Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Markon 1
datum / id25.10.2020 / 512704Vytisknout |
autorLonk
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno41x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Markon vypráví příběh pouštní planety bohaté na nerostné suroviny a tvrdou práci, kterou ovládá meziplanetární korporace, zvaná Systém. Masivní těžbou kovů si Systém zasloužil zásadní postavení ve hvězdné radě a tím i přístup k imperátorovi, který slepě věří oficiálním záměrům tohoto mega korporátu. V příbězích, sepsaných v této knize, se podíváme na povrch Markonu a zblízka prozkoumáme praktiky nejvlivnější entity impéria.


Markon je dystopické science fiction, které odhaluje děsivá tajemství pouštní planety a konspirační praktiky svrchované společnosti.

Tuto kapitolu jsem zde publikoval před pěti lety pod jiným jménem a nechal ji až donedávna ležet, aby mohla být zrevidována, přepsána a dotažena do finální podoby. Příběh nyní pokračuje v podobě dalších kapitol, což je samozřejmě pozitivní. Starý účet jsem smazal, tedy ke staré verzi mám přístup jen já ve vlastním archivu.

Přeji příjemnou zábavu.

Markon 1

Náramek na zápěstí Lonka vyhnal z bezesného spánku. Zkontroloval ho. Bylo pět ráno. Aktuální teplota 30 °C, odpolední teploty 35 °C. Možná by se měl lépe obléct. Už několik týdnů pociťuje příchod chladného období, ale jeho hrubé narudlé kůži vyhovují vyšší teploty. Kolem oken se proháněly náklaďáky se sutinami z dolů. Od chvíle, co se probudil, jich napočítal dvacet. Sledoval jejich silue­ty přes žaluzie, které propouštěly světlo pouličních zářičů.

Je to už pět let, kdy náklaďáky začaly létat před jeho bytem v 74. patře. Někdy kolem 995. roku VI. věku začala doprava houstnout do dnešní podoby, kdy se v prostoru pohybuje pětkrát tolik náklaďáků. Pětkrát. Jestli mu tehdy přišly ulice plné, dnes se ve městě nedá téměř pohnout, natož aby někdo opustil domov se svým osobním kluzákem. Ve stejném měřítku se od té doby rozšířily i městské doly. Prorazilo se víc tunelů, aby tak město konečně splňovalo normu. Celé dny o tomto úspěchu kecají hologramy v ulicích. Lonk jejich proslovy dávno znal zpaměti a naučil se je ignorovat. Občas je ale z nudy odříkával s nimi.

Titul normy je pro město nejvyšším oceněním, které může od Systému získat. Znamená, že město vyváží tisíc tun železné rudy denně, což je pro mnoho jiných měst nepředstavitelné množství. Město 34 se tímto titulem může chlubit jako první a dodnes si toto čestné ocenění udržuje. Alespoň tak to říkají hologramy, které se v podobě vysokých, krátce střižených žen vznášejí nad přelidněnými ulicemi města.

Lonk konečně svěsil nohy z postele, když napočítal stý nákladní kluzák. Ve­dle něj ležela krátkovlasá blondýna, která ještě vstávat nemusela, což jí nesku­tečně záviděl. Věděl ale, že dnes pracovala dlouho do noci a že tak její spánek nepotrvá déle než ten jeho. V poslední době se jejich pracovní směny míjejí, a tak se doma potkávají jen když ten druhý dávno spí. Už si nevzpomínal, kdy měl naposledy možnost se jí zeptat na práci, jak se jí daří, nebo jen probírat místní dění a společně poslouchat hádky sousedů. Přesto byl rád, že svou krásnou blondýnu doma potkává. Má tak jistotu, že je v pořádku.

Blondýny jsou na Markonu velmi vzácným úkazem. Dominantou jsou černovlasí lidé, ale čas od času se mezi nimi objeví hvězda, jako když najdete drahokam ve stovkách tun železné rudy. Většinou tyto safíry končí jako manželky vysokých manažerů, nebo se z nějakého důvodu odvážejí mimo město a pravdě­podobně i pryč z Markonu. Stávají se tak jedinými měšťany, kteří kdy město opustili. Lonk nebyl vysokým manažerem a ani nežil mimo Markon. K této ženě se dostal zvláštní náhodou, a právě od té doby sám sebe považuje za nejšťastnějšího muže ve městě. Jeho povinnosti mu sice nedovolují trávit s Yave příliš času, ale užívá si každou minutu v její přítomnosti. Kouzlo této ženy nespočívá jen v její kráse, ale především její osobnost Lonka přitahuje jako nic jiného na světě.

„Yave… kdy jsme naposledy spolu mluvili?“ pomyslel si. Nechtěl ji budit. Opatrně vstal a pokračoval do kuchyně, kde zbyla poslední plechovka cereálií a ple­chovka sušeného mléka. Vysypal třetinu cereálií do misky, zasypal bílým práškem a zalil horkou vodou. Taková snídaně pro něj byla snídaní králů. Ale co by chtěl vymýšlet na lupíncích a sušeném mléku. Kromě lupínků a výživy, kterou statečně pojídal v práci, dlouho jiné jídlo ani neviděl. Chyběla mu zelenina z Domu růstu, i když byla vzpomínka na ni stále vzdá­lenější. Už příliš dlouho snídal to samé a už příliš dlouho mu do stanice vozili jen výživu. Ale ač přemýšlel usilovněji, nedovedl si představit, jak by jiné jídlo mohlo vypadat. Pokud za celý život viděl jen mraženou zeleninu, sušené mléko, kukuřičné lupínky a výživu, kterou jeho kolegové příznačně nazývali gumou, mnoho možností mu nezbývalo.

