Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pro vzduch by si korálek vrtal
datum / id17.11.2020 / 513665Vytisknout |
autorUchoNaKoleji-
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno83x
počet tipů1
v oblíbených0x
Pro vzduch by si korálek vrtal

 

 

Nočním pralesem znějí bubny. Mohutné, vzdálené. Tlusté tóny občas přehluší střízlík hned před námi. Kmen, skoro jedna rodina, tancuje. V přestávkách usedají k ohni. Poslouchají vzdálené noviny. Pojídají před týdnem rozžvýkané ovoce. Jsou mírně opilí. Hodně šťastní. A to je to nejpodstatnější. Žít šťastný život je nejmoudřejší odpovědí na otázky po smyslu vlastní existence. Šťastný se ani po smyslu neptá. Jedině šaman, když sní moc houbiček a chytne ho psotník. Žít šťastně je prostá podstata. Jedině snad? K životu rodu je také hodně důležité, aby každá žena měla kolem těla proudy lesklých korálků. 

Rodina má zvoleného náčelníka. V rozhodování kmene má vždy první slovo a v případech, jenom v případech většinové nejednoty má i slovo poslední. Tahle slova jsou všechny náčelníkovy výsady z jeho pozice politické funkce. Je stejně bohatý jako umírající stařena nebo zmrzačený lovec. Z pečeného prasete si ukrojí až poslední. 

Právě si tlupa sedla na levhartí kožky. Nastal čas politické diskuze. Kdo zítra zaseje. Určují lovce na výpravu. Kam se půjde. Jeden nový pár potřebuje chýši. Stanovuje se, kolik stavbařů je zapotřebí. Až konečně přichází na přetřes zahraniční politika.

„Slyšíte?“ ukáže do vzduchu náčelník.

„Belgičani přirazili k břehu, náčelníku.“

„Jsem zvědavý, jak vypadá belgický král! Prý ho uvidím, jako když se na sebe podívám. Hezká hračka, tyhle zrcátka,“ zvedne před sebe obdélník v bronzovém rámu.

„Je dobré vidět, jak moc jsem ošklivý!“

„Zvlášť když máš moc pěknou ženu, náčelníku,“ popíchne Horác kamaráda. Všichni se řehtají, nejvíc dobíraný.

„Ovšem nejlepší jsou belgický nože! Kam se hrabe každý kov v Africe…“

„Především opracování, Horáci. I zasazení do dřeva je mistrovský,“ přemýšlí Zruč nad svou schopností zasadit ostří do bezpečné rukojeti.

„Náš Zruč nakonec bude první pro obchody s belgickým královstvím,“ plácne druh druha do zad.

„Chtěl bys mít podobnýho zbrojmistra u nás?“

„Ani ne, Horáci. Slyšel jsem, že obrovské chýše dělají hluk, až každý kolouch uteče. Vypouštějí oblaka kouře. Během chvilky oblaka dusivá zatemní den. Během chvilky dýmu, jako z našeho tisíce obědů. Smrdí nad krajem. Smrdí, přesto se nenajíš. Lidi uvnitř zavřený, nevidí svý děti. Zavřený v údolí poklicí na polívku. Představuju si údolí našeho Konga. Lovci sípají. Nemohou dýchat. Kašlou krev. I batolata kašlou krev. Ďábelská chýše. A uvnitř je zavřený onen zbrojmistr. Poroučí všem. Nikdo ho nevidí. Jenom za tmy se trousí dovnitř. Za tmy ven.“

„Vyděsil jsi naše děcka!“ smějí se všichni. „Vyprávíš strašnější pohádku, než je ta o hyeně a červené Akarkule.“

„Zruč věří Masajům, náčelníku,“ hlesla žena, rýpající klackem do pečeného masa.

„Blbým válečníkům nemůžeš věřit. Vždyť místo štěstí, kvašení ovoce… válčí! Zabíjejí. Kradou kozy. Šílenci! Masaje nechci vidět ani zdálky, natož si s ním povídat! Polívku vařit. Děkuji, ne!“

„Tak, tak. Zlé od nás pryč!“ zamumlají všichni. Snad i děti od prsů.

„Proč se rmoutíme? Královská loď přistála. Do týdne zde máme přátele z Belgického království. Přinesou slova přímo od krále. Budeme měnit. Kšeftovat! Se děsně těším! Zase je napálíme. Posledně, pamatujete?“ Všichni bodří se uvolněně řehní. Jen jeden má kamenná ústa.

„Náčelníku, co vyměníš tentokrát?“

„Prodám vzduch!“ Celý rod se neudrží a válí se v prachu. Muzikant zabubnuje. Jedni vstávají, tančí kolem ohně. Jiní své druhy buší do prsou, jako když katolický kněz vyzve ovečky k vzájemnému obejmutí. „Mír s tebou.“ „I s tebou, bratře!“ Rána do prsou není tolik příjemná, ale je důrazná. Málokdy je falešná. Málokdy je pokrytecká. Jsem zde a na moji sílu se můžeš spolehnout. Inu, barbaři. Barbaři!

