Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 6/10
datum / id26.10.2020 / 512734Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno89x
počet tipů11
v oblíbených0x
Hledání kořenů 6/10

Skláněli jsme se nad ním a zahrnovali ho informacemi, kdo jsme a co tady děláme.

Modrým jasným očkem sledoval pestrobarevný zástup, co se tlačil, postával a posedával vpředu pod širokou jabloní. Oko měl jenom pravé. Levé oční víčko do půlky zakrývalo prázdný důlek. To však nemělo co dělat s tím, jestli se nám dědoušek líbí nebo ne. Byli jsme z něho, Jana a já, nadšeni. Mluvili jsme páté přes deváté, vyptávali se, jestli si ještě vzpomíná na Jana Kantora z Kladnaté, že on už je na pravdě boží, před devíti roky umřel, skoro v devadesáti, a jestli ví, o kolik oni dva byli od sebe, my že to pořádně nevíme, a jestli si pamatuje, jak se tady naposled viděli asi před třiceti lety…

Pan Maceček se usmíval a na všechno kýval, jako že rozumí. Když ho pak přišel pozdravit bělovlasý Miloš, chvíli na něho upřeně hleděl, a pak se zákmitem údivu řekl: „To je on!“ A podíval se na Janu, jak to prve myslela, s tím, že umřel.

Jala se mu vysvětlovat, že to není Jan, ale jeho syn, že je mu jenom podobný. Pokýval hlavou, popřemýšlel, ale moc nevěřil, vidí přece Jana z Kladnaté, je to on a basta.

Vzali jsme na vědomí, že to má v hlavě trochu popletené a obrátili znovu řeč na jeho věk. Marně. Neřekl. Pokoušeli jsme se mu napovídat, ale ať padlo jakékoliv číslo, souhlasil s každým, na žádné neřekl ne, žádné neopravil. Teď už tedy bylo jasné, proč to ani paní Hajdová z Kudlačeny neví a proč mu bez obalu může přisoudit stejně osmdesát, jako devadesát. Zbyly tedy zas jen naše výpočty. Podle nich mu neschází moc do stovky a s tím se už budeme muset spokojit.

Řekli jsme, že jdeme na Kladnatou, ať děcka poznají rodný dům dědečka. Nato začal tiše a huhlavě vyprávět o jakési robce, kterou tam za války zamordovali partyzáni. Nebo Němci? O těch i oněch mluvil páté přes deváté, že se tam ukrývali, napřed jedni, potom druzí a že jedni druhé postříleli, ale kdo koho, to jsme nevyrozuměli, ani kdo z nich měl na svědomí smrt toho děvčete. Nikdo na to ani nebyl po takové době zvědavý. Ve válce už Kladnatá dávno nepatřila Kantorům, a pak, podobných osudů se tenkrát na Valašsku odehrály desítky.

Viděl jsem, jak těžko se mu mluví a ještě tíž vzpomíná, i jak posluchači odpadávají, když ničemu nerozumí, ale ještě chvíli jsem se snažil poctivě poslouchat, neboť mi bylo líto námahy, s jakou zbůhdarma hází perly sviním.

Ani sám ovšem nevím z celého zdlouhavého příběhu nic.

Podle všeho měl již Pavel dostatečný úlovek snímků pro pozdější nelítostnou selekci doma u počítače, už dlouho jsem neslyšel cvakání jeho spouště. I Kačenka přestala fotit. Snad abychom šli.

Válečné vyprávění dědečka Macečků nebylo ještě u konce, když jsme se s ním pozvolna a nenásilně začali loučit. Vtom se ho naše babička v poslední chvíli, jak má ve zvyku, starostlivě zeptala: „A co vaši mladí, starají se tu o vás dobře?“

Milý pan Maceček, vytržený ze zamžené minulosti otázkou jasnou a mířenou přímo na tělo, skokem se vrátil do současnosti. Mávnutím ruky odehnal od sebe Němce i partyzány a očko mu zaplálo jasnou nebeskou modří, když promluvil nahlas a neobyčejně zřetelně:

„Ale kde! Nedójdú, jak je rok dlúhý.“

„Nepovídejte. Říkala paní Hajdová, že vám sem vozí živobytí.“

„Hajdová? Kerá?“

„Co bývá na Kudlačeně.“

„E! Tu neposlúchajte, tá si jednak vymýšlá!“

„Tak to pravda není?“

„Ne,“ lhal děda, jak když tiskne.

Naší babičce se ho přes to průhledné lhaní zželelo: „Nemáme vám teda, pane Macečku, s něčím pomoct? Když se o vás nikdo nestará…“

Pan Maceček přejel bystrým očkem pestrou společnost a řekl s lišáckým výrazem: „Šak mohla by tu kerási mladá ostať, hrubě je v chalupě roboty. Bárco by potřebovál popraviť, zašiť, gombíky též sú utrhané. Ój, našlo by sa!“

Zalúbeně se na naše cérky usmíval.

Rozveselení jeho vtipkováním, které zaručeně myslel tak, jak řekl, začali jsme se teď již doopravdy loučit. Když přišla na řadu Majka, s pýchou mu strkala pod nos dvě babky, co nosila už půl hodiny zlehka položené na rozprostřených dlaních, aby se jí nezapařily.