V koupelně ho z dřímot probudila studená plechová podlaha. Zrcadlo mu poslušně ukázalo ten samý ob­ličej jako každý den. Byl jednou z mála věcí, kterých si vážil. Stáří se na něm pomalu podepisovalo, i když si starý vůbec nepřipadal, ale zatím jeho obličej nebyl tolik sešlý jako obličeje mnoha dělníků, které denně potkával. Byl trochu buclatý a kulatý, s malým nosem, plochou bradou a lehce špičatýma ušima. Na místní módu nic neobvyklého. Kůži po celém těle měl narudlou, jako je barva staré rzi. Napravo pod čelistí se skrývalo černé číslo 34. Kdyby si ho nechal vytetovat z pocty jeho městu, určitě by ho těšilo mnohem víc. Nepochyboval ovšem, že jsou mnozí, kteří jsou na svou značku hrdí.

Zubní pasta pálila na jazyku, až se mu do pusy valily potoky slin. Ta synte­tická omáčka by se dala použít jako lepidlo, nebo přísada dynamitu, protože lepila zuby a zároveň působila v puse ohromnou explozi. Rychle dokončil tento rituál, jen aby to měl za sebou. Ještě jednou zkontroloval čas na náramku, který mu prozradil, že by si měl pospíšit.

Na ramínku, vedle postele, kde stále pravidelně oddechovala Yave, na něj čekala jeho červená pracovní blůza. Byla pro něj symbolem rutiny, kterou každý den podstupoval. Rutiny, kterou podstupoval každý Markoňan každý den v roce. Blůza mu padla jako vždy. Rukávy ohrnuté nad zápěs­tí, švy potrhané, sešlé časem. K blůze červené kalhoty s malou dírou pod levým kolenem a pásem, ke kterému se připevňovaly nástroje.

Přiložil náramek k obrazovce u dveří, které hned zmizely ve stěně. Nastou­pil do skleněného výtahu na druhém konci zašedlé špinavé chodby. Sledoval město přes skleněnou stěnu. Oranžová obloha nad plechovým městem byla jasná. Za městskou stěnou se v písečné mlze vykreslovaly první paprsky Siry. Marně se pokaždé snažil na­hlédnout alespoň kousek dál za stěnu, než kolik mohl vidět ve své stanici, když bránou projížděl vlak, ale výhled mu vždy zastínila ta zpropadená stěna a mračna písku a prachu. Stačil by jen kousíček, aby se nemusel každý den dívat na to samé. Jen kousíček, aby měl na chvíli pocit, že je svět větší než hranice stěny.

Uprostřed města byla jáma, která vedla snad do středu světa a v ní bludiště tunelů plné lidí a drahocenné železné rudy. Na stěnách budov, jako písty, jezdily výtahy, stejné jako Lonkův a někde v dáli mezi domy přistávala zásobovací kapsle. Každé ráno se mu naskytl stejný pohled. Sledoval špinavé plechové domy kolem sebe, jak rychle klesal z nejvyšších pater do jejich stínu. Kolem proletovaly drony, nákladní vznášedla, kurýři a přepravní tubusy, zavěšené na kolejích vysoko nad zemí. Občas mohl zahlédnout i dobře udržovaná plavidla, která patřila úředníkům, což byli jediní, kteří měli možnost svá vznášedla schovávat pod vlastní střechou. Ostatní se dopravovali pěšky, nebo závěsnými tubusy, které se táhly hlavními ulicemi.

Lonkův výtah se stále blížil ke dnu, až roze­znával jednotlivé hlavy v davu pod sebou, než vystoupil v přízemí rovnou do toho zmatku.

Na cestě se střídaly dva proudy lidí. Jedni do práce přicházeli a jiní se vrace­li ze směny od středu města. Lonk se zařadil do proudu směřujícího ke zdi. Ve vzduchu byla cítit rez z větrných turbín, které měly ovzduší částečně čistit, což se jim nedařilo, i když se filtry měnily stále častěji. Vzduch byl plný prachu, venkovního písku z bouří, různých odpadků a jiného bordelu, který se dostával z dolů na povrch. Nejen tímto si město vybíralo svou daň za titul normy.

Ulicí zněl hlas hologramů, zavěšených na drátech mezi domy přímo nad davem. Všechny vyobrazovaly stejnou mladou, vysokou ženu. Nikdy neviděl nikoho tak vysokého. Mluvila o tom, že město opět zvýšilo produkci o půl pro­centa díky novým pracovním silám. Skončil růstový cyklus a vyspělá mládež z Domova růstu, jako každý rok, musí přispět vlastníma rukama k dílu. A jako každý rok se zvyšuje porodnost, tedy každým rokem přibývá počet mladých po­mocníků. Doly se zaplňují lidmi a proráží se nové. Je to pořád dokola. Když ne­stačí bydlení, zvýší se domy a zeď. Často Lonkovi přišlo, že je toto město vysoké už dost. Stavěla se další patra, byty byly stále menší a úspornější a ulice stále plnější. Pamatoval si tváře jen svých kolegů a nejbližších sousedů. Znát obličeje kohokoliv jiného je zbytečné. Zdálo se, jako by každý den potkával nové lidi.

Lonk se prodral davem a vystoupal po schodech ke kolejím tubusu, který ho má zavézt k bráně 7. Přeplněné tubusy jezdí vysokou rychlostí jeden za druhým a víří prach, kterého v tomto městě není nikdy dost. Za okamžik byl na místě, kde se opět ponořil do řidšího davu, který proudil těsně u zdi. Chvíli šel podél ní až k perónu železniční stanice, který vedl ke stanici úplně u zdi. Byla to plechová budka, přilepená k tlus­tému betonu. Nalevo od stanice vedly koleje k masivní kovové bráně ve zdi, kte­rou denně projížděly vlaky. Perón byl dlouhý akorát, aby vedle stanice mohlo stát dvacet vagónů a dvě lokomotivy. Koleje vedly mezi vysokými obytnými domy, které končily úplně u zdi, stejně jako železniční stanice.