„Posledně jsme za tohle všechno dali půdu. Blázni! Kdo kdy měl kus země? Země patří všem. Jak se může prodávat něco, co je všech? A proč si kupují něco, co už mají? Minule přišli, po zemi chodili. Kdyby chtěli, klidně mohli i něco vypěstovat! Místa je. Kdybychom měli všechno kypřit. Zaset. Vyplevelit a sklidit? Museli bychom mít o tisíce rukou víc. Stejně bychom každý den ohnutí chodili. Většinu dne sdírali sami sebe. Kdo by chtěl? A k čemu? Je rozumný a přirozený, že půda je všech! A je hloupý ten, kdo to neví a chce ji koupit za korálky!“

„Horáci, hezky jsi lidovou půdu shrnul. Prodáš jí několik věder, jak tě znám.“

„Korálky. Dostaneme další korálky? Podívejte, jsou krásný. Jsme nekrásnější kmen mezi řekami.“

„Belgický král jistě posílá kupce s drahýma i užitečnýma věcma.“

„Kmen by se neměl radovat! Temně duní bubny…“

„Zruči, kuš! Zítra přijde bouřka.“

„Temná se nese zvěst. Od krále Leopolda do našeho kraje přirazili. Budeme korálky proklínat. Obchod se zemí pod našima nohama se nám vymstí!“

„Náš rozumbrada zase sýčkuje. Pozor, lev! Hroch vedle rybářské pramice. Nevidíš pěknou lví kůži? Odehnané krokodýly? I kdyby chtěli do Belgie naši zem přepravit, vykopou jámu na skálu. Aťsi! Zde v pralese zaroste dřív, než narozený chlapec napne luk. Řekni sám, Zruči, kolik hlíny dáš do loďky a přeplavíš s ní řeku?“

„Moc ne.“

„A na moři jsou vlny. Tuhle se jeden našinec přes United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland vrátil z Ameriky. Povídal, na moři. Za bouřky. Za menší bouřky, než jsou u nás v období dešťů. Za obyčejné bouřky se moře zblázní. Vzpění se do vln větších, než nejvyšší strom v našem pralese. Všichni jsme blili chudou polívku. A jak jsme byli jeden na druhým, měli jsme tu polívku až po kotníky. To vám byly vlny, že i běloši zežloutli a my měli radost… Dál už jeho vyprávění není pro naši věc důležitý.“

„Naopak…“

„Prostě jejich lodě, i kdyby byly sebevětší, moc půdy neodvezou. Jen kdyby ji měli ve svých telatech nosit. Půjdou jednou a padnou v půlce cesty. Pobodaní komárem…“

A tu děti kmene, opilé děti, neb pojedly už moc nakvašeného ovoce, najednou omdlévaly. Padaly na huby. Velmi dobře předváděly bledé muže. Nemusely malátnou malárii hrát. Alkohol byl dobrý režisér. A kolem propuklo kmenové veselí. Dlouhé veselí se medově táhlo. Jen velmi pozvolna se vytrácelo. To se mistrné pády projevovaly na tvářích herců. Jeden po druhém přestávaly. Mírně popotahovaly, jako když se včely poplaší, hučely. Klidnily se, až všechny utichly. Jen temné dunění hrálo tichou poštu.

            „Co když nás na koupenou zem už nikdy nepustí?“

            „Jak dlouho musíš jít, abys přišel do nejbližší vesnice?“

            „Den a půl beze spánku.“

            „V pralese klidně neuvidíš lovce na krok od tebe. Nedokážeš nikomu zabránit, aby přišel, kam se mu zlíbí. A zase nezpozorovanej odejde, kdy se lovci zlíbí. Zde, a ani týden cesty jinde. Každý může jít a jít. I Zruč! Pokud máš sílu a chceš…“

            „Do chýše vejít pokaždé nemůžu.“ Tahle poznámka zase uvolnila veselí. Jen děti nechápavě hleděly na dospělé.

            „Když si s ženami hrajeme? To se soustředíme. Aby nesplasklo frufru.“

„Frufru. Frufru…“ opakovaly děti sprosté slovo.

„Možná by nás rozptyloval zírající Zruč. Ovšem, jestli chceš, můžeme voyeurství vyzkoušet.“

            „Cože?“

            „Voyeurství. Prostě tě necháme zírat, Zruči!“

            Kmen se opět bavil. I děti se smály. Některé už věděly. I batolata se smála, aby nevypadala malá.

