Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zpívající řeka

Výběr: Gora, Lakrov, bixley
07. 11. 2020
28
49
2599
Autor
revírník

Časové zařazení této (už předposlední!) kapitoly knihy Do hor je na mou duši čirá náhoda. Té jsem jenom nepatrně napomohl kratičkým oddálením termínu vložení. Tady je rok 2010.

 

 

Zpívající řeka

 

Sedmého listopadu v devět hodin dopoledne se odněkud z oblohy ozvalo zakejhání. Podíval jsem se tam. Nad naším údolím letěl první husí klín, za ním druhý, třetí, čtvrtý…­ T­a řada vůbec nekončila. Na zamračené obloze kdesi nad Malou Stříbrnou se objevovala stále nová hejna. Neslo se odtud plno štěbetání a do toho povyku tu a tam zahalekal zvučný hlas.

Mám štěstí. Jsem svědek předvoje velkého tahu z nekonečných rovin Polska, možná až z Pobaltí, nad naším údolím.

Husy míří přímo k horám.

Dal jsem se do počítání, ale brzy jsem to vzdal, bylo jich moc a letěly rychle, počítat se nedalo, začal jsem jen odhadovat. Po desítkách, po padesátkách, a potom už po stovkách. Ale i toho jsem nechal, nedopočítal bych se.

Ne, toto není předvoj. To je tah v plné parádě.

Čím jen si zasloužím tu náhodnou účast na něm?

Nové a nové tečky, jen taktak viditelné, vynořovaly se z dálek na severovýchodě, zvolna se zvětšovaly a nabíraly podobu ptáků.

Pod zataženou oblohou se valila zpívající řeka. Nebe bylo neprodyšně uzavřené, pokrývka mraků neležela výš než tisíc metrů.

Nekončící proud ptáků mířil na Hrubý Jeseník, co začíná tady nedaleko v Medvědích horách se svými vrcholy dvanáctistovkami, pokračuje za údolími řeky Bělé, Česnekového potoka a Střední Opavy horami kolem Pradědu, které dosahují skoro patnácti set metrů, napravo jen o málo nižší masiv Keprníku, za ním Králický Sněžník, a když připočteme vysoké jádro Rychlebských hor ještě dál napravo, mají husy před sebou nepropustnou bariéru vrostlou do mraků. Celé Jeseníky v nich dnes vězí, nikde škvíra, kudy by pták bezpečně proletěl bez ztráty orientace.

Co si s tím počnou? Proč tak bezhlavě míří právě tam?

Odpovědnost leží na vedoucí huse prvního hejna. Jak se zachová? Už brzy se musí zděsit nepropustné hradby před sebou. Dojde k tomu každou chvíli, už přeletěla Kutný vrch, už je někde nad Heřmanovicemi a neúchylně míří doprostřed hor.

Propána, kam je vedeš, huso?

Ještě se mi z dohledu úplně neztratila. Napjatý čekám…

Teď! Nastal chaos, něco se tam děje. Ale jen krátce. U­ž vidím vůdkyni, jak letí doleva. Změnila směr snad o devadesát stupňů.

Její mládež vzápětí za ní. Za nimi druhá rodina, za druhou třetí…

Další a další hejna sledují vzdušnou brázdu, zvířenou pružnými letkami před sebou. Žádnou z vedoucích hus nenapadne zkrátit si cestu úhlopříčně, každá, fascinována setrvačností hladkého letu v útvaru, dospěje v čele své rodiny poctivě až do míst, kde ta první prozřela, a teprve tam se za ostatními od hor odkloní.

Husy letící doleva ukazují široké plochy křídel, proti šedé obloze je i na dálku dobře rozeznávám.

Kéž bych ještě mohl být svědkem, až se začnou vracet do původního směru! Brzy k tomu dojde. Musí.

To už bych asi chtěl příliš.

Přesto se snažím neztratit první hejnko z dohledu.

Náhle ta křídla nevidím… Ale ano, jsou tam! Sotva viditelné čárečky a tečky. Znovu změnily směr. Letí zas ode mě.

Odvážné husy v čele tahu teď poletí nad pahorkatinou někudy přes Karlovice a Světlou horu svým původním směrem k jihozápadu, pohodlně, na dohled od zamračeného pohoří. A celá zpívající řeka ve dvou esovitých zákrutách za nimi.

Tahu není konec. Stále nová hejna se vynořují nad Malou Stříbrnou. Letí tu nad námi snad všechny husy z Pobaltí, z Finska, od polárního kruhu.

Zatímco jsem před hrozícím deštěm stěhoval proschlé palivové dříví z venkovní pyramidy pod střechu, co chvíli jsem ten skoro hodinu trvající tah kontroloval. Nakonec se přece meandry ptačí řeky pozvolna otupily a celý proud se zaoblil do jednoho širokého oblouku.

Několik minut před desátou letělo poslední hejno. Na nebi se rozhostil klid.

Novou hlučnou událostí se stal až neohrabaný přelet sojky z našeho lesa do protějšího napříč přes úzké údolí.