Došel po perónu až ke stanici, kde přiložil náramek k obrazovce u ple­chových dveří, na které se s pípnutím objevilo Lonkovo jméno, identifikační kód a fotografie. Dveře po pípnutí zajely do zdi. Za nimi stál zarostlý muž ve stejné blůze, jakou si oblékal dnes ráno i Lonk a místo pozdravu mu podával plechový hrnek slabé kávy. Ta vždy chutnala trochu po rzi, stejně jako všechno, co se dě­lalo z místní vody.

Ten muž se jmenoval Taz. Čestný a zásadový chlap, se kterým byli kolegové už od začátku. Celých dvacet pět let. V celém městě neznal nikoho tak dobře, jako právě Taze. Byl trochu vyšší a hubenější než Lonk a svůj plnovous si chránil jako nejvyšší chloubu. Nedal na něj dopustit, i když pomalu šedivěl, stejně jako jeho i Lonkovy vlasy. V očích měl vždy milý pohled, i kdyby zrovna neměl náladu se smát. V práci byl pokaždé trochu dřív. Každé ráno udělal dvě kávy a přesně věděl kdy Lonk dorazí, aby mu jednu mohl podat.

„Máme nové posily,“ začal Taz a ukázal na dva mladé kluky, kteří vystřelili ze židlí a postavili se do pozoru, jen co Lonk vešel do stanice.

„Klid hoši.“ ozval se Lonk a pokynul novým zaměstnancům, aby se posadi­li. „Jo, něco jsem slyšel od těch ženských v ulicích. Kecají o tom celé ráno.“ od­pověděl, položil hrnek na svůj stůl a usedl za něj.

„Máme je tady do týdne provést a všechno jim ukázat. Prý nás potom nahra­dí.“ pokračoval Taz.

„Já vím,“ povzdechl si Lonk a svalil se do své židle ke stolu. Přemýšlel nad tím už dlouho. Bylo mu jasné, že dřív, nebo později bude muset do Domu stáří, ale tato myšlenka mu přišla reálná až teď. Chytla ho jako náhlý úder do hrudi. Jeho služba u brány, kde strávil většinu života, končila.

Taz chytil Lonka za rameno, „Chlape, táhne nám na čtyřicet. Nemáme tady už co dělat. Nahradí nás mladší.“ Nikomu se nechtělo do Domu stáří. Nikdo nevě­děl, jaké to tam je, a hlavně si nikdo nedovedl představit život bez práce. Takhle je vychovávaný od malička. Od narození, přes Dům růstu, kde se vše naučil a kde byl přiřazen do své pozice, až do dnešního dne. Je to smysl každého Markoňana. Alespoň tak se to říká. Markoňan po odpočinku vstane, nasytí se energeticky vý­znamnou stravou, kterou pečlivě sleduje a připravuje Úřad, a kterou dron přiváží až do domu, obleče si svůj pracovní oděv a odchází za svými povinnostmi. Po splnění povinností se Markoňan vrací do svého bydliště, kde se odebírá k odpo­činku. Takhle to Systém chce a takhle to Lonk dělal od prvního dne, kdy byl pro­puštěn z Domu růstu. Pokud má právě teď opouštět své pracoviště do míst, kde ho do jeho smrti žádná práce už nečeká, kde je tedy ten smysl? Necítí se starý, ani opotřebený. Jednoduše došel věku, ve kterém vyhlášky zakazují další práci. Jestli to tak Systém chce, budiž, potom ale skutečně neporozuměl smyslu jeho samého a většinu svého života tedy pracuje jen pro smysl Systému. Vlastně žije pro smysl Systému.

Hlavou mu mnoho let kolovalo několik otázek, o kterých s nikým v životě nemluvil, ale taky se nestalo, že by je slyšel od někoho dalšího. Připomínal si je každé ráno ve výtahu, když zaujatě sledoval okraj té ohromné stěny, která obklopovala celé město. Čím víc se blížil jeho odchod do Domu stáří, tím silnější byly. Lonkovi se rozbušilo srdce nervozitou a strachem, který ho náhle zalil, jako když skočí doprostřed písečné bouře.

„Tazi, přemýšlel jsi někdy nad tím, jaké to je za zdí?“ zeptal se Lonk a oto­čil se na něj. Bylo mu jasné, že zrovna Taze takové myšlenky nikdy nepřepadávají. Pro tohoto člověka je Systém symbolem nejvyšší ochrany.

„Nevím, jestli je vůbec dobré nad tím přemýšlet. Nemáš se tady snad dob­ře?“

„Jo, mám, ale chápeš, nikdo tam nikdy nebyl. Jsem jenom zvědavý. Nikdo o tom nemluví.“

„Nemluví, protože není o čem. Kromě smrti tam totiž na nikoho nic nečeká. Všechno najdeš tady. A rozhodně bys o tom neměl mluvit před mladýma,“ Taz kývl hlavou za sebe. Otočili se na kluky, co jim seděli za zády u stolu. „Máme kde bydlet, máme co jíst. Systém se o nás stará dobře. A za zeď se stejně podívat nemůžeš. Zemřel bys dřív, než by se ti brána dostala z dohledu. Pojď raději dělat něco záslužnějšího než přemýšlet nad nesmysly. Takové zvědavce máme chytat, ne je následovat. Podívej, přijíždí první vlak.“

Tazova reakce byla mírnější, než Lonk očekával. Trochu ho to uklidnilo, ale ne úplně. Znal Taze už velmi dlouho, aby vědět, že mu to bude vrtat hlavou. Patří mezi nejoddanější dělníky Systému, jaké kdy potkal. Určitě se nevyhne dalšímu rozhovoru v soukromí, až si Taz svou odpověď promyslí. Nepatřil totiž ani mezi nejbystřejší.

