Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 4/10
datum / id24.10.2020 / 512653Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno88x
počet tipů9
v oblíbených0x
Hledání kořenů 4/10

Na vyvýšených březích úvozové cesty se po obou stranách překlápěly vysoké porosty borůvčí pod tíhou nebývalého množství plodů. Právě začínaly modrat. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se k nim naše ženy a dívky zkusmo sklánějí, ale to bylo tak vše, čeho jsem byl schopen si všimnout. Pak už jsem neodtrhl oči od cesty, žádala si stoprocentní pozornost.

Hluboce vymletá, samý kámen, samý kořen, prudké stoupání. Jednička zařazená nastálo, občas, při překonávání náhlé změny sklonu za příčnou srážkou pro odtok dešťové vody nebo kvůli vystupující skále či kořenu, zůstat skoro stát na spojce a bleskově vymýšlet optimální manévr, abych neuvízl na břichu.

Zatínal jsem zuby, hekal, sténal, usykával, abych tomu autu v jeho krušném údělu ulehčil. Nikdy nepochybujte, že to pomůže. Pomáhalo to mým autům vždycky, služebním jako soukromým, všem, co jsem jich na lesních cestách vystřídal. S takovou hlasitě projevovanou spoluúčastí jsem vždycky dojel, kam jsem chtěl. Každé auto mi za to bylo vděčné a snažilo se, jak mohlo. Někdy už vůbec nemohlo a vzdalo to, ale to byly výjimky, a i ty se vyřešily, jen to chtělo trochu času a námahy. Jednou též zánovní svetr, který jsem z nedostatku jiného protiskluzového materiálu natahoval pod zadní kolo dvanáctsettrojky a pokaždé o tu délku na rozpažení rukávů šťastně popojel. Až do úplného roztrhání.

Někdy bylo třeba též cizí pomoci. Například, když jsem se nemohl hnout z místa přes kluzký smrkový kořen v cestě ani po vyzkoušení všech dostupných primitivních nástrojů a musel jsem vykročit nazdařbůh přes lesy a rozmoklá pole a hledat někde pomoc. Našel jsem ji a šťastně nakonec vyjel, ale žena ničemu z toho ani přes můj vyčerpaný vzhled a zablácené oblečení nevěřila a nikdy mi ten pozdní večerní příjezd neodpustila.

Teď to tak zlé nebude, jenom v tom nesmím tu svou Astřičku nechat plácat samu. Jen ji nepřestávat povzbuzovat!

Miloš vše prožíval s námi. Buď vytřeštěně mlčel, nebo – v klidnějších momentech – s­e nám omlouval, do čeho nás to dostal, a pak zas jednoslovně, spíš jen citoslovci, chválil a obdivoval, ale já jsem moc nevnímal, hekal jsem, usykával, kličkoval z kamene na kámen, abych koly spočíval vždy jenom na nich a nikdy mezi nimi. Však jsme také nikde sebemíň spodkem nezavadili, na to jsem měl příliš nastražené smysly. Ale vysvětlujte to šprýmařům Pavlovi a Jardovi, kteří se pak potutelně ptali, jestli mám výfuk celý, že viděli na kamenech čerstvé rýpance. Lháři. A i kdyby viděli, ty nemohly být od nás.

Oddechl jsem si náramně, když balvany z cesty postupně mizely a když prudké stoupání skončilo.

Teď jsem přehřátý motor mohl chladit a dokonce jednu chvíli zařadit dvojku. To už jsme jeli po rovině, les se rozestoupil a vlevo podél jeho kraje, táhnoucího se po hřebeni souběžně s námi, zjevilo se v oplocených zahradách několik chalup. Nezastavil jsem však. Až na křižovatce, kde tvrdá cesta uhýbala vlevo do lesa a dolů svahem a před námi dál po hřebeni vedla odtud už jen cesta měkká, travnatá, po celé délce zelená, dokud nevnikla znovu do lesa a tam nezhnědla jehličnatým opadem.

Stáli jsme pod starým sukatým smrkem s přibitými turistickými tabulkami. Ejhle, kde jsme! „Kudlačena (hřeben) 723 m.n.m.“ A pod tím žlutá značka rovně po hřebeni: „Kladnatá (sedlo) 2,5 km.“

Poslední samota pod Kladnatou je Macečkova. Mám utkvělou představu, že jsou od sebe jen kousek, nejlíp bude, jít tam přímo pasekami, jako tenkrát. O jiné cestě neuvažuji, ani o této turistické, která má vést přímo tam. Stejně chceme podívat se k Macečkům, a­­­ pak už to známe. S Milošem pojedu, až kam to půjde, nejmíň k Hatlapatkům. I tak se ještě dost nachodí.

