Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 5/12
datum / id17.11.2020 / 513644Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno60x
počet tipů6
v oblíbených0x
Náš okruh 5/12

 

Jednou se nás tady – byla to vzácná shoda náhod – usadilo víc. Seděli jsme pod palčivým horským sluncem, nad kameny se slabě chvělo pochytané teplo a z hloubky sem stoupal monotónní šum, který jen zdůrazňoval léčivé ticho toho uzavřeného prostoru.

Nebylo úplně jisté, jestli to skrz tlumivé síto lesů až k nám stoupá hlas potoka, anebo nám jen v uších zní ticho té hlubiny, přiklopené tak malým výsekem nebe.

Seděli jsme ztracení uprostřed blízkých hor a byli maličcí a zakřiknutí – a­ nebylo nám to proti mysli. Poslušně a rádi jsme podléhali sváteční chvíli.

Jana si vzdychla, jaká škoda, že tolik nádhery okolo přichází nazmar, že je tady jen pro nás čtyři a nikdo jiný ji neocení.

„Proč toto nemůžou vidět všichni?“ meditovala, „proč o to nikdo jiný nestojí, víte to někdo? Proč je tak málo lidí, kteří bez takové krásy nemůžou žít? Proč to tak je?“

Proč, proč, pořád stejná otázka. Provází ji celým životem.

Jen na půl úst cosi zabručím, co ona už také zná a není třeba, abych se namáhal se slovy. Nechce se mi mluvit. Ale ona dál útočí: „Představte si, kdyby všichni lidi takovou krásu uměli ocenit, kdyby měli nutkání ji vyhledávat a kochat se jí, nebyl by svět lepší? Měl by pak někdo ještě chuť válčit, zabíjet, znásilňovat a dělat všecko to hnusné, čeho je svět plný?“

„Idealistko,“ konečně mě vyprovokovala a pohnul jsem líným jazykem, „tvá stará písnička.“

„Já vím, ale nebylo by to hezké?“

„Všichni lidi nemůžou být stejní, mamuško,“ vloží se do toho Taňulka, „mluvíš, jako bys to dávno nevěděla.“

„Máš pravdu. Jenže jedno mi to není.“

„Ani mně ne, ale to se nedá změnit. Já zas, na rozdíl od tebe, jsem ráda, že sem nechodí každý, lidi by všechnu krásu zkazili.“

„Myslíš?“

„A ne? Ať zůstane příroda aspoň tady taková, jaká je.“

Chvilku je ticho. Každý máme o čem přemýšlet.

„Ale stejně je ta příroda krásná, nemyslíš Taňulko, a ty Kláruško? Uznejte, jak láskyplně si s ní musel Bůh hrát, když ten svět tvořil.“

Klárka se beze slova probírá drsnou srstí na krku Amora, který si k ní přilehl. Mlčí, hledí do dálky, nedává najevo žádné hnutí mysli.

Úplně opačně, s nebývalou prudkostí, odpoví Táňa:

„Nemluv mi o bohu! Žádný bůh není!“

V tom svátečním rozpoložení to zazní tak hrozně, tak tvrdě, urputně, až ve mně všecko zatrne. Naši mírnou Taňulku nepoznávám.

„Ty vůbec v Boha nevěříš? Ani trošku?“ zeptá se nevzrušeně její maminka, jako by moc dobře nevěděla, jak to s ní je, sama ji vypravovala do života bez víry. Ale to ona jen potřebuje provokovat k diskusi na dané téma, ať se vyskytne jakékoliv, kdy a kdekoliv.

„Dej s tím pokoj, prosím tě,“ vmísím se, i když jsem původně nechtěl, „víš přece, co si Taňulka myslí, nech toho, ať se nehádáte. Je škoda kazit tu chvilku.“

Sám přesvědčený, že jsem bez víry, mně náboženské rozepře bezvěrců stále, i po tom, kdy jsem k takovému přesvědčení dospěl, zní nepříjemně, až drásavě.

„Ale já to chci slyšet od ní. Řekni nám Taňulenko, co si myslíš o Bohu.“

Táňa ví, že nic nového od ní nečeká ani ona, ani my, ale snaží se mamince vyjít vstříc, chtěla by jí nějak rozumně odpovědět. Proto se zamyslí, nespěchá s tím. Až po hodné chvíli řekne:

„Jestli si já mám nějak představit boha, tak pro mě je Bůh toto všechno.“ Širokým rozmachem obejme blízké hory – Medvěďák, Orlík, Quinburk, i Suchý vrch vzadu za ním – a­ všechny lesy a celou přírodu, jež nás v tom posvátném tichu obklopuje. Je to nanejvýš výmluvné gesto. Víc nám nepotřebuje sdělit, ani naznačit.

Chvilkové napětí, to očekávání, jak se vyjádří, ze mě spadlo. Skoro jsi mě dojala, holčičko moje.

Také Jana mě překvapí, tahle odpověď jí stačí, už nenaléhá. Asi i jí přijde líto dál narušovat tiché plynutí času. Tak krátkého. Tak posilujícího.

Tiše sedíme, nikdo nechce, aby ta chvíle skončila.

Ještě chvilenku, prosím…

 

Nevím, kolikrát jsme byli na Medvěďáku, ale z auta jsme vystupovali vždycky až po příjezdu k Černé zmiji nahoře pod sedlem.

Aha, tohle budu muset vysvětlit.

Byla to taková malá nevinná zmijka, černá jak čert, černější už být nemohla, ani černou klikatinu na hřbetě nešlo vidět. Zato měla veselou bílou kresbu kolem tlamičky, takový milý kukuč. Jenže to byla kamufláž, protože jak s tím krásně pomalovaným obličejíčkem proti nám ležela stočená v nízké trávě u cesty před oplocenkou, lomcovalo s ní šílené nepřátelství a dávala to jasně najevo: na každou blížící se ruku či nos (jistěže Amorův!) hrozitánsky zasyčela a prudce vystřelila. Vždycky naplano. Tomu jsme se smáli, a to ji strašně zlobilo.

Moc se nám líbila, ale my jí ne, a tak využila okamžiku naší nepozornosti, a když jsme se znovu podívali, už se její černý ocásek ztrácel v husté trávě pod plotem.

Na vrchol Medvědího vrchu tedy, abych se vrátil k věci, většinou jdeme od této horní skládky U Černé zmije. Také holky na borůvky.

Jana měla pravdu, borůvek tu byla toho roku hojnost, i pozdější léta. Do té doby, než úrodnou plantáž pohltily rychle se rozrůstající smrčky.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.11.2020 21:56:28dát kritice tiprevírník

To rozhodně ne. Dokonce to věřící ani neřekne, aby nebral boží jméno nadarmo, což je hřích.

17.11.2020 21:01:40dát kritice tipEvženie Brambůrková

Když řeknu: ,,Bože, to je krása!", nemusím být ještě kvůli tomu věřící. :-)

17.11.2020 16:14:53dát kritice tiprevírník

Díky, Ivi, tak se mi to přece podařilo . . . . . .  ?

17.11.2020 15:49:25dát kritice tipblacksabbath

Tiše sedíme, nikdo nechce, aby ta chvíle skončila. Ještě chvilenku, prosím…ať se mi usadí....to co se mi po přečtení honí hlavou.....*/**********************

17.11.2020 10:49:58dát kritice tiprevírník

Ludmilo, někdy myslím i taková trocha rozjímání není na škodu.

17.11.2020 10:47:37dát kritice tiprevírník

Renato, jste s Taňulkou hodně radikální, ale rozumět se vám dá. I mít takovou představu o Bohu je pro mě přijatelné.

17.11.2020 10:31:35dát kritice tipAlegna

tentokrát je to spíš duševní procházka, kochání a rozjímání, moc příjemné***

17.11.2020 10:19:48dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Souhlasím s Taňulkou, jak lidé zjistí, že je někde krásně, hned se tam hrnou davy a všechno zničí. Lepší je mít těch pár krás jen pro sebe. Taky věřím, že Bůh je všude kolem nás.

17.11.2020 09:33:401 tipů dát kritice tiprevírník

Vidím, že taky sis ji zamiloval na první pohled, Luboši. Ona byla opravdu roztomilá, i ve své zuřivosti.

Těší mě, Ireno, a děkuju.

17.11.2020 09:17:06dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hezký díl, Jardo, i s úvahami "o všehomíru"...

17.11.2020 09:07:471 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Veškrnovi versus plaz,

lidé – zvíře, jistá hráz,

pryč se zene zakrátko

načuřené háďátko.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.