Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Ratko a Milica
datum / id01.11.2020 / 512991Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno152x
počet tipů5
v oblíbených0x
Prolog

Ještě jeden návrat.

Ratko a Milica

Those winter nights they'd walk along the river

He'd chain-smoked and she'd stare up at the sky

                                                - The Libertines -

 

 

 "Podzim je moje jaro."

Dobrých patnáct let jsem tu větu neslyšel, možná déle. Znovu až teď. Je to jako kouzlo. Ta podivná formule na mě působí jako magické zaříkadlo, které přivolá z minulosti zaprášenou vzpomínku, starý, napůl zapomenutý příběh. Ovšem velmi důležitý příběh, navíc příběh, kterému jsem nikdy plně neporozuměl a mnohé v něm jsem si musel jen domýšlet. Během vteřiny mi celý zaráz vytanul na mysli ve vší své dráždivé podivnosti, zraňující, příběh, který bych snad raději vůbec neznal, ale nebýt kterého, by můj život zřejmě nevypadal, jak vypadá. Pokud je mi známo, událo se to nějak takto:

 

Potkali se začátkem listopadu v knihkupectví u stanice metra. Ona hledala Platónův Symposion, on hledal smysl života. Našli blouznivě chtivý pohled toho druhého a chvění ve svém srdci.

Večer co večer pak spolu chodili podél řeky. Drželi se za ruce. Tu a tam zastavovali. Pozorovali černou hladinu, své dlaně. Padali si do náručí a zcela osudově na ně padal sníh - na jejich hlavy spojené v polibku.

Potom stál a díval se jí do očí a toužil něco říct, něco hlubokého. Slova, jimiž by navždy zaplnil prostor, který mezi nimi zůstával, a nerozdělitelně je slepil. Slova však nepřicházela. A když už hrozilo, že ticho přeroste v nepříjemné, vyrazil ze sebe první větu, která mu právě běžela myslí. Bylo to jako výstřel, kterým všechno přerušil. Hned se na sebe rozhněval a prudce vystartoval. Chvíli ji vlekl za sebou, než s ním srovnala krok. Bál se, že ji vylekal, bál se, co si o  něm asi myslí, civěl před sebe a bál se na ni i podívat. Ona ale měla tyto okamžiky ráda, právě tehdy cítila, že je mu nejblíže. Něco jí obnažoval, něco ze svého nitra, podvědomí, jeho slova byla hříčkou, tajemnou hádankou, a ačkoli nevěděla, zda vůbec něčemu z toho rozumí, skládala si z těch útržků jeho obraz a viděla ho čím dál jasněji.

A tak pokaždé, když po schůzce usínala ve své posteli, zírala tmou do stropu, jejím tělem dosud rezonovaly jeho dotyky, stále cítila jeho vůni a viděla jeho tvář a hlavou jí kroužila zas nová věta, drobný kousek mozaiky, jejž bylo třeba zasadit do celkové stavby. Byla to náročná práce, vyžadovala pečlivost a nesmírnou opatrnost, jako práce restaurátora, který odkrývá vykopávky tisíc let starého města nebo z několika fragmentů rekonstruuje filosofický systém dávného myslitele. Vlastně přesně takový z něj měla pocit, viděla ho jako Anaximandra, kterak vylézá na kopec nad Milétem a s prvotním úžasem sleduje hvězdnou oblohu. Ten čirý úžas, zvědavost, a bezelstný zájem o všechno kolem sebe, kterým chtěl všechno rozlousknout, všechno pochopit sám a po svém, nezatížený třemi milénii evropské vzdělanosti, nezkažený intelektuální únavou a vědomím nepoznatelnosti světa, právě to ji k němu tolik poutalo, spatřovala v něm kus čistoty, kus jiné, šťastnější doby. A tak tedy ležela na zádech s novým kouskem skládanky a přemítala, kam jej zařadit. Před očima si promítala jeho bizarní podobu – základ tvořily mohutné, těžké výroky, pevné a nezpochybnitelné, výroky jako „Všechno jednou skončí.“, „Setmělo se.“ nebo „Kočky vidí duchy.“, samotná postava pak byla vyvedena z vět méně jasného smyslu, v trup byly osazeny ještě vcelku solidní myšlenky a hesla typu „Voda je těžší než svědomí doby“, „Trubky reziví z obou stran“ a „Nevím, jak dál.“ a kolem trupu jako údy v divokém tanci vířily nepolapitelné záblesky geniální fantazie „Máš krásné uši.“, „To Jidáše ukřižovali.“, „Fotbal je na prvním místě.“ a „Musím už jít.“. Celá podobizna byla dosud spíše nezřetelnou črtou, ovšem zdaleka nejvíce práce zbývalo odvést na té nejdůležitější části – chyběly rysy tváře, chyběly hluboké, zářivé oči, aura lásky. A právě sem se chystala zasadit dnešní větu, věděla, že právě tou se konečně dostává ke středu, k pravé podstatě a úplnému pochopení jeho fascinující, tajuplné osobnosti. Byla to věta „Podzim je moje jaro.“ Uložila ten výrok na své místo a v onom zvláštním stavu vědomí, lehké dřímotě, která předchází spánku, kdy se myšlenky snoubí se sny a zjevují se veliké pravdy, aby byly vzápětí nenávratně zapomenuty, prozářilo její duši jasnozřivé poznání a konečně měla jistotu, konečně s určitostí věděla, že on je ten pravý a že s ním do jejího života vstoupila láska.