Do příchodu ostatních jsme měli čas, tak jsme se šli podívat, kam vede ta kamenitá cesta.

Před námi se otevřelo prostorné údolí a cesta do něho spadala šikmo svahem.

Proti nám se volným krokem kolébala stará bělovlasá paní. Jednou rukou se opírala o hůl, v druhé nesla průhledný plastový kyblík s trochou borůvek na dně. Dali jsme se s ní do řeči, prozradili, kam máme namířeno a jen tak pro formu se zeptali, jestli se tam jde okolo Macečků.

„Šak ano, hen po téj cestě hore,“ potvrdila a hned varovala: „Nale tá Kladnatá je za Macečkem hrubě daleko!“

„To víme, už jsme tam jednou byli, ale šli jsme z druhé strany.“

„Já do tých kotárů fčíl ani na hřiby nechodím, nohy by ňa už nedonésly.“

„A u Macečků teď někdo je, když pan Maceček umřel?“

„Co pravíte?! Šak on neumřél!“

Co to? Slyším dobře?!

„Slyšeli jsme, že umřel.“

„Neumřél. Ona – M­acečková – j­e po smrti, on né. Živý je… A zdravý!“ Tak jak to řekla, člověk by soudil, že je zdravý podle ní až moc.

„To bude mít žena radost. Jdeme tam s mladými. Chceme děckám ukázat Kladnatou, aby věděly, odkud pocházel jejich pradědeček.“

„To je chvályhodné, děcka majú věděť odkáď pošly.“

„Kantor se jmenoval. Toto je jeho syn,“ představil jsem Miloše.

„Nale Kantoři sú hen důle,“ píchla holí, odkud jsme přijeli.

„Víme, jedeme od nich. Náš dědeček se ale narodil na Kladnaté. Ta chalupa byla prodaná nějakému doktorovi či komu už někdy za první republiky, to už ani není pravda. Kdo ví, kdo ji má teď.“

„Tož to ja, to já nemožu znať, já su tu přivdatá až po válce, fčíl to bude šedesáť rokůch. Šak hen býváme,“ ukázala holí přes borůvkovou paseku k nejbližší chalupě pod námi, měli jsme ji shora jako na dlani. Nějaký chlap tam akorát cosi nesl přes dvorek, u plotu to položil a jak viděl, že se díváme, zamával. Paní zvedla ruku, tu, co v ní volně visela hůl.

„To je můj,“ řekla, maličko jakoby s pýchou.

Na nějaké řeči a povykování to bylo daleko, tak jsme také jen zamávali.

„Nohy už ně hrubě neslúžijá,“ pokračovala a povzdechla si, „nikde sa nedoškrabu, edem tu, dookola, na hřiby, na haféry, fčíl idu lesti už sú, že by koláča napékla, můj ho rád.“

„Víte, jak je pan Maceček starý? Tomu musí být snad sto let.“

„Tolik mu byť nemože,“ zamyšleně vrtěla hlavou. „Osumdesáť… Lesti snáť nejaký rok přes… Nale to né, to on nemože byť tolik ode mňa.“

„Devadesát, paní! Nejmíň! Našemu dědečkovi by za rok bylo sto a on nemůže být o moc mladší.“

Pokrčila rameny, zavrtěla hlavou, pak přihodila: „Devadesáť. Víc ani rok.“

„Však se ho zeptáme. Uvidíme.“

„Šak baže, optajte sa, šak vám poví.“

„A žije on tam sám?“

„Tož ba, sám. Mladí za ním dójdú, dovezú zásoby a odjeďá. Nale on nic velice nepotřebuje, zdravý je, uvaří si, opatří sa. Prvňajší týdeň šél hen okolo. Pravíl, že ide do městečka.“

„Tak to je čipera. Vidíte, a už ho pochovávali.“

„A!“ mávla rukou, „ludé teho narepecú!“

„A Ondruchovy znáte, paní?“ vzpomněl jsem si. „Bývají někde tady, blízko.“

„Baže znám, on umřél, néni to dlúho.“

„To je mi líto. Byl to veselý člověk, takový pohyblivý, k světu.“

„Ja, dobrý byl, nale smrť sa nikeho neptá, jaký je. Je tvůj čas – ideš.“

Jindy hovorný Miloš toho moc nenamluvil. Asi že ho trápila ta noha. Anebo že tu byl jako v Jiříkově vidění. Všechno si prohlížel a pilně filmoval.