Skřípání brzd roznášela ozvěna mezi kovové stěny domů. Lonk s Tazem popadli skenery a masky, co jim ležely na stolech, a vyšli před stanici s vyučenci v patách, každý se svou maskou. Před bránou stálo dvacet plně naložených plechových vagónů a dvě mechanické lokomotivy na obou koncích. Mezitím, co se kolem vlaku usazoval prach, stroj u brány začal natahovat přední mechanickou lokomotivu.

„Tak třeba ty půjdeš se mnou,“ ukázal Taz na hubeného kluka, asi o hlavu menšího. „A ty půjdeš tady s Lonkem,“ mávnul na druhého, který vypadal trochu statněji. Oběma jiskřilo z očí odhodlání a po­slušnost jako každému čerstvému vyučenci. Taz se svým klukem začali od první lokomotivy a Lonk se svým zamířili na druhou stranu vlaku.

Lonkův svěřenec se mu pořád držel za zády. Vypadal odhodlaně, ale Lonk na něm poznal mírné zklamání. Věděl, že vyučenec za celých čtrnáct let svého života viděl jen stěny Domu růstu, kde ho učili úplné základy jazyka, fyziky a ast­ronomie, trochu číst, psát a počítat, k tomu přihodili pořádnou dávku Systouky, která každého vyučence připravuje na život ve městě, a nakonec ho čekala příprava na práci.

Míjeli desátý vagón.

„Vypadáš jako silný chlap. Proč nejsi v dolech?“

„Neprošel jsem výběrem, pane.“

„A hlásil ses k dělníkům?“

„Samozřejmě, pane. Říkali něco o genech, moc jsem tomu ale nerozuměl. Mí rodičové jsou prý oba úředníci, víte? Proto mě do dolů nepustí. Mají to tam někde napsané. Pořád mají displeje před obličejem. Vyčtou z nich všechno. Co nevy­čtou, jako by pro ně nebylo.“

„A víš, čím se zabýváme u brány?“

„Chytáním uprchlíků, pane,“ odpověděl chlapec rázným tónem.

„Takže poučený jsi. To je dobře.“

„Ano, pane.“

Lonk se cítil zvláštně. Ještě mu nikdo neříkal „pane“ s takovou úctou.

„Jsme na místě. Začneme odtud, oskenujeme deset vagónů a v polovině vla­ku se potkáme s ostatními.“

Lonk vytáhnul skener. Měl lesklou hliníkovou rukojeť a malou čtvercovou obrazovku nahoře.

„Takže, už jsi to někdy dělal?“

„Ještě ne, pane.“

„Tak sleduj. Zapneš skener. Tady,“ přepnul vypínač pod obrazovkou, která se modře rozsvítila. „Skener zobrazuje výskyt organických látek ve vagónu. Vidíš tady ta čísla? Když ukazují nulu až dvacet, nic se neděje. To jsou bakterie, prach z kůže dělníků a jiné drobnosti. Ale když ukáže víc jak sto, skener zapíská a upo­zorní tě. Tvým úkolem je vagón prohledat a nahlásit případné uprchlíky, chybějící končetiny dělníku, nebo malé škůdce, co nám požírají rudu. Zkus si to,“ Při zmín­ce o končetinách trhl učeň pohledem z obrazovky na Lonka, který mu podal skener. „Namiř ho na vagón. Vidíš? Čtrnáct a půl. Můžeme se posunout dál.“

„Pane, jsou končetiny ve vagónech běžné?“

„Stane se, že při zavírání vagónů se některému z dělníků skřípne ruka v poklopu. Vlak hned odjíždí a ruka se nestihne vytáhnout, než přijede k nám. Není to úplně časté, ale stává se to.“ Odpověď vyučence příliš neuklidnila, ale pokračoval ve své práci.

„Mluvil jste o škůdcích. Co jsou zač?“

„To jsou malé potvory, kterým chutná naše železo. Vypadají jako hodně tlustí červi a velcí jsou jako pěst. Ale jak se jen…“

„Hlavoun?“ vyhrkl vyděšeně ze sebe vyučenec.

„Ne, ne. Hlavoun je mnohem větší. Kdyby se ve městě jeden objevil, musely by se opustit doly, než by se o něj Síly postaraly. Hlavoun může dorůstat až deseti metrů do délky a umí hrabat skoro stejně efektivně, jako naše prorážecí stroje. Ale je prav­da, že až na rozměry si jsou velmi podobní. Nás teď ale víc trápí Zubník.“

„Ano, vzpomínám si. To jméno má kvůli jeho zubům, které rostou po celém obvodu pusy. Slyšel jsem, že to jsou nejsilnější zuby, co jsme tady kdy viděli.“

„Je to tak. Dokonce jsou z části diamantové. Dřív se využívaly v proráže­cích strojích. Používali bychom trny Hlavouna, ale odchytit takové zvíře je ob­tížné, obzvlášť když nemůžeš lovit mimo město.“

„Už se někdo pokusil odjet z města, pane?“

„Co jsem tady, se o to nikdo nepokusil. Každý ví, co je za zdí. To vás přece taky učili, ne?“

„Ano, pane. Za zdí je jen ostré záření Siry, nekonečná pustina a písečné bouře. Proto nemáme dovoleno město opouštět. Systém nás zdí chrání.“

