Johanka z járku

Bylo sedm hodin ráno. Nad francouzskými kopci v okolí Bordeaux se vznášela tak hustá mlha, že si ji kovářův syn Jean-Pierre pěkně porcoval na snídani k první sklence červeného vína. Paprsky podzimního slunce z ní ukrajovaly husté chomáče podivných tvarů a pronikaly až ke svaté půdě jižních svahů vinic. V toto období již bylo cítít přicházející zimu. Jean-Pierre se rozhlédl široce po kraji. Ach, jak mu tady bylo krásně. Kolem dokola širé pole vinic, na nichž se leskly v ranním slunci sladkou šťávičkou nabité bobule plné vitamínů, které z něj dělali ještě zdravějšího a statnějšího mládence a hlavně měli potenciál. Potenciál ve víno se přeměnit a to ne nějakým ubohým Kristovým kouzlem, ale postupem prastarým a magickým. Znalcem toho postupu byl Jean-Pierrův děda, monsieur Frankofka, jeden z nejváženějších vinařů v okolí. Jean-Pierre ho miloval a jeho děda zase miloval svého vnoučka. No.. no.., vnoučka kloučka, spíš vnuka jako buka. Jean-Pierre byl ryzí Francouz v nejlepších letech. Francouzský kosmetický průmysl umíral touhou polapit jemu podobného v Pařížských ulicích. Měl tmavé velké oči, lesklou snědou jemnou pleť, která zářila až k na kilometry daleko. Upřímnost jeho očí doplňovaly lišácké a tmavé kudrnaté kučery, které držely své lokny o přesném průměru 3,5 cm i v tom nejtvrdším krupobití. A ta postava. Ach. Svalnaté tělo by se mu dralo i přes pytel od brambor, kdyby ho měl na sobě. Tradovalo se, že v celém regionu Nové Akvitánie bylo nejvíce inkontinentních žen na světě a to jenom z toho důvodu, že neustále učůrávaly nad krásou svých sličných manželů a milenců.

  Jean-Pierre se posadil k dřevěnému stolu pod širým nebem, který stál před krásnou dřevěnou chatou uprostřed vinohradu. V ranní mlze se vznášel jako Aladin na obloze mračna. Na stole láhev červeného vína, zajisté dědovy výtečné kvality, rozpečená bagetka, hermelín značky žeserééémua a ztracená vejce. Uchopil příbor a laškovně se podíval do odrazu své dokonalé tvářičky v čepeli nože. V tu chvíli mu ale na tváři ztuhnul úsměv, když před sebou spatřil malou klukovskou postavu která zmateně jako zbloudilá stonožka pobíhala ze strany na stranu mezi řádky vinohradu. Snad nemusím vám mezi řádky vysvětlovat, jak ho to rozčílilo a zaskočilo. “Kdo to tu sakrblé je? Kdo se tu sakrblé prohání po dědových vinicích a ničí mu úrodu?” zvolal zeširoka. Zlostně prásknul s příborem na stůl, aby vyřešil nastalou nenadánou situaci a vstal ze židle. Prásknul svou zaťatou a velmi sexy pěstí do stolu a povídá svým, vyjímečně, ne zase tak medovým hlasem: “Osobo! Povídám, osobo! No ty, chlapečku v šedé košilce nebo co to je. Mimochodem, outfit se mi líbí, ale ani trochu mě neobměkčuje. Osobo ! Ksakru, sakrblé, mert, garcon!” Osoba se otočila. O to větsím překvapením bylo, že se nejednalo vůbec o garsona, ani garsonku, ale o dívku. Dívku, dalo by se říci zvláštní, ale svým způsobem atraktivní. Její blonďaté kadeře byly střiženy á la hrnec, bledá tvář, oči zářily ohněm vášně. Měla pro Jean-Pierra velmi sexy chlapeckou postavu, s pevnými prsy, které vzdouvaly jemnou košilku z malých ocelových kroužků, jako dřív nosili rytíři či šermíři při svých zápasech. Na nohou měla pouze obtáhlé bílé kaliopky, které byly celé ublacené z věčného a zmateného pobíhání vinohradem.

  "Osobo, pojď sem. Ecoutéz moi. Pojď za mnou. Jak se jmenuješ?" povídá Jean-Pierre.

