Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Anorektička, agorafobička a Mireček
datum / id01.11.2020 / 513005Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno223x
počet tipů9
v oblíbených0x
Prolog

Obnovená povídka

Anorektička, agorafobička a Mireček

     Na oběd bylo uzené maso s bramborovou kaší a okurkou a vyhlíželo i chutnalo to celkem dobře. Seděl u stolu s Jiřinou, ženou středního věku, a na trojici je doplňovala asi třicetiletá menší velmi štíhlá žena, která se představila jako Bohunka. Zíral při jídle přímo před sebe na poslední prázdné místo. Po očku ale viděl, že Bohunka nejí, jen si oběd nepřátelsky prohlíží.

     „Nechceš to maso?” obrátila se na něj znenadání.

     „A ty ho nebudeš jíst?”

     „Rozhodně ne. Uzené je karcinogenní. A jestli chceš, vem si i kaši.”

     „Mně to sice chutná, ale nepotřebuji sníst dva obědy. Proč nespapáš aspoň tu kaši? Neměla jsi ani polívku. Tý ses vůbec nedotkla.”

     „Nemám hlad.”

     „Vždyť jsi ani nesnídala. Párek jsi dala Jiřině a chleba jsi nechala…”

     „Já uzeniny nejím, protože jsou nezdravé a chleba jsou samé uhlohydráty.”

     „No a co? Jeden párek ti nemůže uškodit a nějaké uhlohydráty potřebuješ.”

     „Nedělá mi to dobře,” řekla Bohunka umíněně.

     „A bramborovou kaši také nejíš?”

     „Kaši někdy sním, ale tady nebývá dobrá. Navíc se mléko a brambory k sobě nehodí.”

     „Mám dojem, že se jen na kdeco vymlouváš a nejíš nic.”

     Jiřina mu gestem ruky naznačila, že toho má nechat a maso si klidně vzít.

     „Jím!” tvrdila Bohunka kategoricky.

     „A co?” nedal na Jiřinu.

     „Třeba nadívaná holoubátka.” 

     Sledoval, jak pomalu chroupala proužek okurky.

     „Ty snad nemáš každý den. A tady se jich nedočkáš.“

     „Doma je můžu mít každý den. Táta holuby chová a umí je bezvadně připravit.”

     „No i tak je to jednostranná strava. Ale poslyš, ty jsi nejedla ani holuby, aspoň myslím. Mám za to, že jsi tady právě proto, že nejíš.”

     „Tak chceš to maso?” utekla od tématu, a když si vzal její uzené, tak i od stolu.

    

     „Nemá cenu se s Bohunkou bavit o jídle. Je anorektička. Vymyslí si cokoliv, jen aby nemusela vzít nic do pusy.” 

     Dopřával si s Jiřinou na lavičce před jejich oddělením léčebny siestu u cigarety a kávy.

     „Já vím. Bohužel jsou některé její argumenty pravdivé a celkově to zní přesvědčivě. Právě proto jsem se jí snažil vysvětlit, že něco jíst musí.

     „To je marné. Zasekne se a tím víc nebude jíst, když ji budeš nutit.”

     „Je mi jí líto. Nechápu to.”

     „To se chápe těžko.”

     „Ty, Jiřko, řekni mi, jak může člověk nejíst víc nebo míň? Víc nebo míň jíst, to lze. Ale když nejím nic, tak vždycky stejně.”

     „Jsi blbej.”

     Jiřina se zasmála, vstala z lavičky, ohnula se k zemi a začala hledat v trávě za lavičkou zapalovač, který jí tam upadl. Sledoval její masitý zadek a pomyslel si, že ji nikdo nemusí nutit k jídlu.

     „A proč jsi tady vlastně ty, Jiřko?“

     „Bojím se na veřejnosti.“

     „Máš strach z otevřených prostranství? Agorafobie?“

     „Takhle to nemůžeš říct. Třeba se bojím v autobusu, někdy taky vyjít na ulici. Prostě na veřejnosti, kde jsou cizí lidi. Chápeš?“

     „Ani ne. I tady jsou cizí lidi. Třeba já jsem byl pro tebe přece taky cizí, když jsem s tebou mluvil poprvé a nezdálo se mi, že by ses mě bála. Chovala ses normálně.“

     „Takhle to není, že bych měla strach z konkrétních lidí nebo z lidí vůbec. Ale například, když mám vyjít na ulici, dostanu hrozný strach. Úplně zpanikařím.“

     „Strach z čeho?“

     „Nevím z čeho. Nedokážu to popsat. Třeba se bojím, že kdyby se mi něco stalo, tak mi nikdo nepomůže.“

     „To si nedovedu představit. A jak se to u tebe projevuje?“

     „Někdy se úplně roztřesu, rychle dýchám, děsně se mi zvýší tep a nedokážu za boha vyjít ze dveří.“