„Hleďte, co jsem nasbírala.“

Děda na to koukal a neříkal nic.

„Nechám vám je na smaženicu, chcete?“

Aby neurazil, jednu babku opatrně vzal, s velkou podezíravostí si ji prohlížel, ještě k ní přičichl – a­ dával ji Marii zpátky.

„Prašivka jakási,“ zhodnotil dobrou snahu.

Majka odcházela vrtíc hlavou nad tou arogancí. Co ten ví o houbách? Šla napřed a bystře při každém kroku pátrala po okolí, aby jí neušla žádná houbička v dohledu. Hub však letos ani v Beskydech nebylo.

Teď jsme si někteří uvědomili, jak je od nás neomalené, že jsme panu Macečkovi nic nepřinesli, tolik návštěvníků – a­ přijdou si s prázdnou. Kačenka se nabídla, že doběhne do auta pro banány, nechala tam celý trs. To však jsme jí vymluvili, je to daleko a my už musíme pospíchat na opačnou stranu. Klárka vytáhla z kapsy balíček poslední záchrany, oplatku, co měla pro případ, kdyby padala hlady – t­akovou, jakou jí v jihlavské ZOO, když se nedívala, vyškubl z ruky i s obalem nenažraný emu a pak mu viditelně sjížděla dlouhým krkem dolů –, a­ nejistě pronesla: „Neurazím ho?“

„Aspoň něco,“ schválili jsme dobrý nápad.

Tak dědouška přece někdo podaroval.

Zamávali jsme, on také, vraceli jsme se, odkud jsme přišli a po pěšině lesem pokračovali, až nás opět vyvedla ven do volného prostranství.

Nad Macečkovou usedlostí jsme se konečně mohli pokochat volným výhledem do dálky, který rušily jen blízké, pěkně po beskydsku zaoblené vršky.

Stoupali jsme nekosenou pastvinou, hustě již zarůstající nikým nesázenými hloučky a skupinami lesa. Kdo měl čím, fotil utěšenou horskou krajinu, i nás, jak husím pochodem stoupáme do vrchu. Šlo se nám dobře, Miloš si na bolavé nohy zatím nestěžoval, mlčky všechno snášel, protože věřil mým slibům, že už tam brzy budeme.

Jenže ono stále nic. Pořád jsme husím pochodem stoupali, pořád se do vršku proplétali mezi skupinami lesa, k­terý tu dřív nebyl, toho divoce nalétnutého lesa, m­ísty už téměř nerozeznatelného od toho starého, co se tyčil po obou stranách kdysi vypásaných, kosených nebo jinak kultivovaných „pasek“.

Taňulka tudy poprvé šla ve věku desíti let, ale něco si pamatovala. Svěřila se mi s matným dojmem, který měla už hodnou chvíli, že jdeme špatně, že bychom podle ní měli zajít trochu doprava, protože ona si pamatuje, když se tenkrát vraceli z Kladnaté a mířili k Macečkům, že šli sice napřed otevřenou pastvinou rovně dolů, ale nakonec zabočili hodně doprava, zatímco my od nich jdeme jaksi pořád rovně vzhůru. Není to chyba?

Není, Taňulko, trval jsem na svém.

Obloha se začala zatahovat těžkými mraky. Teď už bylo jisté, že zmokneme.

Ale co! Je léto, zas uschnem.

Byli jsme už blízko, přesně jsem věděl směr i vzdálenost, náš hledaný srub už musí zakrývat jenom tato poslední skupina náletových dřevin, potom už jen pár kroků a budeme tam.

Tam to však ještě nebylo, a to mě trochu zmátlo. Terén sice stále stoupal, což mi mělo napovědět, že opravdu jdeme dobře, protože Kladnatá je nahoře v sedle a musí se až k ní pořád stoupat a jestli ta skupina nebyla poslední, byla jistě předposlední, ale že jsem dům ještě neviděl a už bychom tam být měli, přece jsem zapochyboval. Co když má ta holka pravdu, je tady za ty roky už pořádné bludiště. Tak jsem řekl, ať si chvilku oddechnou a jen s ní a s Jardou jsme šli hledat zpátky a trochu doprava. Svah však se tam sklápěl úplně špatným směrem. Kdepak! Vrátil jsem se a vedl je dál vzhůru. A podívejme, po nějakých sto metrech jsem stál na cestě, co vedla zprava zdola, odněkud od Radlického, na kterou jsem předtím málem zapomněl, a ta jediná se za těch patnáct let nezměnila.

Teď jen pár desítek kroků – a­ ejhle! Kousek vlevo od cesty v temném lese – s­tářím zčernalá dřevěnice a na ní úplně nová červená střecha z pálených tašek.

Jsme na místě. V sedle pod samotným vrcholem Kladnaté s jejími devíti sty osmnácti metry nad mořem. Jsme nejvýš, nad všemi usedlostmi této části hor.

Drsná končina. Cítíme to i v tomto parném létě.

