Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 8/10
datum / id28.10.2020 / 512814Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno72x
počet tipů10
v oblíbených0x
Hledání kořenů 8/10

Déšť se občas vracel až do večera, na nějaký táborák neměl nikdo ani pomyšlení. Dokořán otevřeným oknem jsme ještě v noci slyšeli déšť bubnovat na střechu chatičky a šumět v korunách lesa, který se tyčil hned nad chatami.

Amorovi se uvnitř nelíbilo, pořád vstával, pocházel a nosem drbal tu do mě, tu do Jany. Kolem půlnoci jsem ho konečně uložil na dřevěnou podlážku venku pod přečnívající střechu a pro jistotu přivázal na dlouhou šňůru. Do rána byl pokoj.

V to úterý jsme podle původního plánu vystoupili na Radhošť, jen Miloš se musel dalšího chození po horách vystříhat. Majka s Janou zůstaly s ním na Pustevnách.

Po večeři jsme zůstali v jídelně sedět u piva, kávy nebo čaje, vyměňovali si dnešní zážitky a plánovali zítřek, kdy jsou na pořadu prababiččiny rodné Metylovice. Přišla řeč i na zážitky ze včerejška – a­ vtom si Janinka vzpomněla na plánované společné čtení „při táboráku“ a že by se mohlo uskutečnit teď a tady. Pro Majku, Pavla a Miloše to bylo dost překvapivé, ale netvářili se odmítavě, prý že ano, co by ne. Mě však hrozně mrzelo, když už to má být, že by to neměly slyšet Klárka a Kačenka, které po večeři odešly do chaty.

„Škoda, že tu nejsou holky, bez nich to nemá cenu.“

Babička mi rozuměla. Vzala mobil a zavolala Klárce. Chystaly se spát, ale ona je vyzvala, ať sem ještě přijdou, že je naléhavě potřebujeme.

Zatímco jsme na ně čekali a obě Jany vysvětlovaly, oč se jedná, sledoval jsem, jak se ti tři tváří. Pavel se zdál být srozuměný, možná i trochu zvědavý. Ale vůči Milošovi a Marii mi bylo trapné, že je možná chceme do něčeho nutit proti jejich vůli, a právě tak jsem to také řekl. Marie se podivila proč si to myslím, že si to ráda poslechne. Milošovi to nějak bylo jedno, ten si hlavně užíval klidného posezení u piva.

Uvidíme. Jestli ty holky přijdou a budeme skutečně číst, ať se pak každý sám rozhodne, kdy chce odejít.

Měl jsem ještě jeden problém: byl bych hrozně nerad, kdybychom hlasitým čtením rušili hosty, co sedí tady za mnou na vyvýšeném pódiu, jen malý kousek od našeho jídelního stolu.

Janinka mávla rukou: „Nebuď, dědo, tak úzkostlivý, těm je to jedno, ti se baví mezi sebou.“

Holky přišly a mžouraly jako čerstvě vyorané myšky, cože to po nich ještě chceme, víme kolik je hodin? Bylo již po osmé a ony měly podle taťkovy domácí drezúry nejvyšší čas zalehnout, trochu si počíst a pak zhasnout a spát. Řekli jsme jim, o co půjde, tak si, aby neurazily, sedly na svá místa a trpně čekaly.

Babička vylovila z kabely Světýlko v mlze, tím tehdy celé tohle povídání začínalo, neboť Věnec mraků nebyl dosud na světě. Samotné Světýlko, jak už víme, se mi na čtení u táboráku zdálo příliš krátké, proto jsem vytiskl i kapitolu Pozvolna se připravujeme, v níž jsme si po oné kouzelné návštěvě Beskyd ujasňovali své rozhodnutí, že v Třebíči natrvalo nezůstaneme, že až půjdu do důchodu, přestěhujeme se do hor. Byly toho dva listy po obou stranách hustě potisknuté, a bylo toho tak akorát, spíš trochu moc. Ale navíc babička, nedbajíc naší předchozí domluvy, že počkáme, až jestli bude zájem, vytáhla za příslušného komentování zároveň i ty dva další listy s kapitolou třetí, nazvanou Přihořívá! Hned jsem viděl v očích ubohých potenciálních posluchačů velký otazník, cože se to tu na ně chystá. Zaškaredil jsem se na ni, ale nic si ze mě nedělala.

