Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Feťačka
datum / id29.10.2020 / 512894Vytisknout |
autorMichal Anochmel
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno204x
počet tipů1
v oblíbených0x
Feťačka

Pavla se ráno probudila. Strašně se jí chtělo na záchod, ale zůstala ležet, neschopná se zvednout a dojít si.

Venku bylo zataženo a pokoj měl ponurý nádech.

A v Pavlině mysli to bylo podobný.

Jakej to má všechno smysl? Proč chodit do práce?

Vzpomněla si na včerejšek. Nebo to bylo už předevčírem? Půl dne počítala výsledky, aby na konci zjistila, že na začátku udělala primitivní chybu a musí to všechno přepočítat…

Jsem prostě neschopná kráva…

Chtěla vyexportovat graf z toho zasranýho programu za boha se jí to nedařilo. Musela jít za Karlem, aby jí to zase ukázal. Jako pokaždý, když to potřebuje…

Kráva, která si není schopná nic zapamatovat…

Kráva, která je tak blbá, že si to ani nepoznamená, jak se to dělá, i když ví, že to zase zapomene…

Včera si to samozřejmě zase nezapsala. Uměla by to ještě dneska?

Taky bude v práci Blbec. Jediný, na co myslí, je jak se mi dostat do kalhotek… Podvědomě si šáhla do rozkroku. Prsty zavadily o klitoris a ten vyslal signál jemného vzrušení.

To se jí líbilo. Pavla si naslinila druhý prst a jemnými krouživými pohyby si ho velmi lehounce třela. Vzrušení stoupalo a Pavla začala prudčeji oddychovat. Netrvalo dlouho a dosáhla příjemného orgasmu.

Trochu zpocená pak chvíli oddychovala.

Dnes první příjemná věc.

Měla masturbaci moc ráda. Chlapi jí přišli odporní. Nazí chlapi jí přišli odporní. Jednou byla na nuda pláži a chtělo se jí zvracet.

Nahé ženy v ní nevyvolávaly nic. Rozhodně ne vzrušení, ale ani odpor.

Pavla se nakonec vykopala do práce. Zalezla si do laborky k přístroji, ze zbytků sil spustila měření a rozbrečela se. Celej život jí přišel marnej. Zbytečnej. Pustej.

 


 

„Prosimtě, nechceš se přestat hadat před tou holkou?“

„Jáá? Jáá se tady hádám? Stejně, kdo ví, jestli je vůbec moje!“

„Kretene! Či by asi byla?! Sis pořidil děcko a teď se o něj nechceš starat! Ale to seš celej ty! Jenom bys utikal před problemy!“

„Neser! Stejně je blbá po tobě! No dyť to říkám! Podívej se, teď zase něco rozlila!“ Otočil se holčičku: „To nemůžeš kurva dávat trochu bacha! Jako hrom do police!“ a vrazil jí facku.

Holčička zděšeně utekla před dům, schovala se za rohem pod schody a rozbrečela se.

„Si jí nemůžeš víc hlídat?“ nasraně dodal otec směrem k matce.

 


 

Pavla dostala nakonec hlad. Karel jí po poledni zavolal, že jdou na oběd, jestli jde s nima. To nedokázala. Ale nakonec někdy po druhý stejně dostala hlad. Šla si do kanclu pro sušenky. Samozřejmě musela potkat Blbce. Blbec se samolibě usmíval, no jako blbec.

„Ahoj Pavlínko!“ pozdravil slizce.

„Čau!“ odsekla mu. Fakt neměla náladu na konverzaci. A s ním určitě ne.

„Ty máš ale červený oči! Snad si nám neplakala!“ zeptal se rádoby ustaraně. Pavla tohle nesnášela. Jakoby mluvil s tříletou holkou!

„Neplakala!“ chtěla říct rozhodně, ale hlas ji zradil a zhoupl se.

„Není ti dobře?“

„Stojí to za hovno!“

„Pomilujeme se a bude ti líp!“ projevil se Blbec jako vůl a chytil ji za zadek.

„Polib si!“ vyštěkla a odešla. Tohle fakt nechce. Otřásla se hnusem. Jenom představa jeho nahého jí nedělala dobře.

 


 

Probudila a šla se vyčůrat. Z ložnice rodičů uslyšela hlasy. Zvědavost jí nedala a na chvíli se zastavila a zaposlouchala. Zase se hádali kvůli ní.

„Hele, já jsem ji nechtěl!“

„A já snad jo?! Vzpomeň si, jak to bylo.“

Zacpala si uši a rychle běžela na záchod. A pak spát. Dlouho nemohla usnout.

 


 

Další dny. Další šedý dny. Čím dál větší prázdno, čím dál více slz. Čím dál více cigaret, trávy a alkoholu.

Ne že by se snad po chlastu cejtila šťastnější. Spíš jí po něm bylo všechno víc jedno. Spíš jí po něm tolik nesralo, že je v prdeli.

Ale ani ten už moc nezabíral.

Další otázky od Blbce, jak se má. Monotematická odpověď na hovno.

Další sexuální narážky hraničicí s obtěžováním.

„Je ti blbě děvenko?“ zeptal se jednou Blbec. Nečekal na odpověď a hned pokračoval: „Znáš tohle? Zlatej prášek… jestli je ti blbě, tak ti tohle pomůže!“ A položil jí na stůl pilulku barvy, která se při značné míře fantazie dala přirovnat ke zlaté.

Pavla se na ni podívala. Už toho o ní tolik slyšela. Znala z terapie pár lidí, kteří s ní měli zkušenost.

Je to droga. Zlá droga. Pošli ho i s pilulkou do prdele! Viš co říkal ten kluk z terapie, jak mu zničila život! Šišmarjá, nebuď tak strašně zbabělá! Si taky vzpomeň, jak mu dělala dobře! Jak vyprávěl o pocitech blaženosti! Štěstí! Stejně nemáš, co ztratit! Stejně brzo chcípneš! Co to bylo včera s tou břitvou v koupelně? Jak jsi zkoušela, jestli to bolí se říznout? Zkoušela jsi to nahoře na rameni, aby to nebylo vidět, co?

Vzala pilulku opatrně mezi dva prsty a pomalu si jí zkoumavě prohlížela.

Na co čekáš? Dyť ti to může bejt jedno! Chcípneš na tohle, nebo na něco jinýho. Po jedný pilulce se stejně závislou nestaneš! To bys to musela brát pravidelně! Takhle to prostě dál už žít nejde! Stojí to za absolutní vyliž hovno!

„Co za to chceš?“ zeptala se opatrně.

„No dovol!“ Blbec se zatvářil jako grand. „Nechci za to vůbec nic! Je to z čirýho kamarádství!“

„Tak dík,“ řekla stroze. Když mi ji chce dát, tak si ji vezmu. „Ale ne, že si teď budeš myslet, že na mě můžeš šahat, nebo tak něco!“ dodala podezíravě.

„Bez obav!“ usmál se Blbec od ucha k uchu a odešel.

Pavla zůstala v kanceláři sama. S pilulkou. Mísil se v ní strach se zvědavostí malé holčičky. Zatím si pilulku schovala do kabelky.

 


 

„Jdeš večer s náma?“ zeptala se Lenka. Pavle bylo třináct a byla přes prázdniny na měsíčním jazykovém táboře v malé vesničce na venkově.

„No, nevím. Kam jdete?“

„Na Rozcestí.“ Rozcestí byla hospoda na kraji nejbližšího města, asi půl hodiny pěšky kolem lesa. Místní kluci tam jezdili na fichtlech a ti starší otlučenými škodovkami po rodičích. Byl pátek a každý pátek se Na Rozcestí rozsvítil sál a konala se tam klasická česká maloměstská diskotéka.

Pavlu to prostředí podivně svádělo. Rozhodně nebylo její přirozeností, ale jako většinu dospívajících ji dráždila kombinace noční únavy, alkoholu, hlasité rytmické hudby a všudypřítomného sexuálního napětí.

„Bude tam David,“ řekla ještě Lenka jakoby mimochodem.

Pavla celá zčervenala. Měla pocit, že to na ní musí být strašlivě vidět, že musí být červená jak rak. Lenka si toho opravdu všimla a usmála se na ni: „já přece vím, že se ti líbí!“

Davida potkala poprvé včera. V obci se konal tradiční jarmark a místní parta kluků a holek pomáhala s organizací. David řídil stavbu stánků a Pavle přišel úžasný a šikovný. A večer, večer si vzal do ruky kytaru a vylezl na pódium. Pavla se s ním pak náhodou potkala po vystoupení a dlouho si povídali. David byl tak milý!

Pavla nakonec šla. Dokonce se nechala od Lenky nalíčit. Byla strašlivě nervozní. Ještě nikdy nešla ven nalíčená, maximálně si to zkoušela doma před zrcadlem. Lenka ji navíc nacpala do džínovejch kraťásků, který se jí silně zařezávaly a navíc jí byli sotva do dvou třetin zadečku, kde končily volným třepením. Nahoře byla v malém přiléhavém elastickém světlém tílku, které měla na cvičení. Na Lenčinu radu si navíc nevzala podprsenku, takže jí mírně prosvítaly bradavky.

Připadala skoro nahá. Cítila se absolutně nesvá. Jediné, co ji malinkato uklidňovalo byl fakt, že ostatní holky na diskotéce budou oblečeny stejně vyzývavě, nebo ještě vyzývavěji. Lenka si ani nevzala kalhotky, aby jí nedělali linku pod sukní. Což při tom, že jí ta sukně končila sotva v půlce stehen, bylo hodně odvážné.

Lenka si Pavliny nervozity cestou na diskotéku všimla: „Potřebuješ se pořádně napít!“ a podala ji plastovou dvoulitrovku rumu s kolou. Pavla si cucla a vracela flašku. „Pořádně!“ odmítla si ji vzít zpátky Lenka.

Na Rozcestí už hrála hudba. S postupujícím večerem přicházeli další a další skupinky lidí, rostlo množství alkoholu v krvi, únava se zvětšovala a nálada se stávala volnější a volnější.

Přišel i David se svou partou. Bujaře slavil svoje osmnáctiny. Pavly si ze začátku nevšímal, až ji to mrzelo. Ale brzo si všiml, že po něm pokukuje. Začali si povídat. Byl tak příjemný! Jako když se potkali včera!

Kolem půlnoci začala Pavla pociťovat pro ni přece jen nezvyklé množství alkoholu. Začalo se jí dělat trochu zle a rozhodla se jít domů. David se nabídl – ne, to vlastně není to správné slovo – rozhodl, že ji doprovodí. Pavla byla moc ráda. Přece jen musela jít skoro půl hodiny po kraji lesa, navíc to tu nijak dobře neznala. A v noci všechno vypadalo tak jinak! Byla ráda, že ji doprovodí někdo místní, kdo se tu vyzná.

Byla tropická, světlá noc. Měsíc byl skoro v úplňku a svítil jim na cestu. Asi v půlce ji David zastavil: „Neposadíme se na chvilku? Je tu nádherná mítina s vyhlídkou na řeku.“

Pavla byla dost unavená, a nebylo jí už moc dobře, tak zavrtěla hlavou: „Já se asi potřebuju teď vyspat.“

„Jenom na chvilku…“ řekl David a vzal ji za ruku a vedl ji do lesa. Pavla tedy šla. Na mítince se posadili do měkkého mechu. Měsíc osvětloval krajinu a jí to přišlo úžasně romantický. Úplně zapomněla na únavu. David se opřel o strom, Pavlu opřel o sebe a začal jí hladit. Pavle to nejdřív přišlo moc příjemný. David ji políbil do vlasů. Pak se sklonil a políbil ji na krk. Celá se vzrušila a opatrně ho políbila na tvář. Pak si dali pusu. David jí strčil ruce pod tílko a začal jí hladit přímo po hrudníku, po prsou. Pavla znervózněla a ucukla: „Hele! Asi bysme měli jít! Jsem ospalá!“

„Ale no ták! Nejdřív to celá chce a najednou bude dělat drahoty!“ zasmál se David v divném úšklebku, který u něj před tím neviděla. Strhl ji tílko a povalil na zem. Pavla vykřikla a začala se bránit, načež dostala takovou facku, jako v životě ne.

„Neřvi!” zařval na ni David zlostně. „A nekopej, nebo tě to bude bolet!” dodal výhružně. Pavla se rozbrečela. David jí dal druhou facku, byť ta už byla menší. „Nebul, to ti nepomůže.” David si rozepnul kalhoty a pár pohyby probudil svůj již napůl ztopořený penis. Strčil jí ho před obličej: „To je krasavec co?” Žalud se zaleskl měsíčním světlem. „Polykej!“ přikázal a snažil se jí ho nacpat do pusy. Ale Pavla reflexivně držela zuby silně u sebe a v šoku by nebyla schopná otevřít pusu i kdyby chtěla. Což opravdu nechtěla.

„Tak ty nebudeš kouřit, jo?“ naštval se David a vrazil jí další facku. „Děvko! No když to nejde nahoře, tak to půjde dole!“ hnusně se zasmál, jediným pohybem jí strhl kraťasy i kalhotky a strčil jí penis prudce do vagíny. Pavla se rozbrečela bolestí a zhnusením. „No ne, tak ty si byla ještě panna!“ skoro něžně ji pohladil. „A přitom vypadáš jak kurva z E55.“

Během pár minut se několika pohyby udělal, vyndal penis a zbytek spermatu jí rozpatlal po obličeji. „Zvykej si!“

David vstal. Shýbl se a vzal si do ruky její kalhotky. Byly ještě skoro dětské. Jednoduché, světle růžové, po kraji dvě tmavě růžová srdíčka a jednoduchý obrázek jednorožce. David k nim jemně přivoněl: „Krásná vzpomínka na čubičku!“

„Bylas hezkej dárek k mejm narozkám!“ řekl směrem k vzlykající Pavle. „A buď ráda, taky jsem tě mohl vošukat do prdele, a to by tě teprv bolelo!“

A odešel.

Pavla zůstala ležet. Nahá. Zneužitá. Chvíli, která jí ale připadala jako věčnost, byla úplně ticho. Naprosto ji pohltil strach. Bála se, že David vrátí. Každé prasknutí větývky, každý šelest listí ve větru v ní vyvolal záchvat paniky.

Pak se rozbrečela. Celá se třásla. Brečela až jí došly slzy. Naprosto vysílená usnula.

Probudila se nad ránem. Ještě byla tma. Nevěděla, kolik je. Nevěděla, kde je. Bála se. Byla zmatená.

Po chvíli se vzpamatovala natolik, aby si vzpomněla. Roztřásla se. Tohle se nesmí nikdo dozvědět! zapřísahala se v duchu.

Rychle si oblíkla zbytky oblečení a nějakým zázrakem se vrátila do tábora. Vyčerpaná usnula.

Probudila se, až když se v poledne vrátila Lenka z dopolední hodiny: „Hele, Šípková Růženko, jdeš s námi na oběd?“

Pavla měla žaludek jako na vodě. Zavrtěla hlavou. „Kolik je vůbec hodin?“

„Půl jedný! A neboj, učitelce jsem řekla, že máš teplotu.“

„Díky.“

Lenka si přisedla na Pavlinu postel: „Tééda,“ protáhla, „včera to muselo bejt divoký!“ dodala spiklenecky. „Jsi byla večer s Davidem, co?“

Pavle vyskočilo srdce až do krku. Tuší snad Lenka něco?

„Hele, nic mi nepovídej! Teda vlastně povídej! To muselo bejt nádherný! Dal ti aspoň pusu? Ti kluci jsou dneska tak nesmělí!“

Pavla se nechtěně usmála: „Jo, pusu mi dal!“

 


 

Další bezútěšné ráno. Další vnitřní neklid.

Pilulka vyzývavě ležící na stole.

Pavle přišlo, že na ni snad mluví. Co mluví, přímo řve! Stejně si mě nevemeš, si na to moc zbabělá, zbabělá, zbabělá… znova a znova jí rezonovalo v hlavě.

Pomalu se zvednula z postele a začala se ploužit po bytě. Měla hlad, ale příprava snídaně jí přišla nesnesitelně vyčerpávající jenom na to pomyslela. Neměla energii ani na to namazat si chleba.

Z dálky uslyšela zahoukat vlak. Jak by to bylo krásný, lehnout si na koleje! Nechat se přejet! Byl by klid… O víkendu stála pět hodin u trati. Z jedné strany je tam tunel, z druhé se trať kroutí. Vlaky se tam řítí rychle. A strojvůdce by ji neviděl. Pak šla domů a brečela nad svou neschopností skočit pod vlak.