     „Tady se ti to nestává?“

     „Tady ne.“

     „Jak to?“

     „Nevím, jak to. Doktorka mi říkala, že jsem si tady vytvořila bezpečnou zónu, třeba jako doma a v bezpečných zónách se chovám normálně.“

     „Takže ty se bojíš na veřejnosti a nevíš vlastně proč? To nechápu.“

     „Podívej, já zase nechápu, že můžeš chodit hrát na automatech. Do toho bych nikdy peníze nestrkala.“ 

     Jiřina zareagovala podrážděně, takže to raději dále nerozebíral. Když osaměl, napadlo ho, že je to absurdní. Zatímco on nechápe, že Bohunka má tak velký odpor k jídlu a že se Jiřina bojí vyjít z bytu, až je to obě přivede do blázince, ony zase nerozumí tomu, že on strká peníze do hracích automatů, což ho zažene na stejné místo. Jakmile si opět vzpomněl na svůj problém, dostavily se výčitky svědomí.

     Nemyslel teď ani tak na finanční dluhy, jako spíš na morální, co má vůči rodině, kolegům i přátelům. Co bude, až se vrátí domů a všechny ty problémy na něj zase dolehnou plnou váhou? Vzdor tomu prožíval teď zvláštní pohodu. Po dlouhé době nebyl pod bezprostředním tlakem času, povinností, lží a provinilých pocitů.

 

     Jistou pohodu si uvědomil ještě víc při pracovní terapii, která byla rovněž formou léčby. Název pracovní byl vlastně legrační, neboť šlo daleko více o jakousi zábavu či relaxaci, aspoň z jeho pohledu. Vybral si práci ve výtvarné dílně. Mohl tu kreslit, malovat, modelovat z hlíny, nebo si také jenom prohlížet knihy, časopisy, popřípadě stříhat zbytky molitanu na malé kousky, kterými se potom plnily polštářky. Mrzelo ho, že se nedostal do keramické dílny k hrnčířskému kruhu, neboť by si práci na něm rád vyzkoušel. Tam bylo ale už plno. Pro keramiku se ale rozhodl stejně a teď žmoulal na dřevěné desce hroudu keramické hlíny.

     Zatím neměl představu, co bude tvořit, a tak mnul hmotu v rukou a pozoroval, jak paprsky slunce dopadají na tváře všech přítomných v prostorné, světlé dílně. Kromě něj tu seděli dva lidé z jeho oddělení, tři další pacienti léčebny a žena v bílém plášti, co na všechny dohlížela. Na třech neznámých, dvou mužích a jedné ženě, bylo patrné, že jde opravdu o duševně nemocné lidi.

     Žena byla prošedivělá, malé zavalité postavy. S nepřítomným výrazem stříhala molitan a zdálo se, že smysl její činnosti spočívá jen v tom, že jí zaměstnávala ruce. Hubený muž s rozcuchanými vlasy skláněl hlavu nízko nad bílou čtvrtku, na níž maloval voskovými pastelkami jakousi bizarní krajinu zaplněnou podivuhodnými postavami a vybíral si k tomu ty nejjasnější barvy. Tvořil s dětským zaujetím, což dokazoval jeho vyplazený jazyk, jímž si neustále olizoval rty. Posledním z nich byl snad třicetiletý menší cvalík, kterému se říkalo Mireček. Výraz jeho tváře nemohl nechat nikoho na pochybách, že vládne sníženou inteligencí, ale v jeho očích se přesto blýskala šibalská světýlka. Také on stříhal molitan.

     „Mirečku, dnes nebudete kreslit?” divila se vedoucí výtvarného oddělení.

     „Ne,” řekl cvalík umíněně.

     „A copak? Nemáte žádný nápad?”

     „Nechce se mi, paní vedoucí.”

     „Tak dobře, stříhejte molitan.”

     Jedním ze dvou dalších pacientů z oddělení, jež zde absolvovali pracovní terapii, byl Lumír. Toho poznal ve skupině. O druhém nevěděl nic. Jen ho v oddělení zahlédl. Lumír něco kreslil tužkou na čtvrtku a tvářil se stejně zavile jako při skupinové terapii.

     Jeho stále nenapadalo, co by mohl vymodelovat. Vstal a prohlížel si obrázky na stěnách a keramické plastiky na poličkách podél zdí. Viděl různé pálené a glazované figurky psů a koček, motýly, šneky, panenky, vázičky, dózičky…, většinou neumělé, naivní, ale objevil i zajímavý výtvarný nápad, hlavu starého muže s dlouhými rozevlátými vlasy a dramatickým výrazem. Připomněla mu Michelangelova boha, jak ho vyobrazil v Sixtinské kapli. 