Teď nastalo dohadování, kdo má číst. Nejraději bych si to vzal sám, znám správnou intonaci každé věty a jistě by to vyznělo nejpřesvědčivěji, ale nepřihlásil jsem se a druzí to po mně nechtěli, tak se toho chtíc nechtíc ujala Janinka. Přednášela pěkně, znělo to dobře, ale potom mě zatahalo za uši, když jméno Maceček vyslovila „Macešek“. Když to bylo podruhé, tak jsem do toho plynulého čtení nedůtklivě zabručel: „Ček! Maceček!“ To zas zatahalo za uši posluchače a já jsem se stáhl.

Avšak znovu jsem nevydržel a přerušil soustředěný poslech bručivou opravou. No hrůza! Rušil jsem namouduši nerad, ale musel jsem přece vysvětlit podstatu valašské tvorby zdrobnělin, ne? Žádnou radost z toho neměli, dali mi to najevo, a to zas pro mě bylo dobré: nechtějí, abych rušil. Proč asi?

Když přišel konec první kapitoly, všichni nějak samozřejmě čekali na druhou. I Miloš, i Pavel. A Majka, ta si po večeři ještě nezakouřila, a že prý ani nepůjde, jen ať čte Janinka dál.

Ta však toho měla právě dost, dá prý příležitost někomu jinému. Vyzvala Kačenku, musí se přece cvičit v přednesu, když hraje to divadlo.

Kačenka se velice bránila a vykrucovala.

„Neboj se, tobě do toho děda mluvit nebude, že ne, dědo?“ podívala se na mě varovně.

„Nebudu, Kačenko, jen se snaž a pěkně čti.“ Býval bych to namouduši slíbil i bez toho pohledu.

Babička ji povzbuzovala: „Víš, jak si to vždycky říkáme, Kaťulko, nestyď se, čti nahlas, dávej si záležet na výslovnosti, nepolykej koncovky a bude to dobré, uvidíš.“

Kačenka si od tety ten rozečtený dvojlist vzala, pár vteřin se soustředila – a­­ srdnatě spustila.

Šlo jí to, všechna čest. Zřetelně vyslovovala, dávala si záležet, intonovala, jak nejlíp uměla, bylo to výborné.

U ostatních stolků začal váznout hovor. Asi rušíme, pomyslel jsem si. Ale žádat tak krásně soustředěnou Kačenku, aby četla tišeji, t­o tedy ne! Na patnáctiletou studentku to bylo tak dobré, až jsem si v jedné chvíli dovolil na ni úplně zapomenout a začal jsem vnímat výhradně svůj slyšený text. A tu mi přišlo, že intonace poslední věty nebyla přesně totožná s tou, již jsem slyšel, když jsem ji psal. Ale hned jsem se vzpamatoval a napomenul se: Čte hezky, co ti vadí? Nic, nic…

Za chvilku zas: t­ady měla položit důraz na tu druhou půlku věty… A co teď, toto slovo je psáno kurzívou, měla je zdůraznit, bez toho to není ono, ach jo… Potom jsem si zas nebyl jistý, jestli bylo s nepřesnou intonací dobře rozuměno smyslu delšího souvětí a úkradkem jsem se rozhlédl. Viděl jsem jen pozorné posluchače. Ne, ti žádný poklesek nezaznamenali, můžeš být s účinkem takového přednesu spokojený.

Pak jsem při další poněkud jiné než původně zamýšlené intonaci porušil slib – a­ vpadl do krásně plynoucího znění jasného Kačenčina hlasu zabručením opravy…

Fuj! To to zaskřípalo! Nejradši bych si nafackoval.

Kačenka to kupodivu nesla statečně. Méně ti ostatní. Jejich pohledy mluvily samy.

Zatnul jsem zuby, příště se už doopravdy musím ovládnout.

Ale nevydržel jsem – a­ vpadl do toho znovu.

Strašně jsem se omlouval, jenže to nebylo k ničemu. Kačenka už si přestávala být jistá a začalo se to projevovat na dosud bezchybném přednesu.

Teta Jana mě přímo vyzvala: „A co kdybys to četl sám, dědo?“

„To ne,“ zvedl jsem ruce, „už jsem zticha!“

„Já jenom, že bys to měl podle sebe, jinak pokoj nedáš.“

Rozhlédl jsem se po ostatních. Nic povzbudivého jsem z jejich pohledů nevyčetl, přesto jsem řekl: „Myslíte, že bych měl?“ Nikdo nepřikývl, ale já jsem se zeptal: „Nebude ti to, Kačenko, vadit?“ A už jsem se na to třásl.

