Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

4-Koblížek Romantik
datum / id28.10.2020 / 512848Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePohádkyDalší dílo autora
sbírkaKoblížek,
zobrazeno297x
počet tipů12
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov,
4-Koblížek Romantik

Koblížek nabyl vědomí. Z ničeho nic tu bylo něco. V prázdné temnotě se rozžala živoucí jiskra.

Ale vždyť vy už to znáte, děti... A co se zázrakem zrození, když o něm čtete počtvrté? Však jsou na světě i jiné zázraky. A o jednom z nich si dneska něco povíme, a rovnou o tom největším z nich: o zázraku lásky.

Zkrátka Koblih nabyl vědomí, dosud slepý cítil, jak do něj proniká životodárné horko vroucího oleje, cítil, že ještě není hotový, že ještě není celý, ale věděl, že že brzy bude. Obklopovala jej vůně smaženého těsta, budoucnosti, vůně příslibu. Několik chvil ji blaženě vdechoval. Rostl a zrál. A netrvalo dlouho - otevřel oči. Poprvé, poněkud s bázní pohlédl na svět, do kterého se probudil, a než vůbec uviděl co dalšího, všiml si, že není sám, na pánvi drobný kousek od něho se smažil ještě jeden kus dobroučkého, nakynutého těsta. Koblih od něj nedokázal odtrhnout oči. Z kusu hmoty se před jeho očima stávala živá bytost, stvořená z totožného základu jako on, stejná, známá, a přitom tolik jiná. Viděl, jak zlátne, pozoroval, jak její obrysy získávají křupavou kůrčičku. Byla to ona, Kobliha. Obdivoval její křivky, její nadýchané, kypré a zároveň pružné tělo. Sledoval tu úchvatnou krásu a jeho srdci se otevírala hluboká rána. A když o chvíli později Kobliha poprvé otevřela oči a pohleděla rovnou do těch jeho, věděl, že nikdy nenajde klid, že nikdy nebude celý, leda s ní, po jejím boku.

Tu zvedlo ho cosi z pánve a on najednou musel vzít na vědomí, že existují na světě i jiné věci než on, Kobliha a věčná láska mezi nimi. Bába ho vyndala z oleje. Viděl její starou, bezzubou tvář, tvář báby stvořitelky, a ta tvář se mu příčila. Bába ho položila na studený talíř. Zachvěl se chladem a neblahou předtuchou.

Ale hned zas bylo vše zapomenuto, všechno zas bylo v nejlepším pořádku, protože vedle něj položila bába i Koblihu. Opět byli spolu, opět si hleděli do očí. Nepotřebovali ani žádná slova, pouhým pohledem skládali jeden druhému slib neutuchající lásky, věčné věrnosti. Kolem nich kroužil celý nekonečný vesmír – a jim to bylo jedno. Kochali se jeden druhým, smáli se štěstím, chichotali se, když jim na hlavy padal cukr, který na ně bába sypala.

Někde jakoby z dálky slyšel Koblih bábu řvát: „Dědku, voběd!“ ale nemohl by tomu věnovat menší pozornost. Okolní svět ho nezajímal, vše co potřeboval, tu bylo s ním, jeho milovaná Kobliha, jíž se nemůže nikdy nabažit. Hltal ji očima. Němě zíral na její nádheru, zdráhal se uvěřit svému štěstí.

Vrzla židle. V Koblihovi rostl vznešený cit až prasknutí. Cit tak silný, že ho plnil pokorou. Láska, větší než on sám, bezbřehá, věčná, vesmírem pulzující láska.Věděl, že ho ke Koblize váže nerozlomitelné, osudové pouto. 

„Hmm, vypadá nádherně,“ zaslintal dědek. A zatímco Kobliha ohmatávala ruka osudu, Koblihu pevně sevřela dědkova vrásčitá pracka. Nesla ji pryč. Chtěl se za ní rozběhnout, vyskočit a vytrhnout ji dědkovi z dlaně, ale nešlo to. Místo toho ležel na místě a zoufalý Kobližin pohled mu vypaloval v mysli kouřící díru. Stále ještě si hleděli do očí, ale ani to nemělo trvat dlouho. Brzy už Koblih sledoval, jak Koblha mizí v dědkově smrduté tlamě, viděl, jak dědek řezáky otevírá Kobliživo nádherné tělo, jak ho jazykem převaluje v hubě, zpracovává zkaženými stoličkami.