Zatímco spala, chodil ještě ulicemi. Nemohl usnout, neboť měl hlavu plnou myšlenek. A nemohl ani přemýšlet, protože myšlenky v jeho hlavě vířily a jiskřivě narážely jedna o druhou v takovém zmatku a rychlosti, že se nedokázal žádné z nich zachytit a vtisknout tomu chaosu nějaký řád. Mohl jen čekat, až jej přemůže únava. Potloukal se tedy městem a nocí, vlhkým chladem, obklopen stíny domů, vzdalujícími se kroky okolojdoucích. Občas zavíral oči a vnímal svět kolem sebe jen sluchem a prokřehlou pokožkou na tváři. Vždycky měl rád podzim, pozdní podzim, kdy už je listí orvané ze stromů, čas sloty, větru a plískanic. Snad proto, že s tímto počasím vnitřně harmonoval, zároveň cítil, že smazává rozdíly - náhle byl o tolik podobnější ostatním lidem, o tolik lépe jim rozuměl, když se skrývali v límcích kabátů a zalézali před chladem do ulit, než když na jaře z ulit vylézali, smáli se a družili – to jim byl najednou na míle vzdálený. Podzim byl čas sepětí s životem a sounáležitosti s lidmi. Cítil silnou touhu někde zůstat, sám nevěděl kde, bolestně neurčitou touhu po domově. A pak ten domov našel v jejím náručí. Usnul na lavičce naproti studentským kolejím.

 

Ráno ho tam našla, když odcházela na přednášku o Augustinovi. Byl celý promrzlý. Vzala ho zpátky dovnitř a uvařila mu čaj. Seděl na kraji postele. Cítil se zahanben a koktal zmatené omluvy. Chápavě kroutila hlavou a hřála mu ruce v dlaních. Nakláněla se k němu. Blíž. Cosi namítal, ale byl příliš zkřehlý, příliš unavený, aby se jí ubránil. Poprvé se spolu milovali. Ve světle ranního slunce, v bídě kolejního pokoje, na erární posteli, pamětnici stovek milostných vzplanutí, se odehrálo cosi jedinečného, cosi neopakovatelného. V okamžiku vyvrcholení zavřela oči a znovu před sebou zcela zřetelně viděla ten obraz, už ne črtu bez rysů, ale dokonalé dílo. Neubránila se, ani se nechtěla ubránit slzám. A když oči otevřela, uslzeným pohledem viděla, ale nepochopila, v jeho očích zhasínat jiskru.

Bylo to stejné jako pokaždé. Cosi krásného skončilo dřív, než to mohlo vůbec začít. Nekonečné zklamání mu svíralo hruď, zatímco její slzy štěstí usychaly na jeho rameni.

Tak se z jednoho příběhu staly dva.

Znali se pár týdnů a za tu krátkou dobu, aniž by si vůbec řekli, že jeden druhého milují, vyrostla jejich láska přes nepřízeň počasí v silný strom. Nyní ale zatímco jeden z nich viděl ten strom nadále sílit a v koruně zrát plody, druhý viděl, jak květy vadnou a strom usychá.