     S obrázky to bylo jako s plastikami, ale i mezi nimi našel dva zdařilé a působivé. Visely pod sebou na zdi mezi okny. Jeden přibližoval úzkou místnost s otevřeným oknem v průčelí, jímž dopadalo světlo na povalenou židli a přes ní přehozený závoj. Byl to akvarel namalovaný pouze odstíny modré barvy a nesl název »Rozvod«. Proveden byl zručně a jeho atmosféra vyjadřovala přesně to, co měla.

     „Všechno vytvořili naši pacienti. Klidně si je prohlížejte, třeba vás inspirují.”” 

     Vedoucí vstala od stolu a připojila se k němu.

     „Je to zajímavé. Ale tyhle dva akvarely jsou o moc lepší než ostatní. Zvlášť ten Rozvod má hloubku.”

     „Je tu pár dobrých kousků. Ty dva namaloval opravdový malíř, co se tady léčil.”

     „Je to na nich vidět,” řekl.

     „Vy rozumíte výtvarnému umění?”

     „No jeden čas jsem se živil jako propagační výtvarník.”

     „A tak to jo.”

     Usmál se a odešel k Lumírovi a snažil se mu nahlédnout přes rameno. On ale obrázek schoval pod stůl a odspodu si ho změřil nerudným pohledem.

     „Chtěl jsem se jen podívat.”

     „Ale já nechci. Nehodlám to nikomu ukazovat.”

     „Jak myslíš. Já jen, že mě to zajímá.” 

     Odkráčel zpátky ke své hlíně.

     „Nic se neděje. Ale já to fakt nikomu neukazuji,” volal za ním Lumír.

     Pak bylo ticho, v němž stále bezradně hnětl keramickou hmotu. V jedné chvíli ji ale zmáčkl v dlaních do takové podoby, která ho zaujala. Postavil hlínu na desku a začal tvar propracovávat. Nejdříve rukama, které si máčel ve vodě, pak i špachtlemi, již si vybíral z kelímku na stole před sebou. Vznikající skulptura se mu zamlouvala čím dál víc.

     „Paní vedoucí, já vám řeknu vtip,” ozval se náhle Mireček.

     „Tak dobře, Mirečku.”

     Ten hned spustil: „Zajíc si jde koupit zmrzlinu a ptá se: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne pan prodavač. Zajíc přijde druhý den a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Nemáme; řekne zase pan prodavač. A třetí den přijde zajíc znovu a zase se ptá: Máte mrkvovou? – Máme; řekne pan prodavač, protože si ji už objednal. A zajíc na to řekne: Hnusná, co!” 

     Mireček se vítězně zachechtal. Vedoucí se usmála z povinnosti, žena, co dosud jako by duchem nepřítomná stříhala molitan, se zasmála upřímně a on vůbec, ač ho překvapilo, že dal Mireček vůbec nějaký vtip dohromady.

     Čas se příjemně vlekl, on stále zdokonaloval tvary a linie své plastiky a najednou se mu stejně plasticky vyjevilo, kolik věcí a činností, co jsou příjemné, ušlechtilé a někdy dokonce užitečné, kvůli hraní na automatech přestal dělat, či je omezil na minimum. Skoro nečetl, nesportoval, nechodil s ženou na procházky, do kina nebo si někam sednout na skleničku vína. Teď se díval neradostně kolem, hnětl hlínu a říkal si, že má stále rád svůj život! Poslední dobou si sice myslel, že nestojí za nic, ale to způsobilo hraní, jehož vinou nejen ztrácel peníze, topil se v dluzích a krachovaly mu vztahy, ale změnil i způsob života k horšímu, opustil záliby, zlomil svou hrdost, zničil své zásady a popřel hodnoty, které dosud vyznával.

     Ukončil žalostnou bilanci a koukl na svůj hliněný výtvor a napadlo ho, že by to mohl být malý pomníček k uctění a potupení egoismu a nenasytnosti zároveň. Jeho abstraktní tvary by totiž mohly leckomu nějakou pietní skulpturu připomínat. Nebo to snad bylo otevřené srdce? Nebo spíš puklé srdce?

     „Mirečku, co jste dělal včera, že dnes nemáte náladu kreslit?” zeptala se vedoucí pacienta, který stále stříhal molitan.

     „Ale byl jsem na vycházce.”

     „A kampak jste šel?”

     „Byl jsem v hospodě.”

     „V hospodě? A co jste tam dělal? Snad jste nepil pivo?”

     „To ne, dal jsem si kafe a koukal jsem na chlapy, jak hrajou na automatech.”

     „Proč jste je pozoroval, Mirečku?”

     „No já nevím, jak to můžou hrát. Když prohrajou, tak pak nemají žádné peníze a jsou z toho smutní, že prohráli.”