„Správně, kluku. Učil ses dobře.“

„Ale proč by někdo utíkal? Systém nám přece dává všechno. Říkali nám to v Systouce. Stará se o nás ve dne v noci. Chrání nás, dává nám jíst, máme kde bydlet. Nechápu to.“

„Pravda, dává nám hodně. Možná proto jsem ještě žádného uprchlíka nena­šel. Někteří lidé si ale myslí, že jim Systém dává málo a chtěli by víc. Myslí si, že to najdou za zdí. A právě proto jsme tady my, abychom je chránili před Markon­skou pustinou.“

„Pane, co se dělá s uprchlíky?“

„Nahlásí se úřadům a někdo je nejspíš odvede do Domu nápravy.“

„Pane, chtěl bych někdy chytit uprchlíka. Zajímalo by mě, co s ním prove­dou, a chtěl bych vidět jeho výraz, až otevřu vagón,“ prohlásil kluk se zauja­tým tónem. Lonka jeho odhodlání překvapilo. Ani ho nenapadlo, co by dělal, kdyby někoho našel ve vagónu mezi kusy horniny. Samozřejmě prošel výcvikem a přesně věděl, jak se má zachovat, ale nikdy si tím neprošel v praxi.

„Kde se flákáte?“ volal na ně Taz a opíral se o svůj poslední vagón.

„Jen jsme trochu mluvili. Nic zvláštního jste nenašli?“ ptal se Lonk, zatímco kluk skenoval poslední kus.

„Vůbec nic. Jako vždy. Tak, pánové, ještě nejsme úplně hotovi. Teď poslat zprávu, že vlak je v pořádku a otevřít bránu. Dnes se podíváte kousek za zeď. Bude se vám to určitě líbit. Nasadit masky! Otevíráme bránu.“ Kluci se postavili k lokomotivě a zírali na bránu, mezitím co Taz zalezl do stanice, aby pustil vlak. Brána se s hlasitým a nepříjemným skří­páním pomalu otevírala. Vyučenci si zakrývali uši, svraštili za maskou obličeje a vycenili za­ťaté zuby. Po chvíli už měli výhled na rudou mlhu z písku za zdí, kterou zakrývala z části jen lokomotiva. Brána utichla. Neviděli nic, než červený písek a písčité mraky, které unášel vítr pouští. Kvůli větru nebylo vidět dál než dvacet metrů za zeď. Písek cinkal o kovovou bránu a pronikal do města. Ozvalo se nové skřípání a kola vlaku zabrala do kolejí pod sebou. Celá souprava se pomalu rozjela. Těžká mechanická lokomotiva táhla vlak do písečné bouře za bránou. Mizel pomalu v mraku písku, až se jim ztratil z očí úplně. Kluci si znovu zakryli uši a brána se se skřípotem zavřela.

„Dneska se s ním ještě alespoň dvakrát potkáme,“ ozval se Lonk za učni. „Na druhé straně, ve Městě 35, ho vyloží a pošlou prázdný zpátky. To pár hodin potrvá. Do té doby pustíme ještě pár vlaků do měst 33 a 36. Mezitím odešleme údaje ze skenerů na Úřad a zameteme koleje. Při každém otevření se přes bránu dostane spousta písku a celé to tu zanese. Za chvíli bychom tady měli duny, kdybychom ten bordel neuklízeli, a vlakům to taky nedělá dobře. Musí se kvůli tomu zatracenému písku často měnit kola. Zbytek času ale jen čekáme na vlak.“ Vrátili se do stanice, Lonk s Tazem zasedli k počítačům a nasadili skenery do nástavců u klávesnic.

„Tak, pánové,“ ozval se Taz, zatímco ťukal do klávesnice, „jak se vám líbí za zdí?“

„Moc toho vidět nebylo, pane.“ odpověděl silnější vyučenec.

„A to je dnes lepší počasí. Včera nám to pořádně nafoukalo do stanice. Sko­ro jsme nestíhali uklízet. Slyšel jsem, že zítra bude největší bouře za posledních třicet dní. Co ty na to?“

„No paráda.“ odpověděl Lonk. „Půlka stanice zase bude pod pískem. Musí­me si říct ještě o dva smetáky, tady pro ty dva. Ptal ses jich vůbec na jméno?“

„Sal 6795/06,“ vyhrkl ze sebe silnější z vyučenců.

„Hane 6797/06,“ odpověděl hned po něm druhý.

„Nás dva už znáte. Lonk 5833/15 a Taz 5815/15. Vrátní u brány 7, už dva­cet pět let, ale to už víte. Proto jste přece tady. Během několika dní vám ukážeme, jak to tady chodí a pak si stanici převezmete. Zatím si ji můžete prohlédnout,“ a ukázal ke dveřím před stanici, kam se následně oba kluci vydali.

„Co si o nich myslíš?“ ptal se Taz s očima na monitoru.