To co se mu před chvílí jevilo na dosah, se teď každým okamžikem vzdalovalo, omamná představa naprostého splynutí a porozumění se postupně rozplývala a mizela a v mlze zůstávaly dvě samostatné postavy, marně držící jedna druhou za ruku.

Víc mluvil, mluvil, aby přehlušil ticho, mluvil, aby přivolal zpět její vzdalující se siluetu, aby zaplnil ten rostoucí prostor mezi nimi, zatímco ona měla pocit, že se jí otevírá, svěřuje, že jejich vztah dospívá z prvotního poblouznění do vážného souznění.

Při večerních procházkách se stále zastavovali a hleděli si do očí, vždy znovu nastávala ona chvíle ticha, ale teď vždy uhnul pohledem, aniž by cokoli řekl. A mělo to tak být, protože teď už o něm všechno věděla, nebylo třeba dalších slov a tajemných indicií. Pevně mu tiskla ruku, hlavu opírala o jeho rameno a se zasněným úsměvem hleděla před sebe. V těch chvílích klopil zrak. Bál se, protože věděl, co si o něm myslí, a styděl se za tu lež, ale cítil, že prostor mezi nimi je nekonečný, bezbřehý, nebylo možné jej překlenout slovy, ani nijak jinak.

Stále si ovšem vybavoval tu noc na lavičce, ten okamžik, kdy našel domov, aby od něj hned zas zabloudil. Věděl, že jiný domov už nenajde, protože domov je přece jen jeden. Celé tři měsíce se usilovně pokoušel najít cestu zpátky, ale mlha kolem něj houstla, až nakonec zjistil, že žádná cesta není. Bez pochyby už tehdy věděl, že nenávratně ztrácí to jediné, co mu kdy dávalo smysl, že opouští jedinou naději, kterou mu osud nabídl, přesto byl přesvědčen, že nemá jinou možnost.

 

         Stála nehybně a dívala se za ním. Ale přes slzy už ho neviděla, viděla jen barevné skvrny. A v těch skvrnách pojednou opět viděla jeho podobiznu, rozplizlou a nehezkou, z té podobizny jako cáry obvazů z mumie odlétaly větrem věty a kusy vět, hlouposti, které jí říkal, které jí kdysi učarovaly. To Jidáše ukřižovali. Setmělo se. Všechno jednou skončí. Všechny ty nesmysly odvál vítr, rozptýlily se v povětří a nic po nich nezbylo, nic, pod obvazy už nebylo žádné tělo, byl jen obvaz sám. Podobizna se rozpustila do brčálově šedé skvrny.

Tak pro ně skončil příběh jedné zimy. Jarní slunce už pálilo na kůži a vzduchem se nesla vůně rozkvétajících petrklíčů, cvrlikání ptáků znělo osudovým příslibem nových nadějí, vábením neunavitelného, nevyčerpatelného života, oslavou všemocné, všeobjímající lásky.

 

"Podzim je moje jaro," opakuje hlas za mnou. Otáčím se. Prohlížím si muže přibližně v mém věku. Je to možné - je to on? Dívá se skrz mě nepřítomným pohledem a skoro šeptem opakuje ta magická slova - jen tak sám pro sebe, snad ani neví, že mluví nahlas. Musí to být on. Kdo jiný a proč by tohle říkal? Jestli měl dříve jiskru v oku, to neposoudím, teď jsou jeho oči vážné a ztracené, je v nich smutek a poraněná plachost, která se nehodí k jeho věku. Ale musí to být on. Aniž bych přemýšlel, co dělám, sleduji jeho kroky. Vychází z budovy a jde směrem ke stanici metra. Prodírám se mezi lidmi těsně za ním. Už došel ke vstupu. Pokud nic neudělám, zmizí mi navždy.

"Pane, pane, dobrý den."

"Dobrý den," prohlíží si mě tázavě. "Já... vy... Co chcete?"

"Ta věta, ta věta, co jste říkal... Kde jste..."

"Jaká věta?"

"Říkal jste: Podzim je moje jaro."

"Co?"

"Slyšel jsem vás to říkat. Vy jste Ratko, že ano?"

"Ano, ale jak... Co..."

"Dovolte, moc rád bych si s vámi popovídal. Můžu vás pozvat... na chvíli... třeba na kávu?"

"Cože? Proč? Odkud znáte tu větu?"

