Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Na západ je cesta trnitá.
datum / id14.11.2020 / 513514Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno43x
počet tipů2
v oblíbených0x
Na západ je cesta trnitá.

Na západ je cesta trnitá. (Autobiografie) Odchodem z rodné země se mnoho nenávratně stratí.

 

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radost tím končila i má první etapa života v které co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátecha, armádní šarže.

Vystoupil jsem v malém městečku na úpatí Krkonoš. Koleje již dál nevedly. Konečná stanice se symbolickým názvem Svoboda. Již druhý den jsem se oháněl v lese sekerou. Veškeré politické dění zaválo do horské vísky jen jako slabá ozvěna. Vedl jsem veselý život a to až do dne, kdy mi má milovaná oznámila radostnou novinu, že čekáme potomka. Dále již následoval život podobný mnoha jiným. V přírodě si pár nejprve postaví hnízdo či vyhrabe noru a teprve poté přijdou na řadu potomci. U lidí je to ve většině případů opačně.

Po pěti letech a mnoha hodinové práce denně v restauračním zařízení, se na nás štěstí usmálo. Podařilo se najít uspokojivé zaměstnání v horské boudě velkého pražského podniku. Vrátili jsme se zpět do prostředí, kde jsme se seznámili. Byli jsme již čtyři. Já ve funkci vedoucího, účetního, skladníka, číšníka, kotelníka, řidiče a domovníka. Manželka Alenka ve funkci kuchařky, vyučená v hotelu Alkron, čímž se ráda chlubila a při vaření si zpívala. Pro 50 rekreantům připravovala snídaně, obědy a večeře.

V náročných letech práce v restauraci, dokázala do oběda připravit šest hotových jídel a k tomu dvě polévky. Večer řadu minutkových jídel a to jen za to, že jsme tomto měli střechu nad hlavou. Ještě se uměla postarat vzorně o synka Marka a  Jiřího. Peníze o nichž se říkalo, že hospodští vydělají tisíce, jsme byli asi výjimka, nedokázali jsme hosty šidit.

Uspokojivé zaměstnání je slabé slovo. Náš roční příjem byl srovnatelný s platem předáka v ostravských dolech a účet za byt a stravu byl symbolický. Tím doslovný sen, ještě neskončil. Sedm měsíců v roce Alenka tančila po kuchyni aby nasytila hosty a k tomu jí pomáhala penzistka Jiřinka. Já zastával dle potřeby funkce které jsem vyjmenoval. K tomu jsem měl auto, sněžný skůtr a nouzově krosnu. (nosí se na zádech). Po zimní rekreační sezoně následovaly dva měsíce nádherného ticha a po letní sezoně další tři. Žádní hosté. Jediné co nás z té lenivé nádhery a ranního milskování donutilo vylézt z postele, byla školní docházka našich synů. Marka a Jiřího.

Zde by mohl zazvonit zvonec a pohádky je konec. Ale kdepak, lidská zvědavost a hloupost je nekonečná. Tři roky přeskákaly po sezonách, jako voda po kamenech v řece. Konec letní sezony byl na spadnutí a závěr ukončila několika denní porada ředitelů a náměstků všech podniků podílejících se na výrobě automobilů. Po vydatné večeři se již neradili, následovala volná zábava. Alenka, které všichni říkali že je krasavice, což je pravda. Poslední večer nabral větší na síle a po půlnoci vypadl z okna prvního patra jeden ředitel. Má snaha školenného člena horské služby byla již marná. Příčinou smrti bylo selhání srdce. Nikoliv samotný pád.

Smutný závěr sezony odvály radostné výpravy s dětmi a přáteli po hřebenech Krkonoš a těšení se na dvoutýdenní dovolenou na Kubě. Ale kam čert nemůže, většinou prý pošle ženskou. Nejsem pověrčivý ale se zpětným hodnocením to tak mohlo být. Začalo to v posteli, kdy rozum muže je mimo a nefunkční.

 “Pepku, pamatuješ náměstka Josefa z boleslavský továrny“? Nečekala na odpověď a zapálila dvě cigarety, jednu z nich mi podala a pokračovala v monologu.

„Ptal se nás kam letos na dovolenou a když jsme odpověděli  že na Kubu, řekl a jéje v Montrealu je mezipřistání, a tak bude podnik hledat nové správce.V osuma šedesátým jsme chtěli se ségrou utéct do Německa.  Neměli jsme odvahu. Já si vždy přála žít na západě, krásný auta, obchody nacpaný zbožím a cestovat si tam může každý kam se mu zlíbí“.  Poslouchal jsem její štěbetání jen na půl ucha a v hlavě se mi zpětně odvíjela konverzace s náměstkem, jemuž jsem sám zdělil, že nemáme v úmyslu emigrovat a bez dětí určitě ne.

„Josefe“, poplácal mě po zádech. „Asi nevíš, že dle Helsinské dohody, vám stát musí poslat děti do šesti měsíců“. Veškerá naše konverzace na toto téma byla čistě akademická a věřím, že i náměstek Josef o dodržování podobných smluv socialistickým státem měl stejné pochybnosti jako já. Semínko bylo ale zaseto a překvapivě vyklíčilo velice rychle. Alenka spustila při ranní kávě další monolog.

„Vypadá to, že ten socialismus zde bude ještě dlouhá léta. Pokud by to byla pravda, že děti za rodiči pošlou do půl roku, tak to bych brala. Klucí by přečkali u rodičů na statku. Mohl by jsi to nějak zjistit“. Ono se řekne zjistit, ale jak. Půjdu-li se zeptat na pasové oddělení tak se dovolená nekoná. Po několika dnech jsem se rozhodl zjistit co je na tom pravdy.  Listoval jsem v telefonním seznamu a nevěřícně koukal na informaci. Spolek přátel Kanady a telefoní číslo. Nápad byl na světě.

V telefonní budce jsem vytočil číslo. Představil se mi muž a bez přerušení vyslech můj vymyšlený příběh. Když jsem skončil, odpověď  byla tato: Bohužel vám nemohu dát uspokojující informaci ale zavolejte na Ministerstva zahraničních věci a chtějte linku a následovalo třímístné číslo. Přeji hodně štěstí, cvak a bylo ticho.

Zhluboka jsem se nadech, číslo Ministerstva vytočil a požádal o spojení na doporučenou linku. Ozval se opět muže a já vylíčil opět můj dotaz: Jmenuji se Novák. Můj bratr s manželkou odletěli na dovolenou na Kubu a po dobu jejich nepřítomnosti máme s manželkou na starost jejich tři děti. Včera nám telefonovali z Montrealu, že se nevrátí a požádali o politický azil v Kanadě. Můj dotaz je, jak dlouho potrvá, než jejich děti budou moci za nimi odletět. Manželka je z této zprávy zničená. Máme své dvě děti, takže pět dětí ve věku do šesti let.

Odpověď byla tato: Pane Novák, nemějte obavy, pokud váš bratr a jeho žena nejsou trestně stíháni, jejich dětí do šesti měsíců za nimi odcestují. S úlevou jsem poděkoval a hovor s přáním hezkého dne bez jakýchkoliv otázek skončil. 

Po mnoha následných debatách vyhrálo ANO.

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-

Na západ II

Pilot ohlásil že za 20 minut přistaneme v Montrealu a po hodinové přestávce v letu budeme pokračovat. Bylo pozdě odpoledne 27.listopadu 1982. Když jsme se se všemi cestujícími ocitli v naleštěné letištní hale, odvedl jsem ženušku stranou. Nikdo o našem rozhodnutí nevěděl kromě jedné naší přítelkyně . Stále jsme mohli bez rizika pokračovat na Kubu. Tak co? ANO či NE! Já zpátky nechci, byla odpověď, jen mám obavy že to co nás čeká jednoduché nebudeme, ale zůstaneme. Ukázal jsem na světelnou ceduli EXIT, pod níž seděl starší muž v uniformě.

„Ty zde zatím počkej a já si jdu s tím pánem popovídat“, hrál jsem klidného a rázně jsem vykročil vstříc úřední osobě. Ke klidu jsem měl daleko. Zde musím upozornit, že jsem ovládal jen jedinou větu jež mě naučila naše přítelkyně ovládající angličtinu.

„Dobrý večer“, pozdravil jsem uniformovaného. „ Mé jméno je JK a chtěl bych se svou ženou zůstat v Kanadě“. Tak do písmene byl můj krátký proslov v angličtině.  Úřadující nereagoval. Znovu zvolna, s co nejvýraznější výslovností opakuji své přání a zase nic. Po chvíli prohlížení jeden na druhého, uniformovaný použil telefon. Přišel letištní policista, mladý chlap ve slušivé uniformě. Krátce spolu hovořili  Francouzsky. Tu řeč také neumím. Konečně se na mne policista zahleděl a něco anglicky povídal. Když skončil, opakoval jsem naučenou větu.

„I,d like stay with my wife in Canada“. Policista mne pozoroval celou věčnost.

Já vždy optimista, jsem situaci začal vidět černě. Měl jsem ještě v rukávu dost naivní výmluvu zdělit dvěma chlapům z výpravy, jež podezřele seděli na doslech, že jsem jen požádal o možnost si popovídat se švagrovou, jež po naší písemné korespondenci čeká za plentou. S chmurných myšlenek mne probrala přátelská herda do zad a mému uchu dobře znějící, Welcome in Canada. Vyšel jsem vstříc pobledlé Alence, chytil ji za ruku a spolu jsme prošli pod nápisem EXIT.

Policista nás dovedl do malé kanceláře a několik minut telefonoval. Po delší chvíli čekání přišeli do místnosti dva muži, jede v uniformě a civilista. Muž v civilu se představil a informoval mne v bulharském jazyce že český překladatel bohužel momentálně není a že se o pokusí o překlad.. Odevzdali jsme cestovní pasy. Vyslech, pokud se to tak dá nazvat nebyl dlouhý. Byl jsem tázán na vzdělání, jaké je mé zaměstnání, jakou hodnost jsem měl během vojenské služby.  Překvapilo mne že zpovídali pouze mě. Alenka byla po tuto dobu z místnosti vykázána. 

Po skončení, překladatel, jemuž jsem celkem slušně rozuměl se zeptal jak jsme na tom finančně. Svou otázku vysvětlil tak, že v současné době nedostanem  žádnou finanční podporu, protože nejsme legální imigranti a vyřízení všech záležitostí může trvat dlouho. Když jsem zdělil částku se kterou disponujem, řekl že při velice skromném  zacházení s penězi vystačíme maximálně čtrnáct dní. Ptal se zdali v Kanadě známe někoho kdo by nám v začátcích pomohl.  Dal jsem mu adresu jež jsem bez souhlasu švagra opsal. Byla na jeho sestru žijící v Torontu jež emigrovala před patnácti let. Dlouho listoval v tlustém telefonním seznamu a jeho sympatická tvář se po pilném hledání rozesmála. Podal mi lístek s telefonním číslem. 

„Zítra vaší příbuzné zavolejte a poproste aby vám v počátku pomohla, to je pro vás v současné situaci velice důležité”. S přáním spokojeného života v Kanadě se námi rozloučil. Patří k těm, jehož jméno neznáme ale do dnešních dnů jsem mu vděční.

Welcome in Canada ještě neskončilo. Mladý muž jež mne přátelskou herdou uvítal v Kanadě, nás doprovodil před letiště Mirabel, kde nás překvapil silný mráz. Pomohl naložit do policejního auta naše dvě skromná zavazadla, potřásl rukama, něco francouzsky řekl a byl pryč. Policejní auto zanedlouho zastavilo před hotelovou budovou.  Zde si nás převzala uniformovaná žena a odvedla do klasického hotelového pokoje v němž k našemu údivu chyběli dveře včetně do koupelny. Požádala nás otevřít zavazadla a odebrala veškeré „nebezpečné“ předměty. Žiletky, nůž, acylpyrin. Byla sobota pozdě odpoledne a na celém patře jsme byli sami.

 Ráno po snídani kterou nám přinesli na pokoj, jsem posunky naznačil že si potřebuji zatelefonovat.  Opět žena ale jiná, ukázal na telefon v chodbě. Vytočil jsem číslo ve sluchátku se ozvalo haló a příjemný  ženský hlas se představil. Vylíčil jsem v krátkosti kdo jsem, příbuzenské vztahy a v jaké situaci se momentálně nacházíme. Bez zaváhání jsme byli pozváni do Toronta. Ještě mně požádala zdali by mohla mluvit s některým z úřadujících. Zamával jsem na dozorčí a obě si chvilku povídali.  Byla neděle. Ven jsme nesměli a tak jsme nudu hotelového pokoje krátili sledováním TV přestože jsme nerozuměli jediné slovo.

V pondělí ráno nás policejní auto vezlo zpět na letiště Mirabel. Neměli jsme nejmenší ponětí  proč. Nedaleko letiště auto zastavilo u několika patrové budovy. Tentokrát nás policisté předali i s větší obálkou starší ženě, jež nás potěšila češtinou. Venku byla krutá zima a tak jsme spěšně vešli do velké haly. Zde jsme se dozvěděli, že paní je naše překladatelka a jsme v budově soudní. Paní mne krátce informovala. “Až předstoupíte před soudce, dá vám několik otázek a na základě vašich odpovědí povolí či zamítne vaši žádost o  trvalý pobyt v Kanadě“. Když překladatelka viděla, že jsem lehce pobledl, upokojila mne prohlášením že osobně nezná případ kdy by soudce žádost zamítl . Je to jen mezinárodní diplomatická rutina“. Rutina nerutina, dobrou půlhodinu mne pan soudce zpovídal.

Ptal se, zdali mě bylo bráněno chodit do kostela. Odpověděl jsem že jsem křtěný katolík jež do kostela nechodí, ale neznám nikoho komu by v tom bylo bráněno. Další otázka jež si pamatuji, byla zda jsem byl politicky perzekuován odpověděl jsem, že nepřímo, že mi bylo bráněno soukromě podnikat a že si s manželkou plánujeme otevřít svou restauraci. Dodnes mám pocit, že se soudce bavil. Což mi potvrdila i paní překladatelka.

 Věděla, že pojedeme do Toronta. Pomohla nám proměnit  americké dolary na kanadské a dala nám praktickou radu,  že taxi na autobusové nádraží stojí pět dolarů a popřála mnoho štěstí a zůstali jsme před letištěm sami. 

Cestou na autobusové nádraží jsme z auta mlčky pozorovali mrazivé okolí města. Taxikář zastavil před nízkou budovou, pomohl se zavazadly, požádal o 6 dolarů a byl pryč. Koupil jsem lístky do Toronta jež v přepočtu stály 1800 Kč. Do odjezdu zbývala hodina. Diskutovali jsme minulé zážitky a těšili se na setkání se švagrovou. Cestou měl autobus zastávku v Mcdonaldu a tak kopírující objednávku zákazníka přede mnou jsme poprvé ochutnali hamburger.

Na Torontském autobusovém nádraží nás vřele uvítali Jana se svým přítelem, Jefem jež nás odvezl k domku ve kterém obývali horní patro se pardonoval,  protože vodopádu češtiny nerozuměl a my jsme si měli mnoho co říci.

 

Na západ III

Po příjezdu do Toronta se o nás švagrová Jana starala jako o vlastní. Povídali jsme si dlouho do noci. 

Jana opustila rodné Čechy krátce po příchodu “osvoboditelů” v roce 1968. Ve Vídni si vystála frontu u kanadské ambasády a za dva měsíce odletěla do Toronta. Bylo jí 18 let. 

Pracovala v jakémsi nóbl salonu kde dámám malovala obočí, nechtíčky, plácala na obličej všelijaké masky. Třetí den našeho pobytu pod jejími křídly přinesla z práce 150 dolarů, že nám to jedna zákaznice posílá. Nebyl jsem u toho, ale mám dojem že náš příběh dámě vylíčila velice tragicky.

 

Obvolala několik českých přátel a díky tomu Alenka se již čtvrtý den začala pracovat v restauraci Café La paix, jež vlastnil Steve Rivaj původem  Slovák. Restaurace byla nóbl a personál byl Československý mix. Výjimkou byli  tři zaměstnanci. V baru prsatá Němka jak když jí vymaluje. Na place děvče z Angie a v kuchyni umýval nádobí čínský student jakési univerzity. Pro mne práci neměli. Číšnické povolání jsem ovládal slušně. Pracoval jsem ještě coby svobodný jako vrchní v jedné restauraci ve Špindlerově Mlýně. Německy jsem se v restauraci domluvil ale anglicky jsem zna jen to větu o které jsem se již v minulém vyprávění zmínil.

 

Toulal jsem se coby nezaměstnaný ulicemi velkoměsta, vodil na procházku Jany pejska. Jeff se setkával s uměleckou smetánkou a tak jsme byli po otevření výstavy umělců pozvání k jednomu z nich. Obýval první patro jakési továrny. Byla to obrovská obdélníková hala plná sedacích souprav, všelijakých zákoutí, cihlových přepážek, stolů, stolečků, všude plno obrazů, i jen opřených o stěnu.  Na velkém stojanu byl i několik čtverečních metrů veliký rozpracovaný obraz. Hostů bylo snad přes padesát. O pití nebyla nouze. Po točitých železných schodech se vyšlo na plochou střechu. Zář rozsvícených  mrakodrapů kam jen oko dohlédne. Otočil jsem se k nim zády a byla mi nabídnuta jiná scenérie. Překvapila mne tma, ve které jako na obloze blikali stovky světýlek a k tmavé obloze se vypínala přes 500 m vysoká věž zvaná CN Tower. Jezero Ontario ve své noční kráse osvětloval měsíc v úplňku.

 Občas mi někdo nabídl potáhnout z velice tenké cigarety jež měla zvláštní zápach a já úplně zapomněl, že jsem přišel s Alenkou, Janou a Jeffem. 

 

Asi po třech týdnech nás Jana informovala, že pokud nájemce bytu, češka Hana po interview s námi bude spokojená, můžeme  v jejím bytě bydlet, jelikož odjíždí na tříměsíční praxi do Švýcarska studovat jakýsi nový rentgen.. Paní Hana byla spokojená a my se přestěhovali do perfektně zařízeního bytu s tím, že po dobu nepřítomnosti platíme nájem my. 

 

Pohodlí bytu zesílilo stesk po dětech. Alenky rodiče chlapce měli v opatrování a naše písemná zpráva zůstat je šokovala. Informovat je o našem plánu jsme neměli odvahu.  Zavolal jsem na ambasádu v Montrealu a domluvil schůzku. V polovině prosince v den naší cesty zpět do Montrealu silně chumelilo. Autobus byl z poloviny obsazen a řidič jak jsem z gest vyrozuměl odmítal jet.

Na sedadlo usedl jiný řidič. Jízdy které jsme byli svědky zůstane v mých vzpomínkách na celý život.  

Byl to profesionál profesionálů. Na dálnici jsme nepotkali auto. Ani v protisměru. Nikdo si netroufl v takové sněhové vánici ani nastartovat auto. Dálnice nebyla prohrnutá, pan profesionál jel jako by silnice byla suchá, bez jediného problému až na tu stanici autobusů odkud jsme před pár týdny odjeli.  

Jediné co jsem dokázal, místo potlesku pilotovi při přistání letadla, poklepal jsem pilotovi autobusu  na rameno a nabídl jsem mu ruku. Potřásli jsme si rukou beze slov. Kdo umí ten umí. 

 

Na ČSSR ambasádě se k nám chovali jako bychom někoho zabili. Schůzka  trvalo velice krátce. Mrazivá informace byla, že další možná schůzka jednání o sloučení rodiny je za 5 let. Doporučujeme vám se vrátit.  Můj dotaz o mezinárodní dohodě, byl vysvětlen takto: Pane, v nepřítomnosti jste vy a vaše žena byli odsouzeni k odnětí svobody na 2 roky pro nedovolené opuštění republiky a zanechání dvou dětí. Jste v trestním stíhání, nesplňujete podmínky Helsinské dohody.

 

Sníh již nepadal když jsme vyšli s oné malé budovy. Alenka plakala a mezi vzlyky stále opakoval Pepo to nemyslí vážně. 

.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.11.2020 07:51:06dát kritice tipJosef František

Zeanddrich E.

            díky žes přečetl, další pokračování následuje. Doufám že zaujme. 

17.11.2020 07:48:44dát kritice tipJosef František

Gora, souhlasím s Tebou. Já se češtinu nenaučil za 15 let sezení ve školní  lavici. Mám asi nějaký sindrom.  Čeština je prý 2 nejtěžší jazyk na světě. Já jsem pyšný že jej umím, ikdyž blbě. 

15.11.2020 03:47:18dát kritice tipZeanddrich E.

Toto jsou věci, které mne hodně baví číst :) Ještě kdyby na to bylo více času :)

Zdravím do Kanady, a přeji vše dobré:)

14.11.2020 12:52:281 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Josefe, pro velkou spoustu gramatických chybek je /pro mne/ čtení dost obtížné, navíc těch událostí, které popisuješ, je na této ploše fakt hodně, že se příběh stává poněkud nepřehledným...

Doporučila bych zkrátit, opravit...nechat jen podstatné věci, méně důležité vyřadit, pohrát si s tím... pokud mohu doporučit - např. autor revírník zde také čerpá ve vyprávěních ze svého života, určitě by stálo za to podívat se, jak píše on...

Téma je dobré, zajímavé, zpracování méně.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.