Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 5/10
datum / id25.10.2020 / 512691Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno97x
počet tipů9
v oblíbených0x
Hledání kořenů 5/10

Zaslechli jsme hlasy našich. Té milé paní jsem se ještě pro jistotu zeptal: „Když tam teď půjdeme, která chalupa je blíž k cestě, Hatlapatků, nebo Macečků?“

Chvilku přemýšlela.

„Hatlapatka je hneďkáj pod cestú, teho uvidíte napřeď, Maceček je od cesty dál.“

Rozloučili jsme se a šli na křižovatku, kam již přicházeli první poutníci, v čele Kačenka s Amorem. Ten o mě krom zběžného přivítání ani nestál, cítil se ve své dočasné společnosti spokojený.

Po chvilce docházeli opozdilci, babička až úplně vzadu. Rád bych jí už ohlásil tu novinku o panu Macečkovi, ale byla daleko, doprovázená Klárkou se teprve ukázala vzadu na kraji lesa. Jak se dalo čekat, hned po spatření obytného stavení podlehla svému vyptávacímu pudu a odbočila k první zahradě, jako že se musí zeptat na cestu. Marně jsem mával a všelijak gestikuloval, že čekáme už jenom na ně, ať nechá ty lidi na pokoji, ale kdepak, nevnímala mě a dál se přes louku hrnula k nejbližšímu plotu. Musel jsem silným hlasem zařvat, ať jde sem, že už všechno víme. Výjimečně poslechla.

Když jsem to pak na ni vychrlil, zaradovala se nad žijícím panem Macečkem, ale zajímala ji také ta poselkyně dobrých zpráv, tak jsem ji k ní musel zavést.

Ještě tam byla, vybírala na koláč pro toho svého první zralé borůvky z keříčků u samé cesty. Pozdravily se spolu a představily se jmény, což jsem já nezdvořák předtím neudělal. Milá paní Hajdová nikam nespěchala, a tak znovu od začátku odpovídala na všechny otázky a teprve teď se také sama vyptávala.

Naši čekali nahoře na rozcestí, až naše důležité rokování skončí a půjde se dál. Jen Kačenka – s­ Amorem na šňůře – posedávala blízko nás a poslouchala nekonečné stařecké šplechty tří bělovlasých pamětníků. Dobře se bavila.

Když jsme se rozloučili, paní Hajdová po pár krocích na Janu zavolala, jestli nemá, do čeho by jí nasypala hafer, že ona si nasbírá jiné. Tomu se má vyhlášená hafernice zasmála.

„U nás v Jeseníkách máme dost, už brzo na ně též půjdu. Ale stejně moc děkuju, paní Hajdová, jste hodná.“

My s Milošem jsme jeli napřed. Jen kousek lesem – a­ už se vpravo dole pod strání blyštila stříbřitá střecha samoty.

V přehledné smrkové monokultuře bez podrostu nebyl problém najít vhodné místo k zaparkování. Po Milošově ujištění, že už vydrží jít pěšky, jsem auto zároveň otočil.­

Když ostatní dorazili, sešli jsme šikmým chodníčkem k chalupě, byla pokrytá novou plechovou střechou. Tabulka na zdi hlásala: „Rekreační středisko Městské záchranné služby Ostrava.“ Na nepříliš přesné mapě, kterou nám věnoval starosta Horní Bečvy, když jsme se u něho na úřadě před desíti lety zajímali o dům k prodeji, neslo sice toto rekreační středisko název Kladnatá, ale to asi jen podle jména hory, na jejímž úbočí stojí, domníval jsem se, původně je to jistě ten dům Hatlapatků. To jsem ještě nevěděl, že příští rok zde o své újmě provede Pavel podrobnější průzkum a zjistí, že Hatlapatků stavení je to, co za chvíli budeme považovat za Macečkovu stodolu. Ano, je blíž k cestě, jak řekla paní Hajdová, jenže shora, kam jsme ještě nedošli.