Podívala se na stůl. Vzala si pilulku do ruky a spolkla ji. Jen tak, na sucho. Zbyla po ní hořká pachuť na jazyku.

No co, horší než TENHLE život to bejt nemůže.

Odploužila se do koupelny vyčistit si zuby a čekala, co se stane. Měla pocit, že ji podvedli. Že se měl stát zázrak a všechno se proměnit do pastelových barev.

Pomalu vyrazila do práce.

Ale zlatíčko, jak se zlatému prášku taky říkalo, začalo působit. Zpočátku si to neuvědomavala. Ale její smysly, její vnímání se zostřovalo.

Už když šla po schodech z domu, najednou si všímala, jaké vůně různých snídaní se z bytů linou. Venku se pak dívala na mraky a cítila, jakoby se jí přímo dotknul každý paprsek slunce, který se jimi prodral. Začala si v duchu říkat, kolik je venku sluníčka, i když je tak zataženo. Vnímala další a další vůně a pachy, ale i zvuky. Autobus slyšela už zdálky, mnohem dřív než normálně, mnohem dřív, než ho spatřila. Připadala si v něm jako uprostřed bzučícího úlu. Vnímala rozličné, přes sebe se rozvíjející hovory různých skupinek. Dokázala rozlišit jednotlivé rozhovory, připadala si jakoby stála nad nimi, jako učitelka se školkou na výletě, nebo jako – jako Bůh.

Vystoupila z autobusu. Šla kolem keře a vnímala jeho nádhernou vůni. Cítila vůni posekané trávy na kraji cesty. Slyšela hlasy jednotlivých ptáků. Slyšela v dáli datla. Cítila paprsky slunce.

„Ty celá záříš, Pavlínko!“ ozvalo se odněkud. Před budovou stála Jíťa a kouřila. A spiklenecky se usmívala na Pavlu: „že ty ses nám zamilovala!“

Pavla zčervenala jako zralá malina. Pokrčila nosík, velmi specifickým způsobem, který dokázala jenom ona, a stydlivě řekla: „No, to zrovna ne…“

Rychle běžela do kanceláře a na chvíli si sedla. Vůbec se nedokázala soustředit. Všechno na ní působilo, všechno v ní probouzelo emoce, všechno na ni promlouvalo. Bílá zeď, šedé lino, dokonce i sešit čtverečkovaného papíru. A při tom jí bylo tak dobře! Šla si dát udělat do kuchyňky čaj, aby se mohla nasnídat a při tom rozdávala úsměvy na všechny strany.

Přišlo jí, že všichni jsou milý, dokonce i Jirka, kterej byl starej bručoun a sotva zabručel na pozdra. Ale dneska jí přišlo, že i to zabručení bylo milejší, než jindy.

Všichni byli milý, ale zároveň tak nějak mírně zastření, zahalení odstupem. Jakoby se jí nic a nikdo nedokázal dotknout. Ani vrčící šéf, ani stávkující Excel, prostě nic. Včera by už dávno byla zalezlá nahoře v laborce a brečela. Dneska byla v dokonalém rauši. V ráji.

Potkala i Blbce. Dokonce i ten jí přišel tak nějak sympatičtější. Neměl moc čas, zrovna někam pracovně chvátal, ale jak ji zahlídl, hned mu bylo všechno jasný: „Nazdáár prdelko!“ vypálil. „Že ty sis to dneska vzala?! Jaký to je?“

„Nó,“ protáhla, „docela dobrý!“

Blbec se jenom usmál širokým šklebem: „Tak to jsem fakt zvědavej, co to s tebou udělá!“ A někam zmizel.

Fakt mi řekl ‘prdelko’? došlo jí se zpožděním. Ale hodila to za hlavu. Dneska jí nic nemohlo pokazit dokonalý den.

Šla se vyčůrat na záchod. Jen se při utírání dotkla mezi nohama, nedokázala se přestat třít a mazlit se svojí mušličkou. Brzo dosáhla orgasmu, jako ještě v životě ne. Celé tělo jí zapulzovalo, po páteři jí přeběhl mrazík a v hlavě se vyvalil stav absolutní blaženosti. Při vyvrcholení silně zařvala a i to jí přišlo naprosto úžasné. A bylo jí úplně jedno, jestli ji při tom někdo uslyší, nebo ne. Bylo by jí snad bývalo i jedno, kdyby ji při tom někdo viděl. Chvíli ještě seděla na míse, celá se klepala vzrušením, cítila se blaženě a ještě se párkrát zachvěla v doznívajících slabších orgasmech. Jako když někde udeří blesk, a po něm se ještě objeví pár jeho slabších brášků.

Myla si ruce, když do dveří záchoda strčil hlavu starší kolega: „Jseš v pořádku? Jsem slyšel nějakej křik…?“

„Jo jo, jasně, jenom sem se tu vyhonila!“ odpověděla skoro pyšně a vrátila se kolem zkoprnělého kolegy zpátky do kanceláře.

Fakt jsem to řekla?

Vůbec si nebyla jistá, co se doopravdy stalo, co byl jenom sen a co skutečnost.

Konečně se dostala k snídani. I ten obyčejný pytlíkový čaj jí přišel naprosto úžasný, chutnější a voňavější, než jindy. A rohlík s máslem, to byla božská mana. Dostala chuť na sladký a vzpomněla si, že je v kuchyňce med. Osladila, až přesladila si s ním čaj, přestože ho normálně pila hořký a skoro se rozplývala blahem.

Celý den prožívala jakoby ve snu a zároveň mnohem víc v realitě, jak měla zbystřenější smysly. Byla plná energie, a i když se doma večer cítila unavená, stejně se nedokázala hned uklidnit, natožpak jít spát a ještě si přerovnala skříňku s oblečením, na což se chystala už asi půl roku a pořád na to nemohla najít energii, umyla kompletně koupelnu, a vůbec udělala spoustu drobných domácích prací, které si dlouho slibovala, ale pořád na ně nebyla nálada a síla. A s každou provedenou akcí se její nálada zlepšovala, dokázala se najednou pochválit, v duchu si říct: Pavlo: ty jsi ale šikovná! To zrcadlo je teď perfektní! Ani šmouha!

Jaký to byl rozdíl! Jindy si akorát tak nadávala! Jak je nešikovná, jak nic neumí, jak nic nedokáže, jak je prostě na hovno a jediná smysluplná věc, kterou by měla udělat je chcípnout, ale i na to je příliš zbabělá, aby si vzala život.

Nakonec šla spát asi v jednu v noci, kdy už byla v takovém unaveně-přetaženém stavu, že se přistihla, že myje jeden hrneček už napotřetí. Stejně ale ještě dlouho nemohla usnout, převalovala se ze strany na stranu a hlavou jí kmitaly myšlenky a nápady.

 


 

Zato ranní dojezd byl dost krušný. Bolela ji hlava, svět jí přišel absolutně šedý a nezáživný, její život naprosto zbytečný. Ležela v posteli a brečela. Myslela si, že dneska nevstane, ať si v práci políbí prdel. Nakonec se přece jen zkusila zvednou, ale zamotala se jí hlava a plácla sebou na zem. Bolestivě si narazila koleno. Jak prudce vstala a hned zase sebou třískla o zem, tak se jí udělalo špatně od žaludku a měla co dělat, aby se dostala na záchod, kde strčila hlavu do mísy a poblila se. Do toho neustále brečela, až jí došly slzy.

Dlouho pak seděla vedle záchoda, bradu opřenou o kraj mísy a čas od času dávila, byť už dávno nebylo co, takže dávila na prázdno s výjimkou trochy žaludečních šťáv. Počúrala se, ale bylo jí to jedno, skoro si toho nevšimla.

Začal jí zvonit telefon. Na poprvý se na zvonění vykašlala, ale po chvíli zvonil znova. Zvuk vyzvánění jí bolestivě bodal do hlavy. Byla už ve stavu, kdy byla schopná k němu dojít a zvednout ho. Karel. Šéf. Chtěl vědět, proč nebyla na schůzi projektu. Omluvila se, že jí je špatně, že má blicí migrénu.

V duchu proklínala Blbce, že jí takovou sračku dal, sebe, že ji zkusila a vůbec celej svět.

Naprosto vyčerpaná zalezla zpátky do postele a usnula neklidným spánkem. Probudila se šíleně hladová až v šest večer. Ucítila smrad po zvracení a zvedl se jí žaludek. Málem se pozvracela znova. V rozkroku jí pálilo čerstvé opruzení, jak se o sebe třela pomočená stehna.

Zatím si jenom rychle opláchla u umyvadla a vypláchla si ústa. Šla do kuchyňky a dala si vařit vodu do rychlovarné konvice. Našla čokoládu, kterou jednou dostala a na posezení ji zhltala. Nalila si velkého panáka drahé skotské whiskey, jedné z nemnoha věcí, na jejichž kvalitě si zakládala, a hodila panák naráz do sebe. Uvařenou vodou si zalila hrnek silného kafe a pořádně se napila. Vrhla se na dva poslední rohlíky, které tam měla. Byly sice ještě předvčerejší, někde na rozhraní gumy a tvrdého kamene, ale teď by jí bylo snad i jedno, kdyby byly plesnivé. Lámala je a namáčela do Nutelly, kterou občas snídala, nebo si na večeři mazala na palačinky. Když zhltala oba rohlíky, prstem dojedla a pak i pečlivě vylízala sklenici Nutelly. Hodila do sebe dalšího panáka a další pořádný lok kafe.

Konečně se cítila jakž takž. Otevřela okna a udělala průvan, aby trochu vyvětrala všechen smrad. Svlékla poblité a pochcané povlečení a dala ho prát do pračky. Umyla pořádně záchod, i když jí dalo dost práce se při tom nepoblít znovu.

Pak si konečně pořádně vyčistala zuby a osprchovala se. Normálně by s obojím byla ancvaj hotova, ale tentokrát byla při tom velmi pečlivá. Jakoby smývala všechny včerejší hříchy. Jakoby se cítila špinavá, i když už na její kůži žádná špína nebyla.

Domyla se, natřela se v rozkroku krémem proti opruzeninám, a šla si nakoupit.

Cestou z obchodu míjela svoji oblíbenou hospůdku. Nebyla ničím zvláštní, obyčejná malá hospoda, s nijak výjimečně ochotnou obsluhou, kterých jsou ve městě stovky.

Pavla dostala chuť na pivo. Nebo, přesněji, uvědomila si, jak velká chuť na pivo se v ní postupně probouzí. Zašla dovnitř. Sedla si na své oblíbené místo v koutku lokálu. Bylo to poměrně tmavé zákoutí, většina návštěvníků dávala přednost stolům u oken. Měla tam svůj klid. Rozhodně netoužila být středem pozornosti. Zároveň se odtamtud mohla dobře rozlížet po místnosti a zvědavě pozorovat lidi. A byla tam zásuvka. Mohla si tam připojit svůj starý notebook, který už na baterku skoro nefungoval a něco na něm dělat.

„Malý točený slečinko?“ zabručel starý výčepák, když šla okolo pultu. Pavla pokývla hlavou. Už se znali. On věděl, že si slečna podle nálady dá jedno, nebo pár malých piv a jinak bude sedět v koutě a bude se starat sama o sebe. Pouze jednou, když to hodně přepískla, mu pozvracela celej dámskej záchod. S tím se ale v takový hospodě počítá.

Pavla se mohutně napila. Poměrně rychle malý pivo vypila.

„Pokračujem?“ zeptal se výčepák. Pavla opět pokývala hlavou. Zaškrundalo jí v břiše, dostala zase hlad. Objednala si nakládanej hermelín. Pila pivo, hltala sýr a konečně jí dneska přišlo, že svět nestojí úplně za vyliž prdel.

Hospoda se postupně plnila lidmi. Pavlu chytila žíznivá. A mlsná. Přemejšlela, co si ještě dá, jestli si dá ještě pivo, a to by si k němu dala ještě něco k jídlu, nebo, jestli radši půjde domů a dá si něco tam. Koneckonců, vždyť si jenom vyběhla nakoupit a už tu sedí přes hodinu.

Ale zase na druhou stranu, točený je točený.

Nakonec ale zvítězil pocit viny. Pořád se ještě styděla sama před sebou, že si tu blbou piluli, tu odpornou sračku, vzala a pak se kvůli poblila, posrala a pochcala. Až se jí v pondělí dostane Blbec do ruky, ten uvidí! Pavlu chytla pomstychtivost.

„Další?“ výčepák zvedal ze stolu prázdnou sklenici.

„Ne díky, zaplatím,“ zavrtěla hlavou Pavla, i když se jí moc nechtělo odejít.

Stejně stál dnešek za hovno, tak jestli přijdu domů o hodinu dřív, nebo pozdějc, je stejně už jedno, brouzdalo jí hlavou.

„Už deš? Nechceš pozvat na panáka?“ znenadání se zeptal nenápadný kluk stojící vedle.

„Já?“ vyjekla překvapeně Pavla.

„Jo, jasně, ty, vypadáš sympaticky!“ dodal kluk a přeskočil mu při tom trochu hlas.

Pavla si ho prohlídla. Přišel jí naprosto nezajímavý. Jo, byl docela vysoký, ale to bylo tak všechno. Byl takový hubený střízlík, ve vytahaném tričku Rolling Stones a džínách, které se už na nohavicích začínaly třepit. Mírně sešmajdaný boty. Na tváři strniště a pár beďarů. Mastné černé vlasy. Vodově šedé oči. Byl asi o deset let mladší.

Co čeká? Že budu pro něho snadná kořist? Že jsem zoufalkyně, která uvidí mladýho kluka a hned s ním vleze do postele? Kretén!

„Tak to fakt ne,“ řekla s urážlivě pobaveným úšklebkem.

„Ale no ták!“ protáhl kluk. „Hele, hloupej kdo dává, hloupější, kdo nebere! Co piješ? Co třeba vodku?“

„Vodku?!“ ušklíbla se pohrdavě Pavla. A dodala trochu naštvaně: „Hele, nech toho! Já fakt nechci.“

„Pani pije pivo!“ vmísil se do toho výčepák a Pavla by ho nejradši kopla, za tu „pani“. Snad „slečno“, ne?! Mi ještě nikdo nikdy neřekl paní!

“Tak dvě piva,“ poručil si kluk u výčepáka a ten mu je obratem natočil.

Kluk k ní přistrčil jedno pivo: „Fakt nechceš?“

Pavla se pořád ještě nemohla vzpamatovat z té „paní“. Podívala se na čerstvě načepované pivo a dostala na něj obrovskou chuť.

„Co za to?“ zeptala se podezíravě.

„Neblbni, vůbec nic, fakt nic!“ snažil se ji kluk až přehnaně uchlácholit.

Pavla se ještě jednou podívala na pivo. Světlo prosvítalo sklenicí a barvilo pult na oranžovo. Čistá bílá pěna zářila a Pavla měla pocit, že k ní pivo snad promlouvá: Dej si mě! Dej si mě!

„No, když jinak nedáš,“ znova se ušklíbla. Vzala pivo a nepříliš ochotně si přiťukla s klukem.

„Tak na zdraví!“ zahlaholil kluk až příliš radostně, jakoby zrovna dojel první do cíle náročné cyklistické etapy a taky se napil.

„Já jsem Pavel,“ podal ruku Pavle.

„Pavla,“ odpověděla, ale ruku ignorovala.

„To je ale náhoda!“ zasmál se kluk. „Pojď si sednou,“ řekl a posadili se spolu k blízkému stolu.

Pavla se napila. „To takhle zveš na pivo každýho?“

„To určitě ne! Jenom…“ začal Pavel.

„Jenom holky, co?“ skočila mu do řeči s ironickým úsměškem Pavla. „Ty, co jsou v hospodě samy!“ ještě dodala.

„Ne, to ne. Prostě’s mi přišla sympatická.“

„Tak díky.“ A znova se napila. Její pohled se zastavil na jídelním lístku a znova si uvědomila svůj hlad. „Si teď kvůli tobě budu muset dát něco k jídlu,“ povzdechla si.

„Jak to?“ zeptal se Pavel poněkud natvrdle.

„Co jak to?“ ohradila se Pavla.

„Promiň, promiň, já to nemyslím zle!“ omlouval se Pavel.

„Prostě mám hlad. Myslela jsem, že se najím doma, ale to se mi teď už nechce čekat.“

„Hele, jestli máš problém s penězma, tak já to za tebe zatáhnu,“ nabízel se Pavel.