"Od Milice. Všechno vám to povím. Pojďte se mnou."

Jakmile uslyšel její jméno, už se na nic neptá. Pevně stiskne rty a mlčky mě následuje do blízké kavárny.

Sedí proti mě, stále s tím plachým výrazem, ale netrpělivě se lokty opírá o desku stolu a předklání se až ke mně.

"Vy znáte Milicu? Co dělá? Jak se má?"

"Pokud vím, tak se vdala. Má tři děti..."

"Aha, aha," obtížně maskuje podrážděné zklamání. "Tak ona se vdala. No, vlastně, já jsem se taky oženil. Ale nefungovalo to."

Vyruší nás číšník a Ratko si roztržitě objednává kávu.

"Takže... Kde jsem to... To ona vám vyprávěla...?"

"Ano, kdysi před léty, bylo to na srazu spolužáků ze střední školy. Bylo to tehdy zřejmě čerstvé a potřebovala se někomu svěřit."

"Ach tak, víte, asi jsem se s tím nikdy nevyrovnal, často na ni musím myslet. Bylo to... byl jsem..."

"Ale vždyť jste přece vy opustil ji."

"Ano, ano. Dodnes to nechápu. Byl jsem tak naivní. Čekal jsem asi nějaký zázrak a nechápal jsem... Pochopil jsem to skoro hned, za pár dní. Víte, volal jsem jí, psal jsem... ale neodpovídala, dokonce jsem na ni čekal u školy, ale změnila kolej, vždycky se mi nějak vyhnula, nikdy mi nedala druhou šanci."

"A proč by měla?"

"Vím, byl jsem hloupý, chtěl jsem nemožné a... Ublížil jsem jí. Ale všechno jsem to pochopil, ty prostory mezi lidmi. Jsem přesvědčený, že podruhé by to všechno bylo dobré... Vy - říkal jste, že vám vyprávěla..."

"To už je dávno."

"Jsem si jistý, že i teď - kdybych ji viděl - kdybych s ní promluvil... Ještě nejsme tak staří."

"Říkal jsem vám: Vdala se, má děti."

"Ano, jistě. I já jsem se oženil. Ale nefungovalo to. Však víte. Říkal jste, že byla vaše spolužačka... Kde teď žije? Jak bych ji našel?"

"S tím vám nemůžu pomoci. Od té doby už žádný třídní sraz nebyl. Všichni se rozprchli."

"Najednou je to všechno tak blízko. Vy tedy nevíte..."

"Nezlobte se. Musel jsem s vámi mluvit. Často jsem na ten příběh myslel. Nechápal jsem..."

"Ani já to nechápu. Nikdy ji už neuvidím, viďte. Ne, nerozumím tomu."

Jestli se v jeho očích před chvílí opět na okamžik rozzářilo světlo a živý zájem, tak teď bylo zas pryč. Kouká na mě vyhaslým pohledem. Bez dalšího slova, bez náznaku rozloučení se zvedá ze židle a mírně nejistým krokem vychází na ulici. Sleduji ho pohledem, než se mi jeho ztracená existence ztratí v davu. Tak tohle je Ratko. Dřív zádumčivý krasavec, Anaximandros patřící na hvězdy v jejich mladosti. Nyní začíná plešatět a bundu mu napíná bříško. Vrak pyšné odvážné lodi, kterou vichr lásky a víry osudu vyvrhly na mělčinu. Fascinující duch minulosti. Muž, na kterého jsem obzvlášť v prvních letech musel tak často myslet. Černá díra sžíravé žárlivosti. Ne, mohu být klidný. Každý plamen dohoří a z tohoto nezbyl už ani studený popel. Možná musel být první, možná mi razil cestu, připravoval půdu - on, dobrodruh a objevitel, já, skromný, pracovitý osadník. Není to poprvé, co se věnuji podobným úvahám, ale dnes poprvé v nich není hořkost. Platím a odcházím opačným směrem, než se vydal Ratko, k Milici a našim třem dětem.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.11.2020 08:52:36dát kritice tipK3

Není tak dlouho co tu ten text byl. Pokud vzpomínám, byl pro mě trochu komplikovaný, ale po druhém přečtení jsem ho viděl v mnohem lepším světle. Takže dávám znovu tip. Myslím, že ty komentáře, byť i některé záporné povídce jenom prospějí.