„Zatím ani nevím. Sal je rozený dělník se zápalem pro práci, ale neprošel výběrem pro dělníky. Bude se tu nejspíš nudit. Co Hane?“

„Tomu je to podle mě jedno, jen aby někde byl. Hlavně ale chce být prospěšný Systému.“

Lonk sklopil hlavu a oddechl si, „Snad to tu povedou dobře.“

„Nebuď takový. V Domu stáří se o nás postarají.“

Lonk vstal ze židle, sledoval z okna jejich nástupce, jak se prochází po peró­nu. Srdce se mu znova rozbušilo a pronesl tak tiše a klidně, jak jen dovedl: „No, to právě nevím.“

„Nevěříš snad výběru Systému?“

„Ne že bych nevěřil, ale vzpomeň si, kdy ti naposledy někdo řekl, jaké to v Domu stáří je a proč tam vlastně musíme. Necítím se staře. Mohl bych dělat u brány klidně ještě deset let.“

„Tak to prostě chodí. Nemusíš se na nic ptát. Je to předpis a předpisy se dodržují. Jsou tu od toho, aby bylo všechno jasné a nemuselo se nad věcmi příliš přemýšlet. Jsem si jistý, že je dal Systém dohromady jak nejlíp dovedl. A vůbec, dnes se moc ptáš. Mám o tebe starost.“

„Já vím. Jen to střídání, Dům stáří a tahle stanice. Děláme tady už spoustu let a najednou má přijít změna. Je to zvláštní. Od nástupu sem se nic neměnilo. Každé ráno vyrážím do práce a každou noc se vracím domů za svou ženou, se kterou nemám ani čas mluvit. No a najednou máme odejít. Ani nevím, co se stane s Yave, až budu pryč.“

„Systém přece na nikoho nezapomíná. Ví, že jsme pro něj odváděli dobrou práci a určitě nás odmění,“ pronesl Taz hrdě.

„A co když ne?“ vyštěkl Lonk. „Co když naše práce tady končí úplně a další cesta pro nás neexistuje?“ Ukázal prstem z okna „Ukaž mi, který z těch domů je Dům stáří. Nikdo to neví. Nikdo se na to neptá. Proč jsme za celé ty roky nikoho nevytáhli z vlaku? Každý si myslí, že se o něj Systém postará. Ale co když ne?“

„Tak a dost!“ Taz vystřelil ze židle. Oči mu žhnuly vztekem, červená kůže pod plnovousem ještě víc zrudla. „Až příliš se ptáš. Myslím, že nevěříš Systému a takoví by měli být v Domu nápravy se všemi odpůrci. Zjistil bys, že Systém nám nikdy neu­dělal nic zlého. Dává nám všechno a chce na oplátku jen poctivou práci. Věděli to už před tisíci lety, když postavili první město a pak si přijdeš ty a začneš všechno obracet. Nebýval jsi takový.“

Taz se podíval za Lonka a začala se mu vracet původní barva. Za Lonkem se ve dveřích objevili vyučenci, kteří se zrovna vrátili z obchůzky. Bylo na nich poznat, že slyšeli Tazův projev. Vypadali vyděšeně.

Taz usedl zpátky ke stolu. V hlase bylo pořád slyšet rozrušení, i když se snažil mluvit klidně: „Dobře že jdete. Musíme zamést dráhu.“

 

Bylo poledne a Sira vystoupala vysoko na oblohu. Do stanice přijela malá motorová drezína s jedním cestujícím. Vystoupil útlý pán v hnědé vestě a vytáhl z kabiny malou plechovou krabici. Právě včas. Vešel do stanice, pozdravil, položil bednu na stůl a otevřel ji. Jako první se k němu vrhl Taz a vzal do ruky nažloutlý pás pě­nové gumové hmoty. Zakousl se do něj, kousek utrhl a žvýkal, jako by měl v puse kus hadru. Hned po něm se přidal Lonk, vzal dva pásy navíc pro kluky a podal jim je.

„Říkají tomu výživa. Pro nás to je prostě guma. Není to nic moc, každopádně jíst se dá. Tohle asi neznáte, co? V Domu růstu se podává mražená zelenina, ale venku se každý krmí gumou, nebo vločkami se sušeným mlékem. Budete si muset zvyknout.“ Když si všiml, jak se šklebí na houbovitou stravu, do­šlo mu, že zvykání chvíli potrvá.

„A mám pro vás ještě dáreček, pánové“ zvolal za nimi pán ve vestě a z kufříku vytáhl plechovku kávy. Taz dal rovnou ohřívat vodu. Lonk se na tu chuť vůbec netěšil, ale věděl, že ho udrží na nohou až do večera. Navíc by ji měli nau­čit pít i jejich svěřence. Bude se jim opravdu hodit. Pracovní den je dvakrát delší než ten školící.

„O tomhle bych moc nemluvil,“ mrkl Lonk na kluky. „Když tohle zůstane mezi námi, káva k vám bude jezdit jednou týdně i když tady nebudeme.“

Spořádali poslední kus gumy a usrkli z hrnku, když v tom se ozval krátký pronikavý tón sirény a Lonk vstal, aby otevřel bránu. Do stanice vjel vlak, který ráno odjížděl a projel stanicí směrem do středu města.

„Nebudeme ho prohledávat?“ zeptal se Sal, když se Lonk vracel ke stolu ko­lem něj.

„Není potřeba.“ odpověděl, „Vlak je vždy prázdný a zkontrolovaný ve městě, ze kterého vyjížděl. Za chvíli je zpátky naložený. Můžeš si ho potom projít celý sám, jestli chceš.“ Brána se se skřípotem opět zavírala.

„Pane,“ pošeptal Sal Lonkovi, než se stihl otočit. „Bývá pan Taz pořád ta­kový?“

„Jaký?“ nechápal Lonk.

„No, jaký byl dnes ráno, když na Vás křičel.“

„Pan Taz je klidný člověk, jsou ale věci, které ho snadno rozruší. Vy dva se ho ale nemusíte bát. Stejně se s ním za několik dní uvidíte naposledy.“

 

Sira už byla za zdí a na druhé straně města vystupoval první měsíc. Světlo z něj matně prostupovalo přes okraje domů na koleje. Jeho jasný nahnědlý svit po­malu nahrazoval ostré Siřiny paprsky. Na obloze vypadal pětkrát větší než Sira.