„Co si to o mě myslíš?“ urazila se Pavla. „Chceš si mě snad koupit?“

„Ne, ne, ne,“ rychle popíral Pavel, „to by mě ve snu nenapadlo.“ Bože, to ta kráva musí brát každou větu jako osobní útok?

Pavla si nicméně zkontrolovala peníze. Nerada sebou nosila moc hotovosti. Nakonec si oba dali smažák s hranolkama. Pavla měla strašnou chuť na něco mastnýho, tučnýho, nezdravýho. A místní kuchař ji opravdu nezklamal.

Pokračovali pivem a pak přišla na řadu i ta vodka. Pavla pak dostala chuť na sladký a milostivě povolila Pavlovi, aby jí koupil palačinky se zmrzlinou a šlehačkou ze spreje.

Pavlu postupně začala trápit plynatost. Připadala si strašlivě nafouklá a tiše upouštěla větry.

„Hele, asi už pudu,“ řekla, když dopili další pivo, někdy k půlnoci.

„Jasně, taky už jsem unavenej!“ řekl Pavel a zaplatil. „Moc rád jsem tě poznal. Můžu tě kousek doprovodit?“

„Jak chceš,“ pokrčila rameny Pavla. Upřímně řečeno, ten kluk jí byl ukradenej. Byl trochu otravně ukecanej, ale kupoval jí pivo. Občas se snažil rozpovídat Pavlu, ale ta odpovídala dost úsečně. Teď už se cítila unavená, přetažená, trochu příliš opilá, přejedená a nafouklá plynatostí. Žaludku se zjevně nelíbilo, jak se během jednoho dne kompletně vyprázdnila, aby se pak přežrala a přepila.

Prudce vstala, ale zatočila se jí hlava a musela si zase na chvilku sednout. Vstala znova, tentokrát pomalu a opatrně a nejistým krokem se vydala ke dveřím.

Vážně jsem se tak zřídila? honilo se jí hlavou.

„Máš tu tašku s nákupem!“ běžel za ní Pavel.

„Vidíš, úplně bych zapotněla!“ přeřekla se Pavla.

I v přiopilém stavu jim cesta k domu, kde bydlela Pavla, netrvala víc než pár minut. Zastavili se u vchodu a Pavla s obtížemi našla klíče a na potřetí se trefila do klíčové dírky a odemkla.

Ježišmarjá, já zase vypadám!

Pohyb způsobil, že jí už nebylo vůbec dobře. Žaludek se rozhoupal a celou cestou potichu prděla.

Otočila se na Pavla: „Tak ahoj!“

Pavel řekl: „Moc rád jsem tě poznal! Víš, jsi moc fajn!“ a přistoupil blíž.

Pavla jeho blízkost příjemná rozhodně nebyla a tak ustoupila ke zdi, do rohu mezi zeď a neotevírající se část dveří.

„Jo, jo,“ řekla tónem OK a teď už mi dej pokoj!

Pavel k ní z nenadání přiskočil, přitiskl se na ni celý svým tělem, pravou rukou ji pevně svíral kolem zad, aby se mu snadno nevykroutila a levou ruku jí začal strkat do džín pod kalhotky, jel rukou mezi půlky. Zkusil jí líbat na ústa, ale Pavla podvědomě odvrátila hlavu a tak jí začal cumlat ucho. Tlak na nafouklé břicho jí způsobil bolesti, že ani neměla sílu vnímat, co s ní provádí. Pavel se přitiskl ještě blíž, aby si mohl uvolnit pravou ruku a nemusel s ní Pavlu držet. Leč, to se mu vymstilo. Ozvalo se strašlivé hromobití jak Pavlino tělo už tlak nesneslo a Pavla se za mohutného krkání ohromně posrala

„Ty krávo! Co to děláš!“ zkoprněl Pavel, odskočil a nevěřícně si prohlížel svoji posranou levou ruku. Chtěl Pavlu udeřit, ale ta na nic nečekala a vběhla do domu, zabouchla za sebou vchodové dveře, překvapivě rychle se dostala do bytu, i je za sebou zabouchla, vletěla na záchod, spustila si špinavé kalhoty a dosedla na mísu.

Seděla pak ještě dlouho na záchodě, jenom tak ve tmě, a kromě jiného vzlykala.

Nakonec vstala, osprchovala se a upadla do postele do neklidného spánku.

 


 

Další dny byl naštěstí víkend a Pavla se jakž takž dávala dohromady. Sobotu v podstatě prospala, pak ji probudil zuřivý hlad, tak se přejedla a znova usnula.

V neděli se probudila už běžně, asi v půl osmý. Ležela na posteli, koukala na strop, poslouchala šelestění stromů ve větru za oknem, a přišlo jí všechno zbytečný.

Rozbrečela se.

Usnula.

V pondělí došla do práce. Přišla si celá pomačkaná, jak pořád ležela.

„Ahoj Pavlo! Už je ti líp?“ zeptal se starostlivě Karel.

„Jo, jo, už to jde,“ odpověděla suše Pavla a zkusila se při tom pousmát.

Karel se na ní podíval: „Všechno v pořádku? Vypadáš ještě trochu přešle…“

Vypadá naprosto strašně. Taková zombie.

„Dobrý, dobrý…“ kroutila hlavou Pavla.

„Tak fajn,“ uzavřel Karel. „Jenom si mi přišla taková strhaná, jakoby si o víkendu složila vagón uhlí!“ dodal s úsměvem na vysvětlenou.

„Tsss…“ zasyčela uraženě Pavla Tyhle kecy si nech na koledu!

 


 

„A hele, koho tu máme!“ ozvalo se později během dne za ní. Blbec. „Ty teda máš ránu!“

„No dovol!“ urazila se Pavla. „Že to říkáš zrovna ty!“ Moc chtěla být na něho strašlivě naštvaná, ale nějak jí to nešlo.

„Těžkej absťák?“

„Notyvole…“ uklouzlo Pavle.

Blbec se na chvíli zamyslel. „Kolik vážíš? Tak pade? šede?“

„Cože? Proč to chceš vědět?“

„No, mě pak došlo… to co jsem ti dal byl fakt dokonale čistej matroš… žádná ředěná sračka z ulice… prostě luxus… mám spešl dovoz,“ zazubil se. „I na mě je to silný a to vážím bohužel už skoro metrák. Kolik vážíš ty? Seš skoro vychrtlá…“

„Tsss,“ opět zasyčela Pavla. A pak opatrně dodala: „já mám stejnou váhu už léta: kolem padesáti kilo.“ Kromě těch měsíců těžký deprese, kdy se občas dostanu i pod pětačtyřicet. Pak mi doktorka začne vyhrožovat, že když budu dál hubnout, tak že mě dá hospitalizovat. Ale já nehubnu záměrně! Prostě se mi v depresi nechce už vůbec nic. Ani jíst, ani žít, ani cokoliv…

„Tak to sis to měla rozpůlit. Půlka by ti úplně stačila!“

„To mi říkáš fakt brzo!“ nasrala se definitivně Pavla. „Nejseš tak trochu dement?!“ A rázně odešla.

„Tak sorry, no…!“ zavolal za ní ještě Blbec.

 


 

Blbec se pak připomněl ještě druhej den. Jako omluvu přines novou piluli.

„Nechci!“ rázně odmítla Pavla.

„Hele, to je v pohodě, prostě si jenom vem půlku!“ uklidňoval ji Blbec.

„Nechci!“ zavrtěla znova hlavou Pavla.

Blbec pilulku položil na poličku: „já ji tu prostě nechám, to bude nejjednodušší.“

„Nenechávej jí tu, vem si ji a zmiz!“ odmítla Pavla pilulku do třetice.

Blbec nicméně mezitím odešel a Pavla se cítila příliš unavená na to, chodit za ním.

Když k večeru odcházela, vzala ji do ruky a chtěla ji vyhodit. Spláchnout na záchodě. Pilulka v ní ale vyvolala vzpomínky, jak jí bylo špatně a začal se jí zvedat žaludek. Rychle s ní mrskla do koše na odpadky, šáhla hluboko do skříně a vyndala láhev whiskey. Dala si pořádnýho panáka – a ještě do druhý nohy – a šla domů. Cestou domů se stavila nakoupit a koupila si piva, Pilsnery. Měla radši točený, ale po nedávné zkušenosti se jí do hospody nechtělo. Strašně se jí nechtělo dělat nic k večeři, tak si jenom koupila pytlík brambůrků se slaninovou příchutí, na které je lákala spíš mlsná, než hlad.

Bylo jí nějak mizerně. Svět jí štval. Připadala si, že na něm překáží. Že je osinou na zadku světa. Že by všichni byly šťastnější, kdyby chcípla.

Přišla domů, nakoupená piva dala do ledničky a vyndala si jedno vychlazený. Sesula se oblečená na gauč a pustila si televizi. Šel tam nějaký sitcom, který měla ráda, ale skoro ho nevnímala. Celý večer seděla na gauči, popíjela pivo, pak druhý, pak třetí, mechanicky k tomu jedla z pytlíku brambůrky a při tom vzlykala.

Probudila se nad ránem celá rozlámaná na gauči. Oblečená ještě tak, jak přišla z práce, celá od drobečků z brambůrek a tričko jí smrdělo od piva. Bolela jí hlava. Svlíkla se, zalezla do postele a ještě usnula.

Ráno nebylo o moc lepší. Nějak se dokopala do práce, ale hlava jí pořád třeštila. Probrečela asi půlku pracovní doby v kaceláři.

Na dveře kanceláře někdo zaťukal: „Ťuky, ťuky, slečno Pavlínko, jak se máš?“ Byla to místní uklízečka, veselá a šťastná paní. Nijak zvlášť chytrá, ale o to možná šťastnější.

„Dobrý, dobrý,“ zamrmlala Pavla, „co ty?“

„No dneska krásně, jak jinak,“ švitořila uklízečka. „Máme nějaký smetí?“ ptala se řečnicky a mířila si to ke koši.

Pavla si na jednou vzpomenula. Najednou jí bylo líto přijít o pilulku: „Počkej!“ zavolala a vrhla se ke koši. „Já jsem si tam asi omylem něco vyhodila…“ a lovila ručkou v koši. Nakonec pilulku našla a rychle schovala do kapsy.

Uklízečka odešla a Pavla zůstala v kanceláři s pilulkou sama. Položila ji před sebe na stůl a zkoumavě se na ni dívala, jako kdyby byla archeoložkou a našla tisíce let starý vzácný střep. Pak se rozhodla.

Takhle to už dál žít nejde… prostě nejde...

Otevřela skříň, nalila si pořádnýho panáka a hodila ho do sebe. Až se musela zastavit a vydejchat. Vzala nůž na dopisy a plochou stranou zatlačila na bříško pilulky. Ta se poslušně rozdělila. Jednu polovinu opatrně přenesla na talířek od hrníčku a postavila stranou. Tu druhou spolka a zapila čajem. Zavřela oči. Měla pocit, že se nic neděje.

Prostě je to už všechno na hovno. Už ani tohle nefunguje! Při svým štěstí se akorát zase zeseru a pobleju!

Dala si panáka do druhý nohy a šla do laborky. Dva silné koňské panáky udělaly svoje, a jak ještě navíc rychle vyběhla schody, tak se jí v laborce zatočila hlava, zakymácela se, rozletěly se jí ruce a shodila – naštěstí prázdnou – kádinku na zem, kde se s třísknutím rozbila a Pavla upadla rukama do střepů a trochu se pořezala. Hlavou se praštila do skříně, až se jí rozsvítily hvězdičky. Zůstala ležet ve střepech a brečela. Pak jeden střep vzala a začala se s ním škrábat na předloktí ve snaze se podřezat. Ale naštěstí jí to moc nešlo.

Na dveře se ozvalo opatrné zaklepání a pak se bez vyzvání otevřely a v nich se objevila hlava kolegy Vaška z kanceláře přes chodbu: „Jsem slyšel nějaké divné zvuky. Jseš v pořád… Proboha, ty vypadáš!“

„Jsem zakopla…“ zašeptala tiše Pavla.

Vašek ji pomohl vstát a nemohl si nevšimnout jejího dechu: „Ty jsi pila?“

„Jenom panáka!“ Možná dva.

Pavla se naštěstí už trochu vzpamatovala: „Hele, díky, já už si poradím. Jenom jsem se bacila do hlavy…“ dodala s dětskou nevinností.

„Jseš si jistá? Zvládneš to? Nepotřebuješ něco?“

„Jo, jo, jasně, jasně, díky!“ konejšila Vaška Pavla a podvědomě se na něj flirtovně usmívala.

„No, jak myslíš… kdyby něco jsem naproti…“ řekl váhavě Vašek.

„Jasně, kdyby něco, já se stavím! A Vašku, prosím tě,“ řekla žádostivě a zamrkala.

„No?“

Pavla přišla těsně k Vaškovi a polohlasně, ale důrazně poprosila: „prosím tě, neříkej to nikomu, jo? Moc tě prosím!“

„Jasně, neboj, že bych s tím obcházel kanceláře. Ale Pavlo,“ řekl vážně, „nepij! Já vím, že ti nebejvá dobře, ale tohle fakt ničemu nepomůže!“

„Díky,“ zašeptala Pavla na tvář a dala mu pořádnýho hubana na tvář a jemně ho vystrčila ze dveří.

Uffff. Tak to by bylo za mnou…

Musela si ještě chvíli odpočinout. Na chvíli si sedla na židli a zhluboka dýchala. Pak se pořádně umyla. Zalepila si ruce náplastmi a vzala si latexové rukavice. Smetla střepy a vyhodila je.

Vždyť o co jde? Tak jsem rozbila prázdnou kádinku. No a co. To se stane každýmu.

Začalo jí být skoro veselo. Dostala chuť vzít pár kádinek a jen tak s nima třísknout o zem, ale neudělala to.

Dokonce pak byla schopná udělat i nějakou práci. Nestihla úplně všechno, ale přece o co jde? Tak to dodělám zítra. Ono se to neposere…

Cestou domů potkala Karela, šéfa: „Máš změřený ty vzorky ze Zlatejch hor?“

„Zlatý hory? Ty jsem ještě nestihla…“ omlouvala se vesele Pavla.

„Nó, ale říkalas, že to bude do dneška, né?“ protáhl nenaladěně Karel.

„Jo, jo, prostě jsem to nestihla, tak to bude zejtra.“ Šišmarjá, vo co mu de? Se to taky neposere.

„Ale určitě, aby to zejtra bylo,“ řekl důrazně. „Příští týden potřebujeme ten článek poslat k revizi a jestli ta data vyjdou, jakože to vypadá, že by měla, tak by byla škoda je tam nemít!“

„Jojo…“ jenom ho odbyla Pavla. Si snad myslí, že jsem neschopná, nebo co?

Karel se na ni chvilku zadíval. Takovou ji úplně neznal. Veselá, rozjařená, ale nesoustředěná, jako by jí naprosto nezajímal.

„Pavlo…?!“

„No?“

„Všechno v pořádku?“

„Jasně, bez obav, proč se ptáš?“

„Přijdeš mi taková roztěkaná,“ řekl Karel trochu starostlivě. Najednou ho napadlo: „nejsi zamilovaná?“

„Tssssssssssss!“ odfrkla Pavla. „Tak to fakt teda nejsem. Čau!“ a razantně vykročila.

„Tak promiň, já to nemyslel ve zlým,“ volal za ní ještě Karel. „Jenom, že se kolem tebe taky točí furt ten kluk z kanclu naproti…“

Cha! Zamilovaná! A ještě prej do Blbce!

Pavla se otočila a ukázala Karlovi před délku chodby vystrčený prostředníček, otočila se zpátky a odešla.

Karel zůstal jen vyjeveně civět. Co to s tou holkou je?

 


 

Ráno bylo krušné, kocovina z pilule se dostavila, ale naštěstí mnohem slabší, než minule. Pak ji přepadla úzkost. Co to proboha včera v tý práci prováděla? Ježiši, dyť skoro poslala Karela do prdele! A jestli na ni Vašek práskne, že z ní cítil chlast…

Posílila se na cestu panákem a plná obav se vydala do práce. Karela naštěstí nepotkala. Přišla do kanclu a zapla počítač. Sundala si bundu a šla si do kuchyňky uvařit čaj. Vrátila se zpátky a chtěla si postavit hrníček na talířek. Z talířku se na ni usmívala druhá pilulka. Rychle po ní šáhla a okamžitě ji spolkla. Pilulka se trochu zadrhla a tak ji chtěla zapít, ale zapomněla, jak je čaj ještě vařící a opařila si pusu.

