Modlitba smutného Villona

V tom smutku zmaten a přesto v denním světle oděn, nechápu a nechápán, tak zahrnut přítomností a přesto sám.

Uvědoměn rozumem a zrazen láskou v srdci blázna. Nedokážu pochopit, proč dny tak rychle letí a s nimi přízraky tak.

Chtěl bych se rozplynout v dešti smutku slz, na chvíli bez bolesti a zmatku ulehnout.

Vrátit se v podobě ptáka, rozhlížet se na věci z výšky nebeské. Netruchlit pro sebe, jen už na chvíli usnouti v představách, nikdy je nepochopit.

Odvrátit neodvratitelné a odhodit divé zvěři kousek z mozku v hlavě, ať někdo pochopí, že nechtěl jsem v dešti smutku slz žít, ale netrápit nemocí ty, které miluji.