Řetěz moci Irián 2 díl

Řetěz moci Irian 2.díl

Řetěz se zaleskl ve starých vrasčitých rukou, aby následně zčernal a  rozpadal se v prach. „Co jsi to udělala ty bábo!“ Ziel se rozešel z kruhu místnosti ke starší. „Zadrž.“ Jen tak málo stačilo, aby ho zastavila. Napřáhla obě ruce a my byli svědky jak se rodí nový řetěz. Iriánský obelisk vydal svoje tajemství střežené, jen pro vyvolené. „Vidíte. Irian je milostivý a nerozsoudí vás hned tady.“ Starší se přesunula k oltáři a vzala dva řetězy. Proudila v nich energie a sálala moc. „Jeden z vás se stane novým pánem této země, ale až najde svou polovinu. Do té doby Irianská květina nevykvete.“ Přistoupila nejdřív k Zielovi. „Krása není všechno.“ Odplula na levou stranu, kde stál Ren. „Věř svému srdci.“

„Oba potkáte stejnou osobu. Muž nebo žena to vám neprozradím, proto važte každého slova. Můžete odejít.“ Ziel se okamžitě otočil a vypochodoval na chodbu. „Děkujeme starší.“ Ren se poklonil jak starší, tak Irianu. Dobře ho vychovali, pomyslela si starší a odplula k tajným dvířkům u obelisku a od té doby jí nikdo neviděl.

Dny utíkaly a měnily se v týdny. V tak krátkém čase začal Ziel zneužívat svou moc a plést obyvatelům hlavu. Chlubil se řetězem a spousta se nechala zlákat na jeho stranu. Pustošili a ničili vše co jim stálo v cestě. Nakonec se Ziel snažil získat většinu pozemku na jižní straně země. Většina lidí prodat nechtělo, ale stejně je silou donutil. Kdo nechtěl prodat napoprvé,  podruhé dostal ještě menší nabídku a kdo se postavil na odpor najednou zmizel. Nezůstala jediná stopa a ani žádný svědek. Všechny tyhle nesváry a potíže se snažil Ren napravit a opět nastolit mezi lidmi mír. Ziel byl bezohledný a bral si co chtěl. Jeho krása lidi oslnila, ale pak teprve poznali co se skrývá pod povrchem. Byl jako mince, co se dokázala mrknutím oka otočit na špatnou stranu. Odolávala poslední farma na konci pobřeží. Jediný přístup k moři se nacházel na konci pozemku a Ziel ho musel získat pro své plány. „Buď mi to prodáte nebo se ztratíte.“ Posměšně stál na prahu dveří, které se majitelka snažila zavřít. „Neprodám vám ani zrnko písku.“ Konečně se jí podařilo dveře zabouchnout. Úlevně si otřela pot s čela a opřela se o dveře. Jen co nabrala novou sílu zkontrolovala všechny okna i dveře a na pár přidělala petlice. „Snad se Mel vrátí co nejdřív.“ Takové povzdechnutí do prázdného domu. Ostatní pracovali na polích a sklízeli co se dalo. Jindy bych čekala, ale tohle si žádalo rychlé jednání.

„Chlapy odjíždíme. Příště to bude naše a pak se teprve začnou dít věci.“ Ziel měl sebou partu spolehlivých lidí, kteří se bavili zabíjením. Přesně takové okolo sebe potřeboval. Balí se ho, ale nebáli se spáchat zločin. Na krku se mu pohupoval řetěz, který byl bezcenný. Stále se nechtěl otevřít a vydat, co mi patří. Dorazili jsme do města, kde panoval zmatek a chaos. Dokud nezískat moc já, tak nikdo. Několikrát jsem se pokusil Rena odstranit, ale jemu se dařilo jakoukoliv past prokouknout. Doslova vyvázl bez škrábnutí. Řidič zastavil a vytrhl mě z rozmýšlení dalšího plánu. Nebude to tak jednoduché jako s jeho otcem. Ušklíbnul jsem se a otočil. Vrazila do mě nějaká ženská v širokém klobouku, který stínil její tvář. „Ženská chceš umřít?“ Výhružně jsem se na ní podíval a ona v tu chvíli strnula. Nevím jestli to bylo mou krásou nebo řečí, ale uhnula i s kufrem a během okamžiku byla pryč. „Drele to mělo bejt co? Máš mě chránit a místo toho necháš nějakou slepici, aby mě skoro srazila na zem.“ Černě oděný hlídač zbystřil, až se jeho oči zúžily. Jeho reakce připomínali chřestýše, který útočí rychle a bez povšimnutí. Bylo to moje eso v rukávu. Často nebyl ani vidět a přece tam byl. „Už se to nestane šéfe.“ Uhnul mi z cesty, abych mohl projít. „To bych ti radil. Neschopné okolo sebe nepotřebuju.“

Starší sledovala počínání Ziela od doby co odešel ze svatyně. Jejím úkolem bylo promlouvat k Iriánu. Prostřednictvím jejich očí mohl velký Irián sledovat, zda je hoden, aby se právě jemu květina otevřela. „Tohle si propásl.“ Starší ve velkém nástěnném obrazu sledovala, jak zlý a nenasytný dokáže být. Vedle na zdi byla nádrž na dobro, které by měl vykonat. Zatím co Renova se plnila jeho zela prázdnotou, jen pavouk si tam spřádal z nudy síť. „A teď se podívám na Rena, zda i on ztratí svojí šanci.“ Taky by to mohlo dopadnout tak, že sílu a vládu nad městem nebude mít nikdo. Co Irian dal, mohl taky vzít. Obraz se přepnul.

Okolo sebe jsem měl ty nejlepší muže s otcovi ochranky. Viděli mě vyrůstat a já jim plně důvěřoval. Jejich pomoc byla vždycky vítána. Chránili mě vlastním tělem a nejednou mě zachránili. Procházeli jsme městem a pomáhali lidem na každém kroku. Ziel napáchal tolik škod. Někde byli vymlácená okna od jeho party. Na další ulici byli zbytky po rvačce a zranění lidé. Většina ochranky vezla několik mužů do nemocnice a já zůstal a ošetřoval drobné rány. Zrovna, když jsem obvazoval staré babičce pochroumanou ruku někdo do mě vrazil. „Promiňte já nechtěla.“ Omlouvala se žena ve velkém klobouku. Táhla za sebou  kufr. „Nic se nestalo, jen to babičce obvážu znova.“ Vymotal jsem uvolněný obvaz a znovu fačoval ruku. Žena za mnou se nehnula a počkala, až to dodělám a pak promluvila. „Můžu nějak pomoct?“