Já jsem taková kráva! zhroutila se do židle a rozbrečela se.

Asi po deseti minutách někdo zaklepal a bez čekání vešel. Rychle si utřela rukávem oči.

Byl to Karel. „Ahoj! Já chci jenom připomenout ty Zlatý hory!“ zahlaholil od dveří. Pak si všiml jejích rudých očí: „Ty jsi brečela? Děje se něco?“

„Ne, ne, všechno v pořádku!“ snažila se říct Pavla jak nejpřesvědčivěji uměla, ale hlas jí nezněl příliš jistě…

„Kdybysi měla nějakou potíž, tak řekni. Neboj se!“

„Jasně, jasně.“ Pavla přišla těsně k Karlovi. Měla ho moc ráda. Byl to takový její náhradní táta. Táta, kterej ji měl rád. Táta, kterej na ni nebyl zlej. Táta, kterej jí věřil. „Prostě mi není moc dobře. Navíc mi začínají –“, Pavla se začervenala a naklonila se těsně k Karlovu uchu: „– měsíčky.“ Připadala si najednou jako malá holka, která se za to stydí. Teď se styděla spíš za to, že to nebyla pravda, ale věděla, že je to dobrá výmluva, díky který jí toho u mužů dost projde. Nesmí se využívat příliš často, aby fungovala, ale pak je skoro perfektní. Muži jí pak prominou skoro jakékoli chování.

Karel jí objal a jemně přitiskl. Myslel to jako takové otcovské gesto na podporu, ale nějak se to zvrtlo. Ucítil její přirozenou vůni a pohled mu samovolně sklouzl do jejího rozkroku, jak mluvila o menstruaci. Celý se vzrušil. Karel byl od přírody ochránce. Žena v nesnázích ho přitahovala jako magnet a absolutně vzrušovala. A Pavla, styděl se to přiznat, Pavla se mu vždycky líbila. Dal jí pusu na čelo a zašeptal: „To zvládneš Pavlínko! To zvládneš Pavlínko!“

Pavle byl fyzický dotek nepříjemný. Sama o sobě v žertu říkala, že je „bezdotyková“. Nicméně chvíli držela. Brala to jako pokání za to, že včera nedoměřila. Dívala se na něj ze sklopených očí, z pod řas a působila naprosto odevzdaně. A dobře si všimla, jak se mu vyboulil poklopec. Bože, tak ty taky! Prase! Odtáhla se. Co to s váma chlapama je?! Myslíte jen na jedno!

„Díky! Tak já půjdu doměřit ten včerejšek!“

Karel konečně vypadl z její kanceláře. Uvědomil si, jak je zpocený, jak se třese. Šel se vypustit na záchod a teprve tam mu došlo, jakou má erekci. Ještě teď mu stál, naprosto tvrdý. Začal se strašně stydět. Snad si toho nevšimla! Pak ho napadlo, že s manželkou už dlouho podobně intezivní vrušení nezažil. Přišlo mu to líto. Kdy spolu vlastně naposledy spali? No, to už muselo být dobře měsíc. Vlastně měl tehdy pocit, že vyvrcholení jenom hrála, aby mu udělala radost. Nebo aby měla pokoj.

Pavla šla měřit. Její smysly se probouzely a její vnímání sílilo. Oknem zazářilo sluníčko a Pavla měla pocit, že každý jednotlivý paprsek je určený přímo pro ni, že se jí dotýká a že se s ní – výjimečně příjemně – mazlí.

Zašla s ostatními na oběd. Měla pocit, že každé sousto ji uvádí do náručí rozkoše. Proti svému zvyku nedojídat tu hromadu brambor, co jí kydli na talíř, si vychutnávala jejich každičký kousek. Dali si pak tradičně kafe a i to jí přišlo naprosto neodolatelně voňavé.

Brzo doměřila, stavila se za Karlem, aby mu to řekla. Laškovně ho poplácala po zadku a dala pusu na tvář. Karel se při tom zase vzrušil. Pavla tak nečekaně udělala dobře jeho manželce, neboť ta zažila večerní romanci a sex, jako už dlouho ne. A to, že při tom Karelovi myšlenky utíkaly za Pavlou samozřejmě nevěděla, a tak ji to nemohlo trápit.

Pavla plnými doušky nadechovala venkovní vzduch. Vešla do obchodu, že si nakoupí. Nejradši by koupila všechno. Sbíhaly se jí sliny, jen se dívala kolem sebe. Brala věci, dávala je do košíku a pak, po těžkém vnitřním boji, vracela zpátky do regálu.

Přišla domů, natáhla se na gauč a pustila televizi. Běžel Big Bang, její oblíbený sitkom. Smála se až brečela, dneska jí přišel neuvěřitelně vtipný. Otevřela si velké balení chipsů s příchutí slaniny, kterému neodolala a jeden chips po druhém pokládala na jazyk, nechala prostupovat chuť soli a slaniny jazykem do celého těla a teprve, když kompletně změkl ho spolkla. Brzo dostala po tolika slanosti žízeň a obří chuť na pivo. Došla si pro něj do lednice a zhluboka se napila vychlazené plzeňské dvanáctky. Celým tělem jí proběhl až extatický záchvěv slasti. Mohutně zakrkala, což ji neskutečně rozveselilo. Pak dostala chuť na nakládané okurky a snědla na posezení celou sklenici. Rozvalila se nacpaná a přiopilá – už měla rozpité třetí pivo – na gauč. A snad aby chutě byly kompletní, otevřela si tabulku čokolády a jednu kostičku po druhé pomalu rozpouštěla na jazyku. Začala se hladit po napapaném bříšku, jehož oblast se pořádně prokrvila, aby trávicí orgány mohly dobře pracovat. Hladila se stále níž a níž, až se dostala k rozkroku a velmi jemné začala masturbovat. A jakkoli masturbovala často a ráda, takovou neskutečnou slast jako dnes, ještě nezažila. Orgasmus jí přivedl do naprostého tranzu, naprostého vytržení, naprosté slasti.

Druhý den se probudila rozlámaná na gauči, hlava jí trochu třeštila. Chvíli jí trvalo, než přišla k sobě a uvědomila si, kde je a že musí jít od práce. Televize ještě běžela, byla upatlaná od čokolády a na nahém těle ji lechtaly drobky z čipsů. Na stolku stály pět prázdných lahví od piva a poslední rozpitá.

Pavla se po ní natáhla a mohutný lokem si dala ranního vyprošťováka.

Pane jo, to už je hodin!

Rychle se osprchovala a vyjela do práce.

Skoro nedoběhla. Všechny ty včerejší dobroty a piva se jí v žaludku potkaly a pomíchaly a jak se rozpohybovala, tak se uvedly do pohybu i ony. Ještě to těsně stihla. Smrdutý řídký průjem. Pokakala prkýnko a pak ho musela uklízet. Sama použila bidet. Ještě, že tu je!

Nějak přežila zbytek dne. Ještě párkrát rychle běžela na záchod. Byla docela nepříjemná na staršího kolegu, který přišel řešit nějaké výpočty. Neměla na to náladu a stejně jí to dneska zrovna nepálilo. Tak mu jenom tak úsečně párkrát opakovala, že se na to podívá a ne, teď se jí to nehodí.

Konečně mohla vypadnou! Ještě, že už je pátek!

Večer se na chodbě náhodou potkal onen starší kolega s Karlem a Vaškem. Vesele poklábosili, co novýho a co plánují na víkend. Pak se starší kolega zeptal Karla:

„Hele, a nevíš, s Pavlou je všechno v pořádku?“

„No, snad jo, děje se něco?“

„Ne, nic důležitýho. Jenom jsem za ní byl kvůli těm výsledkům a nějak mi přišlo, že není ve svý kůži. Tak, když tě vidím, tak jestli nevíš, jako její šéf, že by se něco dělo. O nic nejde.“

„No, já jsem se jí onehdá ptal, ale v podstatě nic mi neřekla. Že jí není úplně nejlíp. Ale zase jindy přiběhně a celá září. Holt nevím. Holka, no. Má svoje dny, nebo tak něco.“

„Jo, jo, jasně,“ pokyvoval hlavou starší kolega.

„Co teda vlastně provedla?“ vyzvídal Karel.

„Jak říkám, o nic nejde. Prostě mě s tím tak trochu poslala do pryč,“ zasmál se kolega. „Ale né, prostě, že se na to sejdem pozděj. Ono to zase tolik nekvaltuje, mě to nevadí.“

„Jo. No, stejně by se měla chovat líp.“

„To je v pohodě. Tak hezkej víkend!“ popřál starší kolega a odešel.

„Ty taky nevíš, co se Pavlou děje?“ obrátil se Karel k Vaškovi.

„Já?“ zeptal se Vašek překvapeně.

„Tak vy se trochu kamarádíte, ne? Jste spolu byly jednou na vodě, ne?“

„No, to už je taky dávno.“ Vašek zaváhal. „Hele, já jsem to nechtěl říkat. Ale onehdá upadla laborce a trochu se pořezala. Já jak mám kancl hned naproti, tak jsem slyšel zvuky a šel se podívat. Jinak bych to nevěděl. Ale jako nic, zvedla se a v pohodě. Nic vážnýho. Akorát jsem si prostě všiml–“

„No?“ zvědavě vyzýval Karel.

„–no prostě bylo vidět, že se před tím napila. Respektive to z ní bylo trochu cejtit. Ale zase ne nějak moc, opilá nebyla, to ne.“

„A nevylil se jí prostě jenom ten technickej líh, co tam máme?“

„Tak to leda by se jí záhadně vylil výhradně do pusy a nikam jinam!“ zavrtěl hlavou Vašek. „Ale jak říkám, opilá nebyla, prostě si dala třeba panáka, nebo tak.“

„No tak doufám, že to udrží. Nerad bych o ni přišel, ona je dobrá.“ v Karlovi se teď projevil šéf oddělení.

„Já taky doufám, že to udrží.“

Karel si taky uvědomil, co se k němu doneslo, proč musela Pavla odejít z předchozí práce. Že měla silné deprese a „řešila“ je alkoholem. Byla nepříjemná na lidi, hádala se, přestala zvládat plnit úkoly. Skončilo to pokusem o sebevraždu a pak asi půlroční hospitalizací.

Když to tehdy slyšel, tak tomu nevěřil. To jsou jenom drby.

Teď už tomu začínal věřit.

Aby nezničila stroj! blesklo mu pak taky hlavou. Zařízení stálo přes deset milionů a nepatrnou manipulací se dalo poškodit.

Snad bude Pavla v pořádku.

 


 

Víkend byl pro Pavlu krušný. Nic nedávalo smysl, nic ji netěšilo. S výjimkou odskočení na záchod nevylezla z postele. Střídavě spala, četla si, prázdně koukala do stropu, brečela a několikrát masturbovala.

Protože za celou sobotu nic nesnědla, tak se v neděli probudila hladem už kolem osmý. Vrhla se na ledničku a další zásoby jídla a cpala se k praskutí. Dělala si palačinky a jedla je s nutellou a se šlehačkou ze spreje, dokud nesnědla celé nově otevřenou sklenici nutelly.

Otevřela si k tomu víno a během dopoledne dvě sedmičky a otevřela si třetí. Byla už pořádně opilá, motala se a když v jednu chvíli prudce vstala, zamotala se jí hlava a spadla na zem. Při tom se praštila hlavou o roh skříně a omdlela.

Probrala se až po šestý večer. Na hlavě měla bouli a kolem oka pořádný monokl.

Ježišmarjá, to zase budou v práci kecy! Já jsem tak neschopná kráva…

Hlava jí třeštila a jenom se dopotácela na gauč, kde usnula.

Ráno se nějak srovnala, vzala si velké černé brýle a došla do práce. Samozřejmě musela potkat Karla.

„Co se ti to proboha stalo?“ vyděsil se.

„Prostě jsem se praštila. Ono to jenom tak vypadá,“ bagatelizovala monokl Pavla.

„Nebije tě někdo?“ napadlo Karla.

„Prosimtě,“ vyprskla Pavla opravdovým smíchem. Tohle ji fakt nenapadlo.

„No né, promiň, já se jenom ptám, jenom mě to tak napadlo.“

„Ne, fakt, ne,“ Pavla přišla blíž a podívala se mu do očí zpod víček zespoda z mírně skloněný hlavy: „ale jsi moc hodnej, že se o mě bojíš.“ Přitiskla se k němu a dala mu pusu na tvář. Trochu nešikovně ho pohladila po vlasech.

Karel se neudržel a objal ji. Pevně ji přitiskl k tělu. Pavla ucítila, jak se mu pod kalhotami vztyčil penis a přes oblečení zatlačil do jejího těla. Karel vyděšeně uskočil.

„Promiň,“ zmateně zablekotal.

„To je v pohodě,“ ušklíbla se Pavla a jako královna odplula do kanceláře.

Nechala si otevřené dveře a vyhlížela Blbce, až přijde do práce.

„Ahojky, kočičko, jak se vede? Mňáúú“ zaznělo najednou rozjuchaně od dveří. Byl to on.

„Hele,“ ignorovala jeho oslovení, „hele máš ještě tu věc?“

„Myslíš Zlatíčko, ty moje zlatíčko?“

„Jo,“ ignorovala Pavla dodatek.

„No, možná bych něco našel…“

„A dáš?“

Blbec se zatvářil, jako že přemýšlí: „Víš, nic není zadarmo… Co za to?“

„Kolik?“ zeptala se stručně Pavla a natáhla se po kabelce s peněženkou.

„Nechci peníze,“ usmál se pohrdavě Blbec. „Chci pusu!“

„Cože?!“ vyjekla Pavla.

„Jo, pusu. A žádnou kamarádskou na tvář! Rty na rty! A aspoň minutovou!“ stupňoval nároky.

„Pch,“ vyfoukla Pavla. Strašně moc ho toužila poslat do prdele.

„No, přemejšlej o tom,“ usmál se znova Blbec a Pavla ho zatoužila kopnout do toho jeho sebežernýho ksichtu, „moji cenu znáš,“ a jal se pomalu otáčet ke dveřím.

„Počkej!“ zavolala Pavla. Blbec se otočil zpátky. Pavla vstala a beze slova k němu přišla. Blbec našpulil rty. Pavla se nahla, žádný dotyk těla, a na jeho rty přitiskla ty svoje a zavřela oči. Bože, ať už to má za sebou. Blbec ji chytil pořádně za zadek. Po době, která ji přišla jako věčnost, byť to sotva byla slibovaná minuta ucukla.

Blbec se tvářil spokojeně. V kalhotech se mu něco boulilo. Bože, dneska druhej chlap, co by mě jenom chtěl ojet!

„Hodná holčička,“ přisadil si k ponížení blbec, „dostane bonbónek!“

Přinesl ji pilulku: „Zasloužila by sis jenom půlku, za půlku času, ale budu hodnej,“ řekl bohorovně. Pleskl ji po zadku. „Kočičko!“ dodal. A konečně vypadl.

Přišla si od té pusy celá špinavá, odporná, jako by na ní utkvěl blbcův pach.Rychle si odběhla se vysprchovat. Zalitovala, že nemá zubní kartáček a pastu, aby si vyčistila zuby. Aspoň si pořádně vykloktala pusu. Přišla si trochu jako Pilát ponský, jako by ze sebe smývala hřích.

Vrátila se do kanclu, dala si půlku zlaté pilulky a zapila jí dvěma panáky. Opřela se do křesílka a zavřela oči… svět se začal měnit k lepšímu…

Dva dny veselosti, zbystřených smyslů, ale i trochu moc alkoholu, sladkostí, i slaných dobrot, trocha moc drzostí na kolegy. Každopádně jí bylo dobře. Dva dny. Dvě poloviny pilulky.

Středa pak unavený dojezd a čtvrtek ráno pak duševní kocovina. Nevyspalá se doploužila do práce skoro až na desátou. Šla za Blbcem, našpulila rty, ať to má za sebou.

„Ale, ale, kočičko, copa je to?“ odporně zašvitořil Blbec.

„Já to potřebuju! Potřebuju!“

„Já bych toho potřeboval…“ mávl rukou Blbec. „Víš, co je to inflace?“ zeptal se zdánlivě nesouvisle.

Pavla byla tak gumová, že jí to hned nedošlo: „Cože?“

„Inflace… co stávalo korunu, najednou stojí dvě…“ vysvětlovat Blbec a usmíval se při tom jako ten největší debil.