02.11.2020 21:51:17dát kritice tiplastgasp

Přečetl jsem a musel jsem se vracet. Psychologický příběh až zbytečně mnohomluvný, přecházejíci časem a formami do náročného pochopení  čem spočívá pointa.

02.11.2020 10:57:37dát kritice tipLuzz

zázname, obdivuji tvoji trpělivost a úsilí, které vkládáš do komentářů. (bez ironie!)

(omluva autorovi za koment nevyjadřující se k textu)

02.11.2020 10:37:00dát kritice tipstarej Rendl 2020

Dobrá, dobrá, je docela dobře možné, že jsem pitomec, který nic nepochopil... ale copak je to podstatné? Tedy zabývat se takovým ňoumou? Tvému dílu (Zdendo?) moje blbost nemůže nic ubrat, jelikož je to blbost moje, vlastní, domácí... Ahoj! ;-)

02.11.2020 05:29:04dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Starej Rendle, já se omlouvám, že ruším, jen bych se rád zeptal... Jestli v poznámce o autorově (studentské) stylizaci narážíš na ty Miliciny představy, ty to nečteš jako Miliciny představy vznikající v zamilovanosti? Ty je čteš jako autorovu sebestylizaci? Z jakých důvodů?

Podle mě v těch Miliciných představách a jejím pečlivém rekonstruování Ratkovy podoby z fragmentů (a tedy i v poznámce o Anaximandrovi) není autorova sebestylizace, spíš se tím vystihuje cosi přirozeného: V určitém období (zamilovanost) vnímá Milica Ratkovy věty jako tajuplné, okouzlující a provokující její myšlení, a Ratka jako Anaximandra. V jiném období (zranění) vnímá tytéž věty jako svědectví o vlastní pošetilosti, o narůstající vzdálenosti, nesmyslu, věta dříve hluboká a nedotknutelná jí najednou připadá pitomá, a i Ratkova podoba se mění z Anaximandra v brčálově šedou skvrnu. Co se Ratka týče, tam nevidím žádné momenty, kdy by o sobě nějak velikášsky uvažoval, jeho věty mohly být jaksi náhodné, rychle vytanulé, nebo to mohly být věty, které se v něm dlouho nevědomě sbíraly a najednou vyhrkly, nebo věty, které přišly ze zoufalství, když nepřicházelo nic, věty, které mu vzápětí připadaly banální, (atd., text to vyjadřuje lépe). Tedy, text vyjadřuje i Milicin, i Ratkův pohled na stejnou věc... očima vypravěče, který na Ratka mnohdy myslel s fascinací i žárlivostí, tedy jeho pohled je něčím ovlivněný, nicméně Ratka nijak neshazuje, dívá se na něj s jakousi neutuchající potřebou rozumět mu, vidět ho. Chci se odtud vrátit k tvé poznámce: stylizace do moudrého starořeckého filozofa, kterého nikdo nechápe... a nakonec jej, ó bohové, nikdo nemá uád... Plynou z ní dvě věci: jedna věc je, že sis vymyslel něco o autorově sebestylizaci, což nemá podklad, ale hlavní věc je, že asi v postavě Ratka (nebo i v ostatních?) vidíš nějaký pocit velikášství, nepochopení a ublíženosti (filosof, kterého nikdo nechápe atd.) Takže, tady bych se rád zeptal... k těmto myšlenkám tě text vede konkrétně kde, čím? (Jen by mě to zajímalo. Třeba mi toho spousta uniká)