     „Když jsem po psychoterapii přemýšlel o tom, co jsem slyšel od ostatních pacientů, říkal jsem si, že je šílené, čeho se ti lidé dopouštějí a co všechno hraním ztrácejí a paradoxně jsem si uvědomoval, že dělám to samé, jako oni. A právě tak – jako šílence, který se zbůhdarma a nesmyslně ničí – vidí ostatní lidé mě,“ napsal si včera večer do deníku. Bylo to syrové poznání, ale neznamenalo nic proti morálnímu kopanci, který dostal od Mirečka. 

     Šel z terapie jako opařený. I člověk, jehož rozumové schopnosti nestačí na to, aby mohl žít mimo léčebnu, chápe, že je dráždění automatů zhovadilost, kdežto on, tolik pyšný na svůj mozek, se musí ze závislosti na patologickém hráčství léčit v blázinci.

 

     Raději sebral toaletní potřeby a ručník a šel se osprchovat. V koupelně byly čtyři sprchy s převlékacími kabinkami a s posuvnými dveřmi z mléčného skla. V jedné sprše se někdo už sprchoval, tak zalezl do vedlejší. Když byl hotov, oblékl se do tepláků a trička a vyšel ven ve stejném okamžiku jako z vedlejší sprchy Bohunka v županu. Překvapeně se na něj podívala, ale pak se mu opřela rukama do paží a zatlačila ho za sprchy, kam nebylo vidět od vstupních dveří.

     „Co je, Bohunko?“

     „Nic. Obejmi mě!“

     „Mám tě obejmout?“

     Podívala se na něj vztekle a objala ho sama kolem pasu.

     „Obejmi mě a drž mě pevně,“ přikázala.

     Poslechl a ucítil pod svýma rukama její děsně vyzáblé tělo. Stáli v těsném sevření snad pět minut.

     „Už je to dobrý. Můžeš mě pustit.“ řekla. 

     Vyprostila se z jeho sevření a rychle vyběhla z koupelny.

     Stál ještě chvíli na místě a nerozuměl vůbec ničemu. Přešel k oknu, stoupl si na špičky, aby viděl přes emailový nátěr ven a spatřil krvavé slunce, jak zapadá za vzdálený les. Co se vlastně divím, vždyť jsou to všechno blázni, řekl si a myslel na Bohunku, na Jiřinu, na Mirečka, a hlavně na sebe.

 

https://kvaj.blogspot.com




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.11.2020 01:29:37dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To se nedomnívám, že používáme každý jiný jazykový kód, ani si nemyslím, že je mezi námi jakési nedorozumění. Leda bys chtěla, aby bylo. Za mě jsme spolu vedli normální debatu, jakých už jsem v životě absolvoval mnoho. To, že jsme se nesešli? Třeba to jenom tak vypadá. A také, kde je řečeno, že musíme dospět k nějakému závěru, výstupu. Nemám s čím se smiřovat, skutečně jsem s tebou neválčil a neválčím ani s tím, jak se co děje. Konečně, myslím, že se tu ještě potkáme, zatím se měj.

04.11.2020 23:33:03dát kritice tipLuzz

kvaji, problémů mám spousty, to nepopírám. ale ta "špička" - jak to nazýváš - to bylo prosté konstatování, žádnej potutelnej vtípek! chtěla jsem říct - měla jsem se už odpoledne v tom komentáři vyjádřit jednoznačně, přímo - že pro mě nemá smysl pokračovat v diskuzi - a je to jen moje blbost, že jsem jen naznačila (tím začarovaným kruhem) a neřekla to polopatě. nic víc, nic míň.

prostě každej používáme jinej jazykovej kód; psané slovo působí nedorozumění, to je jasné. ale to není přece nic nového. věci se nějak dějí a nám nezbývá než se s tím - smířit? asi tak nějak.

04.11.2020 22:46:13dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Luzz, ty máš nějaký problém? Pořád se mnou bojuješ? Nebo k čemu je ta špička - ale asi jsem se měla vyjádřit jednoznačně?

04.11.2020 21:44:12dát kritice tipLuzz

no já jsem navrhovala to ukončit už ve svým komentáři 13:36 (jak jsem psala o tom kruhu), ale asi jsem se měla vyjádřit jednoznačně.

 

04.11.2020 19:02:47dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Vždyť jsem napsal, že můžeme debatu ukončit. Tys to snad nepostřehla? Nevím ale, o čem mluvíš, když tvrdíš, že tě chci "umlátit argumenty" nebo gumovými kačenkami? Otázky mám, to je pravda, ale kladu je proto, že mě zajímají tvé odpovědi na ně. Proč bych tě měl chtít "umlátit"? Píšeš, že o relevanci mých otázek a argumentů by se dalo pochybovat. Vůči čemu mají být ty otázky relevantní?

