Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 1/12
datum / id12.11.2020 / 513434Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno133x
počet tipů12
v oblíbených1x
Prolog

Začátek poslední kapitoly.

Náš okruh 1/12

 

Náš okruh

 

Až pojedete poprvé z Vrbna do Zlatých Hor, dávejte pozor. Jen co kousek za Rybářskou baštou vjedete na hlavní cestu, podívejte se doleva. Jestli jste na tom podobně jako já, pak buď zpomalte, nebo zastavte, anebo někomu předejte volant a už se jenom dívejte. Teprve při jízdě napodruhé nebo napotřetí si na pohled do těch hor zvyknete, ale budete-li přece za volantem, stejně podvědomě zpomalíte.

Jednou jsme se sunuli za výpravou Poláků, kteří se vraceli domů. Jejich autobus se plazil snad třicítkou. Všechny obličeje uvnitř, včetně řidičova, byly otočené doleva. To víš, Poláci, říkali jsme hrdinně – už jsme tudy jeli asi podesáté –, m­ají doma jenom tu svou fádní rovinu, musí si té krásy užít. Předjeli jsme je a upalovali k domovu a oni se nevyrušeni plazili v čím dál větší dálce, s tvářemi přilepenými na sklech.

Ono je to totiž tak, že jakmile z toho Vrbna vyjedete, ukáží se vám zblízka ty hory, co se toho podmračného listopadového dne postavily do cesty vedoucí huse a ona kvůli nim v poslední chvíli musela změnit směr tahu celé zpívající řeky za sebou.

Zjevovat se vám budou postupně: Loupežník a Pytlák budou chvíli i s nejbližší Vyhlídkou vypadat jako jeden celek a vedle nich se proti nebi vztyčí příkrá homole Suchého vrchu, kde z lesů nápadně prosvítá kamení. Než vám les u silnice dočasně zakryje výhled, všimnete si možná vzadu horského hřbetu, co se od Loupežníku pozvolna zvedá k vrcholu Medvěďáku. Potom nějakou dobu neuvidíte nic, jen blízký les. Mezitím se na silnici dostanete dost vysoko, a když pak z lesa náhle vyjedete, uvidíte celé pohoří. Na obzoru vlevo poněkud zašpičatělý Medvědí vrch, vpravo dokulata utvářený Orlík, druhou dominantu Medvědí hornatiny. Mezi nimi široké sedlo. Suchý vrch, před chvilkou ze všech hor nevýraznější, se teď ztrácí na pozadí mohutných srázů Medvěďáku. Díváte se do toho pohoří a není-li právě pozdní odpoledne a neoslepuje vás slunce nad ním, vidíte plasticky terénní vlny, lesem hladce zaoblené, jak vyrůstají z hlubokých žlebů, jež spádem svých potoků směřují sem proti vám. Barva fádní – samé černé lesy, od údolí Černé Opavy, do kterého až dolů nevidíte, až po holé pláně na hřebeni. Monotónnost smrkových lesů ruší jen tu a tam prosvítající skály, a také kalamitní holiny nahoře. A suché smrky, jež se v upomínku na exhalační doby ježí dosud na temeni Medvědího vrchu.

Hladký obzor narušují vykotlané zuby osamělých skal. Jedna poblíž Orlíku nevypadá tak úplně na obyčejnou skálu. Je ale možné, že by tam na holém prostranství vysoko v horách stál dům? Ta skála má proti ostatním nějak nápadně zarovnané hrany. Snad i střechu má! Ale přece: dům přímo na horském hřebeni?

No ano, budete se divit, ale je to na dobrém místě postavená lovecká chata, je z ní blízko k jelenům. Stála ve vysokém lese a přespávali v ní lovci po mnoho desítek jeleních říjí. To až nedávná vichřice vyvrátila poslední zbytek lesa, který ji ještě kryl, a dokončila tak dílo zkázy po všech předešlých. Chata jako zázrakem vyvázla.

Teď máte před očima celou šířku vzdáleného obzoru. Ten má už od samého Vrbna tvar přehledné podkovy, jejíž protější rameno se za Orlíkem po hřbetu Staré hory zas pozvolna přibližuje k vám. Končí ostrou výspou kamenné suti, jakýmsi obřím schodem nad říčním údolím. Suť byla ještě před nedávnem pustá, bělala se jako sluncem sežehlá kostra hory. Obnažily ji přívalové deště, strhly do údolí tenkou vrstvu půdy i s lesem. V průběhu deseti roků, co tu žijeme, dochází ke změně, bílé kamení už tolik nebije do očí, znovu zarůstá břízami, jeřáby, smrky, borůvčím. To víme ovšem zblízka. Zdálky jen vidíme, jak se zelené plazení a bujení šíří z nespočetných zárodečných plošek do všech stran, jak už zahaluje velkou část bělosti těch skal, a jen čekáme, kdy ji pohltí celou.