Křičel, nebo si aspoň myslel, že křičí, ale nikdo ho neslyšel. Řval. Bušil kolem sebe pěstmi, které neměl. V křeči zavřel oči v grimase nejzazšího zoufalství. A když je znova otevřel, ležela Kobliha zas před ním, dědek odložil její způlky ohlodanou mrtvolu na talíř. Jeho modla, jeho touha, pomačkaná, pokousaná, s otisky dědkových křivých zubů, se stopami jeho slin. Ta hrůza. Pátral po známkách života, tolik chtěl se alespoň rozloučit, na chvíli ještě pocítit její lásku. Slyšel dědkovo spokojené pomlaskávání. To co tu před ním leželo, nebyla milovaná bytost, byl to kus žvance.

Dědek uchopil Koblihu podruhé a tentokrát už Koblih nesledoval, kam ji odnáší. Slepě zíral před sebe. Celý vesmír, před chvílí plný lásky, byl náhle prázdný. Koblih byl ochromen. Na nic nemyslel, jen podvědomě čekal, až i po něm šáhne dědkova hnusná hnáta, čekal na ni jako na vysvobození.

„Moc dobrý koblihy, bábo, sem už nějakej plnej, tu druhou si nechám na večer,“ zařval dědek. Bába čapla kobliha. Položila ho do ošatky se starým pečivem a přikryla, aby na něho nelezly mouchy.

 

Koblih nic z toho nevnímal. Upadl do bezvědomí, jeho mladičká mysl nevydržela to napětí. Potácel se někde na hraně smrti a konečného zapomnění, ve snu se mu zjevila podoba jeho milované Koblihy. Kutálel se za ní, ale spočívala na vyvýšeném místě. Smutně na něho shlížela. Chtěl na ni promluvit, když tu se za jejími zády zjevila dědkova veliká kožnatá tvář s povolenými rysy a slintající hubou.

Koblih se probudil. Ležel dál se zavřenýma očima. Nechtěl je už nikdy otevřít. Slyšel hlasy.

„Ten hlupák nejspíš čekal, že budou mít svatbu a spoustu malejch koblížků.“

„Viděls, jak čuměl, když se do ní dědek zakousnul?“

„Naprostej šílenec.“

„Hehe.“

„A teď nejspíš hraje mrtvýho.“

Koblih se podíval, kdo to hovoří. Byl to starý tvrdý rohlík a okoralá patka chleba.

„Nehraju mrtvýho,“ řekl podrážděně. „Ale radši bych mrtvý byl.“

„Neboj, myslím, že se dočkáš,“ uchechtl se rohlík.

„Dá si tě prý k večeři,“ dodala posměšně patka chleba.

„Asi se dlouho kamarádit nebudem, máš to spočítaný,“ řekli pak oba společně.

Ach, proč mě dědek nesežral rovnou, ptal se v duchu Koblížek. Proč tu ještě jsem? Proč jsem nemohl zahynout se svou milovanou?

„Ber to pozitivně,“ ozval se rohlík. „Brzy to máš za sebou.“

„Budete zas spolu,“ smála se patka. „Ve střevech se zase potkáte.“

„Jestli to teda stihneš.“

„Ha ha ha.“

„Buďte už zticha, vy idioti!“ osopil se na ně Koblih. Překvapením skutečně zmlkli a Koblih přemítal. Vždyť mají pravdu. Čeká mě leda smrt a je to vlastně lákavá vyhlídka. Lepší než tvrdnout pomalu v ošatce a trápit se vzpomínkami.

„A co vy, co tak skvělého čeká vás?“ oslovil ty dva kusy starého pečiva.

„He, kdo ví,“ povídal rohlík. „Bylo nás původně deset, ale zbyl jsem jen já, myslím, že jsem se osvědčil. Už nejsem ten měkkej křupavoučkej naivka, pořádně jsem ztvrdnul a jen tak něco už mě nerozhází. Bába s dědkem mě těžko rozkoušou. Nepřijdou si na mě. Můžou si mě leda schovat na památku.“

„Já zbyla z celýho bochníku,“ přidala se patka. „Odkrajovali postupně krajíc za krajícem, ale na mě už jim nezbyly síly. Vidím to dobře. Jsem tu už čtyři dny. Nejspíš na mě zapomněli, ale spíš prostě neví, jak na mě. Ha ha.“

Koblížek nevěřil svým uším. Zdálo se, že oba svým příběhům věří, oba byli přesvědčení, že vyzráli na bábu, na dědka, na celý život, na smrt. Vypadalo to, že věří ve svou nesmrtelnost. Koblížek ale nahlédl do budoucnosti – do dědkova černého chřtánu. Věděl již, že vše je jen marnost, že není naděje.