 

 


49 názorů

CHT
30. 01. 2021
Dát tip

Díky, chlapi.


revírník
15. 01. 2021
Dát tip

Já děkuji.


Četl jsem skoro se zatajeným dechem, děkuji.


revírník
13. 01. 2021
Dát tip

To mě těší.


patricia w.
13. 01. 2021
Dát tip

pěkné :*)


revírník
02. 01. 2021
Dát tip

Teďs mně to, Jano, znovu připomněla. Havrani jsou tak přesní, skoro jako by se řídili kalendářem. Buď naším, nebo jejich domácím, ruským. Pokaždé se k nám poprvé přiletí napást na vyklíčených ozimech ve stejný den, anebo těsně vedle.


vesuvanka
01. 01. 2021
Dát tip

Jardo, velmi pěkhně a poutavě jsi popsal krásný a velmi zajímavý zážitek, díky a TIP.  Před několika lety jsem měla 22. října (rok si přesně nepamatuji) štěstí na obrovská hejna havranů, která letěla od severu přes Prahu dál na jih. Bylo to více hejn, letících v různých výškách, což mě zaujalo. Domnívám se, že vysoko letěli havrani, kteří měli před sebou ještě delší cestu, a nízko letěli ti, kteří už byli blízko svého cíle.


revírník
30. 12. 2020
Dát tip

Lakrove, tvé čtení jedním dechem je pro mě vyznamenání.

Josefe, je obdivuhodné, jak se i v noci dovedou orientovat. Za vděk při tom berou i světly lidských sídel, která svou polohu v průběhu jejich života nijak nemění.


Josef František
30. 12. 2020
Dát tip CHT

Nejdříve pochvala, dobře napsané. Gratulace k výtězné povídce. 

Žiji v Kanadě kde divokých hus jak bílích tak  kanadských jsou statísíce. Když odlétají fascinuje mě jejich orientace. Při procházkách s pejskem někdy i hodinu před půlnocí v té tmě letí, křikem se domluvají. Byl jsem svědkem kdy letěli a vítr řádil 70-90 km v hodině. Asi na jih po větru. Bylo zataženo a tma jak v pytli. 

 


Lakrov
30. 12. 2020
Dát tip Josef František

 Tohle mě zasáhlo tématem a okouzlilo stylem, jíĺž je to napsáno, takže čtu bez jakýchkoli výhrad jedním dechem až do konce. Tip.


kvaj
12. 12. 2020
Dát tip

Je zřejmé, žes ten tah prožíval a užíval si jej. 


revírník
12. 12. 2020
Dát tip

Děkuju pěkně.


kvaj
12. 12. 2020
Dát tip

Připadá mi, že jsi přenesl do slov úchvatnost a velkolepost husího tahu. Proto mí to připomnělo Jefferse, zejména jeho skladby Mara, Hřebec grošák a Pastýřka putující k dubnu.


revírník
12. 12. 2020
Dát tip

Jestli to na tebe, Jaroslave, dobře zapůsobilo, tak to mě moc těší.


kvaj
11. 12. 2020
Dát tip

Určitě krásný zážitek, kouzelně popsaný. Připomněl jsi mi Robinsona Jefferse s jeho podmanivými přírodními popisy.


revírník
02. 12. 2020
Dát tip

Ano, Karle, příroda se nedá, bude si pořád dělat, co sama chce.


K3
02. 12. 2020
Dát tip Gora

Ahoj, Jardo. Tak to musel být opravdu zážitek. Něco takového bych si přál vidět. Nebeské divadlo, důkaz že píroda stále ještě žije


revírník
28. 11. 2020
Dát tip

Jasně. Já děkuju.


Gora
28. 11. 2020
Dát tip

Jardo, tvůj dotaz je doufám jen řečnický:-)), děkuju.


revírník
28. 11. 2020
Dát tip

Zkus to, Ireno, jestli si troufáš, mě to jen potěší.


Gora
27. 11. 2020
Dát tip

Jardo, mohla bych tento díl nominovat do soutěže PM za listopad??


revírník
18. 11. 2020
Dát tip

Určitě, Přemku, to se zapomenout nedá. Díky za milý komentář.


lastgasp
18. 11. 2020
Dát tip

Jaroslave díky za velmi zajímavý zážitek, popsaný tvým poutavým způsobem člověka milujícího přírodu. Měl jsem podobné štěstí pozorovat husí klíny nad naší zahrádkou a  ten zvuk s šuměním křídel jsem si z tvého vyprávění připoměl. To se nezapomíná.


revírník
14. 11. 2020
Dát tip

Pěkně ti děkuji, AL.


Mít křídla(křídla) ta touha prastará...

Příjemné čtení o opeřencích a husách zvlášt :-)


revírník
10. 11. 2020
Dát tip

To je hezké, Phil, rád tě tu vidím.


Philogyny
10. 11. 2020
Dát tip

Ty přelety, když se nad ránem probouzí les a neslyšně se vznese sova...tyhle pocity nejsou přenosné, musí se prožít. A tak jsem ráda četla...  :)


revírník
09. 11. 2020
Dát tip

Těší mě, dievča.


nádhera


revírník
08. 11. 2020
Dát tip

Děkuji. Ano, klín je pro husy typický už od chvíle, kdy se mladí učí létat. A pro nás je to hezký pohled.


