Dívka ze souhvězdí Delfína

Kapitola 1

 

 

 

Bylo dvacátého druhého srpna a já pozoroval Perseidy, kometární meteorický roj. Tento roj je nejvíce činný od 17. července do 24. srpna. Byl jsem domluvený s Alexem Lundbergem na jejich pozorování mým dalekohledem, který mi otec koupil minulý rok k narozeninám. Otec si našel novou práci a já začal navštěvovat univerzitu v Halmstadu, kde jsem se s Alexem seznámil. Do Stockholmu jsem nakonec neodjel. Možná, že to byl důvod, proč se Helga se mnou rozešla. Očekávala, že s ní odejdu do Stockholmu. To bych však nepotkal Alexe.

 

Už od prvního dne jsme si padli do oka. Zajímal ho vesmír stejně jako mě. Pro tohle pozorování jsme se domluvili, že přijede do Glommenu a jelikož bydlí v Halmstadu, měl u nás zůstat na víkend. Alex však nepřijel. Kolem osmé hodiny zazvonil na chodbě telefon. Byla to paní Lundbergová, Alex kvůli horečce musel zůstat doma. Tak je to jen na mě, prolétlo mi hlavou.

 

Z ledničky jsem si vzal džus a vrátil se do svého pokoje v podkroví. Je to takové mé speciální místo. Mám zde nainstalovaný dalekohled, knihovnu s knihami a časopisy o vesmíru, a malé akvárko, kde jsem měl několik barevných rybiček. Byl to můj druhý pokoj, ve kterém jsem trávil stejně nejvíc svého času. Občas jsem tu i usnul.

 

Dneska jich uvidím aspoň padesát, v duchu jsem se těšil na Perseidy.

 

Otec byl tou dobou ještě v garáži a opravoval naše auto, které mělo nějaké problémy s motorem.

 

A můžeme začít. Pousmál jsem se a posadil se před dalekohled. Krabici s džusem jsem položil na malý stolek, který jsem měl postavený hned vedle. Všechno v této místnosti mělo své místo. Uspořádal jsem si to podle toho, co právě potřebuji.

 

* * *

 

Po dvacetiminutovém sledování meteorického roje jsem si dal pauzu a zapsal dnešní pozorování do Deníku hvězdného pozorovatele.

 

 

*

 

Datum: 22. 8. 2003

Začátek: 20:05

Objekt pozorování: Perseidy

Konec pozorování: 20:25

 

*

 

 

Jakmile jsem vše zapsal do deníku, vrátil jsem ho do přihrádky pod dalekohled.

„Zítra Alexovi zavolám. Možná ho bude zajímat, co jsem zjistil,“ šeptl jsem a nalil do připravené sklenice oblíbený hruškový džus.

 

Otočil jsem se směrem ke knihovně s úmyslem si vybrat nějakou knihu. Na otáčecím křesle jsem vyvinul dostatečnou rychlost, abych se otočil přesně do středu mé knihovny. Trénoval jsem to skoro denně.

Zase to vyšlo, pomyslel jsem si a pousmál se.

 

V tom jsem zahlédl jaké si světlo.

„Co to bylo?“ vyhrkl jsem překvapeně a vrátil křeslo do polohy – Směrem k oknu!

Nebyl to obyčejný meteor. V první chvíli to vypadalo jako by to byla kometa, ale ty se většinu času zdržují za oběžnou dráhou Pluta. Odtud přilétnou do vnitřních částí sluneční soustavy a pokračují dál.

„Vypadá jako sněhová koule,“ špitl jsem a v duchu si představil kometu, jak letí černou oblohou.

 

Zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem…

 

 

* * *

 

Natočil jsem dalekohled více doprava a snažil se zjistit, kde se přibližně objevil ten meteor.

„Na východním okraji Mléčné dráhy se nachází souhvězdí Orla, nebo…,“ zamyslel jsem se a pak natočil svůj dalekohled trochu zpět, do leva.

 

Je to souhvězdí Delfína, prolétlo mi hlavou.

 

Znovu jsem pohlédl do černého prostoru plného stříbrných teček, hvězd.