            „Vím, že jsi nás jako dítě několikrát pozoroval. Na poli, u řeky, v pralese. Já tě dobře viděl!“ A zase se všichni tlemí. Chechtá se i Zruč. Když víte, že nikdo nechce na váš úkor získat výhody, přestane i sranda z někoho být bolestivá. Jen se musíte v takové společnosti narodit. Žít od dospělosti nestačí. I proto je pro ně vlastnictví půdy nepochopitelné. Vyžaduje extrémně abstraktní myšlení, které si Evropan nedokáže představit. Neboť žije na území, které mu dlouho nepatří. Nebo patří mezi příkrou menšinu, které kousek patří. Těm, co nepatří, se nepatří chodit na půdu těm, co jim půda patří. Vlastníci nechtějí, ba už nikdy nepřipustí, aby půda patřila všem. Neboť vlastníci půdy si nechtějí kupovat vzduch, čistou vodu, čistou zemi, kterou jejich výrobní haly zaneřádily v místech, kde žijí ti, co jim půda nepatří. Evropanovi je… alespoň v době popisované bylo vlastní… ba byl mu stav věcí přirozený jako soulož nebo narození. Dnes, co měli kdysi jenom Evropané (zákazy pohybu, smog, otrávené řeky), už mají lidi ze všech kontinentů. Pokrok nikdo nezastaví. Lidský blahobyt se nezadržitelně šířil zeměkoulí. Ovšem v popisované době… v deštném lese… na posledním necivilizovaném území černých kmenů dokázal jenom Zruč dost abstraktně uvažovat. Předběhl svou dobu. Blázen!

            Dosmáli se.

            „Náčelníku, nepopíráš tedy, že tvá chýše je území, na které nemohu vždy vejít?“

            „Občas. Ale nevlastním ji. Klidně si je prohodíme.“

            „Co když naše zem je pro belgickýho krále tvá chýše…!“

„Proč by někdo chtěl velikou chýši, blázníš…“

„Bláta na vymazání, nesmysl…“

„… Než by jeden z chýše vyšel, už by ho nohy bolely…“

„A my…“ pokračoval Zruč, tentokrát bez úsměvu, „jsme ji už prohodili – vyměnili. Slyšíte bubny. Přirazily obrovské lodě. A menší obrovské lodě, celé z ostří nože. Belgickýho nože! Dýmají… Podobají se masajskému vyprávění o válce. Malé lodě doslova letí proti proudu Konga. Budou u nás dřív, než čekáme. Ke spaní si nachystejme luk a šípy. Zabalím si cestovní vak. Možná celý kmen by se měl skrýt…“

            „Neděs děti stádem slonů, Zruči! Divoké slonice uslyšíš na několik minut daleko. Stačíme se ukrýt za stromy, na skalkách.“

            „Varoval jsem. Nabádám k opatrnosti. Ale před rodem hlavu kloním.“

            „Představte si stěnu chýše kolem celé země. Kdo je postaví? Za jak dlouho? V pralese. Bílí ňoumové, co nepoznají stopy kozy? Slaboši, co umírají na zabzučení komára!“

A v lidech zase propuklo veselí a radost z ohně. Z opilých hvězd.

            „Blázni! Mluví o zvěři, trávě tou jejich hatmatilkou. Bledí vědci. Pšenice je nezajímá, ale nad bezcennou trávou jásají. Suší ji, lisujou. Pominutí víc než šaman, když kouří rulík. Jsou snad zhulení? ‚Nový objev!‘ přeložili mi. Trávu vidím každý den několikrát. Odmala. K ničemu! Možná dvakrát jsem si s ní utřel zadek. Z vědců nejde strach. Zato prdel s nimi je macatá. Nikdy jsme se tolik nenasmáli. Prdel je s nima hezky plná, i když jalová!“

            „Náčelník má pravdu, náčelníku.“ Jenom v Horácovi se občas a právě zablýskla evropská morálka. „Náčelníku, byli s nimi i šamani. S korálky rozdávali bůžka na klacku. Prý se máme k němu obracet a prosit, když něco potřebujeme. Mniši. Uctivě tiskli rty na chlapovu roušku. Svatí muži s mužem. Semenem mrhají. Zpovědníci Leopolda Druhýho. Jestlipak mají i prvního? Proč není první, prvním Belgičanem? Ale co nám do království. Jen navrhuju… Uděláme jim radost. Nakloníme si je… Inu, proč bychom necucali chlapíkovi roušku? Na čas návštěvy. Šaman si rád odpočine…“

            „Navrhuješ borcovi šulina ocumlávat? Proč ne? Když mnichům uděláme dobře, dobře se naše obchody pohnou. Prodáme jim vodu Konga! Slyšíte? Vodu řeky jim prodám za…“

            „Za korálky. Náhrdelníky. A zrcadla! Hodně zrcadel!“ žadonily manželky a dcery.

            „To víte, že jo! Hlavně pořádně vystrčte brady, ženský! Ať nám neděláte ostudu, jestli nás zase budou měřit. Jsme kvalitní kmen, soukmenovci. Na uši navlečte těžký šperky! Vaše lalůčky se stanou echt germánské. Slíbili i medvědí kožichy. Jsem zvědavý. Medvěd je prý mocný co náš lev! Ba i víc. Příště. Za dalšího veselí se posadíme kolem ohně a naše zadky…“

            „Před hemeroidy ochrání…“ přidali mnozí se smíchem.

