MINI POVIDKY OD SUPERMARKETU

 

Hladový pes.

 

 

       Černý pes s bílými tlapkami pokračuje ve své cestě za svým čenichem. Zavětřil lákavou vůni.

„Cítím pečené maso.“

       Vtom se ozval povědomý zvuk. To vyhrává jeho břicho. Symfonická báseň o hladu. Malá vrána jeho žaludek zcela nezasytila.

       Vítr si s vůní pohrává. Pes spěchá a neuvědomuje si, že běží jiným směrem. Rozbořené paneláky lákají hladového psa mezi sebe.

Bang!

       Zazněl výstřel. Kulka lízla hřbet vyhublého psa. Chlupáč zakvičel a okamžitě změnil směr. Zaběhl do betonové roury.

„To bylo o fous,“ štěkne a přikrčí se k zemi.

       Bojí se. Stejně jako lidé. Po prohrané válce se stroji se ukryli v podzemí. Znamená to, že ten střelec je stroj? Musím pryč. Pes se zamyslel a rozeběhl se na druhou stranu roury.

       Útěk byl jediné, co ovládal velice dobře. Celý svůj život utíká. Občas uloví něco k snědku. Krysu, ježka, a ani mrtvou veverkou nepohrdne. Život mezi lidmi byl fajn. Pak přišly stroje a dny blahobytu skončili.

„Ach, to je vůně,“ blaženě pozvedl svůj čenich.

Vítr znovu přivál vůni pečeného masa, až k němu.

„Ty nesmrtelný zrádce!“ vyštěkne pes.

„Vidět, jak se svět mění, není žádná výhra!“ zafičí vítr.

Haf!

Pes se otáčí za větrem, který mizí v dálce.

„Ta vůně je opojná,“ zakňučí.

       Odvažuje se mezi paneláky. Běží za vůní. Nedbaje nebezpečí. Využívá vysoké trávy a železných plátů.

Bang!

       Výstřel jej znovu vystrašil. Okamžitě zalehl. Vyčkává. Ticho. Leží nějakou dobu. Nakonec se odváží a pohlédne travnatým porostem k panelákům.

Gzt! Bzt!

       Jeho citlivé uši zaznamenaly elektronický zvuk blížícího se nebezpečí.

„Stroje se blíží!“ bafne.

       Ve chvíli, kdy se rozhodl utéct, zazněl další výstřel. Kulka se zaryla do země. Blízko něj.

„Vědí o mně?!“

Bylo rozhodnuto. „Musím pryč!“

       Stroje se vrátily zpět, když jistili, že se jedná o psa. Není pro ně ani zajímavý ani hrozba.