„Čtyřúhelník nejjasnějších hvězd připomíná diamant,“ spustil jsem a přesvědčil se, že tomu tak je. „Lidé si tohle souhvězdí pletou se souhvězdím Malého vozu. Ten je však mnohem větší.“

 

Zvláštní, skoro záhadné, pomyslel jsem si a odtrhl své oko od dalekohledu.

 

„Zítra to musím zavolat Alexovi. Určitě ho to bude zajímat.“

Otočil jsem se ke knihovně a vyrazil k první polici, kde jsem si vybral knihu – „NOVÉ SVĚTY.“

 

 

* * *

 

Knihu jsem otevřel na páté straně a přečetl si autorovu poznámku: „Ne vždy to, co objevíme, může znamenat, že tento objev, se stane objevem století. Pokud se však budeme domnívat, že se jedná o omyl, tento objev si může přivlastnit někdo jiný.“

„Jednou také něco objevím,“ pronesl jsem a posadil se zpátky do točícího křesla.

Díky této knize jsem se dostal zpět k Alexovi, který k Williamu Herschelovi vzhlížel. Pravdou je, že patřil k nejúspěšnějším astronomům své doby a jeho objevy jsou zaznamenány v mnoha knihách. Jako v této, včetně Account of a Comet (1871) - článek o planetě Uran, kterou William Herschel objevil. Později a to v roce 1782 objevil malou planetární mlhovinu NGC 6905 – Modrý záblesk v souhvězdí Delfína. V roce 1784 objevil kulovou hvězdokupu NGC 7006 a rok na to kulovou hvězdokupu NGC 6934, která je také známá jako Caldwell 47. Byl také nejlepším konstruktérem zrcadlových dalekohledů své doby.

 

Chápu, proč ho Alex tolik zbožňuje, pomyslel jsem si. Ten člověk byl neuvěřitelný.

 

Autor této knihy se věnoval i jiným známým astronomům jako byl např. Edwin Hubble, Gerard Kuiper, Johann Palisa, Daniel Kirkwood nebo Edmund Halley. Na konci části věnované Williamu Herschellovi bylo napsáno: „Prorazil hranici nebes.“ Tento nápis je v latině vyrytý na jeho náhrobku na hřbitově v Uptonu, kde je pohřben.

„Proč souhvězdí Delfína?“ podivil jsem se znovu.

Zamyslel jsem se a popřemýšlel, jestli mám pokračovat ve čtení knihy NOVÉ SVĚTY, nebo se mám podívat znovu do svého dalekohledu.

 

Co tam uvidím? Ozvalo se váhání uvnitř mé hlavy.

 

 

* * *

 

Nakonec jsem odložil knihu na stolek a usedl znovu k dalekohledu. V hlavě jsem si představoval souhvězdí, které vypadá jako diamant s malým ocasem. Zamířil jsem dalekohledem více doprava. Tím směrem je kulová hvězdokupa NGC 6934, která je od Země vzdálená 52 tisíc světelný let. Se svým dalekohledem jsem však viděl jen rozmazaný shluk hvězd připomínající cukrovou vatu.

 

Ve chvíli, kdy jsem chtěl odtrhnout oko od dalekohledu, hvězdy najednou vytvarovaly dívčí tvář.

„Cože?“ vyhrkl jsem.

Překvapilo mě to.

Určitě jsem viděl dobře?

Ptal jsem se v duchu sám sebe, ačkoliv jsem si byl jistý v tom, co jsem viděl.

„Možná to byla jen nějaká zraková halucinace,“ špitl jsem a vzpomněl si na profesora psychologie, který říkal, že halucinace je klamný vjem vzniklý bez reálného podnětu v bdělém stavu a jsou zpravidla známkou poruchy duševního stavu.

 

V tu chvíli jsem se zarazil.

„Já nejsem blázen. Viděl jsem to,“ pronesl jsem a podíval se do dalekohledu znovu.

Opět jsem však uviděl jen rozmazaný shluk hvězd připomínající cukrovou vatu.

A to jsem se snažil ujistit své vědomí, že jsem opravdu viděl v těch hvězdách dívčí tvář, pomyslel jsem si.

 

Po druhé jsem to už nezkoušel. Bylo skoro půl desáté a tak jsem to nechal být a šel spát…

 

---