Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 4/12
datum / id16.11.2020 / 513599Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno89x
počet tipů9
v oblíbených0x
Náš okruh 4/12

 

Na Staré hoře jsem poprvé byl bez Jany. Albrechtičtí lesníci mě jednoduše naložili do džípu, že mi něco ukážou. Chtěli nás vzít oba, ale Janě se to ten den nehodilo.

Tehdy jsem se dozvěděl většinu toho, co dnes víme. Například, že úsek hlavní odvozní cesty od té křižovatky u Slučího potoka nahoru po Říjiště (které jen my tak nazýváme, pro ně je to obyčejná skládka „Na hranici“), stavěli ve válce ruští zajatci, že je to tedy cesta zvaná Ruská. Teď jsme na ni doleva neodbočili.

„Po té se budeme vracet,“ řekl pan šéf a vezl nás dál vzhůru podél potoka, kolem Devítky, lovecké chaty půl kilometru nad křižovatkou. Za chatou jsme přejeli potok a obloukem vyjeli až na rovinku u horní strany oplocenky v balvanitém svahu Staré hory, jejíž část jsme při své cestě z Medvědího vrchu zpozorovali. Postavená byla nedávno a stavba je to bytelná, jak mají tito horští lesníci ve zvyku, aby plot zabránil vniknutí velké zvěře kdykoliv, i za vysokého sněhu.

Pan šéf vysunul dvě prkna a škvírou jsme vlezli dovnitř. Prý jdeme zjistit, zda a jak klíčí vysetá javorová semena.

Kde je mohli set, rozhlížel jsem se okolo, vždyť je tady samé borůvčí!

No ano, vyseli je do misek nakopaných rovnou do toho borůvčí, na štěstí zkusmo jenom na malou plochu. Klíčilo málokteré a žádný z těch nedomrlých semenáčků nevypadal na to, že by se mu chtělo růst.

Měl jsem si to jako nováček nechat pro sebe, ale poznamenal jsem, že se tomu ani moc nedivím.

Pan šéf mi nerozuměl, tak jsem zopakoval, že bych se divil, kdyby tady rostly.

„A co tam ty javory?“ ukázal naproti pod Orlík, k prameništi Slučího potoka, kde se mezi smrky daly rozeznat javory přibližně ve stejné nadmořské výšce s námi. Já jsem však neměl na mysli vysokou polohu.

„Výška nevadí, ale tomu javoru se nemůže líbit v této kyselé půdě, kde roste jen borůvka.“

Zamyslel se a pokýval. Druzí se nevyjádřili.

Víc jsme se k tomu nevraceli.

Chvíli mě mrzelo, že jsem si své rozumy nenechal pro sebe.

Později na to sami přišli. Skutečně, po letech tam není ani javůrek, celou oplocenku, i tu javorem osetou část, naplno ovládly nalétnuté břízy. Zaplaťpánbůh za ně, pomohly k růstu smrčkům, ty už je dohánějí a předhánějí.­ Je tu i sem tam nějaká jedlička. Jestli ten plot ještě pár let vydrží bránit vniknutí zvěře, možná i odrůstajících jedlí se tu někdy někdo dočká.

Pak mi ukázali celý okruh. Na mnoha místech jsme zastavovali, aby mě seznámili s tím, co kde je zajímavého, jak co pěstují, jak tady v horách řeší lesnické problémy. Bylo to pro mě nové a poučné. Názorově jsme se stále více sbližovali.

Když jsme mírným spádem sjížděli zpod Orlíku k jihu a najednou jsem uviděl v protějším svahu na Medvěďáku stát suché smrky a doleva se sklápět nekonečné mlaziny, jimiž jsme sem od Quinburku s Janou vystupovali, už jsem byl doma. Odtud dál jsem všechno důvěrně poznával.

Tak jsem absolutorium našeho okruhu toho dne složil – k­e své lítosti – b­ez Jany.

Potom už jsem tam vždycky jel jenom s ní.

 

I my jsme se naučili vnikat do oplocenky v suťové stráni na Staré hoře oním vchodem s „vytahovacími“ prkny. Dole sice míjíme u cesty pohodlný žebříkový „přelez“, ale tady se zas dobře parkuje.

Děvčata sem chodí na první borůvky, dozrávají tu nejdřív, to zjistila na jednom výletu se svými chlapy Janinka.

Mě zase zajímá úspěch lesní obnovy, a proto jsem tu i já spokojený. Smrčkům a jedličkám se pod ochranou břízek opravdu daří.

Při stavbě oplocenky to plošně vyšlo tak, že do ní zabrali i vrcholový kužel čisté suti. Vlastně čtvrtkužel, je to jen taková úzká, dolů se rozšiřující stráňka. Ale suť je to nefalšovaná, pustá, skoro bez života, obrácená kolmo proti polednímu slunci.

Sem chodím, abych viděl, jak se les ponechaný v klidu vypořádává v takřka sterilním kamení s nepřízní osudu, a ještě se rozpíná. Okrajové smrky sem z lesa vysílají plazivé přízemní větve a zakořeňují je mezi kameny do škvír, kde deště nashromáždily trochu prsti. Je to namáhavé a nesmírně pomalé, ale zaplať pánbůh za tu jejich schopnost, ze semene by se smrček v takové skalní poušti beze stínu neuchytil.

Aby se uchytil, k tomu však přece jedna cesta vede. A té jsem tady svědkem.

Názorně vidím, jak i v takové pusté hrůze připravuje podmínky lesu předvoj otužilých pionýrů. Jsou to jistě milióny březových semínek, co sednou každoročně na kameny a zapadnou do škvír. Jednou za čas jedno semínko v některé mezeře se špetkou naplavené organické hmoty vyklíčí. Pokud se semenáček udrží první léto naživu, má naději zakořenit. A když zakoření a začne doopravdy růst, začne kolem sebe a pod sebou vytvářet vlastní malé mikroklima. Ve stínu, který u břízy většinou za moc nestojí, a tady má cenu zlata, usadí se za přispění ptáků první keříčky borůvčí. I ty se spokojí s málem a brzy je z nich slušný kobereček. Jak bříza roste a rozpřahuje větve doširoka a ptáci na ně sedají, kobereček houstne a šíří se. V něm pak najdou smrčky z nalétnutých semen skoro ideální prostředí. Ve sporém stínu břízy se jim daří, dávají to znát svěží barvou jehličí a pravidelným, i když dosti pomalým růstem. Ale jinak než pomalu to tady nejde.

To všechno se dozvídám z přímého pozorování. Sedím nahoře, hřeju se na sporém sluníčku, Amor sedí v pozoru na vedlejším balvanu, připadá mi jako vlk na pozorovatelně, růžový jazyk mu visí z mordy a bystré oči sledují blízkou suť a vzdálený les, jestli se někde něco nešustne. Mě to zas tolik nezajímá. Já věnuju pozornost zárodkům lesa v holém kamení. Je to otevřená kniha, jen v ní číst.

„Hotový zázrak,“ špitnu.

Amor polkne, podívá se na mě, a když vidí, že se na nic nechystám, že klidně sedím a vše je při starém, zas už má jazyk venku, rychle psovsky dýchá, špicuje uši a hledí do dáli.

Inu, každý máme své zájmy i starosti.

Nejstarším ostrůvkům zeleného života v šedé pustině vévodí břízy nepříliš sličného vzrůstu. Tomu se nedivím, vítr, sníh a námraza nemůžou nechat křehké stromy nedotčené, zmrzačily je všechny. Ale to nic, bříza ulomenou větev nahradí několika novými a­ dál se rozprostírá nad svěřenými smrčky. Zatvrzele a ochranitelsky.

Tak si v té knize tady čtu slovo za slovem.

Ostrůvky postupně oživují kamennou pustinu. Po drobečcích z ní tu pustotu ukrajují.

Bude to k něčemu? Trvale?

Toho se tu nedočtu.

Asi ne. Troufám si tedy sám na vlastní pěst odhadovat: pravděpodobně tyto zelené oázy splaví do údolí další nápor lijavců, co přijde třeba za sto roků, třeba pozítří. Ale – n­ěkterá oáza možná i tamtu pohromu překoná. A později na sebe začne nabalovat nové oázy…

A třeba těch přeživších bude víc, časem se spojí a jednou doputuje smíšený patrový les od úpatí homole, kde už se sto let bezpečně zabydluje, až po sám vršek. Jestli ovšem příští záplava nebude záplavou tisíciletí. Protože vyhráno není nikdy, nevíš, co pořádný a hodně vytrvalý příval s tak nestabilní hromadou kamení nakonec udělá.

Bude se znovu začínat. Z ničeho.

Ale jistě se začne.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.11.2020 21:51:39dát kritice tiprevírník

Prostě to zkusili, to se občas stane každému, že udělá chybu, že si řekne, co kdyby náhodou. Taky se mi to už stalo. Třeba s bukem na holou paseku. Ale jen jednou.

17.11.2020 20:57:21dát kritice tipEvženie Brambůrková

Základy pro výsev jednotlivých dřevin se snad učí na lesnické škole. Dcera vystudovala zahradní a taková moudra poslouchám spoutu let. Ale je hlavní, že si na to přišli sami.

17.11.2020 11:51:33dát kritice tiprevírník

Tak dobře.

17.11.2020 11:40:55dát kritice tipblacksabbath

Jjjj....protáhnu si nohy a učím se číst ve větvích.........

16.11.2020 16:06:481 tipů dát kritice tiprevírník

Viď? Hlavně, jestli ti to k něčemu je.

16.11.2020 13:32:47dát kritice tipblacksabbath

s vyplazeným jazykem ( po vzoru Amorka) jsem četla a ani nedutala.....co já se všechno na stará kolena dozvídám....:-)))))...........*/*****

16.11.2020 11:58:26dát kritice tiprevírník

Umbratiko, tys mě mile zaskočila. Co já ti mám vykládat???

16.11.2020 11:24:16dát kritice tipUmbratica

Buk, jakožto klimaxová dřevila břízu dřív či později zlikviduje. Já už ale nemám věk, abych uvažovala o tom, co bude za deset nebo za patnáct let. Zatím uvažuji o tom, že budu břizu soustavně seřezávat jako bosaj. Dělám to u jednoho habru a ten stále žije. Habr ale může růst ve stínu. S břízou pod bukem to asi bude horší.

16.11.2020 11:17:14dát kritice tiprevírník

Um, tak to je velké dilema. Bříza s takovými kořeny jistě stojí za zachování a sledování dalšího vývoje. K té nutnosti jejího skácení kvůli buku mám námitku. Podle mnoha zkušeností z lesa vím, že buku (taky smrku a ještě víc jedli) se nejlíp daří právě pod břízami (nebo jeřáby, jívami či osikami), čili pod těmito krátkověkými stromovými průkopníky, v jejich stínu. Ony v mládí ten stín pro své zdraví a zdárný vývoj dokonce potřebují. Ovšem, jak to máš ve svém arboretku, jakou tam máš představu prostorového rozmístění druhů, do toho nevidím. Ale já bych s tím kácením přinejmenším nespěchal. Bříza buku neublíží. Tož tak.

16.11.2020 10:53:39dát kritice tiprevírník

Renato, jsem rád, že i pro tebe je růst stromů napínavý přírodní děj, včetně vztahů mezi různými druhy.

Luboši, pokouším se představit si tu tvou variantu ve skutečnosti, ale (snad naštěstí) mám v tom směru asi slabou představivost.

Ludmilo, a co ti lidi tam? Oni to tak opravdu nechávají? S tím jsem se ještě nesetkal. Jen na starých zbořeniskách se to vidí, tam roste bříza třeba z okapu, že.

16.11.2020 10:46:46dát kritice tipUmbratica

Dnes to bylo téma pro mě jako dělané. Část stromů ve svém arboretku jsem vypěstovala ze semen a z řízků. Ze semen hlavně vzácnější jedle, které nejsou k sehnání. Tntrodukované jedle ale klíčí velmi špatně.

S břízou mám právě v současnosti tuhle zkušenost:

Před deseti lety nás sousedi donutili pokácet dvě ohromné břízy. Jeden pařez se vykopal, druhý zůstal na místě a když už začal hnít, vyklíčilo na něm pár bříz. Jedna zůstala a má už asi dva metry, pařez hnije dál a bříza vytváří chůdové kořeny. Rodina mě přesvědčuje, ať nechám břízu žít, že to vypadá zajímavě, ale já ji budu muset pokácet kvůli okrasnému buku, který roste moc blízko.  Tip za tvůj pěstitelský příspěvek.

16.11.2020 10:14:25dát kritice tipAlegna

dobře se čte, co je psané s láskou***

schopnost břízy růst kdekoli mám každý den před očima, uchytila se jedna i v podlaze balkónu o patro níž našeho bytu, už je vysoká dvě poschodí

16.11.2020 10:14:161 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Asi je to dobre, ze jste si s Amorem chování rozdelili práve takhle. Kdyby tobe visel ruzový jazyk z pusy a sledoval jsi, co se kde sustne, pusobilo by to ponekud zvlástne. ;-)

16.11.2020 09:55:371 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Opravdu čteš v lese jako v knize. A ta kniha je hodně napínavá - který strom se prodere, který přežije...

16.11.2020 07:43:131 tipů dát kritice tiprevírník

Potěšilas mě, Ireno, tímto přirovnáním.

16.11.2020 07:39:561 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tvé oči, Jardo, jsou bystré právě tak jako Amorovy :-))



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.