            „Nejmocnější predátor ledové země. Na hemeroidy máme kůži z predátora, kterýho by ani Arnold Schwarzenegger nezabil!“

 

Ještě několik hodin pozvolna umlkala zábava kmene. Mnozí neměli dost. Dál se opíjeli budoucími obchody. Opíjeli se natráveným ovocem, aby unavení padli, a opíjeli se hvězdným prostorem nad stromy. Až poslední slova mumlal náčelník jenom pro sebe.

            „Prodám jim vodu Konga! Úplně je vidím. Stěhují řeku do Belgie. Jenže voda stále přitíká. Nová a nová. Belgické království je celý pod vodou. Až po holandský hráze, ale Kongo neumdlévá. Snaží se, aby koryto zůstalo prázdné. Abychom neměli kde lovit ryby. Nemohli se plavit k dalším rodům. Abychom se nemohli napít v období sucha. Jenže vody je nechutně moc. Postaví válečníky kolem břehů. Vylidní celou Belgii na holandský hráze, a stejně si zde rybaříme co dřív. Prodali jsme vodu, ale je zde pro všechny stále. Jsou snad něčí hvězdy? Parcelují Měsíc? Králův Malý princ hlídá beránka. Druhý beránek, třetí beránek, čtvrtý…“ A zůstalo nad táborem bubenické ticho. Konečně všichni spali spánkem spravedlivým.

 

            Druhý den je ze snů vytrhli hosté.

            „Vstávejte, lenošní povaleči. Vaši páni si přišli pro své investice. Samo sebou v zastoupení Leopolda Druhého. Jestli chcete dál využívat pohostinství našeho krále. Pěstovat si žvanec na naší zemi. Jíst ovoce z našich stromů. Lovit zvěř v našich honitbách. Jestli chcete povolenku na lov ryb, musíte makat! Jste snad prasata v žitě? Naše Veličenstvo nás také pověřilo k vybírání vodného a stočného…“

            „Á, už jste dorazili,“ protahuje se ospale náčelník. „Brzo. Nečekali jsme… Jen Zruč… Nemáme nic nachystaný. Dejte nám chvilku. Připravíme vám ovoce. Narychlo. Skromné, co najdeme v okolí. Možná se najde zbytek včerejší pečínky. Měli jsme v noci prase bradavičnatý. Nožky a ocásek snad zůstaly. Nic honosnýho. Prozatím, ale do večera připravíme přivítání s veškerým bohatstvím naší země.“

            „Belgické země! Možná vám dovolíme hostinu připravit. Ale hosté nejsme my, ale vy!“

            „Co, prosím?“

            „Včera jste sežrali belgické prase!“

            „O belgickým praseti nic nevím. Prase, který jsme opekli, bylo prase pralesní. Patřilo lesu. I my patříme lesu.“

„Omyl! Jste poddanými belgického krále. Patříte našemu Veličenstvu!“

„My? Tady v džungli? Jste směšní víc než minule. To mi připomnělo, vyměním řeku za medvědí kůže. Můžete všechnu vodu z koryta vzít s sebou do Belgie. A jestli na lodě naložíte hlínu, však patří králi. Jsem, jsme pro.“

            „Královská hlína zůstane na místě, kde leží! Prase možná patřilo pralesu a prales zemi. Ale půda je belgická. Tedy prales patří království. A i prase je královo! Ani řeku nemůžete za kožky směnit. Vyčiníme vše živé v louhu. V louhu se lekne, leskne hladina… Řeka teče po belgické zemi, proto je Kongo se všemi přítoky Leopolda Druhýho.“

            „Je snad i vzduch váš?“

            „Ano, je!“

            „Pomátli jste se?“

            „Pokud vzduch je nad půdou krále, je vzduch králův… Kupodivu se za něj nikde nic nevybírá. Ani se nehlídá, jestli někdo neprávem dýchá! Zatím. Věřím, že jednou nastanou vyspělý časy! Globální časy, až se vzduch bude po barelech prodávat. Barely lůze. Bohatým vzdoušek nad pláží v Honolulu nebo jiných rájích. Ráj jenom pro krále a šlechtice!“

            „Kolik vás připlulo, že chcete celou řeku i prales? Blbost. Každý si může lovit, kde se mu zlíbí. Každá žena, každý muž mého kmene. Všech kmenů. Dokonce i vy můžete s udicí…“

            „My jediní můžeme kdykoliv. Král nás pověřil správou zaostalých divochů. Přinášíme civilizaci! Přinášíme pokrok do džungle. Třeba zde, vidíte razítko?“

„Jé!“ zahučí svorný údiv.