„To je Owlow, že?“ ptal se Hane. „Viděl jsem ho jen na obrázcích, ale nevěděl jsem, že je tak velký.“

Lonk nahlédl z okna. Jeho obličej zhnědl od svitu měsíce. „Nikdy předtím jste ne­viděli nic mimo Dům růstu?“

„Ne, pane. Dnes je to poprvé, co jsme venku.“

„Ty si nepamatuješ, jaké to bylo? Taky jsme tam byli,“ divil se Taz a hleděl na Lonka.

„Je to už fakt dávno a nikdy mě nenapadlo na to vzpomínat. Není ani proč. Když je člověk uvnitř skoro od narození, ani mu to nepřijde. Pamatuji si svůj pra­covní výběr. Bylo jasné, že skončím u brány, přesně jak jsem chtěl, tak jsem si z toho moc hlavu nedělal. Proč tebe vlastně nevybrali k dělníkům?“ a otočil se na Sala.

„Jak jsem říkal, oba moji rodičové jsou úředníci, pane. Proto moji přihlášku vyřadili. Pak mě poslali do úřednické třídy, kde jsem byl ze všech největší a nejsilnější. Nako­nec rozhodli, že pro mě bude nejvhodnější brána. Asi kvůli těm úklidům a chytání uprchlíků.“

Pokud si Lonk dobře pamatoval z vyprávění, úředníci se měli vždycky dobře. Seděli v pěkných místnostech na Úřadě, jedli, kdy chtěli a občas vyrazili mezi dělníky, aby vyřídily opravy, objednali nové stroje a nařídili hloubení nových tunelů. Nikdy ale nevěděl, co přesně na Úřadě dělají. Nevídal je ani mimo práci. Ne že by měl mimo své povinnosti nějaký čas navíc, ale v davu potkával mnoho zajímavých lidí.

Zrovna předevčírem potkal dělníka z tunelu 83, nebo tak nějak, který byl přesvědčený, že je Lonk jeho kolega z vedlejšího tunelu a stěžoval si, jak jsou otřesy pod městem stále častější a silnější a že jestli to tak cítí taky. Na povrchu otřesy cítit nejsou, ale ze zdvořilosti dělníkův monolog odkýval. Jindy zase potkal stavitelku, která měla namířeno na Úřad pro nové stavební plány dalších pater domů. Prý by měly být úspornější. Lonk hned věděl, co to znamená. Není to úspora vody, nebo elektřiny, ale prostoru. Nové byty budou menší a na patro se vejde víc lidí. Podle této stavitelky bude město brzy přelidněné, ale na ře­šení se pracuje. Lonkovi město přišlo přelidněné už teď, ale pokud není pro Systém problém město rozšiřovat, ať populace směle roste dál. Údajně by se měl postavit větší kruh ze zdi. Než ale práce za­počnou, budou prý domy ve výšce mraků.

Nejšťastnější setkání měl ale se zásobovacím řidičem. Ten mu vyprávěl o úžasné látce, která se míchá s horkou vodou, nechutná jako nic, co doposud jedl, nebo pil a postaví ho na nohy, i kdyby celou noc strávil jen převalováním. Podařilo se mu usmlouvat plechovku kávy za pár soust gumy z každého oběda. Řidič na to, že to není problém, že na úřadě mají sklady plné kávy, takže si jedné plechovky ne­všimnou. Od té doby na něj Taz každé ráno čeká s horkým hrnkem.

Nejblíže, co měl kdy k Úřadu, je přes Yave. Není úřednicí, ale asistentkou jednoho ze zásobovacích manažerů. Je taky jedním z důvodů, proč mají větší byt než většina dělníků, nebo proč dostávají kvalitnější jídlo. Podmínkou ale bylo, že o tom nesmí s nikým mluvit.

 

Owlow se už dotýkal zdi a na druhé straně města pomalu vylézal druhý a menší z měsíců, Palik. Svítil bleděmodře a míchal své světlo s Owlow. Sira už byla dávno z dohledu a město osvětlovaly jen dva měsíce. Ochladilo se. Lonkův náramek ukazoval 28°C a teplota měla vydržet celou noc. Vytáhl ze skříně svůj potrhaný svetr bez rukávů. Bylo jasné, že chladná období jsou za dveřmi.

Neměl rád zimu. Jeho červené kůži bylo příjemné teplo. Nejraději měl ob­dobí mezi zimou a tropy, které rád trávil procházením po peró­nu jen v jeho pracovním obleku, kdy mu slabý teplý průvan fouká pod volnou blůzu a zlehka cuchá šedivějící vlasy.

Seděl s nohama na stole a houpal se na židli. Sledoval, jak Taz opracovává malým pilníčkem kousek nějakého kovu. Sal s Hanem se bavili u stolu na druhé straně stanice. Neposlouchal je, ale nejspíš probírali vzpomínky z Domu růstu, nebo debatovali o nových zkušenostech. Očekávali vlak každou chvíli.

Náhle zazněla siréna. Tahle ale neohlašovala vlak a její pronikavý vzdálený tón vycházel od středu města. Lonk překvapením spadl ze židle. Taz vyskočil, schoval svoji sošku do kapsy a vyběhl před stanici. Sal s Hanem leknutím poskočili na židlích.

„Co se děje?“ volal Lonk ještě na zemi.

„Z dolů se valí nějaký mrak. Je obrovský!“

Lonk se vyškrábal na nohy a vyběhl před stanici. Rovné koleje jim nabídly výhled až do středu města, odkud se tyčil sloup prachu a kouře, který se pomalu snášel do ulic. Siréna nepřestávala řvát. Pod nohama cítili mírné otřesy. Z dolů se vyvalil další, větší oblak. Chvíli na to slyšeli silné praskání a rány. Zem se třásla mnohem víc. Před stanici vyběhli už i vyděšení vyučenci, kteří kouleli oči k obrovské prašné struktuře. Další praskání. Ještě silnější. Mraky kouře a prachu zastínily oba měsí­ce. Byly vidět jen siluety domů.

„Město se propadá! Vidíš?“ snažil se Lonk přehlušit sirénu. Jen pomalu si uvědomoval, co se to vlastně děje. V nastávající panice vnímal jen holá fakta, ale smysl mu stále unikal.

V tom se domy, nejblíž středu města, snášely do propasti. Za chvíli je zaha­lil prach, až nebyl střed města vidět vůbec. Ze stěn okolních domů opadávala rez, jak se třásly. Siréna ustávala. Lonk usoudil, že se propadla do dolů. Mizelo stále více domů. Otřesy zesilovaly, až skoro praskala okna, k čemuž se přidalo skřípání kovů, jak se domy prohýbaly. Mlha z prachu teď byla naprosto nepropustná a valila se blíž k nim. Během chvíle by je měla za­sáhnout.

„Nasaďte si všichni masky!“ Zakřičel Lonk a odpoutal svou masku z opasku. Vystrašení vyučenci se probudili z šoku a začali si nasazoval vlastní masky. Taz ovšem jen stál, zděšeně sledoval mizející střechy věží a snažil se odolávat otřesům.

Lonka napadlo jediné, a to otevřít bránu a uniknout z města. Dlouho o tomto okamžiku tajně snil. Otevřít bránu a jen tak vykráčet do pustiny, aniž by ho někdo zastavoval, ale takhle si to nepředstavoval. K útěku ho hnala rychle se blížící smrt, která se k němu jako krtek brodila v podzemí. Páka je uvnitř, hned za dveřmi stanice. Stačí se k ní rozběhnout.

„Není to vlak?“ Hane ukázal prstem směrem k dolům.

Zprvu bylo siluetu těžké rozeznat, ale opravdu přijížděl do stanice vlak. Pro­razil hustý mrak prachu a před stanicí začal brzdit. Zastavil se těsně před bránou. Otevřely se dva vagóny a v nich několik dělníků, celí zaprášení a potrhaní.

„Na co čekáte?! Tak už to někdo otevřete!“ volal jeden z nich.

Přesně tohle byl ten impuls, který potřeboval. Bez čekání vystřelil do stanice, doběhl k páce za dveřmi a přepnul ji. Srdce mu zběsile bušilo. Nebyl si jistý, jestli z té pohromy, která právě probíhá ve městě, nebo z nadšení, že konečně opustí toto místo.

Brána se za­čala otevírat. Její skřípání se přidalo ke zvukům ohýbané oceli a praskání země. Vyběhl před stanici. Učenci už stáli ve vagónu a pobízeli ho, aby si pospíšil, ale Taz pořád čekal před stanicí, pozorujíc tu zkázu. Kymácel se pod náporem otřesů, které znemožňovaly Lonkovi chůzi. Mizely další domy. Začaly padat mrakodrapy ve středním kruhu města.

Lonk přiběhl k Tazovi a chytil ho za paži: „Jedeme pryč! Co tady stojíš?!“ a snažil se ho odtáhnout k vlaku. Věděl, že z města prostě musí odjet už jen kvůli sobě, a když Taz napoprvé nepovolil, na okamžik ho napadlo, že to udělá s ním, nebo bez něj. Nechtěl se po cestě párat s chlápkem, co bude celou dobu naříkat, že chce zpátky domů.

„To nejde. Já nemůžu!“

„Tazi, jestli nepůjdeš, odtáhnu tě do toho vlaku sám. Tak dělej!“ a snažil se Taze přimět k pohybu. Pořád ještě je to jeho přítel, ať už má postoje jakékoliv. Pojedou zkrátka všichni.

Stroj dokončil natahování lokomotivy a vlak se pomalu rozjížděl. Mrak prachu se nezastavitelně blížil a vypadalo to, že se každou chvíli dotkne perónu.

„Tak jedete, nebo ne?!“ řval na ně dělník.

„Už sebou pohni! Nevidíš, že je po městě? Jdeme!“ řekl Lonk a zabral za Tazovu paži, jak nejvíc dovedl. Dělník vyběhl z vlaku a pomohl Taze odvléct do vagónu. Už byli uvnitř. Taz ještě vyskočil ke dveřím, ale dva další dělníci ho chytili za ra­mena. Vlak se rozjel. Taz sledoval ze dveří, jak město mizí v prachu do podzemí.

„Musíme zavřít dveře. Venku je písečná bouře.“ snažil se Lonk přehlušit na­říkající město. Taz ustoupil, dveře se zabouchly a vlak se ocitl na cestě do Markonské pustiny.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.10.2020 19:04:28dát kritice tipLonk

Kniha celá není. Mám jen několik prvních kapitol. A upřímně jsem čekal srovnání s Dunou a abych řekl pravdu, tak jsem Dunu začal číst až po napsání prvních dvou kapitol a děsil se toho, jak se tyhle dva světy zdají podobné. Můžu ale ujistit, že podobnost je jen v těchto základních znacích.

25.10.2020 17:43:31dát kritice tipMajaks

Pouštní planeta, písečné bouře, imperátor... čekal jsem zmodralá bělma domorodců, červy a ctihodné matky... autor si řekl o to být srovnáván s nejlepší sci-fi knihou, která kdy byla napsána (dle mého skromného názoru samozřejmě).

Tak z takovýho srovnání nevychází nejlíp... jazykově je to chudší... svět taky nevypadá tak zajímavě, jako bylo objevování ekosystému Arrakisu... postavy taky postrádají přitažlivost Duncana Idaha... ale jako docela mě to zaujalo.

Knížka už je celá?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.