Ta cesta, co jsme na ní stáli, šla šikmo svahem do zalesněné doliny, kam jsme skrz les neviděli. Někde dole se stáčela do protisměru, vedla stále dolů, pak jsme ji viděli vybíhat z lesa a okolo té jejich chalupy. Míjela ještě dvě stavení, ale za ten les na naší straně už vidět nebylo, úplně dole jen úzká loučka a potůček běžely stále dolů do neznáma. Naproti za údolím se les opět zvedal k dalšímu hřebeni, pozvolna se táhl vzhůru a doprava, až ho za tímto naším blízkým lesem přestalo být vidět.

Někde tam, ještě víc vpravo, musí být Kladnatá.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.10.2020 06:24:06dát kritice tiprevírník

Ano, všechno proběhlo hladce.

24.10.2020 20:13:00dát kritice tipAlegna

kouzelná paní :-) a autíčko zvládlo kopec, tvoje povzbuzování pomohlo***

24.10.2020 19:17:04dát kritice tiprevírník

Žejo, Evžo? Pamětníci, to jsou hlavy otevřené.

24.10.2020 19:11:17dát kritice tiprevírník

Ale mně stačila i bez silného Kocourka malá Rudolfova tlačenka.

24.10.2020 19:08:19dát kritice tipEvženie Brambůrková

Jo pamětníci, ti jsou skvělí a člověk jen žasne, co v tolika letech zvládnou.

24.10.2020 17:37:56dát kritice tipKočkodan

No jo, Jardo, tak už to holt na světě chodí – bez tlačenky se někdy dál nedojde\nedojede.

Kdyby s tebou tenkrát v autě seděl Franta Kocourek, tak by tě popones a jelo by se dál...

24.10.2020 17:27:001 tipů dát kritice tiprevírník

Jsi hodná, Ivi, žes to tak se mnou prožívala.

Šak áno, to děcka majú věděť.

24.10.2020 17:22:591 tipů dát kritice tiprevírník

Tys to vyhmátl, Luboši, přesně tak, ten kluzký smrkový, to byl můj nejhorší případ uváznutí v lese. Stačilo, aby někdo jen trochu zatlačil, hned za ním už se kola měla čeho chytit. A do nejbližší vsi to bylo přímkou přes pole nejmíň dva kilometry, no ale musel jsem se tam vydat. Tak tento kořen si mě, jak říkáš, schválně vyhledal, abych se sám chytil do pasti.

24.10.2020 17:22:42dát kritice tipblacksabbath

....a já jsem s tebou neodtrhla oči od cesty, protože si žádala stoprocentní pozornost....vydechla jsem si až při povídání s tou paní...Jjjj....„To je chvályhodné, děcka majú věděť odkáď pošly.“..*/****************

24.10.2020 16:42:451 tipů dát kritice tipKočkodan

Jsou určitě i kořeny, které bys (znovu) hledat nechtěl. Narážím tím například na ten kluzký smrkový. Stejně mám pocit, jestli si spíš kořeny nevyhledávaly tebe.

A někdy existuje spojitost mezi kameny skutečnými a obraznými, vždyť ti po (z)mizení kamenů na cestě jistě spadl kámen ze srdce.

24.10.2020 11:20:50dát kritice tiprevírník

Vidíš, Gabi, na to jsem v té uvolněné chvíli ani nepomyslel. Zato ty myslíš na všechno, cérenko starostlivá. A máš pravdu, byl to fakt stejně ošklivý sešup, kdy nejvíc záleželo na brzdách. Ale sjeli jsme šťastně až do "Kantorů".

24.10.2020 11:04:50dát kritice tipgabi tá istá

ani si nemôžem vydýchnuť, keď viem, že vás čaká ešte cesta dole, ty dobrodruh! *

24.10.2020 10:34:361 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, jen pokud bys nebyla vytřeštěná jako Miloš a napjatá jako já.

Ta paní byla fakt milá.

24.10.2020 10:21:361 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, asi bych se smíchy neudržela v tom vašem autě, muselo to být legrační:-))

Hezky jsi vykreslil rázovitou paní...

24.10.2020 10:13:02dát kritice tiprevírník

No jo, Dianko a Renátko, však je to pravý valašský kraj, Horní Bečva. Děkuju vám za účast při našem pátrání.

24.10.2020 09:42:00dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, líbí se mi Tvůj soucit k autíčkům. To my jsme si s nimi povídali. :-)

A k té paní: dobrý kraj, dobří lidé. 

24.10.2020 09:40:38dát kritice tipDiana

Ufff. To je tedy dřina, to pátrání po kořenech. A při popisu jízdy lesem mi běhal mráz po zádech. Napínavé Jsem zvědavá na pokračování.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.