Každý z přítomných fotoreportérů, Pavel, Miloš, Kačka, babička, pořídil pár skupinových obrázků na starých základech jakési pomocné stavby – a­ šli jsme dál. Amora si teď vzala na starost Eliška.

My dva s Janou jsme chvátali vpředu, už abychom spatřili živého stařečka Macečka. Já jsem ho nikdy neviděl a ona jen jednou, asi před třiceti lety, kdy tu byla se svým tatínkem a dětmi, ale to setkání v ní utkvělo natrvalo. Nečekala tehdy, že kamarádi z dětství, kteří se po mnoha desítkách let poprvé potkají vlastně až za zenitem života, můžou ještě jeden druhého poznat. Tatínek měl výhodu, ten věděl, koho jde navštívit a mohl si ho v duchu nějak představovat, ale pan Maceček netušil nic. Proto ji tak ohromilo, když zaváhal jen okamžik, rozpřáhl náruč a zvolal: „Janíčku! Ogárku! Kdes byl tak dlúho?“ A jako by ho byl celou dobu čekal a on pořád nešel, objímal ho, poplácával, a konce to nebralo. Vypadalo to, jako by jeden bez druhého neměli za sebou podstatný díl života – k­aždý jiný, každý na jiné zážitky bohatý, ale to se již ve stáří nepočítá –, a­­le jako by byli stále těmi ogary ze sousedících pasek.

Tak tu vzpomínali na zápraží horské samoty, přeli se, upřesňovali, který si co lépe pamatuje, smáli se a radovali, že je ten druhý živ, že ho má tady před sebou a­ může se ho dotknout. A nevěřícně kroutili hlavami, jak ten čas letí a paní Macečková všechny hostila a moc se do těch vzpomínek nepletla, protože byly jen jejich. A na Janu v tom útulném prostředí sluncem zalité valašské paseky pod horou Kladnatou šla až závrať ze všeho toho radování, i z laskavé a usměvavé paní Macečkové.

Když se pak loučili, věděli ti dva, že je to navždycky. Janíček Kantorů umřel, když mu táhla devadesátka, a my jsme po letech, částečně z doslechu, částečně z vlastní představivosti, nabyli přesvědčení, že také ten druhý odešel na věčnost. A teď slyšíme, že žije! Můžete si představit, jak se má Jaňulka na to setkání těšila? A já s ní?

Nešli jsme daleko. Jen kousek lesem, pak se objevila světlina a na ní mezi košatými stromy dvě stavení: obytné a stodola. (Až dnes víme, že to stodola nebyla.) K „obytnému“ byl přilepený prostorný přístavek. Překvapilo mě, jak je všechno veliké, tehdy před patnácti lety jsem to tak nevnímal, ale to snad jen proto, že jsme pouze zpovzdálí přecházeli volným prostorem tam na té protější straně paseky.

Musela to být na místní poměry bohatá usedlost, z údolí až sem vedou na betonových sloupech dráty s elektřinou. Dál ne, tady civilizace končí.

Okolí dosud svědčilo o staré slávě ovocné zahrady, mezi nalétnutými lesními stromy dožívaly jabloně i trnky, také třešně jsem si všiml a nevím, jestli tam vzadu za přístavkem ten vysoký košatý strom nebyl ořešák. Avšak na nějaké prohlížení stromů jsem se teď necítil. Překročil jsem podmáčený drn v mělké stružce, co mohla být kdysi odtokovou strouhou ze studánky, která nyní též byla zarostlá trávou a kapradím, a nahlédl za roh domu.

