tedy mohlo zapadat kolem půl šesté, nejpozději v šest. Což znamená, že jsem při své průměrné rychlosti čtyři kilometry v hodině, možná tři vzhledem k pralesnímu terénu, ušel něco kolem dvanácti třinácti kilometrů.

Na chvilku jsem se zastavil a rozhlídl se. Došlo mi, že se zpátky už asi nezvládnu vrátit za světla a možná by bylo nejlepší zkusit tu někde přespat a vrátit se, jakmile to světlo dovolí. Cesta po tmě, ač jsem s sebou měl svítilnu, by mohla znamenat další bloudění a možná naprosté odklonění od směru, kterým bych měl jít. Potíž byla, že jsem nikde neviděl vhodné místo. Déšť už sice před nějakou dobou přestal, ale spát v mokrém mechu nebylo to, co bych chtěl dnes podstoupit. Cestou sem ale asi nic vhodného nebylo, jediná rozumná cesta je tedy dál do lesa. Také mě napadlo, že třeba už za chvilku bude jeho konec.

Po další chvilce, když už byla tma na spadnutí a já si musel dopomáhat v chůzi svítilnou, jsem narazil na cosi, co se podobalo krmelci, ale bez té části, ze které se krmí zvířata. Nicméně to byla budka s místnůstkou v patře, do které vedl žebřík. Celá stavba tedy vypadala jako velmi nízký posedu, nebo kombinace tohoto a krmelce. S chutí jsem vylezl nahoru, místnůstka byla prázdná. Seno se sem asi dává na zimu a možná i to korýtko, pomyslel jsem. Vzhledem ke všem okolnostem dne jsem se natáhl a v podstatě hned usnul, což bylo trošku podivné, protože se spaním v lese občas mívám potíž.

V noci se mi pak zdál sen, že jsem ve dne v této budce a kolem chodí jakési divné zvíře. Vypadá jako laň s podivnými ostrými kopýtky a těma nejkrásnějšíma očima. Napadlo mě přitom antické epiteton volooká. Byla ale nějaká zvláštní, na svou krásu se totiž chovala poměrně hrubě, jako by na mě chtěla zaútočit. Vždycky se na mě dlouze podívala těma smutnýma očima a rozběhla se směrem ke mně s hlavou připravenou k nárazu. Byl jsem docela rád, že jsem se probudil a oddechl, že to byl jen sen. Jednoduše řečeno, měl jsem z toho zvířete podivný strach. Zpětně jsem si potom ale uvědomil, že kromě strachu jsem cítil i jakési propojení, jako kdyby to zvíře bylo mojí součástí nebo vzniklo, až na základě mojí existence. Nejsem si jist, jestli to vlastně zvládnu popsat.


2 názory

Aru
23. 10. 2020
Dát tip

sympatické - překlep


Aru
23. 10. 2020
Dát tip

čte se to dobře, až na občasné trošku delší vysvětlování. jsem zvědavej co z toho nakonec vyleze,

chtěl si hlubší kritiku, tak tady pár oprav/úprav:

 

"šedé scenérie jsou mi symptaické"

"Během ušlých kliometrů"

"ale ty ukazovaly, že půl druhé."

"jako velmi nízký posedu, anebo kombinace s krmelcem."


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru