Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Na západ je cesta trnitá
datum / id17.11.2020 / 513645Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno70x
počet tipů3
v oblíbených0x
Na západ je cesta trnitá

 Na západ je cesta trnitá VI.  (volné vyprávění životního zážitku))

 Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom kdo má či měl podobný problém. Při hledání jakékoliv práce jsem dostal doporučení na pana Hutku. Pozval mě do svého velkého domu a pozorně vyslechl náš příběh. Když jsem řekl, že jsem se vyuči jezdcem z povolání na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, zeptal se, zda bych chtěl tuto práci dělat, že má mezi trenéry na Torontském závodišti dobré známosti.

    “Neexistuje zda, ale kdy”. Byla má nadšená odpověď Pan Hutka  mě informoval, že tréninková sezóna začíná až za měsíc, a to v polovině ledna, že s prací mohu počítat. “Tak, to bychom měli jednu starost za sebou”, a usmál se na mě.

     “ Ten váš problém z dětmi je těžší oříšek. Mnoho let jsem pomáhal novým imigrantům ale jsem nyní obchodně natolik vytížen, že mi na to již času nezbývá, ale znám dva případy jež odešli bez dětí. Bohužel smutných, v jednom případě manželé čekali na dcerky dvojčata 9 let!” Když pan Hutka viděl, že jsem pobledl, poklepal mě po rameni a utěšil mě slovy.

      “Josefe, zákony se mění, toto je starší případ, ve vašem to může mít mnohem šťastnější konec. Dám vám telefon na právníka, který měl na celosvětové výstavě v Montrealu na starost ČSSR expozici. Měl podobný problém a určitěvám dá konkrétnější radu, jak postupovat”. 

*****

Chodil jsem ženušce naproti do práce o trochu dříve než skončila směnu, protože v restauraci se scházela početná parta Čechoslováků. Poslouchal jsem jednotlivé příběhy a žasnul, čím vším někteří jedinci museli projít. Cestou domů jsem vyprávěl o setkání s panem Hutkou, pochlubil jsem se přislíbenou prací a telefonem na právníka. O dlouhých devíti letech čekání na děti jsem raději mlčel.

Když jsem popisoval mou budoucí práci, Alenka na mě vytřeštila oči a řekla vyděšeně: “Vždyť jsi na koni neseděl snad 20 let!” Dal jsem jí pusu a s přehnanou jistotou jsem odpověděl: “Neseděl, ale nezapomněl, začínám sice až za měsíc, ale musím se na to dobře připravit. Je to pěkná dřina, od zítra začínám běhat”.

Druhý den jsem vytočil číslo právníka pana Halenára. Byl velice ochotný a domluvili jsme si schůzku. Pocházel z Bratislavy a ve funkci vedoucího EXPA ČSSR v Montrealu vycestoval s manželkou a dvěma syny. U své sestry nechal v opatrování tříletou dcerku. Byla to podmínka patřičných orgánů. Ze služební cesty se na Slovensko již nevrátil a zůstal s rodinou v Kanadě. S dcerou se setkali až za 22 let když již byla vdaná a měla rodinu.  Teprve jí byl vydám pas a sama mohla vycestovat do Kanada na setkání s rodiči a bratry. “A to jsem se osobně znal s Trudeau, Josefe, ani jeho přímluvy nebyly nic platné.  Vrátit jsem se nemohl, zničil bych život celé rodině”. Pan Halenár mi dal mnoho dobrých rad, a podobně jako pan Hutka, řekl, že mezinárodní zákony ohledně sloučení rodin se mění k lepšímu a že věří, že čas, kterým nás na ambasádě strašili, bude mnohem kratší.

****

Čas Vánoc se rychle přiblížil, lidé své domy zdobili barevnými světly, výkladní skříně blikaly stovkami malých světýlek. Našim chlapcům jsme poslali vánoční balíček. Každému brusle, nějaké oblečení a rodičům Alenky finanční hotovost.

Když jsme si při procházka městem prohlíželi vystavené zboží, od jedné výlohy se ženuška nemohla odtrhnout. Fascinoval ji kožešinová čepice z medvídka mýval.

      “Tak jdeme,” a táhl jsem ji za ruku do obchodu, „pojď si ji alespoň zkusit.

      “Ty ses zbláznil, viděl jsi co stojí”? Ale moc se nebránila.  Za čtvrt hodiny jsme vyšli z obchodu. Alenka s krásnou beranicí na hlavě a moc jí slušela a já měl radost, že ona má radost.

Vánoce jsme slavili s Janou a Jefem a silvestr jsme oslavili v restauraci Café La poix kde ženuška pracovala a určitě si dovedete představit, jaké bylo naše přání při půlnoční polibku

****

V polovině ledna, přestože stále ještě mrzlo, mě pan Hutka dovezl na dostihové závodiště za městem. Představil jednomu z trenérů koní a po pár otázkách jsem byl přijat. Nástup do zaměstnání byl stanoven na druhý den v sedm ráno. Budu tréninkový jezdec, neboli excelsis boy, nikoli cowboy. Prohlédli jsme si stáje a navštívili prodejnu koňských potřeb, kde jsem si na doporučení trenéra koupil dostihovou helmu, již mám na památku dodnes, a ve městě v prodejně použitého zboží jezdecké boty v překvapivě dobrém stavu.

Dopoledne se pracovalo čtyři hodiny a za tu dobu jsem seděl na hřbetě většinou osmi až deseti koním. Rozumět si s trenérem nebyl velký problém, u tohoto sportu se používá mezinárodní hantýrka. Po návratu s koněm ze cvalové dráhy ke stáji, byl již pro mne připraven další koník. Placen jsem byl 5 dolarů za každého.  Práce velice nebezpečná a neskutečná dřina.

Prvních několik dní mě trenér nechal jezdit jen čtyři koně. Přesto, že jsem měsíc běhal a cvičil, bolelo mě celé tělo a měl jsem mírnou svalovou horečku. 

Na tréninkové dráze byl skutečný cowboy, alespoň tak byl oblečen a na koni měl pravé cowboyské sedlo. Když jezdec nezvládl koně a ten s ním pelášil, co sílu a chuť měl, jezdec zdvihl ruku do výše což bylo znamení pro cowboye. Vyrazil na pískovou dráhu plný cvalem, aby měl patřičný náskok protože nezvladatelný kůň peláší 60 kilometrovou rychlostí. Když jej uprchlík míjel, cowboy jej chytil za uzdu a pomohl zastavit.

Když se trenér ujistil, že profesi ovládám,  posadil na krásnou tmavohnědou kobylku. Tréninkový plán byl jednoduchý, kráčeli jsme na opuštěnou oválnou pískovou dráhu velikosti fotbalového hřiště, obešli ji třikrát krokem a stejný počet klusem, to samé volným cvalem, poté opět krokem a hurá domů. Když jsem se vrátil ke stáji, všiml jsem si, že po mě personál pokukuje, trenér se usmíval a spokojeně poplácával kobylku po krku.

Krasavici, jak jsem si kobylku pokřtil, jsem jezdil každý den. ale jen na malém oválu. Asi po týdnu mě trenér poslal na velký okruh s přáním, abychom se volným cvalem proběhli na dva kilometry. V široké pískové dráze již kroužilo v různých rozestupech snad 40 koní. Krasavice k dráze odmítla jít krokem a nervózně poskakovala.  Když jsme na  dráze s klusu přešli do cvalu, mrška několikrát radostí vyhodila zadkem do vzduchu a hodlala se proběhnoutdle svého plánu. Rád při práci s koňmi mluvím, a tak jsem spustil česky.

    „Uklidni se děvče, se mnou ještě žádný kůň neutekl, takže ani tobě se to nepodaří.“ Jako by mi rozuměla a řekla si tak uvidíme kdo z koho,  skousla udidlo zuby a já v otěžích zaznamenal obrovský tah. Jako ve všech profesích je i zde důležitá zkušenost. Opřel jsem otěže o její krk a střídavě povoloval a přitahoval. Přijala moji hru a cválali jsme rychlostí, kterou si trener přál, ale lehké to nebylo. 

Udržet koně při tempu jak si trener přeje a v každé ruce držet dvacet i více kilo, být zapřený v sedle, kdy ve stehnech se ozývá bodavá bolest, věřte mi, nejsem sám, kdy jezdec vyhlíží toužebně metu, kde tu potvoru konečnězastaví a bude si moci vydechnout. Není mnoho takových koní, ale jsou. Dokáží z jezdce za pár minut udělatvysílenou trosku a pokud to nezvládne, zvedne ruku a cowboy má práci a jezdec ostudu.  

Po návratu z cvalové dráhy mě trenér potřásl rukou a jeho syn který byl takéjezdec a žokej vrtěl nechápavě hlavou a plácal mě po zádech. S mou bídnou angličtinou jsem se dozvěděl, že ve velké cvalové dráze s každým utekla a kovboj měl práci. Po pár týdnech jsem krasavici udržel jednou rukou, když si trochu zalžu. Asi se do mě zamilovala.

****

Z rodné země v korespondenci nepřicházely ohledně dětí žádné pozitivnízprávy. Po dohodě s mou sestrou jsem poslal notářem zplnomocnění, aby mě v jednání s úřady v Praze mohla zastupovat. Navštívila Kanadskou ambasádu,pasové oddělení a použila telefon na ministerstvo zahraničních věci. Nic, všudese k ní otáčeli zády. Napsal jsem dopis prezidentu Husákovi. Nepřišla žádnáodpověď. Napsal jsem na Červený kříž. Ti odepsali, že bohužel nemohou pomoci a můžeme být rádi, že víme, kde děti máme. Jsou stovky rodičů kteří ani neví, kde jejich děti jsou.

S přicházejícím jarem mě sestra informovala,, že se díky několika návštěvám ministerstva zahraničních věcí se seznámila s jedním zaměstnancem, jenž jí poradil, aby napsal dopis na sekretariát komunistické strany a adresoval jej Husákovi, to že čte. Dopisy adresované prezidentovi nečte. Dopis jsem napsal. Nevím, zdali Husák dopis četl, ale agent z ministerstva sestře ukázal kopii mého dopisu v němž byly červeně označeny některé mé věty.  Domnívám se, nemám na to důkaz, agent se s mou sestrou scházel určitě pracovně i když sestra si myslel, že našla přítele, který nám může v záležitosti dětí hodně pomoci.


Z práce na závodišti jsem byl před polednem doma. S příchodem teplých dnů jsem při procházkách městem pozoroval myče oken, sedící na malinkém prkénku v závratné výšce uprostřed skleněného mrakodrapu. 

Netrvalo dlouho a nápad byl zrozen. Budu mýt okna, určitě vydělám víc než na závodišti. Když jsem nápad ohlásil nadšeně Janě našemu andělu strážnému, vrtěla nechápavě hlavou, ale já jí vysvětlit, že jsem horolezec, že se výšek nebojím. Pomohla najít adresu jednou podniku, který se mytím oken zabývá. Potřeboval jsem překladatele. Janu jsem již nechtěl obtěžovat a tak jsem přemluvil k této akci Libora, druhého kuchaře v restauraci, kde pracovala Alenka.

Šéfem firmy jsme byli vlídně přijati, bylo vidět že stále na tuto práci najímají.Libor pronesl delší řeč. Já bezchybně předvedl, jak se zařízení na spouštění po laně používá.

 Další zkouškou jsem bohužel neprošel, přestože se zdála jednoduchá. Šéf namočil v umyvadle jakousi trubku potaženou chlupatou látkovou s krátkou rukojetí, namočil velké okno v kanceláři a podal mi gumovou stěrku. 

 Přiložil jsem stěrku v horním rohu okna a zvolna táhl k druhému okraji. Šéf mi vzal stěrku z ruky a ladnými tahy bez zastavení setřel celé okno. Něco napsal na papírek a podal Liborovi. Potřásli jsme si rukama a opustili kancelář.

Na ulici jsem se od Libora dozvěděl, že se mám vrátit, až se naučím mýt okna. Ukázal papírek s adresou firmy, která prý mě určitě přijme, ale nemáme říkat, že nás posla. Vykročili jsme k další firmě. Přijali mne. Nástup v sedm v pondělí ráno. Já měl velkou radost, a tak jsem pozval překladatele na pivo. Libor již byl v Torontu pět let a vybral podnik s názvem Zanzibar, protože se tam svlékají holky. 

Informoval jsem trenera, že jsem sehnal práci na plný úvazek a že bohužel končím. Viděl jsem že jej můj odchod mrzí, ale věděl o mých trampotách s dětmi a neměl námitky.  S personálem jsem se rozloučil a slíbil, že se občas na ně přijdu podívat. S Krasavici jsem se loučil déle a dostala ode mne na pusu na čumák.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.11.2020 02:02:20dát kritice tipJosef František

Nebyli jsme informovaní, měli jsme růžové brýle o životě na západě. Jedna velice důležitá věc je společenský život a ten je zde nulový a je velmi ovlivněn stárnutím.

Před 30 lety se konaly české taneční zábavy, ve velkém počtu jsme se scházeli o víkendech v přírodě. Dnes se sejdeme 1 x za rok a je nás poskrovnu. V naší zlaté kleci jak nazývám náš dům si přes plot se sousedy zamáváme na pozdrav a tím to končí.  Při odpoledních procházkách s pejskem si popovídáme, v tomto jsou Kanaďané velice přátelští ale tím to také končí. Odchodem z rodné vlasti se něco získá ale hodně ztratí. 
17.11.2020 15:05:491 tipů dát kritice tipK3

Rád jsem si přečetl. Těžko si asi zvykat v jiném státě, ale za mlada to jde určitě líp. Neumím si představit nechat dětí a jít napřed, třeba o pár týdnů. To bych asi nedokázal. Muselo to být těžké. 

17.11.2020 11:31:211 tipů dát kritice tipBystroočko

Takéto písanie sa mi páči.

17.11.2020 09:52:101 tipů dát kritice tipJosef František

Goro, díky za pochvalu. Pan Škvorecký když obdržel od studenta spisovatelství pětistránkovou povídku, tak jej požádal aby to skrátil na dvě stránky. A to je šichta. 

17.11.2020 08:58:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

To je, Josefe, jiná káva než první část, upraveno, opraveno :-), zajímavé vyprávění. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.