Už od začátku ti zdůrazňuji, že s tebou nebojuji, tudíž ani proti tobě neargumentuji. Nepokouším se nad tebou vyhrát, nesnažím se dokázat, že mám pravdu a ty ne. To by byl přece nesmysl. V otázkách literatury nebo umělecké tvorby obecně neexistují nějaká definitivní pravdivá stanoviska. Jsou jenom lidé, kteří si myslí, že jejich pohled je relevantnější než jiné pohledy, protože se cítí být znalci a autoritami. A třeba i znalci jsou, ale jaký to má význam pro kohokoli jiného? Například když mi konkrétní literární počin nic neříká, nebo se s ním míjím, pak mi může jakkoli věhlasný a uznávaný kritik či literát vykládat, že je to skvělé dílo, ale mně se kvůli tomu líbit nezačne.

Ty se mnou ale bojuješ stále. Proč? Samozřejmě tě nenutím, abys odpovídala. Ani na tuto otázku, ani na celý příspěvek. Pokud neodpovíš, stane se jen to, že moje otázky zůstanou tebou nezodpovězeny. Každopádně ti přeji hezký zbytek dne a pohodové i další dny.

04.11.2020 17:11:27dát kritice tipLuzz

podle mě už nejde o výměnu názorů a ujasňování pojmů a pozic, protože ať napíšu cokoliv, ty k tomu máš další a další otázky a argumenty, o jejichž relevanci by se dalo pochybovat a které jdou už hodně mimo téma (o tom svědčí třeba tvoje poznámka k těm lítajícím autům nebo jezdícím letadlům nebo co to bylo). někde jsem četla obrat - ubít někoho gumovými kačenkami, což mi přijde pro tuto situaci (kdy se mě snažíš zahltit těmi "argumenty" a "otázkami") docela trefné.

takže - jo, končím debatu, protože se točíme v kruhu (jak jsem zmínila v minulým komentáři) a protože v tom už nevidím smysl.

04.11.2020 16:01:28dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Takže v reálných kulisách se mohou odehrávat nesmysly a je to příběh ze života? Na druhé straně mýtický boj dobra se zlem, drama rozhodnutí typu Sophiiny volby se odehrávají stále, dokonce v každém z nás, byť třeba ne vždy v tak vypjaté podobě. Podle mého je volba Hloupého Honzy zda zradit či nezradit svou Aničku kvůli bohatství a prebendám volba ze života. Znáš písničku, co zpíval Petr Lutka? Šeltě Honza na zkušenou, před krále se dostal jednou, a že jeho píseň dobře zní, král mu nabídl znak erbovní. Já se nechci stát baronem, řek mu na to Honza s pardonem, se zlatým štítem docela píseň má by zpanštěla, po celém by znělo kraji, jo i Honza někdy zradí. No a teď si to porovnej s příběhem Jaromíra Nohavici. Myslím, že ta píseň je ze života, přestože zasasená do pohádkových kulis.

Takže ano, moje otázka zní stále stejně - co je příběh ze života? Absence draků, superhrdinů a létajících aut (mimochodem už reálně existují, tedy spíš jezdící letadla) podle mého nestačí k tomu, aby příběh mohl být označen, že je života.

A jestli se točíme v kruhu? Pokud chceš, můžeme debatu ukončit. Podle mého jde ale jen o výměnu názorů a ujasňování si pojmů a hodnotících pozic. 

04.11.2020 13:36:59dát kritice tipLuzz

takže tvoje otázka zní - co to je příběh ze života? no, podle mě něco, kde se nevyskytují draci, superhrdinové a létající auta. vlastně jak píšeš - příběh zasazený do reálných kulis. jinak mi přijde, že se už začínáme točit v kruhu.

 

04.11.2020 13:14:22dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Odpovídám až nyní, protože jsem se musel věnovat jiným záležitostem.

Pokud jde o tu uvěřitelnost, nemohu ani nechci tě přesvědčovat, abys věřila něčemu, čemu nevěříš. Nechci se s tebou hádat ani o tom, co je a není schématické, tím méně si s tebou poměřovat utrpení, závislosti a zkušenosti. Ostatně jsem ti psal, že s tebou nebojuji.

Zaujalo mě ale, když jsi napsala, že ta uvěřitelnost, živost příběhů a postav se týká příběhů ze života, nikoli pohádek... A co to je - příběh ze života? Něco, co se odehrává v kulisách, které vypadají jako to, co můžeš vidět kolem sebe, a mezi nimiž se pohybují figury, jež se podobají těm, s kterými a vedle kterých žiješ? 

Ve skutečnosti ve všech případech, ať je to reportáž čili popis, nebo "umělecká" literatura, tedy příběh ze života nebo pohádka jakéhokoli typu, jde o nějaké autorovo vidění a jeho představy, které určitým způsobem stylizuje. To, že nejsi novinářkou, znamená akorát, že ses nemusela vážně zabývat (míněno tak, že na tom záleží tvoje kariéra a živobytí), co je pravdivé a objektivní informování. Pokud však víme, že objektivní je pouze to, co existuje nezávisle na subjektivním mínění, chtění nebo zájmu, a že pravda je shoda tvrzení se skutečností, pak objektivní není žádný text a pravdivá je snad jen jednoduchá zpráva, která odpovídá ve shodě s realitou pouze na čtyři základní otázky kdo, co, kde, kdy. Avšak už u rozšířené zprávy, která odpovídá i na otázky jak a proč, jde o do jisté míry subjektivní interpretaci skutečnosti. Filosof na trůně Marcus Aurelius napsal: "Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ Ve světle toho je jakákoli reportáž či "umělecká" literatura svým způsobem pohádka.

Když si vzpomeneš na Jaroslava Dietla, tak ten psal takzvané příběhy ze života a lidé je tak většinově vnímali. On byl mistrem dialogu, ale kdybys ty dialogy rozebrala, jak jsem to udělal já, když jsem psal studii o seriálu "Synové a dcery Jakuba skláře", zjistila bys, že tak, jak Dietl psal nikdo nikdy nemluvil. Uvedu jen jeden příklad: Když se v Dietlových seriálech lidé hádají, činí tak s nadhledem a elegancí, okamžitě nacházejí trefné argumenty a slova, zatímco ve skutečnosti hádající se lidé v drtivé většině případů působí jako dementi, byť jsou vzdělaní a výřeční, protože do hádky zapojují emoce, což jim brání rychle správně myslet.

Je také známým faktem, že lidé věří spíš vnitřně nerozporné a logické lži než pravdě.

03.11.2020 12:45:491 tipů dát kritice tipLuzz

k té tvé otázce - proč je pro mě zásadní, zda příběhu nebo postavám věřím? - neřekla bych přímo zásadní, ale důležitý to je... ovšem proč... na to asi neodpovím uspokojivě - možná proto, že když jsou postavy a příběhy živější, životnější, uvěřitelnější, tak mě jako čtenáře více provokují, inspirují, nutí mě se ponořit do sebe, mohou být dokonce zrcadlem, umožňují mi hledat a nacházet třeba analogie v mým vlastním životě... nějak takhle bych to viděla. ale podotýkám, že ta uvěřitelnost, živost příběhů a postav se týká příběhů "ze života"; nikoliv pohádek, mýtů, příběhů, o kterých víš, že jde o nadsázku (jako třeba tebou zmíněný James Bond) - i když ty můžou být taky inspirativní atd.

ke slovu schématický - vážně se za něj neschovávám, vím přesně, proč jsem ho použila. to, že ty si to interpretuješ tak, že neznám prostředí ani figury, je vlastně docela logické, protože - samozřejmě - nemůžeš vědět, jaká je moje životní zkušenost. jasně, můžeme jít dál, můžeme tady poměřovat, čí utrpení, závislosti a zkušenosti jsou bolestnější a hroznější, ale k čemu by to asi tak bylo, navíc písmák pro tohle není úplně nejvhodnějším prostředím a hlavně - nemělo by to žádný vliv na to, jaká je (pro mě) literární kvalita tohoto textu. s dovolením bych to zakončila tím, že mám prostě jinou představu o vykreslování postav a příběhů.

a poslední věc - k té reportáži - nejsem novinář, v životě jsem reportáž nepsala, ale prostě mi připadne, že v reportážích často dochází k redukci popisu aktérů, resp. jejich pocitů, že jsou ty postavy často "využity" jen pro dokreslení jevu, na který se v reportáži zaměřuješ. což vůbec nemusí být v rozporu s tím, že je ta reportáž čtivá.

tak třeba takhle?

03.11.2020 10:25:36dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Tak přesně tomuto jsem chtěl předejít. Je zřejmé, že se s ohledem na to, že naši debatu mohou číst jiní lidé, nyní stylizuješ do obranné polohy, obhajuješ svá předchozí stanoviska. Já nevím, jak se máš cítit, nebo jak na mou odpověď reagovat. Vím akorát, že s tebou nebojuji.

To, co mi vysvětluješ od "jedna věc je příběh" až po "doufám, že je to srozumitelný", dávno vím. Jednak jsem už dost starý věkem a jednak ani v psaní nejsem žádný nováček a už jsem v tomto směru absolvoval a promyslel hodně. Proto jsem v minulém příspěvku předeslal, že jsem povídku možná napsal blbě, schématicky a že v tomto směru tvé hodnocení respektuji a beru.

Chci se tě ale zeptat, proč je pro tebe tak zásadní, jestli příběhu a jeho postavám věříš? To, zda něčemu uvěříš, nebo ne, záleží přece na tom, jakou představu si o tom, co vidíš, nebo co je ti předkládano, uděláš na základě svých zkušeností. Proto se i chytří a prozíraví lidé občas nechají oblafnout obratnými manipulátory, podvodníky a lháři. Nebo jinak, u pohádek včetně těch moderních pro dospělé také každý ví, že to není pravda a skutečnost, a přesto znovu a znovu sleduje mýtický zápas dobra se zlem a fandí jak Hloupému Honzovi nebo Jamesi Bondovi či Jean-Lucovi Picardovi, ač je mu jasné, že nakonec stejně vyhrají.

Když se vrátím ke své povídce, myslím si, že prostředí a figury, které jsem v ní popsal, příliš neznáš, což možná způsobilo, že ses schovala za slovo schématický. Abys mi rozuměla - třeba máš pravdu, ale třeba je to jen tvůj útěk coby kritika k frázovitému hodnocení. Dost často jsem se setkal s tím (teď nemám na mysli své texty), že kritik něco označil za schématické, když si s tím nevěděl rady. A proč si myslím, že ty si nevíš s touto mou povídkou rady? Kvůli tomuto: místy dost čtivá reportáž se schématickými loutkami místo postav. To je přece oxymóron. Tys to sice přesně takto nenapsala, ale vyplynulo mi to z toho.

Znovu podotýkám, nebojuji s tebou, nesnažím se tě ztrapnit, trumfnout, nebo tak něco. Pouze s tebou diskutuji bez postranních úmyslů. 

Jinak tato kapitola mého života je uzavřená téměř už dvě desítky let, takže mám dnes občas pocit, že to byl život někoho jiného.

 

03.11.2020 09:13:251 tipů dát kritice tipLuzz

 

kvaji, díky za otevřenost, ale úplně nevím, co tím komentářem sleduješ – respektive – proč ono „spíš kvůli tobě“.

- co mám teď podle tebe dělat? cítit se trapně? chytnout se za nos? a říct – hm, dobrý, překonal jsi závislost, jsi hrdina, proto je třeba brát tvoje psaní vážně? ocenit tvou upřímnost? a posypat se popelem za to, že jsem nebyla schopna z textu rozpoznat, že jde o skutečnou událost? anebo že nejsem náležitě soucitná? (jak bych mohla být, když na mě ten příběh působí schématicky?)

ale vážně: jasně, že mě občas při čtení napadá – proč autor píše zrovna o tomto? má k tomu tématu blízko? co všechno z toho, co popisuje, prožil? anebo je to jen hra, fabulace? nevyhnu se tomu, ostatně podobně laděné historky (léčebny, nemoci, závislosti, ale třeba i milostný pletky) k tomu svádějí. na druhou stranu – už jsem to někde psala – jedna věc je příběh, jak se skutečně stal, a druhá věc je odvyprávět ho tak, aby působil uvěřitelně. klidně se to vše, co jsi zde napsal, mohlo přihodit, to nijak nerozporuju; ale tak, jak je to podáno, to prostě působí schématicky atd.

a opačná situace – příběh se autorovi nestal, nemusel se stát ani nikomu z jeho známých, ale autor jej dokáže zpracovat tak, že je pro čtenáře uvěřitelný, opravdový. když to přeženu – já můžu být usedlá úřednice se třemi dětmi, které se dělá špatně jen z pohledu na sklenici vína, ale můžu stejně tak napsat strhující příběh z léčebny - na základě podrobné rešerše, promyšleného konceptu povídky, schopnosti empatie atd. (doufám, že je to srozumitelný).

- což vlastně potvrzuje i skutečnost, že uvěřitelnější pro mě byla scéna, kterou jsi vymyslel, a málo uvěřitelné pro mě bylo to ostatní.

ale mimo literaturu (i když ne tak docela mimo literaturu) - je vlastně potěšující, že svůj příběh (zřejmě už uzavřený) dokážeš sepsat a publikovat a přijmout nepříznivou kritiku - a že snad primárně nečekáš čtenářův soucit, ale spíše komentář hodnotící literární zpracování.

03.11.2020 08:28:52dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

No dobře, nemám problém to napsat sem, chtěl jsem to do pošty spíš kvůli tobě.

Když z tvé kritiky separuji to hlavní, píšeš: "Sebezpytné řeči a prozření hlavního hrdiny jsou průser a loutkové divadlo a já coby autor se snažím přesvědčit diváka, že ta postava je skutečná." Luzz, pokud takto hodnotíš, jak jsem téma literárně zpracoval, pak to respektuji a beru. Třeba jsem to zkrátka napsal blbě, schématicky.