Jistě jsme v té požehnané tišině vyvolali neobvyklý ruch, jistě také pan Maceček stále dobře slyšel, neboť z pootevřených dveří nad třemi kamennými schodky už vykukovala hlava malého stařečka s hluboko naraženou tmavomodrou kšiltovkou „leninkou“. Zřejmě se pan domácí trošku polekal cizího dědka v ošuntělých maskáčových kalhotách a zelené košili, i za ním spěchající báby s ruksakem na zádech. Též toho hluku zatím neviditelného davu za rohem. Ale nic horšího se neděje, ti dva se na něho zdaleka smějí, nebezpeční asi nebudou. Na potvrzení toho ten cizí dědek zvesela volá: „Nebojte se, pane Macečku, nejsme zloději ani žádní přepadáci, jenom vás jdeme pozdravit! Můžeme?“ A jde pořád blíž. Také babka cosi chlácholivého pronáší. Zpoza rohu se po kouskách rojí dav, samá mládež je to, s nimi velký žlutočerný pes, ale nikdo se netváří nepřátelsky.

Co se mi může stát?

Vysoukal se ze dveří, jenom je pro jistotu nechal za sebou otevřené. Ještě trochu nastraženě sledoval, jak nás před jeho poklidným domovem přibývá. K němu jsme se však hrnuli jen my dva staří, zdaleka napřahujíce ruce na znamení míru. Nejblíž, stranou od nás, postupoval Pavel se svým drahým aparátem a celou situaci precizně dokumentoval.

Stařeček již prokoukl naše mírumilovné úmysly. Obrátil se do síně, z kouta za dveřmi vzal ohmatanou hůl vyřezanou do tvaru valašky a s její pomocí sešel nám po schodkách naproti.

Potřásli jsme si rukama, on ukázal na lavičku pod oknem, nečekal, jestli místo přijmeme, a posadil se.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.10.2020 19:50:13dát kritice tiprevírník

Díky. Vidím, že je výhoda číst s časovým odstupem, aspoň už máš připravené pokračování.

27.10.2020 19:31:34dát kritice tipEvženie Brambůrková

Už se těším na další díl.

25.10.2020 19:12:50dát kritice tiprevírník

Ani se nedivím, i Janu to tehdy dojalo.

25.10.2020 17:44:09dát kritice tipAlegna

krásné vyprávění, ale nejvíc mě dojalo: Janíčku, ogárku, kdes byl tak dlúho?***

 

25.10.2020 16:35:201 tipů dát kritice tiprevírník

Děkuju já tobě, Blackie. Rád beru každého, kdo o to stojí, a jak vidím, patříš sem i ty.

25.10.2020 16:11:56dát kritice tipblacksabbath

Jardo, krásně!!!.... popisuješ vše kolem...lidičky i přírodu....přeskočila jsem též podmáčený drn v mělké stružce, ale jinak jsem nepřeskočila ani slovíčko.....děkuji, že mě bereš s sebou...:-))))))

25.10.2020 15:47:22dát kritice tiprevírník

Tak to se ti povedlo, vtipálku.

25.10.2020 15:33:55dát kritice tipKočkodan

Já kůň jsem si nejdřív myslel, že vám paní Hajdová chtěla nasypat oves. (der Hafer – oves) ;-)

25.10.2020 14:42:421 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, děkuji. Tak to by mě nikdy nenapadlo.

25.10.2020 14:13:35dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Už sama jména starousedlíků mi znějí kouzelně, Jardo!

Po několikáté mám pocit, že píšeš ve stylu Jaroslava Foglara, když popisuješ určité děje... a to byl pan autor mému srdci milý.

25.10.2020 10:26:39dát kritice tiprevírník

Prosím, rádo se stalo.

25.10.2020 09:50:34dát kritice tipArwen Leinas

Děkuji za další rozšíření mého slovníku. Hafery jsem do dnešního dne neznala, teďka již ano :)

25.10.2020 09:44:26dát kritice tiprevírník

Taky jsme rádi.

25.10.2020 09:07:42dát kritice tipDiana

Moc pěkné, zatím se všechno  daří! :-)

25.10.2020 08:44:32dát kritice tiprevírník

Už je po nich, Renátko, až zas v létě budou zrát.

25.10.2020 08:38:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taková milá setkání! A hafery bych si dala taky... :-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.