Nejedete plnou rychlostí, protože nemůžete oči odtrhnout od hor. Blížíte se k úrovni té pozvolna zarůstající jizvy v hoře, toho srázného schodu, a míjíte odbočku, která prudce spadá do údolí. Až dolů k řece není vidět přes vystouplá břicha pastvin, pruhovaná žebry mezí, jejichž kamení zakrývají řady nezdolných, nikým nesázených listnáčů.

Jedete dál a vpředu v nevelké dálce vidíte Jelení horu. Ta plynule přechází do Příčného vrchu, proti jehož úbočí teď sjíždíte k Heřmanovicům. Pastviny pod lesem se tam strakatí vypasenými kuličkami spokojených krav.

Ty lesy, co vidíte na vršcích napravo, jsou Beziny a Komora. Jestli míříte k nám do Petrovic, za chvilku se jako muška na skle objevíte na cestě tam v té stráni pod lesem. Ze silnice vás tam odvede nenápadná odbočka u zkrachovalé hospody Na salaši. I ta stráň je poseta kravami. Polehávají a pomalu se posunují v houfu či jednotlivě nad cestou. Zítra nebo pozítří, až to tam vypasou, sejdou pod cestu užívat si čerstvé pastvy, zatímco dobře pohnojená tráva nahoře bude jim vesele dorůstat.

Ty krávy mají ale život!

Všechny lesy v dohledu, a ještě mnoho jiných ve vzdálenějším okolí, jsme alespoň jednou navštívili. V některých se trochu vyznáme, jiné známe poněkud důvěrněji. Do všech máme přístup autem, jinak bychom s tím seznamováním nebyli tak daleko… No ano, pokorně přiznávám, že pro své potěšení hřešíme na to, že jsou nám přátelsky nakloněny spřízněné duše na lesní správě v Městě Albrechticích. Vím, je to nemorální, jak k tomu přijdete vy, kdo to štěstí nemáte. Ale nebojte se, máte nás, a když budete chtít, my vás do lesa po těch zakázaných cestách vezmeme. I do těch lesů v opuštěných končinách Medvědí hornatiny, ze kterých jste jako já před chvílí nemohli odtrhnout oči. Tam za celý den nepotkáte člověka, a jestli potkáte, tak nejspíš zbloudilého. Anebo člověka lesního.

Náš nejčastější vstup do těch hor je po té spádné odbočce z křižovatky nad Heřmanovicemi, kterou jsme teď minuli. Odtud, z pomezí civilizované krajiny, je do nich nejúchvatnější vhled, zvlášť od bodu, kdy se cesta začne přímo proti nim prudce svažovat. Jestli těm horám věnujete zaslouženou pozornost, pak před vámi v těch málo vteřinách vyrostou do výšky a vám se působením zrakového klamu bude zdát, že k nim nejedete, ale padáte do nich…

Vždycky to tak není. Často je nám líto, když někoho vezeme a toužíme mu již odtud ukázat náš okruh, po němž se za chvíli budeme pohybovat – t­eď jej máme před sebou jako na dlani skoro celý – a­­­ on na tu nádheru nereaguje, nepodívá se tam a nevyrušeně pokračuje ve všedním hovoru, jejž jsme pohříchu zavčas neutnuli. Nemá nás to zlobit, uznávám, každého nemusí pohled do hor zrovna přivádět do extáze. To asi jen my v té chvíli potřebujeme zmlknout. Já někdy i vykřiknout. Tolikrát jsem tudy jel a ještě se musím ovládat, abych nekřičel nahlas. Jestli se vždycky ovládnu nevím, moc se v té chvilce neposlouchám. Zpočátku jsme nahoře zastavovali. Už nemusíme, už ty hory známe, a tak je v těch okamžicích bržděného pádu do údolí jenom zrakem prohmatáváme, zkoumáme záhyby, hledáme záchytné body. Je nám, jako bychom jeli domů.

Ty hory si tak pokaždé znovu přivlastňujeme, znovu a víc se jim přibližujeme.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.12.2020 07:52:34dát kritice tiprevírník

Jsem rád, děkuji.