Ale ti dva hlupáci se dál jen smáli.

„Ach miluji tě, můj skvělý rohlíku.“

„A já tebe, má úžasná patko.“

„Ach, budeme spolu navěky.“

„Nikdy tě neopustím.“

„Och.“

„Ach.“

Nepřestávali se pitvořit.

„Držte už huby, nebo vás zabiju!“ rozkřičel se vztekle Koblížek.

Zarazili se, podívali se jeden na druhého. A už se zase smáli.

„A jak to asi uděláš?“

V tom uslyšeli bábin krákoravý hlas: „K sakru, došla mi strouhanka.“

„Co je to strouhanka?“ podíval se rohlík po patce, ale to už se nadzvedlo víko ošatky a bába nesla rohlík pryč.

Patka vyjeveně koukala. Koblížek na ni zatvrzele zíral.

Po chvíli uslyšeli, jak někde v kuchyni bába otáčí klikou mlýnku, v zápětí se ozval rohlíkův ohlušující řev. Řval dlouho, jak z něj bába postupně krouhala malé drobečky. Patka zbledla, chvěla se, z roztřesených rtů plynul neartikulovaný šepot.

Koblížek na ni bez hnutí, bez slitování civěl.

„Tak co, na tebe si nepřijdou? Pche.“

Nezmohla se na odpověď. Kolem už panovalo ticho, ale patka jako by stále slyšela nesnesitelný, mučivý řev rohlíkovy agónie.

Koblížek se zatvrdil, celý se zatnul, napnul každý sval. Cítil, jak prázdno v něm, které dříve vyplňovala láska, zaplavuje nový cit. Ještě intenzivnější, stejně odvěký a věčný. Byla to čirá nenávist, zloba. Koblížkovi šlehaly z očí ledové plameny.

„Co... co chceš dělat?“ bázlivě se ozvala patka, ale to už se znovu ošatka otevřela a ozvalo se bábino: „Hodím králíkům starej chleba.“

„Co je to králík?“ vydala ze sebe ještě patka, ale bába už ji nesla pryč.

„Hádám, že to brzy zjistíš,“ odpověděl jí v duchu Koblížek.

 

Koblih čekal. Před očima stále viděl Koblihu, její ladný tvar a jemné cukrování, pohled jímž mu slibovala věrnost až za hrob. Už si ale nezoufal. Pečivo mělo pravdu: byl mladý a hloupý, stalo se jen to, co se muselo stát. Místo na Koblihu, myslel teď na dědka, na ten jeho odporný ksicht, sliny stékající po bradě, znovu a znovu s vybavoval tu černou smrdutou díru jeho jícnu. Díval se do ní. Mizel v ní. Něčeho si ale povšimnul.

Konečně se ozvalo: „Dědku, máš tady tu koblihu.“

„Dones ji sem,“ halekal dědek sedící venku na zápraží.

Celá ošatka se zvedla, kymácela se, jak ji bába nesla, a pak ji mrskla venku na stůl.

Dědek šáhl dovnitř. „No jo, to si dám, to si dám.“

Vyndal Koblížka a nesl do k ústům. Koblížek poprvé zahlédl svět. Louku a za ní les, zapadající slunce. Celý ten obrovský, zbytečný a bezvýznamný svět. Nenechal se jím rozptýlit. Věděl dobře, co ho čeká, ale nebál se. Byl pevně odhodlán.

„Hmm, vypadá moc dobře, bábo,“ přidržoval si dědek Koblížka před očima a olizoval se. „To si dám.“

„Jen si dej, ty hajzle. Uvidíme,“ pomyslel si ještě Koblih.

A to už ho dědek strkal do pusy. Nejdřív ucítil dotyk vlhkých rtů a hned potom do něj pronikly dědkovy přední zuby. Ucítil prudkou, palčivou bolest, jen nejasně přes ni vnímal, jak se jeho tělo trhá na kusy.