Volnému výhledu do údolí Bečvy a dál do protějších Vsetínských vrchů, který tu býval v dobách dědečkova mládí, brání vysoký smrkový les, který jistě vznikl z oné mladé tyčoviny, co tenkrát ve svém stínu skrývala studánku a kde bylo útulno a přívětivo jako v kapli.

Jak ten les vyrostl! Zdalipak tam ta studánka ještě je? Amore, pojď se podívat.

Po pár krocích jsem málem uvázl v mokřině hned kousek před srubem. Rychle zpátky.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.10.2020 12:04:09dát kritice tipUmbratica

Kdysi jsem nějakou dobu úřadovala na ONV Vsetín. Bylo to kousek za zámkem. Někteří úředníci ale měli kanceláře přímo na zámku.

29.10.2020 12:01:38dát kritice tiprevírník

To je milá návštěva a milé oznámení.

29.10.2020 11:54:05dát kritice tipUmbratica

Už se napojuji z domu a tak teď mám víc času i na prózy. Dík za návštěvu končin, které taky dost dobře znám. Tip.

27.10.2020 22:16:37dát kritice tiprevírník

To doufám. Dík.

27.10.2020 20:02:41dát kritice tipEvženie Brambůrková

To bude ještě zajímavá cesta.

27.10.2020 06:21:18dát kritice tiprevírník

Taky si myslím, že ještě něco zažijeme. A děkuju, Arwen.

27.10.2020 05:56:08dát kritice tipArwen Leinas

Kdo ví, jak na tom budou naše maličkosti ve věku onoho staříčka. A jestli je správné nebo špatné že žije na samotě sám? Toť otázkou a těžko soudit po jednom setkání. Třeba mu to tak plně vyhovuje, kdo vi?

Do konce zbývají ještě čtyři díly, takže ještě určitě něco zajímavého zažijete :)

26.10.2020 17:27:38dát kritice tiprevírník

On si to určitě zaslouží.

26.10.2020 16:21:55dát kritice tipKočkodan

Já se pokusím doyenu beskydských horalů ten volnější vztah k pravdě odpustit.

26.10.2020 16:11:20dát kritice tiprevírník

Ludmilko, úplně všem se líbil, tam i tady. A jak přiznáváš, i tobě.

Baže, Gabi, blýsklo i jemu v tom pravém.

 

26.10.2020 15:44:36dát kritice tipgabi tá istá

poznám ja takých stařečkov, čo už ich ledva nohy nesú, ale na dievčatá stále majú chuť a je to milé, keď im ešte v očiach zablýska, hoci len v jednom :)

26.10.2020 14:03:48dát kritice tipAlegna

všimla jem si, že nejen mě se zalíbil stařeček a to, že se mu stále líbí mladá děvčeta :-)***

26.10.2020 11:33:281 tipů dát kritice tiprevírník

Diano, určitě to bylo i pro něho jakési obveselení, které rád přivítal. I když to měl v hlavě už trochu pomotané, měl snahu nám povědět něco z dávné místní historie. Jenže moc huhlal, jak si odvykl hýbat jazykem, a tak jsme se moc nedozvěděli.

26.10.2020 11:25:58dát kritice tipDiana

Nejvíc mne oslovilo povídání se stařečkem.  Milé, roztomilé. Také si myslím, že by neměl být tak sám. To je dobře, že jste se sešli. Byli jste pro něj zážitkem, radostí - jistě dlouho vzpomínal...

26.10.2020 11:24:55dát kritice tiprevírník

Aha, mezitím jste dorazily další.

Gabi, navenek to vypadalo, tak jak to bývá s podobnými silnými řečmi, ale to jsem dobře viděl, jak by přivítal, kdyby mu tam některá chtěla zůstat.

Ivi, neboj se, teď už to půjde jenom dolů.

 

26.10.2020 11:15:141 tipů dát kritice tiprevírník

Renato, máš jistě pravdu, neměl by tam být tak sám. Ale to, že jsme na Kladnatou přece dorazili, když nás ten přírodně vznikající les na "pasekách" tolik mátl, byl úspěch a já jsem si nenápadně oddechl.

Ireno, snažil jsem se ho popsat takového, jak se nám v té chvíli jevil, a doufám, že věrně.

26.10.2020 11:12:321 tipů dát kritice tipblacksabbath

stařéčka jsi vykreslil móc krásně.....smutně, něžně i trochou humoru......Jardo prosím.....příště nešlapejte tak vysoko.......bolí mě nohy, ale zase na druhou stranu......stojí to za tu námahu...:-)))))))))))))....*/****

26.10.2020 11:08:071 tipů dát kritice tipgabi tá istá

kocúrisko starý, mladej dievčinky sa mu zažiadalo :)*

26.10.2020 08:46:221 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pěkně jsi vystihnul samorosta Macečka, Jardo. Těším se, jak to bude dál!

26.10.2020 08:27:181 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak mi ten dědoušek Maceček vehnal smutek do duše, takhle starý člověk by neměl být tak sám, i když se o něj starají a vozí mu zásoby. Ale jsem ráda, že jste na Kladnatou dorazili, už jsem si dělala starosti.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.