Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 3/12
datum / id15.11.2020 / 513546Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno86x
počet tipů9
v oblíbených0x
Náš okruh 3/12

Hlavní hřeben, zvedající se stupňovitě od Vrbna až sem, pokračoval z vrcholu rovně k severu napřed s­pádem do sedla a dál z­ubatou řadou skal. Skály z vrstevnatých jesenických hornin nebyly úplně bez života, jejich zvlněné plošiny, zčásti zvětráváním rozpraskané, zčásti vichry ohlazené, zelenaly se borůvčím a brusinčím. Z některých puklin vyrůstaly pokroucené jeřáby a smrčky nejasného stáří, rozhodně starší, než se nám snažily svým vzrůstem namluvit. Hodně jich od vršků usychalo, ale žádný nebyl suchý, jejich nejhlubší kořeny měly zřejmě vláhy neustále dost.

Mezernatá řada skal končila v sedle ve vysokém lese. Dovnitř jsem neviděl, ale­ za lesem na oblém stoupání k Orlíku skály nebyly, kulturami a mlazinami se tam táhl široký průsek, vyznačující hranici dvou lesních správ a také dvou krajů – Moravskoslezského a Olomouckého. Jednu chvíli jsem tam, o hodný kus vpravo, zahlédl mezi korunami vysokého lesa střechu Heřmanovické chaty.

Všechno v blízkém dohledu mezi námi a Orlíkem se svažovalo na dvě strany: doprava k Černé Opavě, doleva k Bílému potoku. Ten pramení vpředu pod Orlíkem a vzadu po nějakých pěti kilometrech – j­eště tam vidíme – ústí do údolí Střední Opavy, která tudy teče zpod Pradědu přes Vidly k vrbenskému soutoku všech tří horských větví budoucí řeky Opavy.

Vpravo se otvíral už známý pohled do kraje lesů a pastvin a skromných houfků stavení, z nějž nápadně jukala bílá kaplička nad Heřmanovicemi.

Vlevo se vlnilo moře lesů, nikde ničím nepřerušené, až horskými loukami kolem Pradědu. Blíž k nám přebíjely lesní monotónnost kalamitní holiny na vrcholech Sokolu, Jeleních louček a Orlíku. Ostatní vrchy, pokud jsme mohli rozeznat, pokrývaly smrkové, někde bukové lesy.

„Tam všude se brzy podíváme,“ řekla Jana přesvědčivě. Odpověď vůbec nečekala.

Dalekou rovinu v Polsku dělilo holé temeno Orlíku před námi do dvou širokých kruhových výsečí, jejichž nesmírně vzdálený obvod ohraničoval až zamžený obzor.

Za dlouhým hřbetem Příčné hory, kypící temnou zelení, se při bližším zkoumání ukázala bílá tečka rozhledny, vznášející se nad sivomodrými svahy Biskupské kupy. Kousek napravo od ní stál Stříbrný vrch. Jak ty dva spádné a dosti špičaté kopce stoupaly z hluboké nížiny a byly tak daleko, až na samém kraji horského pásma, působily na mě dojmem opravdových hor, třebaže zblízka, z domu, jsem je tak dosud nevnímal.

O několik stupňů napravo stál na nerovné čáře, ostře oddělující nebe od lesů, sotva viditelný osamělý strom.

„To musí být ale pořádné bučisko,“ naznala Jana, když jsem ji na něj upozornil.

„Stojí v nízké mlazině,“ vysvětlil jsem, proč je ten buk i na dálku tak výrazný.

„Je to nějak blízko Petrovic. Co nejdřív ho půjdeme hledat, jsem na něj zvědavá.“

Najednou se mi rozsvítilo.

„To nemusíme, už jsme ho našli, je to ten s tím vysokým žebříkovým posedem blízko našeho zlatobučku.

„Ano?“ Moc jasné jí to nebylo.

„Ten u toho zbytku staré štětované cesty, jak se jde od zlatobučku na Solnou horu.“

„Fakt? Jak na něj Klárka chtěla lézt a my jsme jí to nedovolili?“

„Ten. Vidíš? Vlevo Supí lán, vpravo Solná.“

Jistěže neviděla, to je pro ni španělská vesnice, ale aspoň kývla na souhlas.

Ještě dál napravo se široce rozbíhala pahorkatina a jako zvlněná krajka hor splývala v šedomodravé dálce s rovinou.

Když už jsme byli na vrcholu Medvědího vrchu, prošli jsme se po něm dokola a na karlovické straně zašli i do zbytku vysokého lesa, který dosud nepadl, byl jen plný souší a vývratů.

Z míst, kde už začínal opravdový svah, byl pohled do bělopotockého údolí až závratný.