Pavle to konečně pomalu zapalovalo. Snad ten kretén nečeká, že se s ním vyspím!

„Takže co za to chceš?“ zeptala se podezíravě.

„Dám ti dokonce na výběr!“ pronesl Blbec tónem, jako by jí oznamoval výhru v loterii. „Buď si dáme pořádnýho francouzáka, jazyk, sliny a tak, nebo mi ho budeš chvíli hladit, šahat na něj!“

Pavle se udělalo nevolno. Ale touha byla větší. Nenáviděla mužský penisy, ale představa výměny slin jí přišla už úplně na zvracení. Stejně je všechno na hovno. Stejně chci jenom chcípnout. Udělala k němu několik kroků a rozepnula mu kalhoty. Blbec se spokojeně usmál. Strčila mu ruku do slipů a dotkla se ho. Ucítila, jak se z poloerektovaného stavu dokonale vztyčil.

„Pořádně!“ žádal Blbec a vzal její ruce do svých a sám je naváděl. Pavla s nějvětším odporem pokračovala. Nechal ji dotýkat se jeho penisu a koulí. Shrnovat předkožku a dotýkat se žaludu. Netrvalo ani minutu, když se úd zachvěl a její ruce se zalepily čímsi bílým, mazlavým. Chtěla ruce rychle vytáhnout, ale Blbec je tam chvíli silou podržel.

„Ty prase!“ vykřikla a konečně osvobodila svoje opatlané ruce. Rychle běžela si je umýt.

Po návratu do kanceláře ji na stole čekala pilulka. Konečně! Ale bylo jí jasné, kam Blbec směřuje. Dneska po ní chce, aby se dotkla jeho penisu, zítra bude chtít francouzáka a pozítří sex. Kdepak. Není blbá. Musí si sehnat dodávku jinde. Ale kde? Celé dopoledne Pavla usilovně přemýšlela. Na nic nemohla pořádně přijít. Nakonec velmi opatrně poslala e-mail jednomu chlápkovi, se kterým se potkala kdysi v léčebně. Ona s těžkou depresí, on se právě léčil ze závislosti na drogách.

Dlouho řešila, jak to formulovat. Zeptat se na rovinu? Na to neměla odvahu. Tvářit se, že to potřebuje do práce na analýzu? Blbost. Nakonec napsala:

Ahoj Petře.

Chtěla jsem se zeptat – je mi to dost trapný – potřebovala bych pro kamaráda sehnat trochu „zlata“, jestli mi rozumíš. Promiň, že tě s tím otravuju, ale nevím, na koho se obrátit. On by to moc potřeboval.

Fakt moc díky, P.

Odpověď přišla rychle:

hele, pavlo, ja uz tohle nedelam. a neber to!

Opravdu to není pro mě. Já mu pořád říkám, aby nebral, ale prostě to teď potřebuje. Umřelo mu dítě a je zoufalej. P.

NEJSEM BLBEJ!!!!

Jasný rozumím, ale i tak díky. P

jestli si chces znicit zivot, tak 125485763. volej mu, nepis. ze te posila „petr od lochnesky,“ on uz bude vedet. nabidni tretinu toho, co bude chtit, sejdete se na pulce.

Pavla se roztřásla. Bylo jí špatně z toho, jak lhala. Ale víc myslela na to, že má číslo! Pořádně se posilnila Whiskey a zavolala. Srdce jí tlouklo, jak před maturitou.

„Hm?“ ozvalo se na druhý straně.

„Ahoj, tady Pavla,“ odpověděla a hrdlo se jí strachem svíralo.

„‘má bejt?“

„Posílá mě Petr od lochnesek…“

„Tak Petr. Co potřebuješ?“

„Potřebovala bych trochu zlata.“

„Zejtra v šest v hospodě Za poslední trafikou. Na pípě řekni, že jdeš za strejdou a oni mi řeknou, že tam jsi.“

„Kde to je?“

„Si vygůgluj.“ A zavěsil.

Večer v šest tam Pavla přišla. Byla nervozní a jako na trní. Za poslední trafikou byl strašlivý pajzl, ve kterém se vesele kouřilo. Hojně i tráva a kdovíco všechno. Zjevně si nikdo nedovolil tady něco kontrolovat. O nějakém EET nemluvě.

Objednala si pivo. S přiškrceným hlasem řekla, že jde za strejdou?

„Cožéé?“ protáhl vrchní, který nerozumněl.

„Za strejdou,“ opakovala Pavla.

„Jo, za strejdou,“ nedůvěřivě si ji prohlédl výčepák. „Tak počkej,“ prošla jeho testem. Dotočil piva a odešel s nima do lokálu. Pavle to připadalo jako věčnost.

Ze stínu se tiše přiblížil pankáč po sezoně. Něco mezi čtyřicítkou a padesátkou, těžko soudit. Hubenej, až vychrtlej. Kožený, ušmudlaný oblečení plný cvočků. Tetování. Řídnoucí ježek na hlavě. Pár podezřele vypadajících šrámů ve tváři.

„Jakžeseto… Hana?“ oslovil ji. Pavla se skoro lekla.

„Pavla.“

„Oukej. Pojď se mnou.“ Šel kolem výčepního pultu dozadu. Otevřel dveře s nápisem „POUZE PERSONÁL“.

„Se neboj, ‘tě nekousnu,“ houknul, když viděl jak se Pavla zarazila. Poslušně prošla. Všechno jí začínalo být jedno. Chcípnout tady, nebo jinde…

Ocitli se na tmavé chodbě, kam prosvítala trocha světla z už tak nepříliš osvětleného lokálu. Jejímu společníkovi zjevně přítmí vyhovalo.

„Máš prachy?“

Pavla přikývla.

„Pět za deset.“

Pavle chvíli trvalo, než jí došlo, co tím myslí. Pět pilulek, dávek, za deset tisíc. Zatočila se jí hlava. To přece nejde! Vždyť dá půlku denně!

„Pět za tři,“ zkusila vyjednávat pamětliva rady.

„Haha, slečna má humor! Nejsem armáda spásy! Za sedum, ať nežeru!“

Pavla kývla.

Dealer vytáhl průhledný pytlíček s pěti pilulkama. Oproti tomu, čím jí zásoboval Blbec vypadaly dost zoufale. Byly spíš mírně nerovnoměrně šedé, jejich povrch nebyl zdaleka tak lesklý a vypadaly i o něco menší. Pavla pokrčila nos: „Vypadají nějak šedě!“

„Slečna má ráda luxusnější zboží? No, může bejt,“ řekl dealer a vytáhl z kapsy jiný pytlík, tentokrát s jedinou pilulkou. Ta už se blížila Blbcovým mnohem víc. Pavle na tváři kmitl úsměv a chtěla po pytliku šáhnout. Dealer ho však rychle schoval.

„Luxusní zboží, luxusní cena!“ skoro se jí vysmíval.

„Kolik?“

„Deset jedna.“

„Cože?“ To snad nemyslí vážně.

„A bez smlouvání!“

Pavla chvíli zírala.

„Jestli můžu doporučit, spokoj se standardem,“ poučoval dealer.

Pavla zakývala, vyndala peněženku a sedm tisíc změnilo majitele. Zároveň dostala pytlík s pěti bledými pilulemi. Vrátila se k pípě a chvatně dopila pivo. Nakyslé, špatně ošetřené a mizerně načepované. Ale pořád to bylo pivo.

Vyšla ven. Po pár metrech se schovala do jednoho tichého průjezdu. Vyndala pytlík a polkla celou jednu pilulku. Rozpadala se už na jazyku, jak bylo málo kvalitní.

Pavla šla domů. Ale účinky nastupovaly mnohem slaběji, než byla zvyklá. A to těch od Blbce brala půlku. Bylo to slabý. Doma polkla ještě jednu. Trochu to pomohlo.

Hmm, takže místo půlky dvě denně. To je v prdeli. S mým platem. I kdyby mi slevil. Ale proč by to dělal?

Pátek. Blížil se prodloužený víkend. Úterý státní svátek, na pondělí celofiremní volno, protože tam stejně nikdo nehodlal být. Ještě měla tři pilulky od dealera.

Blbec se lísal: „Tak co, Pavlínko, copak plánuješ na víkend? Nebude ti smutno? Nepotřebuješ společnost?“ zubil se jak debil.

„Nepotřebuju,“ zakroutila hlavou Pavla.

„Seš si jistá? Ani nějaký zlatíčko nepotřebuješ?“

„Víkend přežiju,“ řekla Pavla odhodlaně. Že něco mám od jinýho zdroje mu vykládat nebudu.

„No, jak myslíš! Ale příští týden mám volno! Vracím se až v neděli! Takže další možná dávka až za devět dní!“ dodal trochu výhružně. „Jseš si jistá, že to vydržíš?“

Pavla opatrně zakejvala hlavou. S těma třema pilulema to nějak zvládnu. Přece nejsem žádná závislačka.

Najednou ji napadlo něco jiného: „Hele, a ty to bereš taky?“

„Já?“ zasmál se. „Kdepak. Já beru jinší věci,“ řekl a tajemně se usmál.

Blbec odešel, zato přišel Karel. „Jak jsem už říkal. Příští tejden tu nejsem, ale potřebujeme doměřit ty Vodňany. Potřebujeme to do toho článku. Musíme ho nutně v pondělí poslat, jinak prošvihneme termín a jsme v… pytli,“ usmál se.

„Jo, stihnu neboj,“ slíbila Pavla. „Ono už toho moc nezbejvá.“

V sobotu ráno si dala první ze tří zbývajících pilulek. Večer to ale nevydržela a dala si druhou. Říkala si, že si tu poslední schová na pondělí, ale nešlo to a měla ji v sobě už v neděli v poledne. Pondělí bylo mdlé a nanicovaté, připadala si taková otupělá, jakoby obalená v igelitu, ale pořád se nějak zvládla obstarat, najíst, dokonce i vyprat a pověsit prádlo.

V úterý přišel propadák na dno. Celý den probrečela v posteli. Zkoušela zavolat Blbci, ale ta svině jenom napsala SMSku: „nestezuj si,ja ti to rikal“.

„ja to potrebuju!!!!!!“ odepsala Pavla, na což ta hnusná svině odpověděla jenom chechtajícím se smajlíkem. Zkusil zavolat dealerovi, ale nebral to.

Ležela, brečela, pak už ani to. Všechno jí bylo jedno. Připadala si jako největší onuce na světě, absolutní vřed na planetě Zemi, vřed, který je potřeba vyříznout a zničit.

Asi v jednu v noci z úterý na středu upadla vysílením do neklidného spánku.

Ve středu si samozřejmě ani nevzdechla na to, jít do práce. Hlava jí třeštila, měla pocit, jakoby se jí periodicky nafukovala a smršťovala, měla strašlivou migrénu a bylo jí do breku. Sotva se doploužila na záchod.

Ve čtvrtek brzo ráno jí probudil vlčí hlad, který zakrýval všechno ostatní. Hltavě se nacpala vším, co doma našla a nemuselo se připravovat. V ledničce našla jeden hermelín, tak ho spolykala na pár kousnutí. Našla dvě velká balení čipsů, jedno už načlé a neuvěřitelně rychle je schroupala. Stejně tak pytlík kešu oříšků. V ledničce ještě bylo jedna čerstvě otevřená sklenička nutelly a tak ji naprosto dokonale celou vyjedla a vylízala.

Přejedená se zhroutila na gauč a na necelou hodinku ještě usnula. Pak se probudila. Šáhla po televizním ovladači. Televize byla nastavená na ČT24 a vysílali reportáž o tom, jak cestu do práce lidem komplikují stavební uzavírky.

Do práce, do práce, práce, práce, PRÁCE?! PRÁCE!! Já to musím doměřit!

Tělo jí polil studený pot. Nějak se dopajdala do koupelny, osprchovala se, vyčistila si zuby. Rychle se oblíkla a vyrazila do práce. Naštestí tam skoro nikdo nebyl, většina lidí využila dva dny volna k víkendu navíc a vzala si na zbývající tři dny dovolenou.

Dala se do měření. Vůbec se jí do ničeho nechtělo. Připadala si jak zpomalený film. Věci jí padaly z rukou, které se jí mírně třásly. Několikrát se musela posadit a zhluboka vydýchat, protože se jí zamotala hlava. Občas se přistihla že chvíli stojí, kouká a má v hlavě prázdno, vůbec si neuvědomuje, co dělá, co drží v ruce a co dělat dál. Pak se většinou rozbrečela.

Strašně, strašně moc toužila s tím vším praštit a někam utýct, ale děsila ji představa, že by sem musela i zítra. Věděla, že toho už není moc a že to stihne za den doměřit. Normálně by jí to netrvalo dýl než tři–čtyři hodiny. Dneska jí to trvalo skoro dvanáct. Jeden vzorek nechtěně zničila, ale ten naštěstí nebyl důležitý.

Nakonec se vyploužila z práce až skoro v deset večer. Ale měla to hotovo! V hlavě jí hučely stíhačky. Od rána nic nejedla a měla už zase hlad. Cestou domů si ve večerce nakoupila brambůrky, oříšky, sušenky, nutellu a mraženou pizzu. A láhev whiskey, kterou pak doma několik hodin poctivě trestala, aby se následně pozvracela. Usnula až k pátý ráno. Pátek prakticky prospala, vyčerpaná, pozvracená.

Sobota byla totální dno. Brečela by, ale už dávno nebylo co. Dopotácela se do koupelny a napustila si vanu  teplou vodou. Rozsvítila si pár svíček a zhasla. Přinesla si láhev whiskey a ze šuplíku vyndala pečlivě střeženou žiletku. Lehla si do teplé vody, pořádně si lokla whiskey a vzala do ruky žiletku.

Jak že se to má dělat? Down by the river, not accross the bridge! Hezky podél, od zápěstí k loktu, nikoli napříč, jako se nosí hodinky.

Přitiskla roh žiletky na kůži u zápěstí a udělala pohyb. Lekla se. Ale byla sotva poškrábaná. Kůže je mnohem pevnější, než by se zdálo.

Znova se pořádně napila a udělala druhý pokus. Chtěla pořádně zatlačit, ale přece jenom se bála. Pavla uviděla krev a omdlela.

Po nějaké době se probudila. Zmrzlá a prokřehlá, jak ležela teď už ve studené vodě. Rozbrečela se, že je tak neschopná, že se ani nedokáže podřezat, že se ani nedokáže zabít.

Zářez na ruce už dávno nekrvácel, byl na to příliš mělký.

Pavla se osprchovala hodně teplou vodou, aby se zahřála a odplazila se do postele, kde se zabalila do dek a upadla do něčeho mezi spánkem a bezvědomím.

V neděli se probrala kolem desátý dopoledne. Popadla telefon a zoufale volala Blbcovi. Poprvý v životě. Měla štěstí, zvednul to: „Ale, ale, kdopak nám to vola? Snad není Pavlínce šoufl? Snad by nechtěla zlatíčko?“

„Kdybudešvměstě?“ z posledních sil zadrmolila Pavla, která se v ten okamžik koncentrovala jen a pouze na jediné.

„Copak, copak, co ten spěch Pavlínko?“ vysmíval se jí Blbec.

„Čuráku!“ křikla do telefonu Pavla. „Tak kdy tu budeš? Udělám cokoli!“ řekla zoufale a rozbrečela se.

„Ale no tak, hodná Pavlínka, hodná, už jsem na cestě,“ utěšoval ji Blbec. „Můžu tam bejt do jedný. To už vydržíš.“

„Prosím!“ zašeptala Pavla. „Udělám cokoli!“ zopakovala, jak se bála, aby si to nerozmyslel.

„Ty víš, co za to budu chtít.“

„Jo.“ Sex. Šoustání. Nebylo potřeba to říkat nahlas. Bože, jen ať nechce, abych mu ho kouřila! Představa jeho penisu své puse jí přišla odporná. Ale ano, ano, věděla, udělala by to.

Odmlčela se. „Dáš mi dávku aspoň na tejden, viď že jo!“ škemrala.

„Do pátku,“ oznámil suše Blbec. „V pátek bude repete. A ber to tak, že jsem na tebe hodnej. Taky bych ti mohl dát hovno. A Pavlo?“

„No?“

„Jestli ti bylo hodně blbě, tak si dovedu představit, jak to tam u tebe vypadá. A smrdí. Vyvětrej, převlíkni postel, ukliď. A připrav něco k snědku, budu mít hlad.“

A zavěsil.