Osoba znejistěla. Pohled dlouhý jako týden strávený bez alkoholu a uhrančivý věnovala nyní svému tazateli.

"Jmenuju se Johanka a hledám bitevní pole. Chci je pobít všechny. Zabiju je. Rozumíš?"

Tahle odpověď kovářovic syna nabudila snad ještě víc. Cítil jak se mu krev nalívá do hlavy a do celého těla. Cítil ten oheň, tu vášeň evidentně nervově zmatené osoby. Na to znal a zná jediný lék a tím je proslulá francouzská pohostinost a víno.

"Johanko, tak nestůj tam jak kůl v plotě a přistup. Zde hermelín zakrojíš, červeným vínem svůj bledý ret pokropíš a potom.." a potom se Jean-Pierre usmál svým proslulým úsměvem světové celebrity. Johanka pokrčila rameny a vydala se směrem k prostřenému snídaňovému stolu. Jean-Pierre nemeškal, hned talíř nachystal, pořádný kus hermelínu na něj zakrojil a pohár vína naplnil rudým mokem. Johanka přistoupila, přirazila pravou nohu k levé a spustila pronikavým hlasem: "Ještě jednou, jmenuji se Johanka. Nevím, co se stalo, ale hledám tady Angličany. I kdybych sama zůstala a neměla ponětí, kde vlastně jsem, tak mým cílem je všechny Angličany pobít a pokropit jejich krví naši milovanou francouzskou zem !" Jeanu-Pierrovi v tu chvíli spadla sáňka. Byl oslněn každou vteřinou s touto osobou a zároveň byl šokován. Nebyl si jistý, jestli má před sebou psychiatricky nemocnou, leč velmi sličnou dívku nebo francouzskou agentku, která se mu z neznámých důvodů prohání po dědových vinicích.

"Proč jdete po Angličanech, krásná Johanko? Raději zaseďněme, dejme pohár vína. Myslím, že právě ten nám pomůže navodit tu správnou atmosféru."

"Merci boku od boku. Jsem ale pobožná žena, víno bych neměla. Ale přiznám se vám, že už jsem s vojáky nejednou zakusila rudého pokušení. Ale mám po něm tuze živé snění. Jednou mě i samotný Bůh navštivil. Ale o tom bych se již nerada zmiňovala. Angličané jsou nepřátelé, okupují nám půdu, chtějí tady pivo vařit a ostrov je jim již pro samé nechutnosti malý ! Tak to je!"

Tak je to jasné, je vyšinutá běželo hned Jean-Pierrovi hlavou. Má tady nějakou utečenkyni z léčebny. Asi přímo z Bordeaux, ze sanatoria monsieur Duvala, z toho s tou nádhernou zahradou plnou růží, kam chodíval jako malý se svou dnes již zesnulou matkou. Myslí si asi, že je nějaká agentka či co. Snad nebude ozbrojená. Ale kdeže, vždyť má na sobě jen ty kaliopky.

Po delší odmlce Jean-Pierre povídá: "Tak věc se má takhle. Jestli mě má sličná hlava neklame, tak s Angličany už hodně dlouho neválčíme. Naopak. Jsme s nima v jedné unii. Evropské unii. I když je fakt, že ti z ní momentálně zbaběle utíkají, takže zase budeme bez nich. Každopádně je tomu již několik století, kdy poslední Francouz smočil anglickou krví tuhle nádhernou zem. Daleko víc by mě zajímalo, kde jste se tu vzala vy. Neutekla jste od někud? A co všechno jste ještě tropila s těmi vojáky" Chopil se Jean-Pierre džbánu s červeným vínem, aby dolil Johace i sobě pohár a dodal: "A vidím, že vám u nás chutná, jen co je pravda."