„Razítko znamená civilizaci! My udělíme povolení, kdo může udici v řekách nahodit. Zatím povolení dostanou všichni z rodu Jidášova. Později především ti, co mažou. Chudým bělochům k bohatství pomůžou. Když už jsme zde…“

            „Jsi směšný!“

            „Ano. Mnoho lidí mi říkalo, že mám smysl pro humor.“

            „Smysl pro humor má náš Zruč. Ba celý rod zde. Ty jsi jen k smíchu.“

            „Zatím tvou drzost přejdu. Usnadníš mi hodně práce, když se staneš náčelníkem Jidášů! Pomůžeš mi půl úrody vybírat od tvých, našich, královských negrů. A já ti povolím rybaření. Dohlídneš na vysázení kaučukovníků a můžeš jít i na čekanou. To koukáš, jakou výsadu máš, zničehonic… Pokud pomůžeš s pěstováním a sběrem latexu. Dám ti právo honební…“

            „Nikdy! I kdybych chtěl, a pomáhal ti, a poroučel, nikdo nebude dělat třikrát tolik, co dnes! Jsme lidi! Chceme žít! Nikdo nechce jenom hřbet ohýbat! Kam by se poděla lidská radost? Smích dcer a zábava synů?“

            „Pro mne za mne. Jestli chtějí, můžou si otroci na pole děcka vzít. V ošatce. Vtipy při práci? No, jestli zbude nálada. Smějte se. Proč ne?“

            „Jakpak nás donutíš? Nás je stokrát víc! Smeteme několik běloušů do Konga! Ani se nezadýcháme!“

            „Nenech se mást, milý náčelníku. Negři, co s námi přišli, jsou naši dobří Jidáši. Naverbovali jsme je po toku níž! Jak jsme minule s tebou obchodovali. Korálky nosíš. Zemi jsi vyměnil!“

            „Stále je nás třicetkrát víc! Horáci, svolej všechny lovce. Musíme návštěvníky vyprovodit, hodně daleko!“

            „Ty hubo proradná. Já tě naučím čestnýmu vystupování. Obchody se v civilizovaných zemích dodržují. Barbarská lůzo! Říkáš si o to!“ Praští náčelníka jílcem šavle do oteklé, negerské huby. Zvíře plive krev a zuby. Sotva se trochu vzpamatuje, dostává další ránu. Nos se mu zlomí po větru. Ale na lovu není. Je ulovený. Další úder a další zuby padají na půdu předků. Jeho děda i bába šli bezzubí do hrobu. I on se předčasně sklání. Ohýbá se. Poslední rána. Poslední stolička do pralesa.

            „Už běžím, náčelníku. Vydrž!“

            „Nemám šádný šuby. Čím sním mašo?“

            „Neboj! Ty už maso na talíř nedostaneš. A kaši? Kaši si ještě rozmyslím!“

            Na okraji neproniknutelné zeleně se začalo srocovat kmenové shromáždění. Kmínky to jsou černé. Panenky černé v bělmu. Mají svobodu na krajíčku, aniž vědí. Během několika vteřin mohou zmizet za černým čelem. Útok? Útěk! Pryč… Skryjí se. Nechají bílé, ať si září pralesem.

            „Počkejte na můj povel!“ vycítí napětí šlechtic, každým coulem bez citu. Opakovačky cvaknou. Muži zakleknou.

            „Lehají si! Klečí! Bojí se! Běloši se vzdávají! Nejsou až tolik blbí. Jdeme! Vyženeme je!“ Rozejdou se směrem k bílým a černým Jidášům.

„Pal!“ vyštěkl a maxim ukrytý v lodi začal kousat. Prý pes, co štěká… Maxim z negrů vykusuje pletence svalstva. Primitivní padají jako prales pod tíhou bílé nohy. Padají do prachu budoucích dolů kobaltu a diamantů. Kácejí se do otrávené řeky. Černoušci umírali ve jménu pokroku, za iPady a blahobytí lidstva. Negři koseni, obrátili se na jinou víru přežití. Prchají do zelené tmy. A za sto let možná prchnou do modré Evropy. Potomci těch, co neutíkali, a potomci těch, co stejně neutečou. Pouze mrtví zůstanou.

„Dost!“ Maxim a pušky umlknou. Jenom rozžhavený kov mašinkvéru praská. Ocel mění rozměry. A Kongo bylo poprvé pokřtěno zbraní hromadného zabíjení.

„Zavolej je! Zavolej těch několik, co dokázali za stíny se schovat! Vím, že se chvějí za prvním listím,“ přikáže šlechtic. „Ať přijdou bezbranní! Nechám je žít, živořit. Potřebuju je. Dohodneme se!“

„Zavolej si je sám!“

„Mne neposlechnou. Neuvěří mi.“

„Právě!“

„Strhněte mu nehet z palce. Ať změní názor. Dokud nebude největší chýše až po strop plná zlata… sakra, asi jsem v minulosti. S tím zlatem nahlížím do jinýho příběhu, civilizování. Mexico City… Kurva, Bože, náčelníku, zavolej je!“ Negr začal líbat chlápka roztaženýho na prknech. Slintal na roušku. Projev nebyl vášnivý, ale panický. Panická líbačka. Zoufalejší posledního líbnutí chlapce, který dostává kopačky. V očekávání nezvládnutelné bolesti.

Kleště sevřely nepěstěný nehet. A než se stačil černoušek připravit… už mu rohovina sjížděla z lůžka.

 „Já nemám city. Nebudeš schopný ani kňučet, jak ti teror vyrazí dech…“

„Zavolám, zavolám, prosím!“

„No vida! Jednou možná místo odtržení nehtu dostaneš třicet stříbrných. Co je asi lepší? Hádej, poskoku!“

„Zlatý voči! Určitě stříbrný. Snad nejsou horší než vyražený zuby a odhalený maso lůžka.“

„Dělej!“

„Hned, jen co naberu sílu…“

„Strhněte ukazovák!“

„Vraťte se, nebo mne zabijí!“ Náčelník vyzval ty, kteří se dokázali skrýt v pralese, před olověným pozdravem od maxima.

„Nahlas!“

„Nikomu neublíží. Slíbili to! Vraťte se!“ Nikdo se neobjevuje. Jen ptáci, kteří se po kulometu vrátili, zase panicky vyletěli vysoko, až do modrých polí.

„Znova!“

„Zabije mne, jestli nepřijdete!“ Tu se pozvolna objevovala noha. Jinde ruka. I jedno odvážné čelo vykouklo z křoví.

„Jen blíž! Blíž, Afroameričani, nadělám z vás africké negry,“ mumlal si šlechtic pro sebe a navázal hlasem zvučných lidí.

„Kdo bude první u ohniště, nebude litovat! Chystám odměnu.“ Difúzní pohyb domorodců. Pohyb pozvolně rozptylný přešel v přímočarý. Možná naposledy. Na dlouhou dobu naposledy jsou rodem. Následuje už jen rozptylující se a paradoxně i houstnoucí kal Konga.

 

První rýpal do popela Zruč.

„Hodnej negr!“

„Já hodně hodnej negr, náčelníku!“

„Dokud rod nezvolil jinýho, jsem náčelníkem já, Zruči!“

„Ne! Náčelník je běloch se šavličkou!“

„Slyšíte? Kdo je váš moudrý? Každýho, kdo se neprávem povyšuje nad každýho, pokaždý vyplácíme mokrou tětivou. Jenom já rozhoduju, kdo z vás je nad vámi. Je z vás někdo nad vámi?“

„Nerozumíme ti, bílý člověče,“ šeptali někteří negři.

„My nemáme, tedy doposud jsme neměli, nikoho nadřazenýho nad námi, jenom náčelník měl vždy první slovo a jenom občas i poslední,“ pochopil jediný Zruč černochům abstraktní představu jedince, který absolutně rozkazuje.

„Ták, kdo má nad váma první slovo?“

Vystoupily tři matky a jeden lovec k bezzubému vůdci rodu. Vtom se šavlička zablýskala v zeleni. Třeskly zadovky a první z matek upadly kusy masa. Odštěpy z páteře proletěly bulvami druhé matky.

„Ještě někdo další? Nikdo?“

Bezzubý otáčí oči v bělmu na své soukmenovce. Zkoumá odvážné lovce. Pastevce, kteří sekerou odradí lvy. „Ani ty, Horáci?“ hledí do očí poslední naději.

„Náčelníku, zde náčelník je mocný náčelník, náčelníku! Jeho kruté hole plivou smrt. Snad, náčelníku, kdybychom dali náčelníkovi?“

„Co?“

„Co?“ zeptal se náčelník a stín z náčelníka. Tedy se zeptali šlechtic a negr zároveň.

„Dáme ti všechno, o co si řekneš, když všichni odejdete! Mocný náčelníku.“

„A už še nikdy něvlátíte!“ šišlal přes prázdné dásně náčelník.

„Správně, náčelníku. A už se nikdy nevrátíte, náčelníku!“ dodal důstojně rádce.

„Nejsem zlý aristokrat. Dohodneme se na kompromisu?“ Domorodcům se objevil prostý úsměv tam, kde mají zvířata huby. Prostý. Prostý všech postranností. Všech skrytých nálad. Všech hádanek. Čistější, než je bílé v černi.

„Dohodneme!“ odpověděl celý kmen.

„Jak navrhujete. Jak si přejete. Dáte mi všechno, co se mi zalíbí. Ale musí být něco po mém, když má být kompromis naplněný. Má část dohody je, že my zůstaneme zde!“

„Rychlý, zákeřný a jedovatý! Zabijte mambu černou!“ Dva lovci a Horác narazili v běhu do zdi z olova. Chlapiska padla na své, již střelené, matky. Horác narazil na svou dubovou palici. Lovci chrčí. Horác nadává do padajících zubů.

„Pro šulina vůdčí hyeny, co jsi zač?“

„Já? Boží člověk, negře!“ Celý kmen chytne Ježíše pod krkem a začne zběsile líbat svatý pupek.

„Pane náš, jenž jsi na nebesích…“ drmolil kmen.