Jana si najednou vzpomněla na osamělý balvan, na němž ji tenkrát s její mládeží vyfotil ten ochranář, který je přišel pokutovat za plašení kamzíků a pak změkl, když viděl, jak toho litují. Pomáhal jsem jí hledat, ten obrázek jsem znal i já. Hezkou chvíli jsme jako hloupí prolézali kulturou, co se teprve dostávala z trávy. Pochopitelně jsme jej nenašli. Plácl jsem se do čela – n­emůže přece být na dnešním holém prostranství, ale na tehdejším. Odečetli jsme těch víc než patnáct roků, přesunuli se o kus dál – a­ našli. Byl tam, kde jedině být mohl. Bezpochyby to byl on, vrostlý do země na starém místě, jenom už tam všechno vypadalo jinak, na slunečné pasece za ten čas vyrostla vysoká mlazina a kdysi majestátní a zdaleka viditelný balvan schovala ve svém stínu. Krčil se tu nenápadný, porostlý vrstvou mechu.

„To je divné, nevěděla jsem, že za pár let se všecko může tak změnit. Teď se mi ani nezdá tak velký, jako tenkrát.“

„Protože ho přerostly ty smrky, ale vešli byste se na něj zas všichni, podívej,“ rozpřahoval jsem po jeho obvodu paže.

„Ach, to byly časy!“ pohladila balvan po oblině.

Dolů jsme se vraceli jinudy, spustili jsme se hraničním průsekem směrem k Orlíku. Dole před vysokým lesem odbočovala mezi smrčky v borůvčí vyjetá kolej doprava, ta nás dovedla k cestě. Po ní jsme vyrazili předpokládaným směrem k Drakovu.

Neměli jsme ještě tušení, že cesta, po níž teď jdeme, bude jednou nedílnou součástí tak významného „našeho okruhu“.

Po dobrých dvou kilometrech, během nichž cesta v táhlých stupních bez ustání klesala, došli jsme na velkou, téměř prázdnou lesní skládku. Oslnila nás ohromná prostora, plná nečekaného světla uprostřed vysokých kmenovin a já, jak mám ve zvyku, skoro bez uvažování jsem nazdařbůh vyhrkl: „Hotové jelení říjiště.“

„Fakt?“ podivila se Jana.

„Ne, kecám! Obyčejná skládka, jen je dost veliká.“ Ale už jsem tušil, že to tak bude, že tomu místu jinak než Říjiště neřekneme.

Pod „říjištěm“ se cesta obracela do protisměru a menším sklonem pokračovala po svahu dolů. Tady začínal živičný povrch, kterému já stále postaru říkám asfalt. Podle mapy bylo jasné, že tu cestu dnes nevidíme poprvé, že je to ta, co jsme na ni předtím tam vpředu, o nějaké dva kilometry níž, zdola od Quinburku vystoupili a tomu asfaltu se tak podivili.

Tam jsme pak to místo jasně poznali.

Po dalším kilometru se­­ lesní silnička doleva rozšiřovala v další velkou skládku. Srubový přístřešek na jejím kraji hned na první pohled prozrazoval, že tomu, koho v horách stihne nepohoda, poslouží za vítané útočiště. Dveře úmyslně scházely, uvnitř stál stůl a lavice. Dřevěný žebřík vedl na půdičku, která poskytovala prostor k uložení zásob sena pro zvěř.

U dolního konce skládky stála na kozlících napříč přes cestu dřevěná závora. Proč asi? Svahem vlevo nad ní vedla náhradní odbočka. Po té jsme došli na prozatímní, ale pevný můstek, překlenující Sokolí potok – a­ už nám to bylo jasné. Udiveni jsme zůstali stát. Takový potůček! Štěbetá si tu ve své uzounké rýžce, nevinnost sama – a­ ve svahu odtud dolů zeje strž jako Macocha. Les široko daleko pryč, jen tady pod námi zůstaly stát vpravo i vlevo dva násilně urvané konce silničky. Co bylo mezi nimi, vzal i s kusem stráně most, když se řítil pod tlakem zaklíněných stromů a zdivočelé vody. Změť klád je natrvalo nahrnutá na krajní stromy stojícího porostu v dolním konci strže.

Nejde nám do hlavy, jak mohl být potůček vysoko v horách, kousek pod pramenem, tenký jak provázek, toho schopný! Jak to potom muselo vypadat dole!

Ještě je to čerstvé. V červenci tomu budou tři roky.

Průhledem v lesích nad tou propastí jsme v dálce viděli heřmanovickou stráň, jejímž středem se úhlopříčně táhne čárka úzké silnice s vytlučeným povrchem, co míří do Petrovic.

Už potřetí jsem tu stráň dnes poznával. A tušil jsem, že se mi bude vnucovat, ať jsme kdekoli v horách, podvědomě se po ní sám budu ohlížet jako po znamení našeho nového domova. Je to od něj kousek, jenom jeden kopec a jedno údolí.

Za mostkem jsme ušli pár desítek metrů lesem po náhradní, ale­ jistě již trvalé o­dbočce, minuli druhou bezpečnostní zábranu, tu pro šoféry jedoucí zdola, a­ pak už jsme si zas vykračovali po hladkém asfaltu.

Když jsme po pár zákrutách minuli otevřenou „bránu“ v prostřílené strmé skále a scházeli dlouhým rovným úsekem k Slučímu potoku, který tam vpředu pod Starou horou pospíchá k Drakovu, vnucoval se nám do zorného pole balvanitý svah naproti, zarostlý mezernatým lesem. Jak jsme se blížili, vyrůstal stále příkřeji do výšky. Vedle bříz a smrků jsme tam rozeznávali vysoké štíhlé válce starých jedlí. Kamení levé části svahu neprodyšně překrývala mlazina. Podél ní se zdola až po obzor mírně klikatil nový dřevěný plot.

„K čemu tam ta oplocenka může být?“ byla Jana zvědavá.

„Řekl bych, že kvůli náletovým jedličkám.“

Těsně před potokem jsme přišli na jinou asfaltku, kolmou na tu naši, táhla se zprava z Drakova proti proudu.

„Ta asi vede tam do té stráně s oplocenkou, brzo si to ověříme, teď pospícháme domů,“ řekl jsem a zabočil po ní dolů na Drakov.

Poslední úsek se nám už dost vlekl, i když cesta až zpod Orlíku trvala jen půldruhé hodiny. Odhadli jsme ji na devět, možná deset kilometrů.

To blaho, konečně si sednout do měkkých sedaček věrně čekajícího pežotku!

Jednomyslně jsme se usnesli, že dnešní přímý výstup z Drakova na vrchol Medvěďáku byl náš poslední.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.11.2020 21:43:44dát kritice tiprevírník

To máš pravdu.

17.11.2020 20:13:10dát kritice tipEvženie Brambůrková

Máš to tam rád a to je na tom to nejlepší.

15.11.2020 19:43:38dát kritice tiprevírník

Aspoň ten jeden, Luboši, víc ani nežádáme.

15.11.2020 19:32:33dát kritice tipKočkodan

 

Mezi balvanem a vámi je viditelný rozdíl – nejste porostlí vrstvou mechu.  

 

15.11.2020 16:38:201 tipů dát kritice tiprevírník

Ano? U nás je dnes právě pomětně teplo, to přinesl ten silný vítr. No ale ty, hlavně žes tu cestu vydržela.

15.11.2020 15:58:25dát kritice tipblacksabbath

Poznávám s tebou kraje, které bych jinak neviděla.....ale dneska jsi mi dal.....tolik kilometrů a v takové zimě.....tedy u nás fakt je drsně.....:-))))))

15.11.2020 12:27:50dát kritice tiprevírník

Aha, někdy zapomínám, ale snažím se hodně, abych se vyhýbal obecně méně známým termínům. Někdy to holt uteče i tak. Ale našla sis to jistě.

15.11.2020 11:21:52dát kritice tipAlegna

hezky jsem se s vámi prošla, ani jsem se nezadýchala :) ......musela jsem si vyhledat, co znamená štětovaná***

15.11.2020 10:51:48dát kritice tiprevírník

Z velké části je to asi pravda, Ireno, aspoň co se týká nás dvou s Janou.

15.11.2020 10:45:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zase pěkný díl, Jardo... cit pro přírodu je základem vašich rodinných příběhů...

15.11.2020 10:35:581 tipů dát kritice tiprevírník

Ano, na tu rychlou proměnu často zapomínáme a někdy se podivíme, když to někde v lese, arboretu či parku najednou nepoznáváme. Mě takové chvilkové bloudění a divení v lese, kde bych to měl přece dobře znát, vždycky překvapí příjemně.

15.11.2020 10:13:191 tipů dát kritice tipUmbratica

Škoda, že znám krajinu, kterou tak podrobně a láskyplně popisuješ, jen zběžně. Kdybych ji znala do detailu, líp bych si tvé popisy vychutnala.

Nejen les, ale i zahrada nebo malé soukromé arboretum se v čase proměňují překvapivě rychle.  Známí, kteří navštíví naši zahradu třeba po pěti letech, ji nemohou poznat. Bambusy, cedry nebo cypřišovce, ale i některé borovice rostou extrémně rychle a kdo u nás další dobu nebyl, může se na chvilku i ztratit.   Tip. 

15.11.2020 09:06:32dát kritice tiprevírník

Moc mě těší, že je tomu rozumět. To víš, únava to byla.

15.11.2020 08:59:14dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Je to tak nádherně dopodrobna popsané - co se týče zeměpisného určení i jednotlivých stromů, že má člověk pocit, že tam buď jde s vámi, nebo aspoň sleduje televizní dokument. Ale šlápli jste si!

15.11.2020 08:13:01dát kritice tiprevírník

Děkuju. Je dobré poznávat kraje, které neznáme.

15.11.2020 07:43:18dát kritice tipAndělka1

Podle Tvých pipisů  je možné přesně jít. Se vším všudy. Krásně trasuješ. Třeba se mi jednou povede....tenhle kraj vůbec neznám. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.