„Dobrota, bábo, dobrota,“ mlaskal dědek a kousky Koblížka mu přitom padaly z úst. Zbytek je kousán řezáky, lisován stoličkami, posouván jazykem. Koblih se z posledních sil drží při vědomí. Dědek už ho po kusech polyká. Ano tam, tam zmizela má jediná láska.

„Tenhle je snad ještě lepší,“ chce dědek bábu pochválit. Ale na to právě Koblížek čekal, v té chvíli se vrhá pootevřenou hrtanovou příklopkou dolů. Sám sotva ví, co dělá. Ale funguje to. Koblížek ucpal dýchací cesty. Dědek kucká. Koblížek se nehne. Dědek kašle víc a víc. Koblížek drží. Dědek vstává, potácí se kolem stolu, chce Koblížka vydávit, ale ten nepolevuje, napíná poslední síly a drží. Dědek rudne, modrá. Nafukuje se. Nakonec se svalí na zem. Nedýchá.

Než přiběhne bába, je po něm. Z úst mu vypadne kus Koblížka. Leží tam s dědkem na zápraží v loužičce slin. Slunce zapadá, v králíkárně králíci okusují patku chleba.

 

A to je celé, milé děti, dál už to není, velký příběh lásky a nenávisti je u konce. A poučení? Je jen jedno: nemluvte s plnou pusou.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.11.2020 07:32:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

  Začíná to jako pohádka a po pár větách je zřejmé, že to pohádka bude,  ale spíš pro dospělé, soudě dle použitých slovních obratů (krásný jazyk...)  I trochy humoru se čtenář dočká  (...Ve střevech se zase potkáte. Jestli to teda stihneš...)  Nádherně napsané, tak trochu sladce, trochu sarkasticky, příběh to má  a možná ne jeden.  Pomsta (zprvu sladká) se sice na závěr koná,  ale zárověn je mi po dočtení i trochu líto, že se ti dva již nesetkali :-)  Tip.

22.11.2020 10:51:32dát kritice tiplawenderr

hrdina!

Líbí se mi, jak od začátku víme, kdo je zlý a kdo dobrý ... nerozptyluje to myšlenky, skvělá kobližkiáda:)

20.11.2020 12:09:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Pěkné pohádkové drámo!

14.11.2020 20:20:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Luzz, prostě mi to nesedne. Chápu tvé argumenty, vnímám celkově dobrou úroveň slohu, jak zde někdo poznamenal, této chytré pohádky, ale chtěla jsem se vyjádřit před Hlasováním PM. Proto jsem k textu připsala názor.

14.11.2020 20:12:03dát kritice tipLuzz

(avízo goře, pardon)

14.11.2020 20:08:43dát kritice tipLuzz

já ti nevim, goro. bába a dědek jsou opravdu součástí kánonu, o tom žádná... ale můžeš to třeba vnímat tak, že majaks vlastně píše fanfiction na klasickou pohádku... a při psaní fanfiction prostě nějaké zvyklosti musíš dodržovat. například nepřejmenovávat původní postavy.

14.11.2020 12:23:021 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Netušila jsem, že se komentář nesmazal, když jsem ho smázla v těch několika minutách, které mi jako možnost "přehodnotit" dává server.  "Mentorování" v závěru mi ujelo a mrzí mne to - nicméně na tom předchozím trvám.

Koblížková série /jen můj názor průměrného čtenáře/ jako text na úrovni, opravdu, to M. ví, že jsem všechno od něj četla, a ne jednou. Ale tady mi vadí "ten tón"... nic víc.  Vadí tak, že se nemohu "ponořit" do toho kvalitního, co text nabízí.

Nesrovnávala bych, Luzz,  výrazově s pohádkami psanými v minulých staletích, protože v klasické české pohádce  převažovala vlídnost podání třeba i neradostné reality... 

14.11.2020 11:03:57dát kritice tipSilene

Díky za stanovisko!

14.11.2020 11:00:19dát kritice tipMajaks

Jo, občas slovenštinu zkouším číst, ale moc mi to nejde.

Nevím, jestli umím povahy líčit, ale v diskusi je nezohledňuju. V zásadě se řídím Hitchensovým: If someone tells me that I've hurt their feelings, I say, 'I'm still waiting to hear what your point is.'

14.11.2020 10:48:06dát kritice tipSilene

M., probůh, nemyslím, že kvůli tobě konkrétně. Stavěla jsem proti sobě různé povahy, asi ze zvědavosti, zda to zvažuješ, když je umíš líčit (v díle). Nechci ti tu víc plevelit.