„Co Bůh činí, dobře činí, moji nevolníci bohabojní. Náš pán promlouvá skrze mou hubu! Pokavaď poslušně ryjete zemi. Latex sklízíte, je Kristus dobrák. Jinak nadmíru milosrdný Bůh promlouvá hlavní mašinkvéru. Pamatujte si!“

„Velká hubo všemohoucího, pomůžu ti s boží vůlí,“ skloní černou šíji Zruč.

„Á, náš boží Jidáš.“

„Cože? Ty proradný kohoute, kokrháš na popelu hostiny! Včera jsi varoval před lví tlamou a teď nás do lví tlamy strkáš?“

„Jak se jmenuješ, Jidáši?“

„Já Jidáš se jmenuju Zruč. Někdy mi říkají Hácha. Kolaborant. Plastický chirurg rodu. Vytvářím tvář. Umělou tvář. Líbivou za deště, větru i slunce. Měním tvář tak dlouho, dokud ji neztratím. Ale lepší být bez tváře, než mít posmrtnou masku.“

„Tvůj ksicht mi byl hned sympatickej, negře!“

„Snažím se.“

„Poslouchejte, blbci, ať se nikdo nevymlouvá, že nepochopil!“ Vytasí šavli, zatímco Zruč divoce máchá k černochům. Ruce dlaněmi k nebi.

„Ano, my blbci,“ zahučí domorodci.

„Jako že všemohoucí… A všemohoucí může všechno! Všechno! Víte, co znamená všechno?“

„Vysvětlím jim to potom, bílý pane.“

„A?“

„Všechno je mnohonásobně víc než nic. Nic krát nekonečno je všechno, pane.“

„Všemohoucí Bůh dal všechnu moc belgickému králi! Belgický král pověřil mne veškerou svou mocí. Chápete? Chápeš aspoň ty?“

„Ano, Bože!“

„Se mi líbíš! Myslím, že spolu dokážeme velký věci. Spálíme prales, otrávíme řeku. Uděláme kus práce. Zcivilizujeme vše, co se před mašinkvérem objeví!“

„Ano, bílý šlechtici. Pokrok pokročí, jenom co kohoutek cvakne.“

„Jednoduše, mí umazaní blbci,“ obrací se baron k vyděšenému kmeni. „Kus, část všemocnosti, Bohem předávané králi, král předal mně, a já jí kousek dávám zde Jidášovi!“

„Děkuji ti, Bože v třetím zastoupení,“ políbí pánovi ruku Jidáš.

„Ty se mi fakt líbíš! Teď jen, jestli tvá mysl. Tvůj průmysl bude efektivně pracovat. Můžeš si vybrat svůj kabinet. Dosaď si do ministerských křese… co to plácám, zde v Africe a křesla? Dosaď si na kameny, koho chceš.“

„I bývalýho náčelníka?“

„Za děla i tanky, možná… už jsi mne úplně zblbnul. Říše si ještě půlstoletí počká, než u Yprés…“

„Horáce…“

„Ovšem. Ovšem, jak uslyším slovo proti králi… Jestli uvidím, že někdo šeptá možná proti… Pokud mi někdo pošeptá, že viděl šeptat možná proti proti králi...“

„Tedy proti tobě, bílý pověřenče!“

„Tedy proti kterémukoliv bělochovi, bude umučený…“

„Sám bych nechtěl jinak.“

„Vláda, nevláda! Budou padat i kabinetní hlavy! Jasný?“

„Zřetelně.“

„Každý, kdo přijde za mnou, že viděl šeptat možná proti proti belgickýmu králi, bude odměněný. Volnem, jídlem, pohybem. Rozumíte, blbci?“

„Ano,“ prodere se skloněnými hlavami negrů.

„A abychom si hned všechno ověřili. Ukážeme si konkrétní příklad! Určitě už jste někoho zaslechli, otce nebo dceru, nesouhlasit…“

„Né…“ pípalo od kolen kmene.

„Jste snad slepice se starostí o kohoutka? Jidáši, zpracuj si je!“

„Urozený šlechtic má právo na bezpečí, mí soukmenovci. Nemuseli byste prásknout zrovna mámu,“ nabádá k loajálnosti Zruč. Ale nikdo se nepohnul.

„Čekám! Jestli nedostanu konkrétní příklad, vyberu si sám muže, ženy, děti se škaredým pohledem!“ Váhavě vystoupí lovec a ukáže na souseda. Dělí se s ním o jednu ženu.

„On šeptal!“

„Výborně! A s kým si šeptal?“

„No on…“

„Ale jistě nemluvil sám pro sebe!“ Sousedův soused zrozpačitěl.

„Nebyl jsi to ty, s kým si šeptal?“

„Nee…“ koulel očima z jednoho na druhého druha. Zaskočený, nevěděl, jak má dokončit svou občanskou povinnost.

            „Už toho mám DOST!“ explodoval ušlechtilý Belgičan. Udavač – nevolník - kolaborant - občan vyděšeně vytrčil ukazováček někam. Jeho mozeček ještěrky vystřelil prstem automaticky. Teprve se zpožděním lidský mozek bolestně zíral za svým prstem. Smrtka zrovna dýchla na hrdlo ženy, o kterou se dělil.

            „Výborně! Za odměnu smíš lovit ryby každou druhou neděli. A abys mohl lovit ryby, máš každou čtvrtou neděli odpoledne volno!“ Vytáhnul kolt a usvědčeného šeptajícího zastřelil.

            „Můj milovaný pohůnku,“ obejme králův zmocněnec přátelsky Zruče.

            „Ano?“

            „Abys věděl, že nejsem sobec, ona šeptající je tvoje.“

„Děkuju, bílej pane, ale já dělám frufru se svojí ženou a na další nemám ani pomyšlení…“

„Chápu. A to se zaraduješ. Já tě chci jenom naučit střílet. Budeš střelecké umění potřebovat!“

            „Myslím, že konkrétní ukázka už proběhla…“

            „Vidíš ten otvor? Uvnitř číhá smrt. Zde zmačkneš a pustíš ji z řetězů…“

            „Je zbytečné, abych já, další, musel za šeptání…“

            „Nejdřív ale musí trubička směřovat od tebe k umírající. Takhle, vidíš?“

            „Si nezasloužím, pane…“

            „Ty prostě vystřelíš a hotovo!“

            „Ano, vystřelím, pane. Ale ji jsi mi dal. Je moje.“ Prásk. Třeskne kolt a rozštípne klacek na rožnění.

            „Trefil jsem, pane. Naučil jste mne střílet, děkuju, pane. A s darovanou černou ušeptanou hubou odvedu hodně práce! Přesně jak pán poručil!“

            „Výborně!“ plácnul protektorátního Háchu do zad šlechtic a naklonil se k Jidášovu uchu.

            „Dřív nebo později budeš muset zabít někoho z kmene. Důkazu loajálnosti neutečeš, zmetku!“ A pokračoval hlasitě.

            „Vymýtíte padesát stop širokou cestu od delty až sem.“

            „Co chce?“ šumí davem.

            „Pokácíme každý strom ode mne na třicet chodidel…“

            „Zítra za dopoledne…“ hlučí rod. Je znát úleva na negrech.

            „Od konce řeky až sem!“

            „Obdélník, blbečci. Hi hi…“ vysmívají se běloši, „hovno umí.“

            „To je dva týdny cesty! Dřív umřeme stářím.“

            „Jestli chcete, zaručím se, že stářím na mé cestě nezemřete!“ slíbil šlechtic.

„Nejen pokácet! Pařezy ze země vytaháte. Všechno spálíte. Půdu hezky vyrovnáte a pořádně upěchujete!“ doplnil bílý Zruč černého Zruče.

„To nikdo nedokáže…“ diví se domorodci.

„S naším nářadím ze železa dokážete! Máme brusky na každou tupou motyku. Naučíme vás se vším zacházet.“

„Radím najíst se.“

„Dobrý návrh, Horáci. Já bych s kácením začal hned. Třetina žen nachystá jídlo…“

„Bude málo…“

„Uskromníme se!“

„Zítra je lepší den na kácení, no ne? Kdo z vás dnes chtěl jít na lov? Kdo chtěl okopávat pole? Nikdo! Proč taky? Včera jsme slavili a za týden je taky den. Jsme snad blázni?“ protestují domorodci. Několik bělochů natáhlo zbraně. Černý Zruč se ohlédl. Otevřel línou hubu, ale šavle ukázala na jednoho, co chtěl až zítra. Prásk! Půlka nebožákovy hlavy vymalovala stěnu jedné chýše.

„Navrhuju kácet stromy vždy od východu na západ. Vytvoříme skupiny. Každá bude padesát kroků západněji od předešlé. Tím zajistíme, abychom káceli mnoho stromů najednou a přitom se vzájemně neohrozili. Pokaždé, když před skupinou bude mýtina, zopakujeme další rozmístění skupin. Já a …“ ukázal na těhotnou nezastřelenou, možná šeptající, „poloviční vdova vyznačíme na západ přímku…“ 

„Ty, Jidáši!“

„Ano?“

„Ještě než s gravidním bubnem zmizíš v pralese, dej mi dvě baby k osobnímu použití!“

„Ano.“

„A vyšli dva nejlepší lovce. Slyšel jsem, že gepardí kůže se v Belgii prodá za pět zlatek.“

„Chápu, pane. Zlatky pro vás jsou pro životní kvalitu negrů ty nejdůležitější…“ 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.11.2020 16:44:45dát kritice tipMajaks

No já nevím, mě to tentokrát teda vůbec nebavilo. Možná je to tím, že jsem četl Srdce temnoty a Keltův sen a tohle tvoje Kongo se mi nelíbí.

18.11.2020 14:31:11dát kritice tipJanina6

Mám ráda tvoje texty. Tenhle příběh začíná pohodově, nějakou dobu se bavím, pak mi úsměv začne mizet a na konci jsem už docela solidně vyděšená. Úžasné divadlo jsi rozehrál.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.