Pavla si otřela slzy. Rozhlídla se. Došlo jí, že má Blbec pravdu. S vidinou na drogu se jí udělalo jakž takž snesitelně. Začala automaticky plnit pokyny. Nejdřív to nejhorší: umejt poblitej záchod. Málem se pozvracela znova. Vytáhla lux a vyluxovala z gauče a z koberce drobečky z chipsů. Svlíkla povlečení z postele a naházela ho do pračky. Čistě povlíkne až pozděj. Připadala si příliš špinavá, zpocená, taková celá lepkavá a upatlaná, na to, aby šahala na čisté povlečení, dokud se neumeje.

Nejdřív ale zuby. Bože, kdy jsem si je čistila naposledy? To bylo snad v úterý! Přiložila si ruku před pusu a dýchla. Udělalo se jí špatně. Začala si je zuřivě čistit. A ještě jednou. V životě si je nečistila tak pečlivě, ani když šla na zubní. Tak moc se bála, aby se ve dveřích Blbec neotočil a neutek.

Pak se osprchovala. Vzala holítko na tělo a pečlivě se oholila v podpaží a v rozkroku. Holívala se tam standardně párkrát do měsíce, ale teď chtěla být dokonalá. Osprchovala se znova. Znova si vyčistila zuby. Jakž takž si už připadala čistá. Namazala se pleťovým mlékem.

Konečně povlíkla postel čistým povlečením.

Otevřela šuplík se spodním prádlem a chvíli se v něm marně prohrabovala. Jenže Pavla samozřejmě žádné sexy prádélko neměla. Jednoduché jednobarevné, žádná krajka, žádný samet. Obyčejný střih. Obyčejné barvy. Jedny kalhotky byly narůžovělé, ale vypadaly spíš dětsky, než jako oblečení pro svůdnou hříšnici.

Aspoň že měla voňavku, kterou jednou dostala k Vánocům. Přemýšlela, kam si ji aplikovat. Nakonec si kápla na obě zápěstí a do vlasů. Pak se usmála, sama pro sebe si pokrčila rameny a kápla si na obě bradavky a nad rozkrok na venušin pahorek.

Podívala se na stále otevřený šuplík se spodním prádlem a najednou jí něco napadlo. Zastrčila ho, otevřela šuplík pod ním a vytáhla z něj plavky, bikini. Byly to samozřejmě jednoduché, ale poměrně malé bikini v zářivě žlutých barvách, které se po straně zavazovaly na mašličku. Pavla si je vzala a konečně se začala cítit trochu přitažlivě. Vzala si přes sebe jednoduché, přiléhavě obepínající šaty nad kolena s relativně větším výstřihem. Nebo alespoň s největším, co její šaty měly.

Podívala se na sebe do zrcadla. Byla docela spokojená. Až na ty vlasy. Ty jsou úplně strašný! Vzala hřeben a dlouho si je rozčesávala. Jeden chuchvalec radši ustřihla.

Ani nevěděla jak, ale uplynuly dvě hodiny. Pavla se vyděsila. Jídlo! Pití!

Pití by ještě šlo. V ledničce ještě byla dvě piva. Na stůl postavila láhev whiskey a láhev dobrého polosladkého vína, co si přivezla z dovolené u Lago di Garda.

S jídlem to bylo horší. Našla ještě jedny čipsy a prošlé sušenky. Hmmm. Přece nečeká, že mu bude mazat chlebíčky, nebo smažit řízky! Pak ji osvítil nápad a objednala dvě pizzy. Jednu tuňákovou. Dobře věděla, že Blbec na ní ujíždí! A pak tradiční Quattro Formaggi, čtyři druhy sýrů. Klasika, která nezklame.

Byla už celá nervozní. Chodila po bytě a poklízela, občas se zkontrolovala v zrcadle.

Ve třičtvrtě zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Ano?“ zeptala se přiškrceným hlasem Pavla.

„Vaše pizza. Tuňák a sýrová. Jsem u vchodu.“

„Jo, už jdu!“ oddechla si Pavla. Rychle přes sebe přehodila bundu. Proboha, hlavně ať jí není vidět do výstřihu!

Sešla a přinesla pizzu.

Pizza voněla a Pavla zjistila, že má hlad a začala hltat horkou sýrovou pizzu.

Po chvíli zazvonil telefon podruhý.

„Jsem dole,“ vesele oznamoval Blbec. „Nenechávej mě čekat, krásko!“ dodal nadrženě.

Pavla mu na dálku otevřela dveře. „Třetí patro,“ řekla do telefonu.

Za chvíli už byl u dveří. Pavla je otevřela.

Blbec uznale pokýval hlavou. „Hodná holka! Snaží se!“ a chytil jí za zadek. Pavla instinktvně ucukla. „No no,“ ohradil se Blbec.

„Máš?“ zeptala se Pavla.

Blbec se usmál. „Mám.“

Pavla ho pustila do bytu. Najednou si byla strašně nejistá, co dělat.

V obýváku zavoněla pizza.

„Hezký,“ usmál se Blbec. „Pane jo, já mám hlad.“

„Promiň, už jsem tu jednu začala. Taky jsem byla hladová.“

„To je v pořádku.“

„Dáš si víno, nebo pivo? Nebo whiskey?“

„Hmmm,“ prozkoumal Blbec láhev vína na stole. „To vypadá pěkně.“ Pavla otevřela láhev a nalila mu. Sama si nalila panáka whiskey a hodila ho do sebe.

Blbec se usmál. „Tak jo,“ převzal řízení celé operace. „Uděláme to takhle. Protože tě chci mrdat veselou, tak ti nejdřív dám zlato, pak se nažeru, chvíli vytrávím ono mezitím začne působit a pak si zašoustáme.“

Pavla pokývla hlavou a bylo pro ni těžké schovat, jak moc se těšila na zlato.

Blbec jí podal jednu pilulku. Pavla půlku rychle zhltla a zapila dalším panákem.

„Bavili jsme se o dávce do pátku. To jsou aspoň čtyři pilulky!“ řekla Pavla nespokojeně.

„Tři. To je pro tebe šest dávek. Neděle-pondělí-úterý-středa-čtvrtek-pátek,“ vypočítával blbec. „Nebuď hamižná a nemysli si o mě, že jsem blbej!“

„Tři,“ zopakovala Pavla. „Ale tohle je jenom jedna.“

„Dvě až po akci. Vzpomínáš? Nejsem debil! A svlíkni se! Spodní si zatím můžeš nechat,“ dodal bohorovně.

Pavla se opatrně svlíkla. Cítila se do st nervózně. Blbec se mezitím cpal pizzou.

„Si chvíli sedni na gauč.“ Odmlčel se. „Jaký to bylo? Bez zlatíčka?“ zeptal se.

„Strašlivý,“ zakroutila hlavou Pavla.

„Neboj, už bude dobře,“ usmál se Blbec.

Pavla zaklonila hlavu a zavřela oči. Cítila, jak se jí po duši rozlévá klid. Jakoby v ní vytryskl pramen pohody a ta se začala rozlévat po celém jejím těle. Nervozita se postupně vytrácela. Nastupovaly zostřené, ale klamavé vjemy prokládané jemnou apatií. Neměla už strach z toho, co se stane za chvíli. Netěšila se. Bylo jí to jedno.

Blbec dojedl. Vstal a protáhl se. Všiml si, jak se Pavla začala na gauči pod zavřenými oči usmívat. Usmál se taky, jak plán skvěle vychází a pilulka zabírá. Samovolně se pohladil v rozkroku, kde mu pod kalhotami začal tvrdnou penis. Pavla ležela, usmívala se a jemu přišla krásná. Fetka… ale krásná… dobře, objektivně nic extra, ale pro něj byla krásná.

Došel k ní, vzal ji za rameno. Pavla otevřela oči a on řekl: „pojďmě“. Pavla vstala a odešli do vedlejšího pokoje, kde byla postel. Blbec se svlékl. Pavla si sundala plavky. Přece jenom se jí teď, jak tam stála nahá, vracela nervozita, zlato nezlato.

„Lehni si,“ poručil tiše Blbec. Pavla si poslušně lehla.

Blbec si lehnul nad ní, chvíli ji hladil a líbal. Ocucával bradavky a ušní boltce. Snažil se ji trochu uvolnit, ale bez úspěchu, Pavla ležela strnule. Měla husí kůži a přála si, aby to už bylo za ní.

Blbec si pak nasadil kondom. Vzal lubrikant a Pavlu v rozkroku namazal. Pak do Pavly vstoupil a začal kopulovat.

Pavla po chvíli zavřela oči a přece jenom se uvolnila. Nebylo jí to moc příjemné, ale ani to nebylo tak strašlivé, jak se bála. Jak si pamatovala.

Blbec dosáhl vyvrcholení. Vytáhl penis, který začal měknout, sundal si naplněný kondom a odhodil ho na zem vedle postele. Rozvalil se vedle Pavly, natáhl jednu ruku do strany a položil si na ni Pavlinu hlavu. „Vidíš, a máš to za sebou!“ dodal spokojeně. „A ani to nebolelo, co?“

„Ne,“ řekla Pavla tiše. Začínalo jí být dobře. Tu hnusnou věc měla za sebou a byla přežitelnější, než čekala, zlato začalo působit a bříško měla nacpané pizzou. Už si i dovedla představit, že dojde zítra do práce.

Blbec začal podřimovat. Po chvilce se vzbudil: „No jo, chlap, po sexu usne. Asi se půjdu dospat domů. Díky za pizzu,“ usmál se.

Začal se oblíkat. „Seš teda v posteli naprostý dřevo. To se musí nechat. I v gumový panně je při sexu víc života. Ale jestli si myslíš, že mě to odradí, tak to se mýlíš. Jestli můžu doporučit, zkus si to víc užívat a trochu se do toho zapojit, bude se ti to víc líbit. A třeba budeš mít i orgasmus. Když budeš hodná, tak tě někdy vylízám, ale to si musíš nejdřív zasloužit!“

Podíval se na ní: „Ty asi se sexem moc zkušeností nemáš, co?“

Pavla zavrtěla hlavou.

„Vlastně cestou sem napadlo, jestli ještě nejsi panna. Ale nejsi,“ usmál se domýšlivě. „Vlastně je to škoda. Napsal bych si na dveřní štítek ‘Odpanil Pavlu’“ a zasmál se. „Kolik kluků si v životě měla?“ zajímal se.

„Žádnýho,“ řekla Pavla stručně.

„Počkej, počkej, tak panna přece nejsi? Nebo jsem to nepoznal?“

„Nejsem,“ Pavlu ten rozhovor iritoval.

„Takže?“ Blbec byl teď doopravdy zvědavý.

„Fakt to chceš vědět? Fakt?“ Pavla začínala být naštvaná. „Ve třinácti mě znásilnil jeden kluk! Stejná svině jako ty!“

„Promiň, to jsem nevěděl!“ Blbec zbledl.

„To máš fuk. Běž. Stejně tě to v pátek neodradí od repete, co?“

„To asi těžko,“ potvrdil Blbec.

„Tak vidíš.“

Blbec pokýval hlavou a odešel.

Pavla se pohodlně rozvalila na posteli a zavřela oči. Najednou ji překvapil nový pocit, který absolutně nečekala. Začala si připadat tak nějak dospělá. Dospělé ženy mají sex. Holčičky sex nemají. Pavla má sex. Pavla dospěla.

 


 

V pátek a v pondělí se sex opakoval. Pavla už byla uvolněnější. Už věděla, co ji čeká a že to není tak strašlivý. Ne že by se na to snad těšila. Nebo si to užívala. Brala to jako takovou otravnou povinnost. Jako když musíte na poštu pro úřední dopis. Je otrava, radši by tam člověk nešel, ale zase to není tak nesnesitelné, aby člověk riskoval to neudělat. A tady bylo riziko obrovské. Nedostatek zlata.

Problém nastal další pátek. Resp. problém se začal ozývat už ve čtvrtek.

„Hele,“ řekla Pavla Blbcovi, „hele, dneska to asi nepůjde!“

„No sex, no love, no gold. Proč ne?“

„Já–, prostě mám měsíčky, chápeš!“

„To máš teda blbý! Ale co, ta trocha krve se při tom ztratí,“ utahoval si z ní Blbec.

„Prase! Prostě to dneska nejde.“

„Mám kámoše, ten se chlubí, že když má holka svoje dny, tak ji ukecá a pak jí v posteli vytáhne tampón. Že prej se jim to moc líbí, že je přitahuje, že se mu nehnusí, když si sami sobě přijdou tak nějak špinavý!“

„Tak to teda není můj případ,“ řekla Pavla rozhodně.

„Ale kočičko, já bych měl jedno řešení,“ řekl Blbec slizce, otevřel pusu do O, prsty pravé ruky sevřel do trubičky a naznačil felaci.

„Musí to fakt bejt?“ zeptala se Pavla otráveně.

„Musí,“ potvrdil Blbec.

„Jseš fakt svině, víš to?“

„A na každou svini se vaří voda, žejo?“ usmál se domýšlivě Blbec.

 


 

Tak ubíhaly dny. Sex s blbcem pravidelně v pondělí a pátek. A za to odměna. Pavla na zlatu začala fungovat. Alespoň měla ten pocit. Zlato v ní vyvolávalo euforické pocity, všechno naplno prožívala, ale paradoxně zároveň i jistou apatii, jako by byla v bublině, kam si mohla pustit jen to, co se jí chtělo a zbytek se jí nedotkl.

Jednou nastal krásný teplý den, Pavle voněly stromy a vůbec se jí ráno nechtělo do práce. Vyšla před dům a zhluboka dýchala. Šla kolem zahrádky, která patřila ke kavárně. Byla otevřená a nabízela snídani. Pavla sice už posnídala, ale dobroty jí zavoněly. A navíc, přestože to byla kavárna, měli i točené pivo, docela drahé, ale dobré, poměrně silnou dvanáctku z jednoho malého mikropivovaru.

Pavla si sedla na zahrádku, dala si dortík a jedno pivo. Už dlouho nekouřila, ale teď dostala chuť na cigaretu a tak si jednu vyžebrala u sousedního stolu. Labužnicky si zapálila, cpala se sladkým a popíjela pivo. Sluníčko hřálo, stromy voněly, svět se zdál dokonalý.

A tak se nějak stalo, že nezůstalo ani u jednoho dortíku, ani u jednoho piva, ani u jedné cigarety.

A tak se nějak stalo, že do práce přišla až když už Karel šel na oběd. Potkali se u schodů.

„No Pavlo? Co se děje? Je už skoro poledne!“

„Cože?“ překvapilo to Pavlu.

„Jo, jsme dopoledne měli mít tu schůzku k tý služební cestě, co plánujeme, vzpomínáš?“

„No jo, ono se to neposere,“ zamumlala Pavla.

„Hele, takhle se mnou nemluv. A vůbec, proč nezvedáš telefon?“

„Telefon, telefon,“ Pavla zašmátrala kabelkou a vyndala ho. „Hmm, je vybitej. No jo vybitej, to holt nemůže zvonit, vybitej, vybitej!“ blábolila a nesmyslně se smála.

„Jseš v pořádku?“ ptal se Karel překvapeně.

„Jo jo, už letím měřit!“ odpověděla a rychle se otočila a chtěla vyběhnout schody. Jenže nohy jí nějak moc neposlouchaly, zakopla o první schod a upadl.

„Seš v pořádku?“ vyděsil se Karel a pomáhal jí se zvednout.

„Jo, jo, jen se mi zamotala hlava, to je z toho sluníčka,“ vymlouvala se Pavla, která si vůbec neuvědomovala, jak je opilá. Jenže teď, když mluvila na Karela z bezprostřední blízkosti, to ucítil i on.

„Pavlo?! Ty jsi opilá!“

„Ne, ne, to je to–,“ nějak si nemohla vybavit to správné slovo. „–to je ten, zápal! Ne, haha, zápal, úpal! Úpal!“ byla spokojená, že si vzpomněla. Karel zhnuseně odvrátil hlavu od jejího dechu.

„Pavlo, běž domů! Okamžitě! Než tě někdo uvidí v tom stavu!“ řekl Karel rázně.

„No když chceš…“

„Zvládneš dojít domů?“

„Tss,“ řekla Pavla a pokusila se ladně odplout, leč ani její krok nebyl jistý, ani její směr příliš rovný.

Došla na zastávku a za chvíli jel autobus. V autobuse se svalila na sedátko a začala podřimovat.

„Slečno, dál nejedeme!“ budil ji na konečné řidič.

