Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Brána
datum / id26.10.2020 / 512743Vytisknout |
autorMates Straba
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno59x
počet tipů1
v oblíbených0x
Brána

 

   Na samé hranici lidem fyzicky dosažitelného světa se světem pro člověka běžně neviditelným improvizovali dva fauni (nebo „satyři“ – chcete-li) na píšťaly. Podle některých názorů sice mezi těmito světy žádná vymezená hranice neexistuje, ale tento text píšu já – plný vzdoru i pokory. Slunce pomalu zapadalo a kreslilo při tom na kmeny dubů zvláštní obrazy. Jeden z faunů přestal hrát, seskočil z kamene, aby se za něj schoval před přicházející skupinkou dívek. Druhý se začal nahlas smát, jejich hudební improvizace tím pro ten okamžik skončila.

   „Tady je vždycky takový klid, nikde nikdo…“ pochvalovala si onu večerní situaci nejmladší příchozí. První faun se zamyslel, vystoupil ze své skrýše a smutně si celou skupinku prohlédl. Druhý se pohrdavě zašklebil.

   „Ale samy tu nejsme,“ připomněla ostatním bruneta s nápadně tmavýma očima. Oba fauni na ni pohlédli, první s nadějí, druhý nedůvěřivě.

   „Nikdy nikde nejsme sami,“ dodala zrzka na konci skupinky. Potom dívky postupně zrychlily krok, jak to obvykle lidé blížící se k cíli dělávají, některé se daly i do běhu, měly namířeno k jezírku mezi stromy. Ještě než zapadlo slunce, objevil se na obloze měsíc pomalu dorůstající do blížícího se úplňku, krajina postupně dostala modrý nádech, od vody stoupala ke kamenům živočišná energie.

   „Prožít aspoň jeden lidský život…“ pomyslel si znova smutný faun.

   „Pořád stejná písnička, jen pokaždé jinak hraná,“ zhodnotila jeho touhy přítomná matka matek.

   Pomyslná brána se měla brzy otevřít, všichni to cítili. Dokonce i nejmladší příchozí. Obřady plodí ohně, salamandry, kteří se svých plamenů nechtějí vzdát. Do úplného vychladnutí sil si udržují jiskru naděje. Faunovi se něco vlhkého zalesklo v oku. To byla poslední kapka.

   „Pořád si to můžeš rozmyslet faune! Máš čas ještě několik nocí.“

   „Lidský život nemůže být tak složitý.“

   „Nerovnováha - strach a slzy.“

   „Radost z doteků. Z toho, čemu říkají štěstí.“

   „Štěstí?“

   „Stav, kdy… vlastně ani nevím.“

   „Spěchají pořád někam dopředu, dál od nás, učí to každého, kdo se k nim narodí.“

   „Nezapomněl bych na vás – to přece ani nejde.“

   „Jsou křehcí, jejich těla, životy, představy…“

   „Přesně to chci.“

   „Pořád mezi nimi, být jedním z nich, možná ztratit sám sebe někde uprostřed stáda ve snaze přizpůsobit se, neobjevit svou podstatu a souvislost s námi?“

   „I oni jsou součástí tebe.“

   „Ale uvědomují si to čím dál míň.“

   „Ty přece jejich směr dokážeš kdykoliv změnit.“

   Matka zmlkla, litovala nechápajícího fauna, žádal o udělení těžké lekce, kterou v podstatě potřeboval – to ostatně mívají její děti společné – jenom netušil, kolik bolesti ho může taková naivita stát. Bolesti se bojí nejvíce právě lidé, tento strach je vlastně ve výsledku tím, co ji znásobuje, tomu faun ovšem nerozuměl, proto se chtěl vrhnout do propasti onoho dobrodružství dobrovolně. Kdo se nikdy nenarodil jako člověk, nemůže pochopit, jak až dokáže zasáhnout pouhé slovo, jak lze někoho jedinou větou odsoudit k trápení a výčitkám svědomí, že zlomit člověka alespoň na čas nestojí nic než trochu odhodlání a energie. A to všechno souvisí s lidským strachem. I kdyby se faun narodil s nezdolnou odvahou, kdo dokáže odhadnout, kolik špatných zkušeností je třeba k jejímu nahlodání?

   Několik nocí se smutný faun toulal sám se svými myšlenkami, hrál si s nimi jako dítě, otáčel je do všech možných stran, jenomže někde hlouběji už dávno hýčkal rozmazlenou představu svého lidského života.

   „Zvládnu to, všude kolem jsou nápovědy, když se budu chovat k ostatním podle jejich vystupování, zrcadlit jim jejich vlastní životy, dokážu s nimi žít,“ oznámil nakonec svým blízkým.

   „Tuším, že už ani nemůžeš jinak,“ odpověděla se smutným úsměvem matka.

   Bylo rozhodnuto. Obřad Beltainu vrcholil, pálily se čarodějnice, salamandři měli rej, lidé se smáli a kymáceli, až jim z piv padala pěna na první jarní trávu, někdo plakal opřený o stůl lokty s hlavou v dlaních, slzy se odrážely v láhvi ještě z části plné domácí pálenky, jiný právě zhluboka vydechnul a lehl si vedle své jindy nenáviděné partnerky, pod obraz zpitý násilník odpouštěl…

   „Buď tedy člověkem, když chceš, potřebuješ si to vyzkoušet, možnosti budeš mít neomezené, okolí ti tento fakt bude vyvracet, záleží na tobě, jak se ke všemu postavíš, jaké partnery, nebo partnerky si na svou cestu budeš vybírat, jak je budeš ovlivňovat, jak oni tebe, směj se, měj štěstí, zvládej po svém, co ti ostatní připraví, vyzkoušej si všechno, s čím se tvé svědomí vyrovná, nebo i to další, když budeš zvědavý na výčitky, zvládej trápení jak nejlépe dovedeš, měj i slabé chvíle, můžeš je nenávidět, můžeš z nich čerpat… Když budeš něco potřebovat, řekni si, pokud si vzpomeneš komu a jak.“

   …

   A tak se narodil jeden z nás.

   Kdo ví, kolik podobných zvědavců právě teď zapomíná?

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.