29.12.2020 22:13:00dát kritice tipPhilogyny

Je to i můj kraj...ráda četla, jako vždycky.

24.11.2020 08:44:32dát kritice tiprevírník

Tak to je úspěch. Rozumím ti, i věřím, že se momentálně těšíš, ale říkám si - zatím. Potom se uvidí. Takže tak, po pravdě. Co víc si můžu přát?

24.11.2020 05:31:53dát kritice tipArwen Leinas

Před pár dny jsem si našla čas a začala louskat tuto sérii. Žel jsem to po chvilce vzdala, neměla jsem mentální kapacitu na to dočíst byť jen první díl až do konce. Dneska ráno jsem se vrátila a tím hutným textem se prokousala až ke konci. A těším se, až se začnu prokousávát dále :)

14.11.2020 09:08:25dát kritice tiprevírník

Tak brzy po ránu se o tebe pokoušela blbá nálada? No, hlavně že už je pryč. A jestli zásluhou tohoto povídání, tak to mě velice těší a děkuju.

14.11.2020 08:56:50dát kritice tipBemba

Pokoušela se o mne “blbá nálada”, ale už je pryč. Díky podrobnému, místy poetickému popisu, který dokáže čtenáře přenést na místa pro něj neznámá a přece. Jako bych všechno důvěrně znala.

13.11.2020 08:59:29dát kritice tiprevírník

Tolik bukových lesů tam máte? No, to musí být krása, až k závidění. Zvlášť v dnešní době, kdy smrky z lesů mizí a buky zůstávají.

13.11.2020 08:41:14dát kritice tipEvženie Brambůrková

Takto vidí svůj kraj někdo, kdo ho miluje.

Když vejdu za naší chalupou do lesa a stočím se kolem Kliče doleva a pak rovně, dojdu po několka hodinách do Cvikova. Naše lesy jsou tu bukové a tak krásné, až to bere dech.

12.11.2020 21:57:521 tipů dát kritice tiprevírník

No, jestli jsem tě vyprovokoval, milá Blackie, k tomu, abys s chutí čučela a čučela na ty naše krásy kolem, tak to mi úplně stačí ke spokojenosti a děkuju ti.

12.11.2020 19:43:40dát kritice tipblacksabbath

já jsem tedy člověk sídlištní....ale.....s tebou jdu vždycky na procházku ráda...Loupežníka ani Pytláka se s tebou nebojím a čučím a čučím a čučím ....furt.... na ty krásy kolem ...:-)))))))

12.11.2020 17:29:22dát kritice tiprevírník

Myslím, že nebudeš litovat.

12.11.2020 17:06:18dát kritice tipDiana

Ano, nádherné hory! Doufám, že se tam ještě podívám...

12.11.2020 15:05:42dát kritice tiprevírník

Lidko, i my jim občas závidíme.

Gabi, ale ono to tak bylo, nekecám..

12.11.2020 14:05:331 tipů dát kritice tipgabi tá istá

listopadového dne postavily do cesty vedoucí huse a ona kvůli nim v poslední chvíli musela změnit směr tahu celé zpívající řeky za sebou.

veď ty si básník, Jaroušku!*

12.11.2020 14:02:51dát kritice tipAlegna

musí to být nádhera a i těm kravám závidím :)****

12.11.2020 10:00:58dát kritice tiprevírník

Jen kruž, Luboši, potěšíš bývalého člověka lesního.

12.11.2020 09:58:43dát kritice tiprevírník

Ano, Ireno, jen člověk lesní se tam vyskytuje. Člověk obecný jen dole v lesích kolem řeky, kam za chvilku dorazíme, a to převážně v době borůvek. To ho tam na Drakově bývají zástupy, jediné parkoviště zaplněné třeba třiceti auty. Ale do hory po úbočí se nikdo neškrabe, tam zůstává pusto prázdno.

Jsem moc rád, Renato, že to tam vidíš stejně s námi.

12.11.2020 09:52:14dát kritice tipKočkodan

 

Určitě s tebou budu kroužit ještě jedenáctkrát.  

12.11.2020 09:30:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky Tobě vidím snad každý kamínek, každou větvičku. Umíš se na přírodu, lesy i hory dívat a to je moc krásné.

12.11.2020 09:14:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, už samotné názvy kopců jsou nádherné, předkové se tam jistě setkávali i s medvědy:-)... teď tam už chodívá snad jen člověk lesní :-))... díky za mistrné přiblížení krajiny nám, ostatním.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.