Máš pravdu v tom, že historka může působit jako reportáž, protože jsem to napsal podle záznamů ve svých denících z léčebny. Všechno se stalo, řeči a scénka u oběda, řeči s Jiřinou u kávy a cigarety, scénka v té výtvarné dílně včetně onoho Mirečkova dětského vtipu, včetně morálního kopance, který jsem od něj dostal, včetně těch sebezpytných řečí (v reálu jich bylo násobně víc) a včetně toho prozření (pro jednoduchost to tak nazývejme, ale jde spíš o pochopení sebe sama, svých motivů...). Kdybych totiž neprozřel, těžko bych mohl na Písmák něco psát, nebo dělat cokoli jiného, protože bych zřejmě už dávno chcípl někde pod mostem. Jediné, co jsem v povídce vyfabuloval, byla závěrečná scénka s Bohunkou ve sprchách. Takže asi tak.

03.11.2020 08:10:47dát kritice tipLuzz

rádo se stalo, kvaji. o tvou reakci zájem mám, ale byla bych raději, kdybys ji napsal sem.

03.11.2020 02:28:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Luzz. Jinak se ke své povídce a k tvé kritice nechci vyjadřovat. Víc bych ti mohl napsat do pošty, ale jen v tom případě, kdybys měla zájem.

02.11.2020 23:43:46dát kritice tipLuzz

připadne mi to spíš jako reportáž, i když místy docela čtivá reportáž. ale zároveň se mi nějak nedaří se dostat "za" anebo "do" textu, ty postavy jsou dost schématické, vlastně skoro bych řekla nezajímavé (protože jsou právě popsány jen jako objekty v rámci té "reportáže"... něco jako "slečna Bohunka se potýká s anorexií od svých patnácti let, podle psychiatrů byl příčinou problematický vztah s matkou" atd. - prostě zaměnitelná anorektička anebo agorafobička). opravdu mě trochu mrzí, že nejdeš hlouběji, že zde třeba v náznacích nejsou zmíněny ty příběhy dalších, ale chápu, možná by se ta historka už příliš rozkošatěla. co ale vidím jako průser, jsou ty sebezpytné řeči a prozření hlavního hrdiny ke konci povídky. to je prostě divadlo. jo, působí to na mě, jako když hraješ loutkový divadlo - každej ví, že je to loutkový divadlo, ty víš, že je to loutkový divadlo, ale zároveň se snažíš přesvědčit diváka, že ta postava/loutka, kterou vedeš, je skutečná. samozřejmě se nabízí analogie - nejsou všichni ti nemocní a závislí taky loutky? ano, ano, samozřejmě... ale nejsem si jistá, jestli jsi takový záměr měl, řekla bych, že spíš ne.

konec se mi ale líbil, byl takovej lidskej, tam jsem konečně těm postavám uvěřila, že by mohly skutečně dýchat.

 

02.11.2020 23:18:22dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji, Přemku. Dvojité doplňování na trojici mi uteklo, opravil jsem. Ten otřepaný naivní vtip je podle mého důležitý, protože charakterizuje Mirečka i jinak než popisem.

02.11.2020 22:19:54dát kritice tiplastgasp

Čtivý příběh z prostředí, které je často předmětem specifické  představivosti. Mirečkův otřepaný naivní vtip bych mohl postrádat. V textu je dvakrát uedeno doplňování na trojici. Pokud to není záměr autora, působí to rušivě.

02.11.2020 09:54:371 tipů dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. S tanatofobií jsem se nestkal, ale různé fobie (myšleno klinicky potvrzené) nejsou obecně nic příjemného ani banálního. Agorafobii dobře popsala Mary Westmacott, známější pod jiným pseudonymem, a to Aghata Christie, tuším, že v knížce "Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro".

02.11.2020 09:16:002 tipů dát kritice tipblacksabbath

No....to je moc hezky napsané......setkala jsem se s Tanatofobií a s Agorafobíí ....není to nic záviděníhodného..... */**********************

01.11.2020 21:29:01dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji.

01.11.2020 21:28:361 tipů dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

O odstranění popsů těch žen v úvodu popřemýšlím. Jinak děkuji. Díky také za upozornění na chybu, musím tam ale opravit ještě něco.

01.11.2020 18:23:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mě se to hodně líbí, kvaji.

Ve druhé větě se mohly vynechat ty popisy, protože se myslím dalo vyjádřit fyziognomii v ději, u anorektičky by to nebylo těžké, aby čtenář chápal, ale jinak hlavně závěr je parádní. S nadhledem podaný.

..........

že jí nikdo nemusí nutit k jídlu - že ji

01.11.2020 16:33:23dát kritice tipAndělka1

***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.