Asi ho vidím jinak. Ratko (v tom momentu, kdy nalezl domov) v mém čtení zažívá rozpor mezi touhou někam/někomu patřit (mít domov) a (možná podvědomou) touhou jít dál (být sám). Možná odvěký rozpor mezi touhou po splynutí a touhou po identitě. Možná obavy z toho, že jeho identita se v ukotvení domovem změní, nebo že domov tu jeho identitu vidí jinak než on sám. Možná i obavy z toho, že bude plně poznán a že už tedy nebude moci se víc k Milice přiblížit, jen se vzdálit, nebo i obavy z toho, že bude nepoznán a že bude navždycky viděný jinak, že bude muset přijmout tu identitu cizího. Aneb: Prostor mezi námi se nezmenšil a nezmenší, jen se z krásy neobjeveného a z hledání nejužší blízkosti změnil, prosákl jakousi lží. Zároveň to není lež, snad spíš náhle vzniklé vědomí vzdálenosti. Text to říká přirozeně a výstižně: Tak se z jednoho příběhu staly dva. Nebo: V těch chvílích klopil zrak. Bál se, protože věděl, co si o něm myslí, a styděl se za tu lež, ale cítil, že prostor mezi nimi je nekonečný (...). A v závěru, resp. v průběhu dialogu vypravěče s Ratkem, se objevuje Ratkův záblesk naděje, krátké natahování se po tom záblesku, aby vzápětí zase vyplulo na světlo jeho vyhasnutí. Vědomí pomíjivosti a navždy ztraceného vztahu se aktualizuje. Ratko odchází jako obraz bezbrannosti a rezignace a možná i toho, že od začátku věděl/tušil, že jeho naděje byla jen chvilková, nebo možná o té naději jen chvilku snil a že možná ani nevěřil, že by se něco změnilo, protože... by to bylo příliš neuvěřitelné, jeho životu vzdálené. Nevidím v něm ale nic takového, co by mi přišlo jako ublíženost nebo nepochopení. To, že Ratko říká: Dodnes to nechápu. Byl jsem tak naivní., to ho ještě neredukuje na utápění se v nepochopení, jaké naznačuješ (nenaznačuješ?). Na mě to celé působí tak nějak osudově a se všudypřítomným tušením, že každá ta postava je hlubší, rozměrnější, její podoba vzniká z fragmentů, které si vypravěč pečlivě vybírá a skládá, přičemž vypravěč zůstává decentně v pozadí, (skromný, pracovitý osadník).

Podle mě to všechno vypravěč formuluje s jakousi vznešeností, která se mu spojuje s přirozenou tragikomikou, kdy například zjevují se veliké pravdy, aby byly vzápětí nenávratně zapomenuty... Já samozřejmě nevím, ale možná by stálo za to se zamyslet, z jakých důvodů to (všechno) vnímáš jako nezdravě sentimentální... Jestli to není (nezdravá) redukce toho textu... Mi třeba přijde, že ta takzvaná sentimentalita tady dokáže fungovat i v rovině jemné ironie, hry s tím čtením sentimentu, a zároveň i v rovině čehosi čistého a přirozeně existujícího. Na mě to celé působí asi tak, že zaprvé se tím ironizováním citlivých pohledů objevuje jiný pohled na stejnou věc, jakýsi vlídný/hravý odstup... zadruhé se tím ještě prohlubuje ta původní citlivost pohledu... jako by to umožňovalo být blíž právě díky tomu, že se tu vytváří jakýsi odstup. Jako by tím všechno bylo ještě živější, nebo jak to říct... (ne, neumím to říct). OK, možná je to pro tebe banální... Možná jsi už nad tím, nad těmi příběhy, které jsou odsouzené k tomu selhání, kdy Cosi krásného skončilo dřív, než to mohlo vůbec začít... Možná se na podobné příběhy díváš s nezlomným cynismem, který nepřipouští další možnosti... takže v tom vidíš jen to veliké gesto. Je to tak nějak? Nebo nějak úplně jinak?

Samozřejmě, nemusíš mi nic vysvětlovat, to je jasný, je to na tobě... a já jsem se moc rozepsal, se omlouvám, jen jsem se taky chtěl zkusit něčemu přiblížit.

01.11.2020 16:27:231 tipů dát kritice tiprevírník

Znovu dávám tip (aspoň myslím, že jsem ho dal i poprvé).

01.11.2020 13:26:36dát kritice tipMajaks

No jo no, za to já ale nemůžu, že máš malou představivost. Možná tě tak vychoval tenhle server - zkus to zlomit.

01.11.2020 12:24:45dát kritice tipstarej Rendl 2020

Text je (alespoň pro mě) hrozně zdlouhavý, nezáživný a až jaksi nezdravě sentimentální, a mám z něj – od prvních vět – akorát pocit velikého gesta... Dovedu si taky jen těžko představit, že autor nepíše o sobě, a tak mi přijde docela úsměvná autorova (studentská) stylizace do moudrého starořeckého filozofa, kterého nikdo nechápe... a nakonec jej, ó bohové, nikdo nemá uád... 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.