„Cože?“

„Konečná! Vystupovat! Nejsem taxík!“

„Jo jo, vždyť už jdu!“ a škobrtavě vystoupila z autobusu. Měla co dělat, aby se dneska už podruhé nenatáhla. Nakonec se přece jenom dostala domů, upadla do postele a usnula.

Druhý den si jí do práce nepřekvapivě moc nechtělo. Ale šla. Karel už tam byl a čekal:

„Pavlo, můžeš na slovíčko?“

Pavla vešla do jeho kanceláře, Karel za ní a zavřel za sebou dveře. Přemýšlela, jestli ji vyhodí.

„Pavlo, tohle se nesmí opakovat!“ řekl Karel důrazně.

„Já, já vím. Moc mě to mrzí. Už to nikdy neudělám,“ slibovala Pavla.

„Nemůžeš chodit opilá do práce. A ne, nebylo to poprvý. Vašek mi onehdá říkal, jak jsi upadla opilá v laborce!“ ignoroval její řeči Karel.

Ta strašná svině Vašek! On to na ni vykecal! Hajzl! Pavla se v duchu dostávala do ráže.

„Je mi to strašně líto! Už se to nikdy nestane!“ podívala se na Karela instinktivně zespodu sklopenou hlavou. Do očí se jí najednou nahrnuly ze všech těch emocí slzy.

„To bude dobrý, nebreč!“ probudil se v Karelovi ochránce. Přiskočil a pevně ji objal. „Prostě to už nikdy nedělej, ano?“ Pavla cítila přes šaty, jak se mu v kalhotách topoří penis. Bylo jí to nepříjemné, ale nepřišlo jí vhodný se odtrhnout. Karel si to navíc vůbec neuvědomoval. Zabořil hlavu do jejích vlasů a políbil ji.

„Jestli máš nějakej problém, tak řekni a vyřešíme to spolu. Na mě se můžeš s důvěrou obrátit, to přece víš.“

„Jo, jo, já vím,“ řekla Pavla trochu otráveně a odtáhla se. Strašně ráda by už vypadla. „Hele, tak já půjdu měřit, ať to doženu, jo?“

„Běž,“ řekl Karel mile.

Pavla odešla. Karel se posadil. V mysli se mu začal objevovat pocit, že to nějak úplně nezvládl. Vždyť ji přece chtěl vynadat! No, bude si ji muset víc hlídat.

Pavla byla ráda, že z toho vyklouzla tak snadno.

 


 

Plynuly dny. Jedno páteční ráno se zastavila před zrcadlem, když si nějak nemohla nemohla dopnout džíny. Vůbec měla poslední dobou pocit, že ji všechno oblečení škrtí, tahne, že je taková nafouklá. Trochu nevěřícně se pozorovala v zrcadle. Opravdu znatelně přibrala. Vzala do rukou kus kůže po straně bříška a stiskla ho mezi prsty do faldíku.

Nikdy nebyla spokojená se svou postavou. Vždycky se považovala za vychrtlou. Cítila se tak nějak málo ženská. Vždycky měla pocit, že by měla mít pár kilo navíc. Že by byla oblejší. Přitažlivější. Teď ale když se jí to stalo, zase nebyla spokojená. Možná přibrala moc rychle, až se jí na boku objevila malá stryje. Možná jí nejvíc vadilo, jak jí škrtí oblečení. Možná se jí líbilo, jak jí ostatní občas řekli, jaká je hubená. Možná se jí líbilo, jak jí zavidějí kolegyně, které s bojovali s kily navíc.

V práci si stoupla na váhu, kterou měli v laborce. Přes šedesát! Pane jo, tolik nikdy nevážila. Určitě je to víc jak deset kilo než ještě… ještě kdy? Vlastně ještě asi než začala brát zlato.

Všiml si toho i Blbec. Zrovna ten den večer, když měli sex, ji posadil na sebe na koníčka. Když se šťastně vyvrcholil (Pavla s Blbcem nikdy orgasmus neměla, ani se ho nenamáhala hrát), tak se vydýchal a pak ji popleskal po bříšku: „Páni, Pavli, ty už máš ale pupek!“

„No jo, od tý doby, co beru zlato jsem nějak přibrala.“ Odmlčela se. Pak se rozhodla, že se svěří. „Já jsem vždycky nejvíc zhubla, když mi bylo mizerně. Protože jsem nebyla schopná ničeho. Natož se najíst. Jenže teď když beru zlato, tak už nemám takhle hluboký krize. Naopak, strašně ve mě probouzí chutě, hlavně na sladký, na čokoládu, a pak na mastný, čipsy, hranolky… občas mívám po zlatu chuť se přežrat k prasknutí. A nejde to potlačit!“

„No jo, drogy působěj různě. Někdo po nich hubne, jinej přibere. Holt z tebe bude stokilová Pavlínka!“ zasmál se.

„Tss.“

„Hele, na tohle je snadný řešení!“

„Jo? Jaký?“ zeptala se Pavla napůl zvědavě, napůl otráveně, jaký nesmysl zase z Blbce vypadne.

„Prostě, když se přejíš, tak si dojdeš na záchod a vyzvracíš to. Takže to nestihneš strávit.“

„Fuj, to zní dost nechutně!“ nelíbilo se to Pavle.

„Na tom nic není. Hele, chceš přestat brát zlato?“

Pavla rozhodně zavrtěla hlaovu.

„A chceš přestat kynout?“

Pavla pokývla.

„Tak vidíš! Zkus to, uvidíš, že o nic nejde!“ řekl přesvědčivě.

Uběhlo pár dní. Venku bylo hezky a Pavle se vůbec nechtělo sedět v práci. Chtělo se jí chodit po lese, zajít si do hospody na pivo, projet se na kole, zajít se vykoupat, nebo se jen tak válet na balkóně na lehátku, popíjet whiskey a číst si. A proč by to vlastně nešlo? Copak se jí něco stane, když odejde z práce o trochu dřív? Tak si napíše, že šla se vzorky na fakultu, nebo tak něco. Copak se z docházky střílí?

„Pavlo, jak seš daleko s těma Cholupicema?“ zeptal se jednou na obědě Karel.

„Cholupicema?“ zaváhala Pavla.

„Cholupice. Taková vesnička. Máme z ní už asi měsíc hromadu vzorků, jestli si na to ještě vzpomínáš!“ dodal jízlivě Karel.

„Jo jo,“ pátrala v paměti Pavla. „To byly ty křemičitany, viď?“

„Jo, to byly.“

No, tak ty tam ještě ležej. Oni tam leží i ten Brandýsek, kterej jsem slíbila Františkovi už skoro před třema měsíci.

„To ještě není změřený.“

„A už’s to začala měřit?“

„Ještě ne,“ řekla Pavla. „Je toho nějak moc!“

„Ono taky nejde měřit, když tu nejsi, že jo!“ řekl kousavě Karel.

„Jak to myslíš?“ hrála Pavla blbou.

„Kde si byla dneska ráno? Ještě v deset si tu nebyla. A včera jsi zmizela už ve dvě. Děje se něco?“

„Ne, nic, prostě mi nějak teď občas není dobře,“ vymlouvala se Pavla.

„Mě napadlo – promiň, že se na to tak ptám – nic mi do toho není – prostě mě napadlo, jestli nejsi těhotná?“ zeptal se opatrně Karel.

„Cože?!“ vyprskla Pavla.

„Ne, promiň,“ kvapně se omlouval Karel, „já jenom, že mi přijde, žes malinkato přibrala.“ Vlastně docela dost.

„Ne, ne, nejsem těhotná,“ kroutila hlavou Pavla a nevědomky se pohladila po břiše, které jí lezlo z kalhot. „Jenom jsem trochu přibrala, jak mi změnili léky. Prostě po nich mívám občas velkou chuť na sladký,“ vymlouvala se Pavla a celá při tom zrudla, neboť si uvědomila, že se zrovna cpe obrovským kusem bábovky, který si vzala k obědu jako moučník. Kdysi by jí stačil hlavní chod a ještě by nechala půlku brambor. Teď si dávala polívku, celý hlavní chod, div nevylízala talíř, a ještě moučník. A někdy pak ještě další sladkost ke kafi.

„V pořádku. Ale tu práci nesmíš odbejvat. Začínáš mít spoustu restů. Potřebujeme stíhat termíny. Kdybys měla trable, tak se neboj říct, víš že tě podržím.“

„Jasně, jasně,“ chvatně Karela ujišťovala Pavla. Naklonila se k němu, dala mu pusu na jednu tvář a druhou pohladila. „Jseš moc hodnej!“ řekla pak něžně.

Karel ji na chvilku sevřel v náručí a pak řekl: „já už půjdu, musím ještě něco dodělat,“ a chvatně se vzdálil. Zmítaly ochranitelské pudy a silná erekce. Zaběhl na záchod v opuštěnější části budovy. U garáží, tam touhle dobou nikdo nechodí a rychle si ho vyhonil. Stačilo pár dotyků. Postříkal si kalhoty spermatem a musel si je utírat. Další den, kdy se večer dočkala jeho žena neskutečného sexu.

Pavla zůstala sedět a koukala na zbytek nedojedené bábovky a levou rukou si mačkala faldy. No, ten zbytek bábovky už to nevytrhne.

Zkusila se celý odpoledne udržet a ničím se necpat, ale očekávatelně to vedlo až k večernímu vlčímu hladu, kdy vyjedla celou ledničku a špajz. Přejedla se tak, že se jenom sesula na gauč a funěla. Když se natáhla po lahvi whiskey, že se napije na trávení, knoflík na džínách to nevydržel a vystřelil přes celou místnost.

Pavla se několikrát pořádně napila a rozhodla se, že nakonec se vyzkouší vyzvracet, jak jí navrhoval Blbec. Ale vůbec jí to nešlo. Zkoušela si strčit dva prsty do pusy, ale vždycky je na poslední chvíli vytáhla.

Další den potkala Blbce v práci.

„Helé,“ protáhla, „já jsem to zkoušela, víš to zvracení, ale já to prostě nedokážu!“

„Téda, ty jsi talent!“ posmíval se Blbec. „Já tě to večer naučím, až tě oprcám!“ zasmál se a plácl ji přes zadek.

„Polib si!“

Nicméně večer proběhla – snad se dá říct přímo instruktáž.

„Základem je nepoblejt sebe a nadělat co nejmenší bordel,“ začal Blbec. „Nejlepší je blejt do mísy na hajzlu. Teoreticky by ideální bylo blejt ve sprše nebo vaně, kde se potom můžeš umejt, ale většinou mívá sprcháč odtok, kterým to vyblitý neprojde. Někdy tam bejvá třeba mřížka, která se dá oddělat. Pokud ne, tak je lepší se vyblejt do hajzlu, než pak uklízet sprcháč. Doma máš výhodu, že se můžeš vyblejt do mísy a pak se jít do koupelny osprchovat. V hotelích bejvá záchod s koupelnou dohromady, tam je to taky super. Kdekoli jinde prostě mísa. Když je člověk šikovnej, tak se nepobleje. Předpokládejme teď, že se chceš vyblejt třeba v restauraci.

Máš dlouhý vlasy,“ pokračoval, „takže nos gumičku a před blitím si stáhni vlasy, pokud si je pak nemůžeš umejt. Je dobrý si sundat aspoň tričko, pokud je možný, máš nejjednodušší se svlíknout celá. Když na sebe kydneš, můžeš to pak otřít hajzl papírem. Není na škodu mít u sebe vlhký ubrousky, aby ses mohla v takovým případě otřít.

Takže teď vlastní kroky: za á prkýnko nahoru, i když jsi holka,“ zasmál se blbec. „Za bé hlavu pořádně hluboko do mísy. Já vím, zní to hnusně, ale věř mi, že je to tisíckrát lepší jak pak muset otírat půlku kabinky od blitek.

A pak si strčíš dva prsty do krku. Ty to máš jednoduchý, nehty si neděláš. Taky se dá použit třeba dostatečně dlouhá žička, nebo taková ta špachtle, co maj doktoři, když ti zkoumaj mandle.

A pak se vybliješ. Chvíli zůstaň s hlavou v hajzlu, kdyby přišla druhá vlna. Když už se pupek uklidní, tak pomalu nadzvedni hlavu a otři si hubu. Otři hajzl, sklop prkýnko, spláchni, obleč se a jdi si vyčistit zuby. Fakt je ideální nosit sebou kartáček, třeba takovej ten skládací na cesty, a zubní pastu. A mít v lahvičce odlitou ústní vodu. Žvejkačka fakt nestačí. Pokud kartáček a pastu nemáš, tak aspoň vykloktat vodou a pak zajíst a zapít. Dej si něco výraznýho, třeba s česnekem a pořádně nějakýho chlastu. Buď něco, čeho se dá vypít hodně, třeba pivo, nebo něco tvrdýho, co má grády. Chlast z tebe táhnout může, blitky ne.

A teď od slov k činům!“ dodal vzletně a pomohl Pavle realizovat řečené.

 


 

Ubíhaly dny a týdny. Pavla jela na zlatu. Když se příliš přejedla, tak se už dokázala vyzvracet, aby tak rychle netloustla.

Co se týče zlata, aniž si to uvědomovala, tak postupně zvyšovala dávku. Prostě občas měla pocit, že půlka už nestačí. Nejdřív si dala další půlku tak jednou za týden. Pak dvakrát, třikrát a pak už skoro obden.

Cítila se pak většinou docela dobře.

A pak se Pavle stala taková zvláštní věc. Večer nálada nic moc, ale těžko to nazývat krizí. Ale zato ráno. Bylo jí mizerně. Bolela jí hlava jakoby ji někdo zmlátil železnou tyčí. Měla pocit, že nic nedává smysl, že ona je ten nejzbytečnější tvor ve vesmíru, prázdná nicka zabírající místo někomu, kdo by si to zasloužil mnohem víc.

Bylo to o silnější, že už to dlouho nezažila.

Nula, nula, nula… dunělo jí hlavou. Si tu tak ležíš a pofňukáváš! No jo, hovno děláš! Hovno umíš! Jseš blbá, trapná sračka! myšlenky se motaly v kruhu.

Brečela.

Bylo jí slabo i fyzicky. Celá se klepala. Udělalo se jí špatně od žaludku a pozvracela se v posteli.

Ležela mezi zvratky a chtěla se zabít. Pryč, pryč, pryč z tohohle světa! Já si nezasloužím žít! Naši mě nesnášeli! V práci mě nesnáší. Jsem zbytečná, zbytečná, zbytečná! kroužilo jí hlavou.

Připadala si tak šíleně opuštěná. Slyšela lidi z ulice, občas ze sousedních bytů. Opuštěná mezi lidmi. Jako jedna stařenka, co tu žije nedaleko. Tráví hodiny v supermarketu, aby byla mezi lidma. Šourá se mezi regály a zkouší si s každým povídat. Se zákazníky a zákaznicemi, s prodavači a prodavačkami. Je tak sama. Já jsem sama. Ležela a zírala do stropu. Za oknem prošel párek vesele švitořících zamilovaných. Pavla se rozbrečela závistí.

Někdy odpoledne vysílená usla.

Druhý den se probudila. Překvapivě se cítila jakž takž. Hlava jí trochu třeštila. Rychle vzala dávku zlata, to jako první, poklidila postel z nejhoršího, osprchovala se a vyrazila do práce.

Samozřejmě musela hned narazit na Karla.

„Pavlo? Kdes byla včera? Se ti nedalo dovolat!“ halekal už z dálky naštvaně.

„Promiň, bylo mi strašně špatně. Celej den jsem prozvracela,“ omlouvala se Pavla. „Asi jsem něco špatnýho snědla.“

Karel mezitím přišel blíž a mírně se vyděsil, jak Pavla vypadá. Jako– no jako zombie. Kruhy pod očima, unavený výraz, rozcuchané vlasy, bledá, mnohem bledší než obvykle.

„A už je to dobrý? Nepotřebuješ na dnešek volno? Vypadáš ještě –,“ chvíli hledal to správné slovo, „– ještě dost vyčerpaně!“ řekl teď už starostlivě.

„Jo, to už je docela dobrý,“ uklidňovala ho Pavla.

„Ale telefon bys brát měla!“ probudil se v něm přece jenom vedoucí. „Poslední dobou zase chodíš strašně pozdě. Teď jsem musel ukecávat personalistku, aby přivřela oko nad tvojí docházkou. Věř mi, nebylo mi to příjemný.“

„Jo jo,“ bručela Pavla.