„Ne,“ upřímně si oddechla a podávala mi text s ukazováčkem na místě, kde skončila.

Ty sobče, nadával jsem si, své milované vnučce bereš jedinečnou příležitost, aby si zdokonalovala přednes. A natahoval jsem se nedočkavě přes široký stůl po tom textu.

Jsem zvyklý předčítat, ale jen v soukromí své ženě. Jestli je to dostatečná průprava pro uspokojení veřejnosti nevím, ale veřejnost teď ocenila hlavně to, že to děvče přestanu sekýrovat.

Pustil jsem se do „autorského čtení“ a došlo mi, proč si obvykle čte autor svůj text sám: aby kolem sebe nešířil dusno.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.10.2020 10:51:13dát kritice tiprevírník

Tak se to taky dá říct.

30.10.2020 10:46:39dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Co si autor navařil, to si musí sníst, pardon přečíst! :-)

28.10.2020 20:12:05dát kritice tiprevírník

Ano.

28.10.2020 20:04:36dát kritice tipEvženie Brambůrková

Autor sám ví nejlíp, jak to myslel. 

28.10.2020 16:48:441 tipů dát kritice tiprevírník

Možná tě překvapím: věřím ti.

28.10.2020 16:30:38dát kritice tipblacksabbath

:-):-):-)......protože jsi to neslyšel, tak si skromně myslím...že ANO...:-):-):-)

28.10.2020 16:05:32dát kritice tiprevírník

A jseš si jistá, žes potichu intonovala správně?

28.10.2020 15:09:55dát kritice tipblacksabbath

tahle věta mluví za všechny..."Ty sobče, nadával jsem si, své milované vnučce bereš jedinečnou příležitost, aby si zdokonalovala přednes. A natahoval jsem se nedočkavě přes široký stůl po tom textu.".......já si to dneska raději četla potichu.....asi bych podle tebe správně neintonovala...:-))))))......*/**********

28.10.2020 13:57:15dát kritice tiprevírník

Gabi, cérko moja, ty do mě tak vidíš!!!

28.10.2020 13:55:10dát kritice tiprevírník

Ne ne, Luboši, myslím, že se nakonec potichu vytratili (ti, co předtím možná "špicovali uši").

Diano, Ireno, však já si to taky myslím. Ještě aby si to mysleli i posluchači.

Ludmilo, je, je to hrozný (aspoň to tak vypadalo, ne že by mi to jedna nebo druhá přímo řekla).

 

28.10.2020 13:52:12dát kritice tipgabi tá istá

páči sa mi tvoja sebakritika, si odporný, nie si na to hrdý, dokážeš sa na seba pozrieť zvonka a priznať si :))) keby si len tušil, ako dokonale to vieš popísať, ja ťa vidím! ako sa chabreš za tým textom, trasieš sa, aby si ho už mal v rukách

28.10.2020 11:26:311 tipů dát kritice tipAlegna

:-) to fakt musí být hrozný, když čteš a autor ti do toho skáče...***

28.10.2020 09:34:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přece jen - autor zná text nejpřesněji... také bych byla pro čtení přímo autorem... jinak nebude spokojen :-)

28.10.2020 09:26:07dát kritice tipDiana

Tak to autorské čtení bych také ocenila :-)

28.10.2020 09:21:36dát kritice tipKočkodan

 

Porád se nemohu rozhodnout, jestli te mám plísnit za to opravování. No, asi trochu ano.

 

A usiska ostatních hostu byla se zájmem naspicována k vasemu stolu. V prístím dílu te nejspís budou nosit na ramenou, nevynesou v zubech.

28.10.2020 07:54:55dát kritice tiprevírník

Takový názor se mi líbí.

28.10.2020 07:35:54dát kritice tipArwen Leinas

Máš pravdu, na jeden zátah by to asi bylo dlouhé. Takže chápu ten důvod rozdělení. No a také je to důvod k remcání a když se remcá jen tak mírně a na vtipné téma, tak to třeba prodlužuje život, stejně, jako těšení se na něco hezkého :-)

28.10.2020 07:13:24dát kritice tiprevírník

Já vím, ale nerad. Celé najednou by to bylo neúnosně dlouhé.

28.10.2020 06:52:20dát kritice tipArwen Leinas

Jak snadno člověk dostane nálepku "mrzutý dědek" ;-) Tak zase musím počkat do zítra, abych zjistila, jak to bude dál. Napínáš nás jako kšandy :-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.