14.11.2020 10:45:13dát kritice tipSilene

Čítáváš dark matters, Ašše atd., proto jsem nevarovala. Takhle stačí. 

14.11.2020 10:44:25dát kritice tipMajaks

Jako jinde kvuli me taky nepribyvaji komentare, jo?

14.11.2020 10:43:20dát kritice tipMajaks

Zkusil jsem Cyklus. Nevarovalas mě, že je to slovensky, já slovensky umím velmi špatně. Navíc se neorientuju v reáliích. Zdá se mi, že by se mi to jinak líbilo, ale takhle jsem mimo.

14.11.2020 10:42:19dát kritice tipSilene

OK. Myslela jsem všude, víš. Nevychovávám tě, sdělila jsem se, i přes předpoklad, že tě to příliš nezajímá.

14.11.2020 10:34:57dát kritice tipMajaks

No tak asi neni mym cilem maximalizovat pocet komentaru pod svymi texty.

14.11.2020 10:33:42dát kritice tipSilene

errata: Cyklus 90

(KV je covid, o ten mi nejde)

14.11.2020 10:27:59dát kritice tipSilene

Dík.

Tak, že když toho, co ti byl něco ochotný napsat, odpálíš, tak třeba příště nenapíše, je to pořád jeho čas, co ti věnoval i když třeba blbě, pro tebe nehodnotně, hm. Tím nemyslím, že nesmíš druhému pod dílo napsat, co si myslíš o jeho textu, nebo že máš urputně děkovat. 

Lepší?

14.11.2020 10:17:13dát kritice tipMajaks

Jak to myslíš s přibýváním komentářů? Tradičně ti nerozuím.

Cyklus jsem nečetl, kouknu na to.

14.11.2020 10:14:33dát kritice tipSilene

Respektuji. Jen jsem ti po pravdě řekla, jak mi při něm zatrnulo. To víš, že jsem si ho přeložila. Hele, nechci nikomu bránit ve vyjadřování, dávám najevo, co třeba působí, že komentáře nepřibývají, z mé strany určitě.

Četls Atrejův Cyklus KV? (Doufám, že je to správný název, má těch cyklů x... Zkrátka ten s duchy. Pokud tě takové věci baví.)

14.11.2020 09:56:45dát kritice tipMajaks

Muj komentář Goře byl na tvoje poměry možná nezvykle přímý, ale osobně mi připadá mnohem slušnější než blakosklonné 'Vím, že máš na víc.'

 

14.11.2020 09:39:56dát kritice tipSilene

Dtto, kánon. 

Ano, chceme i tuto verzi. (Ostatní prózu si prosím přebásnit do prologu příštího Koblížka, věřím, že budu oslyšena.)

Ze tvého komentáře Goře jsem se musela chvíli křísit, víš, že nic nevydržím. Prosím, prosím, pohádku.

14.11.2020 09:08:24dát kritice tipMajaks

Luzz, Silene, diky. Babu a dedka povazuju za soucast kánonu. Je to pohadka o koblizkovi, ne o hodne babicce a dedeckovi.

Ale asi napisu jeste jednu verzi, ve ktere si koblizek uvedomi, ze i babicka s dedeckem musi neco jist a ochotne a s pocitem naplneni se jim rozpusti na jazyku.

A Silene, ostatni prozu v soutezi si precti, bude se ti libit, jsou to sama takova 'haiku v proze'. 

14.11.2020 05:45:43dát kritice tipSilene

Pokud by se předmětný text vykastroval nějakým výrazovým zjemněním, stalo by se z něj suchopárné nic. Dokonce i mé jedné mozkové buňce je jasné, že nespadá do edice Laskavého čtení, již obvykle náruživě louská.

Znovu jsem nežvejkala, natož jinou prózu, tudíž hlasovat nikde nemůžu, ale při rozkliku mi vlítl do oka aspoň tento nedoklep:

jak Koblha mizí

13.11.2020 22:19:16dát kritice tipLuzz

napodruhý to bylo ještě lepší, vážně, přečetla jsem to celý znovu. koblihem v této podobě nepohrdnu. prosím přidat.

mimochodem, goro, jak píšeš v tom svém smazaném komentáři, že je to samý "bábo, dědku" - četla jsi dětem anebo vnukům hrubínův špalíček veršů a pohádek? tam se takhle oslovují postavy úplně normálně... a konkrétně pohádka o koblížkovi - bába pro něj naříká, dědek za ním utíká... nevidím v tom nic závadnýho.