„Já to myslím vážně!“

„Ty vole, co ještě chceš?!“ vybuchla Pavla. „Votírat si vo mě čuráka přes kalhoty, na to ti sem dobrá, co? Ale když je mi jednou blbě, tak se můžeš posrat!“ Rázným krokem odešla směrem ke svojí kanceláři a nechala tam naprosto zkoprnělého Karela stát.

„Ty máš teda ránu,“ přivítal ji u kanclu Blbec. „Si chlastala s námořníkama?“

„Se eště směj, ty kreténe!“ byla Pavla ještě v ráži. „Mi včera bylo blbě, ani to tvý zkurvený zlato nepomohlo!“

Blbec zvážněl. „Jako že ti bylo včera mizerně?“

„Jo, do prdele!“

„No jo, to je dýdý, to se občas u zlata stává.“

„Jaký dýdý?“ Pavla o něčem takovém nikdy neslyšela.

„Deep down. Prostě propad. Jednou za pár měsíců se mozek vyčerpá. Bohužel se to výjimečně stát může.“

„Jak často?“ chtěla Pavla vědět.

„Ne moc–,“ uklidňoval Blbec. „Tak jednou za pár měsíců. Hele, příště už poznáš, že to na tebe jde. Takže zavoláš do práce, že další den nemůžeš a zůstaneš v klidu doma.“

„Tak to mi včera fakt pomohlo! Jsem si akorát poblila postel! A padej, mám práci.“

„Pavlo, jsi to ty?“ ozvalo se z chodby. „Mohla by si na momentík? Potřeboval bych probrat ty výsledky. To je buď revoluce ve vědě, nebo jsi ty výsledky špatně spočítala.“

„Jdětě všichni do hajzlu!“ vřískla Pavla, vběhla do své kanceláře a třískla za sebou dveřmi. Sedla si ke stolu a rozbrečela se.

Ze dveří kolegovi kanceláře se vysunula jeho hlava s naprosto překvapeným výrazem. „Řekl jsem něco? Co se jí děje?“ ptal se Blbce nechápavě.

Blbec k němu přišel a řekl tiše: „To nic, to jí přejde, nějak jí není dobře.“ Sklonil se k jeho uchu a spiklenecky zašeptal: „Holt holka, má svoje dny.“

Kolega pokýval. Zamyslel se. „Mě napadlo, jestli není těhotná, přijde mi že nějak ztlou–, že se nějak spravila,“ řekl opatrně.

Blbec se usmál: „Ne, ne, to není.“ Aspoň doufám. „Jenom jí není dobře. Prý včerejšek prozvracela.“

„Tak to by mohla být těhotná, moje žena taky během těhotenství občas zvracela,“ řekl váženě kolega.

Blbec se znova naklonil a spiklenecky zašeptal: „Ne, nic takovýho. Jen jí před časem změnili medikaci. Víte přece, že se léčí na psychiatrii?“

Kolega pokýval. „No vím, že byla loni asi měsíc v léčebně, i když oficálně to snad vydávali za dovolenou.“

Pavla se mezitím trochu uklidnila. Utřela si oči. Šla by si udělat do kuchyňky kafe, ale nechtěla nikoho potkat. Zejména ne Blbce, Karla, nebo kolegu.

Kolegu. Otevřela si výsledky. Hm. No jo, byly blbě. Vzpomněla si, kdy to počítala. Venku bylo hezky a jí byly výsledky šumafuk. Rychle to tehdy naházela do tabulky, ať to má z krku. Na kontrolu se vykašlala. Ani na ni nevzdechla.

Šáhla do skříně pro láhev whiskey a pořádně se napila.

Ještě že už je pátek, pomyslela si. Přepočítala výsledky a poslala je kolegovi mailem: „Promin, neni mi dobre. Tady jsou opraveny vysledky. P.“ Kolega v odpovědi poděkoval a napsal, že je to v pořádku. Pavla zmizela domů, ani nečekala na Blbce, však on k ní trefí.

Páteční sex, víkend, a pak zpátky do práce. Potkala Karla. „Budeme se tvářit, že se pátek nestal, jo?“ řekl hlasem, který nepřipouštěl odpověď „ne“. Pavla jen kývla.

Blbec nikde. Ani v úterý. Začala být nervózní, ráno si vzala poslední zlato. Kde ten blbec Blbec blbá u všech všudy je?

Středa a Blbec pořád nikde.

Ve čtvrtek ráno zuřivě bušila pěstmi na jeho kancelář. Začínaly se projevovat abstinenční příznaky. Zatím jenom fyzicky. Už od noci se strašlivě potila. Probudila se v kaluži potu. I teď byla zpocená, přestože zrovna dnes ráno žádné vedro nebylo. Cloumala s ní silná horečka. Hlava jí třeštila. Měla pocit, jakoby v hlavě měla ještě jednu větší, která se nafukuje a chce prorazit ven. Měla už od rána obrovskou žízeň. Vypila už asi tři litry vody, jenom než došla do práce. PIla, potila se a chodila čúrat snad každých dvacet minut.

Třásly se jí ruce a nebyla schopná nic dělat. Myslela jenom na jedno. Dávka, dávka, dávka, zlato, zlato!

Chvílemi se jí rozbušilo srdce, jakoby chtělo přepumpovat oceán krve.

Kolega si všiml, jak buší na Blbcovu kancelář. „On už asi nepřijde,“ řekl opatrně.

„Có?“ vyjekla Pavla a musela se opřít o zeď, protože se jí zatočila hlava. Snad ho nevyhodili? To určitě ne, to by se mi ozval–

„No já jsem to jenom zaslechl včera na obědě. Vy jste si byli docela blízcí, viď?“

Pavla si nebyla úplně jistá, jak to přesně myslí, tak jenom pokývla hlavou. Jo šoustáme spolu.

„On je asi–,“ kolega začínal litovat, že si s tím začal. „On asi umřel. Prý se předávkoval nějakými halucinogeny. Možná LSD, nebo tak něco–“ konec slyšela Pavla už jenom z dálky, protože se jí zatmělo před očima a sesula se k zemi.

Probrala se až v kanceláři na pohovce. Skláněl se nad ní kolega a Karel.

„Pavlo, Pavlo, slyšíš mě?“

Pavla pokývla. Vůbec nechápala kde je a co se děje.

Kolega s Karlem si viditelně oddychli, že se Pavla probrala.

„Ty jsi omdlela!“ řekl na vysvětlenou kolega. Pavle začalo docházet, kde je a co se stalo.

„Vodu!“ poprosila přiškrceně.

Podali jí vodu. Pavla se hltavě napila.

Pak jí to došlo.

„On– je– mrtvý?“

Oba pánové pokývli.

Pavla si připadala otupělá.

„Já– asi bych šla dneska domů–“ řekla prosebně směrem k Karlovi.

„Jasně, jasně. Zvládneš to?“ staral se Karel. Pavla pokývla. Zkusila vstát, ale nohy jí ještě nenesly.

„Kdyžtak mi dejte chvíli, já ještě posedím a pak půjdu.“

„Můžeme tě tu nechat samotnou?“

„Jo jo, určitě jo! Prosím! Chci bejt chvilku sama.“

„Chápu,“ řekl Karel. „Potřebuješ teď něco?“

Pavla zavrtěla hlavou. Leda bys měl dávku zlata.

Pavle to připadalo jako věčnost, než vylezli z kanceláře a nechali jí tam. Vzala do ruky mobil a zkusila zavolat dealerovi z tý strašlivý špeluňky. Bylo jí jedno, kolik to stojí a jak je to mizerný! Co by teď dala za dávku sebemizernějšího zlata.

Volané čislo neexistuje. Ksakru!

Zkusila zavolat kamaráda, co jí číslo na toho dealera dal. Nebral to. Ne!

Zas a znova zkoušela obě čísla.

Pavla opatrně vstala. Přidržovala se stěny a jala se pomalu odcházet. Ale nešla domů. Šla do hospody, kde se tehdy setkala s dealerem. Doufala, že jenom přišel o číslo, ale že tam bude. Zeptala se výčepáka. Pokrčil rameny, že ho dneska neviděl. Napsledy, hmm, naposledy možná minulý týden. Pavla si nechala natočit pivo a opatrně si s ním sedla do koutka. Pozorovala přicházející a odcházející lidi.

Dala si druhý. Dala si třetí a čtvrtý a vyčerpaná horečkou usnula.

Probudila se někdy po půlnoci. Už neseděla sama, ale u stolu s ní seděli nějací nepříliš čistě oblečení lidé.

„A hele, kdopak se nám to probral! Tak co, kočko, dáš si s náma pivo?“

Pavla už zase měla obrovskou žízeň, tak jenom pokývla. „Neviděli jste tu – toho –,“ rovzpomínala se Pavla, „ – strejdu?“

„Mýho strejdu? Ten žije v Roudnici! Ty ho znáš?“

„Ne, ne, takovej chlápek, říká si strejda,“ snažila se vysvětlovat Pavla.

„Hej vrchní, byl tu nějakej strejc vod slečny?“

Vrchní zavrtěl: „Dneska taky ne! A mládeži, poslední objednávky, v jednu zavíráme!“

„Pivo pro slečinku!“

Vrchní přinesl pivo s účtem. Pavla se marně sháněla po kabelce. Byla si absolutně jistá, že ji sebou měla. Mobil pryč. Peníze pryč. Všechny doklady pryč. Platební karta pryč. Klíče pryč. Pavla se rozbrečela. Nic už nedávalo smysl.

„No jo, holka, tohle není policejní stanice, tady si musíš věci hlídat! Ne spát jak blaničtí rytíři!“ huhlal výčepák, ale pivo jí dal gratis.

Pavla ho rychle vypila a vypotácela se ven. „Já vám to zítra přinesu!“ slíbila ještě hostinskému, ale ten jenom mávl rukou.

Šla po silnici nocí někam nazdařbůh. Motala se. Uslyšela cinkání. Něco cinkalo kousek od ní. Promnula si ubrečené oči a zjistila, že kousek před ní je železniční přejezd. Závory byly dole, svítila červená a varovně cinkal zvonek. Pavla došla k přejezdu a zastavila se. V dáli se objevila světla nákladního vlaku. Pavla se na ně smutně a unaveně podívala.

Na co čekám? napadlo ji.

Podívala se ještě jednou na blížící se světla vlaku. Najednou byla ledově klidná. Naprosto z ní spadla všechna nervozita, veškerá stísněnost. Byla rozhodnutá. Pavla se usmála, vstoupila do kolejí, roztáhla ruce do stran a jak se jenom po pražcích dalo rozeběhla se vlaku naproti. „Hurá!“ křičela, protože měla touhu křičet a nic jinýho ji nenapadlo. „Hurá!“ kříčela a běžela s rozevřenýma rukama. Vlakvedoucí spustil rychlobrzdu a vlak začal prudce kvílivě brzdit. Ale vlak tak rychle nezastaví a za pár sekund střet vlaku s do posledního okamžiku absolutně blaženou Pavlou jí nedal sebemenší šanci.

 

 


 

Dodatek

Za pár měsíců se Karlovi narodila holčička. Trval na tom, že se bude jmenovat Pavla…

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.11.2020 07:32:14dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Zprvu zajímavý popis toho, jakou cestou se člověk může dostat k závislosti  na drogách se mi v polovině začíná zdát příliš zdlouhavě popisovaný.  Ne, že by se to četlo špatně, ale to množství přípliš podrobně popisovaných  odboček od hlavního témamatu mi připadá neúměrné k oněm "naturalistickým"  pasážím, které dle mne tvoří jádro celého příběhu. Spíš néž povídkou  by se tohle dílo dalo nazývat románem.

15.11.2020 17:02:15dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky jsem skončila v polovině. jednak to není obecně téma, které by mě oslovovalo, jednak mi to trochu přijde jako deník zmatené holky, která se motá v kruhu. K definitivnímu ukončení četby bohužel přispěly věty typu nevzala si kalhotky, aby jí nedělali linku pod sukní a scéna na mítince s měkkým i. Omluvám se.

09.11.2020 09:27:561 tipů dát kritice tipK3

Je to psané takovou ne ještě dospělou rukou. Hned od začátku. Naivně. Příliš neobratně popisné, některá vyjádření až nechutná. Celý děj se opakuje. Ani jsem to nedočetl, pořád se to točí kolem toho samého.

30.10.2020 22:06:322 tipů dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Nevím. Pravděpodobně je za tím kus práce... Ale přijde mi to celé dost schematické. Jak začal úsek s třináctiletou Pavlou, zdálo se mi to uvěřitelnější – takové pubertální, ty přípravy na diskotéku, cesta, Pavlina naivita koresponduje s tím naivním popisem... ale ta scéna znásilnění mi připadá vykonstruovaná a ten popis, co následovalo, taky. Tehdy už beru za příliš zřetelné, že Pavla má působit jako oběť všeho a všech. Rodičů, kteří ji nechtěli, chlapa, který ji otravuje v práci, nějakýho osmnáctiletýho pozérskýho agresora, který ji znásilnil, svých emocí, bolestí, rychlých rozmarů i vleklých životních problémů... Pavla se topí v úzkostech, v pocitech neschopnosti a nesmyslnosti, v jídle a chlastu a pilulkách, pořád dokola... Prostě ideální oběť, která má předepsáno skočit pod vlak, aby završila příběh ideální oběti... Ideální schematický příběh. Mám pocit, že přesně takových stereotypů by se měla literatura vyvarovat, a ne je ještě vytvářet... ale jasně, je to jen pocit... to nic není... může to být jakkoli... ale prostě... asi to nedokážu přijmout.

Vlastně jsem ani nepochopil, jestli text s Pavlou soucítí, rozumí jí a chce rozumět a vnímá ji jako reálnou bytost, nebo se jí spíš vysmívá a vnímá ji jako karikaturu... Přijde mi, že se to nějak střídá. Ale verze, že je to spíš karikatura a že to asi má být karikatura, mi převažuje, jen nedokážu zjistit, proč to takové má být. Je tam dost závažných témat, která si podle mě takové „hrubé“ zacházení nezaslouží. Vlastně je tam těch témat asi příliš, možná by stačilo vybrat si z nich jedno a zkusit ho rozvinout... Takhle to vypadá, že všechna ta témata jsou v pozadí a mají jen zhruba ilustrovat (nebo ospravedlnit) Pavlinu bezmoc.

30.10.2020 16:27:581 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nejvíc na povídce oceňuji to, jak se obrazí dětství hrdinky v jejím dalším žití, marný boj se závislostmi, její vnitřní monology...

Příběh působí dost věrohodně, ale s tématem, jak je nyní vyjádřené, by se dalo ještě mnoho dělat, podobné pasáže zkrátit nebo proškrtat.... 

30.10.2020 10:04:06dát kritice tipMichal Anochmel

Diky

30.10.2020 09:20:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobře, děkuju a posílám avízo k nominaci... 

30.10.2020 08:50:31dát kritice tipMichal Anochmel

Ahoj Goro, budu rád, když ji nominuješ :)

29.10.2020 23:02:57dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, je tady, na Písmáku, soutěž povídek Próza měsíce. Pokud bys souhlasil, Michale, nominovala bych tvoji povídku za měsíc říjen do výše jmenované soutěže. Napiš prosím sem, zda ano nebo ne.

29.10.2020 22:48:01dát kritice tipMajaks

Já nevím. Podle mě je trochu problém, že se za celou dobu vlastně nic nestane. 

Pavla se ráno probudila. Strašně se jí chtělo na záchod, ale zůstala ležet, neschopná se zvednout a dojít si.

Venku bylo zataženo a pokoj měl ponurý nádech.

A v Pavlině mysli to bylo podobný.

Na co čekám? napadlo ji.

Podívala se ještě jednou na blížící se světla vlaku. Najednou byla ledově klidná. Naprosto z ní spadla všechna nervozita, veškerá stísněnost. Byla rozhodnutá. Pavla se usmála, vstoupila do kolejí, roztáhla ruce do stran a jak se jenom po pražcích dalo rozeběhla se vlaku naproti. „Hurá!“ křičela, protože měla touhu křičet a nic jinýho ji nenapadlo.

29.10.2020 21:58:45dát kritice tipLuzz

začátek mě bavil, ale potom už to bylo furt dokola... se mi to ani nechtělo dočítat... jednoduchej styl vyprávění, banálně podaný příběh, do toho ty ufňukaný pasáže... nevím, no... pokud to mělo být vážný, tak - to vyznělo hrozně povrchně a naivně, pokud to měla být jakože legrace, mělo to být (mnohem) kratší a syrovější.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.