Johance v tu chvíli nikdo nemohl z tváře odpárat šokovaný výraz. Kapka červeného vína smíchána v jejich ústech s mlsnou slinou ji nyní stékala z dolního rtu a ukapávala na ocelovou košilku. Vskutku, nyní vypadala jako učiněný blázen. Ještě k tomu všemu ji na nos přiletěla moucha a začala se při tom obrazu zhluboka uchichňávat.  Johanka se ohnala po mouše. "Proooo...proooo... proooosíííím? Je suis totalement zmatená. Mám snad další vizi? Ty, sličný jinochu, kolik jsem vypila toho vína? Jakpakpak neválčíme? A kdo vyhrál? Vyhnaly jsme ty studené šlachovité ostrovní čumáky? A teda mimochodem. S vojáky jsem kromě pití vína a samozřejmě nelítostného souboje na bitevním poli nic nedělala. A tyhle otázky mě uráží. No ano.. Si jako myslíte, sakrblé, že jsem nějaká lehká anglická coura? Jsem panna, abyste vědel !" Při těch slovech se nalila Johance krev do hlavy a zvýraznil se jí ruměnec ve tvářích.

Jean-Pierrovi se zatočil před očima celý svět. Prudce vstal, vyprsil se a docela jiným hlasem jakoby slaboučkým a tenkým jako stébelko trávy, které udiveně v tu chvíli upustil se zobáku drozd, který celý rozhovor pozoroval z ucitvé vzdálenosti, ze sebe Jean-Pierre vydal: "Vy bláznivá, sličná patriotko. Vy se mnou teda děláte divy. No přece bysme se tady nehádali, neuráželi. Nechme již Angličany být. Jsou na ostrově, vyhnali jsme je. Krize zažehnána. Žijou si tam, chlemtají tam to svoje pivo. Teď vám něco sdělím zcela soukormě, protože ve mně vzbuzujete nesmírné sympatie. Ti studení čumáci se nenaučili vařit za celá století. Vůbec to nejde žrát." A jakmile se spustilo o jídle, tak hned Johanka změnila posturu svého těla, stala se hned přístupnější a v zájmu se naklonila blíže k Jeanu-Pierrovi, aby v tu chvíli svěží ranní podzimní vítr pohladil její tělo a přivál feromony až nozdrám kovářovic syna, který dál pokračoval: "To já byl takhle na jaře v Londýně. Město to je hezké, kosmopolitní. Počasí sice stojí za prd, ale procházky krásné. I tam si mě všichni fotili víc než ten jejich Big ben. Jedna anglická madame dokonce prodala celé hrabství, abych ji udělal jak se říká striptýz, ale to jídlo... Nevím, asi to nemají v genech nebo tak. S tím panenstvím se omlouvám. Nechtěl jsem být ani za poslední afghánský mák perverzní. Ale překvapilo mě to. Taková krásná, mladá žena. To v dnešní době nejen Francouzky, ale ženy obecně, si nechrání svůj věneček jako za dob minulých."

  Johanka po třetím poháru jasně pookřála. Již nalívala si sama ze džbánu vína, až hystericky se hlasitě smála, když jí Jean-Pierre vykládal další zážitky z Londýna, v tom bujarém smíchu se zakláněla až se očka ocelové košilky napínaly jak Angličané na skřipci a tu se zase lámala v roztodivných pozicích zpět na stůl. Hermelín značky žeserééémua prohlásila za nejlepší sýr na světě. Absolvovala dokonce stylizovanou fotku, kterou hned odeslali na tzv.instagram, jak se dozvěděla, když vytáhly z chaty s Jean-Pierrem obrovskou francouzskou vlajku, kterou uchopila a mávala s ní při pohledu doprava vstříc novým zítřkům a ubíhajícím mračnům a hlasitě na celé kolo řvala a přísahala, že Boha viděla, vidí zase, že Bůh je ve všech v nás a že sere na Angličany a na dobrou pověst. Při skandování hesla víno je život, víno je slast, už ani drozd neudržel obsah své kloaky a dal tomu celému černobílou tečku. Přišlo i na slzy, když Johanka zavzpomínala na své dětství, kdy jí chlípná jeptiška Monique každou neděli po hodinách náboženství osahávala v rozkroku. Celou historku ale zakončila tím, že si vyložila nohu na lavici a v tu chvíli ji praskla kaliopka přímo v rozkrkoku za zvuku, který přpomínal spíše jinou intimní aktivitu. V tom oba propukli v neustávající smích, který neustával ani v dědově chalupě na loži, ani o hodinu později, ani o dvě hodiny později na stole a potom zase na loži a neustává dál, protože se Jean-Pierre s Johankou z Járku smějí a milují dodnes.