Umbratica
08. 11. 2020
Dát tip

Tip za moc pěknou husí kapitolu. Nad našim pozemkem také husy přeletují v klínové formaci, nejvíc navečer, když se smráká. Nikdy jsem jich ale neviděla takové množství.  Husí klín je tak nějak romantický už sám o sobě.


revírník
08. 11. 2020
Dát tip Gora, CHT

Zajímavý komentář, děkuju.

Od ornitologů jsem poučen, že ptáci se na tahu řídí instinktem a zkušenostmi, které si generačně předávají. V noci se původně orientovali jen podle souhvězdí nebo odlesků vodních hladin, ale teď už dávno taky podle rozsvícených měst.

S těmi havrany v Brně máš zajímavou zkušenost. Já mám zas jinou z Třebíčska. Tam jich jižně od Třebíče byla vždycky po onom přibližně 21. říjnu náhle plná pole. Ale v 80. letech jeden podzim vůbec nepřiletěli a pak už pokud vím nikdy. Asi je to blbost, ale zatím mě jiná souvislost nenapadla: právě v tom roce totiž, kdy se na těch polích poprvé neobjevili, byla uvedena do provozu jaderná elektrárna v nedalekých Dukovanech.


Dales
07. 11. 2020
Dát tip CHT

Celé roky jsem si myslel, že ptáci létají po paměti, ale při tomhle podzimu už jsi druhý u koho čtu, že na to potřebují vidět.

Havrani v Brně:  před pár roky změnili letitý zvyk létat každý den 20km na nocoviště v nivě Svratky u Židlochovic a ráno zas do města.  Jedna z ornitologických teorií zní, že jednou odpoledne padla tak hustá mlha, že se neodvážili odstartovat na jih, takže výjimečně přespali ve městě. Ráno zjistili, že jich neubylo, no a proč se teda furt trmácet. Buď jak buď, teď chrápou v lesíčcích na východním svahu Kohoutovické vrchoviny nad Pisáreckou kotlinou. 21.října - jo, tak asi, 18.-25., jenom jednou pamatuju snad už 12.


revírník
07. 11. 2020
Dát tip

Naopak, Luboši, to bys koukal, kolik tahů jsem v životě promeškal.

Evženko, potěšilas mě velmi, díky.


Prožila jsem ve tvém vyprávění fantastický zážitek. Děkuji. 


Kočkodan
07. 11. 2020
Dát tip Gora

 

Jardo, ty taky nesmíš u žádnýho tahu chybět… (to se s tebou táhne asi už od studentských let)

 


revírník
07. 11. 2020
Dát tip

A já děkuji tobě, že sis to nenechala pro sebe, Blacky.


Ty jóóóó´.........jsi šťastný muž....nuž....děkuji pěkně, že jsem mohla tvýma očima sledovat...*/********


revírník
07. 11. 2020
Dát tip

Děkuji pěkně, Ludmilko.


Alegna
07. 11. 2020
Dát tip

krásné  poutavé vyprávění od milovníka přírody*****


revírník
07. 11. 2020
Dát tip

Ano, na zimu se často přidávají k havranům. Taky kavky s nimi někdy jsou.


Luzz
07. 11. 2020
Dát tip

mně se zdálo, že tam jsou právě i hejna vran, možná ne tak početná... ony se na zimu taky prý nějak sdružují... ale ruku do ohně za to nedám.


revírník
07. 11. 2020
Dát tip Gora

Ireno, štěstí to bylo, a veliké. Za jiných podmínek, kdy nebe nezakrývá tak nízká deka, letí také tudy (je to už jejich tahová cesta), ale ve větší výšce, takže Jeseníky mají pohodlně pod sebou. Tady však šlo chvíli do tuhého - a vida, poradila si, husa jedna.

Luzz, opravím tě: ne vrány, ty nejsou společenské, toto jsou hejna havranů z Ruska, u nás přezimují. Když jsem tam na jihu ještě žil, objevovali se vždycky kolem 21. října. Možná se to teď změnilo, nevím.

Renato, tak to musel chlapec zažívat zajímavá dobrodružství.

Diano, jsem rád, že tě to zaujalo.

Všem vám děkuji.

 


Diana
07. 11. 2020
Dát tip

Moc pěkné a nadto zajímavé...


bixley
07. 11. 2020
Dát tip

Krásně jsi to popsal. Připomněl jsi mi knihu "Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem" od Selmy Lagerlof, kde chlapec proměněný ve skřítka cestuje s divokými husami.

 

Luzz
07. 11. 2020
Dát tip

hezký.

(osobně mám zážitky akorát tak s vránami, co zimují na polích jižně od brna... občas taky hukot.)


Gora
07. 11. 2020
Dát tip

Jardo, to jsi měl opravdu štěstí... a pěkně jsi nám zážitek převyvyprávěl...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru