Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Řetěz moci Irián 1 díl
datum / id01.11.2020 / 513009Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno31x
počet tipů0
v oblíbených0x
Řetěz moci Irián 1 díl

Na počátku nebylo jednoduché přežít. Stejně tak uchránit svou rodinu v rozrůstajícím se městě. Nikdo se neohlížel na nářek ostatních. Brali si co chtěli bez ptaní a slitování. V té době se ukázal stvořitel tohoto kraje. Potrestal svou mocí skoro každého. V ten den ukryl kousek své moci do přívěsku a hledal, kdo by ho byl hoden nosit. Plno lidí vidělo jen svůj prospěch a moc nad městem. Stvořitel Irian, už si myslel, že nikoho čestného a spravedlivého nenajde. Proměnil se na obyčejně vypadajícího starce a usedl na kámen u cesty. Bylo tomu tak mnohokrát a právě teď to mělo být naposled. První ranní paprsky ozářili osobu, která se táhla s vozem. Na kupce sena byl oslík s poraněnou nohou. Zaujal mě tento muž, který zvíře neutratil, ale vzal na sebe jeho tíhu. „Starče jsi jistě unavený. Jestli ti nevadí oslík svezu tě do města.“ Nahlédl jsem do jeho srdce. Tak čisté a spravedlivé. Jeho duše bez jediné skvrnky. „Čekám tu na tebe.“ Místo starce před mužem stál sám Irian. Vznášel se ve vzduchu a v ruce svíral řetěz. „Ty i tvoji synové si budete předávat tento řetěz, pokud budete vyvolení. Je to moc, jenž vládne městu. Najdi někoho, kdo ti s tímto úkolem pomůže a květ v přívěsku vykvete. V tu chvíli se stáváš pánem města, kde bude vládnout klid a harmonie. Vše ať řídí tvá spravedlnost. V soudný den vědma odnese řetěz a předá ho dál.“

Čas se krátil a řetěz se předával z otce na syna po dlouhou dobu, až jednou za bouřlivé noci se narodili dvě děti s nárokem vládnout. Řetěz čekal na nového pána, ale kdo z nich bude nakonec moci přívěsek otevřít? To vše se teprve rozhodne. Irian pozoroval vše z výšky a shlížel na osudy lidí. Vědma proplula ze svatyně od Iriánského obelisku přímo do domu, kde se končil jeden život.

 

Řetěz moci Irian 1. díl

 Vzpomínal jsem na den, kdy mi byl do rukou předán řetěz. Jako nový pán této říše jsem musel vládnout. Společně s přítelem Krengem se nám podařilo zem zušlechtit a pro lid zajistit vše potřebné. Později jsem potkal svou budoucí paní Helen. Jen jí a Krengovi jsem věřil ze všech nejvíc. Můj jediný bratranec Drean mě zavrhl a postavil se na odvrácenou stranu. Páchal zlo a ničil štěstí lidí. Pořád se snažil převzít kontrolu nad městem, až jednoho dne věděl, že jeho nárok na vládu skončil. Helen čekala následníka. Ren se narodil do rodiny plné štěstí. Najednou se Drean stáhl do ústraní. Čekal jsem, že bude útočit a snažit se Rena odstranit, ale to se nestalo. Po čase přišel na návštěvu a pod pláštěm držel v rukou novorozeně. Svého syna Ziela. Nikdo nevěděl, kdo a kde je matka. Drean přišel sám a vlastně tím z nevinných dětí udělal nepřátele, kteří se v budoucnu budou muset utkat o nadvládu. Bude ho učit nenávidět Rena stejně tak, jako nenáviděl mě. Všichni jsme to věděli. Ren byl dítě obklopené láskou. Učili jsme ho spravedlivě a moudře rozhodovat. Už odmala se musel učit víc, než normální děti ve městě. On bude možná další následník této říše a na něm bude vypořádat se, se Zielem. Dopad by mohl znamenat i zánik naší země, kterou jsme dlouho a těžce budovali. Roky uběhly tak rychle. Stárnutí nešlo zastavit, až jednou Kreng šel k sobě do pokoje a někdo ho bodl. Stejné zranění postihlo i mě. Spjati s řetězem sdílíme bolest a utržíme stejné rány. Ten, kdo to provedl dobře věděl co to udělá. Jen naše rodina o tom věděla nikdo jiný se to nikdy nedověděl. Pomalu umírám. Kreng skonal a já čekal, kdy si příjde smrt pro mě. Tohle zranění bylo smrtelné a nešlo s ním nic udělat. Řetěz moci uměl zázraky, ale nositeli nijak pomoci nedokáže.      

 Slunce zapadalo a vládu předávalo měsíci. Stejně tak musel pán města Irian předat svou vládu další generaci. „Kreane ty nemůžeš zemřít.“ Helen seděla u mého lůžka. Hladila mě po šedých propocených vlasech. Neopouštěla mě ani v poslední chvíli. Náš syn Ren nesměl být přítomen, když dovnitř vstoupila starší. Zahalená, tak aby jí nikdo nepoznal. Její kroky byli neslyšné. Někdo tvrdil, že se vznáší a pomalu proplouvá mezi živými a mrtvími jako velký Irian se nedotkne země. Dnes přišla bok po boku se smrtí. „Ech echh starší. Postarej se o to.“ Pán země Irianu vydechl naposledy. V očích obava o město, syna i ženu, které tady nechává napospas osudu. Vedle lůžka byl řetěz s přívěškem. Znak moci se pomalu zavřel před zraky Helen. „Postarám.“ Ozval se skřípavý hlas starší. Kostnatá ruka hrábla po řetězu a pohotově ho schovala pod ošuntělí plášť. „Pošli Rena. Ziel je připraven v obřadní místnosti.“ Stejně jako přišla se i vypařila. Odešla jsem od lůžka. „Rene, už není mezi živými. Běž do obřadní síně, tam se rozhodne.“

„Ano matko.“ Viděla jsem mu v očích smutek. Do dnešního dne byl veselí a šťastný. Pětadvacet let žil v poklidu, ale co přinese dnešek?  Poprvé po staletích jsou dva nástupci, o kterých není rozhodnuto. Zavřela jsem za svým synem Renem dveře a modlila se k Irianu.

Mé kroky se rozléhali po prázdné chodbě. Mířil jsem do sálu, kde se určí co bude dál. S každým krokem to bylo těžší dostat se dál, ale nakonec předstupuji před těžké dveře, které se otevřou jen tomu, kdo je vyvolený.

„Předstupte pravý následníci země Irian.“ Hlas trhající uší vycházel z pod plachetky starší. Plula po místnosti směrem k oltáři. Irianský obelisk zdobený drahými kameny a kovy se začal lesknout. Pulzovala v něm energie stovky let, ale poprvé mohla být spatřena. Poklonila se a sepjala ruce. Cítil jsem na sobě pohled Ziela. Poprvé po letech jsem viděl jak vypadá. Blond vlasy zastřižené k ramenům mu spadaly do obličeje. Jeho zelené oči mě doslova provrtávaly nenávistí. Alabastrová pokožka a vysoká vypracovaná postava. Musel jsem uznat, že je přesnou kopii Irianské krásy v mužské podobě. Všechno bylo jen pozlátko ve zlatém rámu, ale co je pod ním? Naproti němu jsem si připadal obyčejný. Černé vlasy, které nikdy nedržely svůj tvar a sem tam odstávaly. Zelené oči s kapkou smaragdového odlesku zděděné po matce a mužná brada po otci. Tělo, které prošlo tvrdým výcvikem a stejně jsem si připadal průměrný. Nemělo smysl o tom uvažovat v tuto chvíli, kdy se starší otočila k nám oběma. V rukou držela mě tak známí řetěz.   

 

   

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.