 

13.11.2020 15:49:31dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobře, odpustila jsem si...

13.11.2020 15:46:43dát kritice tipMajaks

Odpust, Goro, ale tyhle kecy si odpust. 

13.11.2020 12:26:01dát kritice tipThea v tramvaji

Sliny, řezáky, smrt úplně všude!!! Dočetla jsem v čiré hrůze až do posledního slova! Tak napínavé to pro mne bylo :) 

13.11.2020 11:55:00dát kritice tipMajaks

Jako dík... ale jak jako psycho?

13.11.2020 11:32:21dát kritice tipThea v tramvaji

To je psycho!!! Jako dobré! Ale psycho :)

12.11.2020 18:25:30dát kritice tipIQ nick

Královsky jsem se bavila! b:) 

05.11.2020 08:48:231 tipů dát kritice tipK3

/překlep: Vyndal koblížka a nesl do k ústům/ Snažil jsem se to vnímat pozitivně, napsané to je určitě dobře, jako pohádka. Ale pořád mám k těm příběhům s koblížky nějakou averzi, ani nevím proč.

30.10.2020 19:30:39dát kritice tipOskar Koblížek

Děkuji. Zatím o mně ještě nikdo nic tak zajímavýho nenapsal. :o))

29.10.2020 20:59:321 tipů dát kritice tipMajaks

Danke!

29.10.2020 20:47:42dát kritice tipSilene

Patka zbleddla, chvěla se, z rostřesenýchlisován stolyčkami,

Dovětek k nereakci: Je aplikována v Saturninovi. 

A to víš, pohádky přece byly prve dospěláckej žánr.

Tak já už mlčím, protočení počitadla byl technický zádrhel.

29.10.2020 20:38:32dát kritice tipMajaks

Děkuji, Silene.

Velký písmeno si musí pečivo zasloužit.

Bez přívlastkové věty by děti nepochopily, kde se tam ten cukr vzal.

"Jen" je dobrý v jakýmkoli počtu. ...nebo jako... Nevím, no, já tyhle věci nevnímám.

Poznámku o ponaučení považuji za drzou a nehodlám na ni odpovídat.

Překlepy, prosím, lokalizuj.

29.10.2020 20:19:54dát kritice tipSilene

Kazím si zuby na harlekýnech, ale koblihou nepohrdnu, takže mě napadlo několik zbytečností, 

a sice že není spravedlivé, aby Koblih a Kobliha, ale rohlík a patka, chudáci, ti se nijak nejmenují. Asi že jsou plebs;

že kdyby se škrtla ta vedlejší přívlastková věta u padajícího cukru, bylo by to pro mého zhýralého čtenáře ještě o fous romantičtější;

a při mé přecitlivělosti mi přišlo, že je v textu značná kumulace "jen", ovšem je jich tam jen devět. Háklivá asi na ně jsem. No přesto, pouvažuj, chceš-li.

Patrně to máš všechno promyšlené, taky nevím, co jsem naposledy radila Andersenovi, ale pořádná pohádka poučení neuvádí, to/ta vyplyne/ou. A dá se s nimi manipulovat, jako s příslovími a tak. Ovšem samozřejmě pro nás tupé (plur. majest) je lepší, když je vše doslovně uvedeno.

Zaznamenala jsem asi dva překlepy, v případě zájmu dodám lokalizaci, pokud tam pořád jsou.

Dobrou noc, Tipe a Tape! Ráda jsem četla.

29.10.2020 14:45:57dát kritice tipLuzz

(avízo próze)

29.10.2020 13:59:58dát kritice tipMajaks

Ovsem ze ano. Dekuji.

29.10.2020 13:46:01dát kritice tipLuzz

chtěla bych přihlásit text do říjnové povídky měsíce, souhlasíš?

29.10.2020 11:56:42dát kritice tiprevírník

Jak jsem pravil: chytrá pohádka, jak má být.

28.10.2020 23:18:201 tipů dát kritice tipLuzz

je to opravdu romantické. to mě potěšilo. ta osudovost, láska až za hrob a hlavně! mravní ponaučení na závěr. bez toho se prostě kvalitní pohádka neobejde.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.