Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Secret Obsession
datum / id18.11.2020 / 513667Vytisknout |
autorLaBruja
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno245x
počet tipů1
v oblíbených0x
Secret Obsession

Dnes nastal den D. Dnes se má nenaplněná láska – nenaplní... Nespadla jsem z višně. Přesto v tom nejposlednějším, sladce růžovém koutečku své duše, kde sídlí naivita, romantické ideje a pošetilost, doufám. Et spiro, spero. Proto si radši s sebou do kabelky přibalím i foukátko Ventolin pro astmatiky. Jen ta představa nastávajícího večera v jeho přítomnosti, v přítomnosti tohoto nejen vzrůstem velkého muže a politika a úží se mi dech. No a taky ten těžký parfém, který jsem právě na sebe nastříkala - úží se mi dech. Ale nedám na něj dopustit. Je od Calvina Kleina a jmenuje se Secret Obsession – Tajná posedlost. Jak příznačný název pro dnešní večer...!

 

Temně hnědočervený flakón, dolní část požitkářsky buclatá, horní výhružně špičatá. Člověk přemýšlí a nemůže se rozhodnout, jestli je v té lahvičce ukryt lektvar lásky nebo smrtící jed. No, mé okolí říká, že je to rozhodně to druhé... Pro mě je ale celý tento parfém souborem těch nejniternějších, nejopravdovějších, nejsyrovějších emocí transformovaných právě v tuto sofistikovanou, opojnou a mystickou vůni. A taky mi evokuje podzim – ne zachmuřený, propršený, záhrobní listopad, ale přebujelý, tajemný a divoký říjen. Secret Obsession, toť orient, písečné duny, žár. Touha, dekadence, magie. Muškátový oříšek, spálená ambra, přezrálé ovoce. Zmar, bolest, vášeň. Zastřený hlas, husí kůže, rty rozkousnuté do krve. Krajnost, hladovost, uhranutí. A především švestka (dle složení výrobce).

 

Sice deset lidí z deseti tvrdí (to ale ještě nic neznamená, nemám ráda statistiky, protože se zaměřují vždy jen na určitou skupinu lidí, která může mít úplně opačný názor než jiná skupina úplně jiných lidí), že „voní“ jako karavana zpocených velbloudů na pozadí těžkých vonných tyčinek a povidel. Nesmysl. Tahle vůně má neskutečnou hloubku. Žije si svým vlastním životem. Dobře, přiznávám, že možná jsou v ní nepatrně cítit takové trochu zvláštní švestky. Přezrálé, zkvašené? Nebo ještě spíš tekuté? Slivovice. Asi mě tak přitahuje, protože jsem z Valašska. 

 

K tomuto parfému jakoby odjakživa patřily mé nejoblíbenější šaty s orientálními motivy v černé, hnědé, rezavé a vínové barvě. Netuším, kdo je navrhnul, ale jakoby byly stvořeny do každičkého detailu přímo pro mě. I když je tedy pravda, že u šatů mívám tento pocit relativně často, proto mám asi tak plnou skříň a tak prázdnou peněženku. Ale i přesto si myslím, že naopak by to pro mě bylo mnohem horší. Materiál je hladký, chladivý a kluzký jako kůže Urobora. Horní část je šita opravdu na tělo – dlouhé úzké rukávy, výstřih hluboký tak akorát. Od pasu dolů jsou volné, splývavé a zakončené různě dlouhými cípy. Voní skořicí, hřebíčkem a kardamomem. Voní dálkami. Harém na podzim. Pomeranč na Vánoce. K nim černé nařasené kozačky na podpatku (svůdné samy o sobě – mohly by jít ven klidně beze mě), černá kabelka zdobená dírkováním a černá koženková bunda s krajkovými výšivkami na ramenech a prsou. Co se týká outfitu – ani stopa po slivovici.

 

Tak teď ještě doladit make-up, ať k parfému a šatům pasuje i obličej. Takže nejdřív nanést na pleť vanilkovo-kokosový krém lehký jako pěna nejjemnějších tahitských mořských vlnek, co něžně omývají kakaová chodidla Gauguinových domorodkyní. Na víčka matné, karamelově hnědé oční stíny. Spodní část oka orámovat čokoládově hnědou tužkou a pouze náznakově, jemně protáhnout do stran jako Kleopatra. Jako kočka. Jako Sfinga. Jako lemur. V těchto hnědých odstínech vyniknou mé khaki oči (opravdu nejsou ani hnědé, ani zelené, ani šedé, ale vše zmíněné dohromady). Na řasy nanesu černou řasenku, až vypadají jako vějíře flamencových tanečnic. Řasy mám teď tak obrovské, že stačí zamrkat a můžu se jimi ovívat jako pravými andaluskými vějíři. Nejvýraznější na mém obličeji jsou rty – tedy hned po mém nosu. Jsou opravdu plné, tak toho využívám a vybírám výraznou rtěnku opět s příznačným názvem pro podzimní podvečer – Kaštanový polibek. Odstín rtěnky je hutný a sytý, hnědý s nádechem šťavnatých, fialovočervených bobulí vinné révy, kterou mohl vypěstovat jedině samotný Dionýsos. Ještě zvýraznit obočí černohnědou tužkou, ale rozhodně ne ve stylu Fridy Kahlo – což se mi moc nedaří... A málem bych zapomněla – nalakovat nehty! Zvolím temný odstín přezrálé švestky. Je přezrálost ještě růst a nebo už tlení? Sakra, a není to teď vlastně jedno? A to je vše. Tedy co se týká obličeje.

 

Vlasy rozpustím z přísného copu a jen lehce je pročísnu a načechrám tak, že vypadají jako hříva černého pantera – kdyby tedy nějakou hřívu měl. Ačkoliv na světle hází měděné odlesky, v přítmí působí jako černočerné lokny vládkyně noci a smrti Hekaté, až člověk z dálky zaslechne temné kňourání psů z jejího spřežení. Ale žádný strach. Jsou jen čerstvě nabarvené indigem a hennou. Někdo si myslí, že aplikovat na vlasy tohle bahno je hummus, ale není to pravda. Mimo to, že nádherně barví, je navíc ještě zdravé a výživné. Co je to hummus, by vám řekl Saladin. Z copánku jsou zvlněné, dlouhé až po zadek a voní po granátovém jablíčku a pačuli díky bio šamponu. A taky jsou nepraktické a neposlušné. Distancuju se od nich.

 

Jako úplná tečka na závěr nesmí chybět šperky – k mým několika kroužkům v uších přidám ještě výrazné, ručně tepané náušnice s oranžově červeným karneolem a k nim do sady velký oválný náhrdelník zdobený ornamenty. Na levou ruku zlatý penízkový náramek a na pravou obrovský mosazný kruhový prsten vykládaný droboučkými červenými kamínky a sklíčky. Vše přímo z pohádkového tržiště v Kašmíru. Jen škoda, že jsem tam ty šperky nekupovala osobně. To jen takový detail.

 

Dnes naposledy si lehounce stříknu na hrdlo můj milovaný Secret Obsession a vyrážím do chladného, setmělého podvečera. Tedy ještě se zarazím a znovu se zahledím do zrcadla. Někdo (kdo tomu nerozumí), by si možná řekl, že vypadám jako marokánka (mám na mysli tu přeplácanou orientální cukrovinku), ale já si připadám jako novodobá osmanská princezna – chladivý materiál šatů šumí jako hříšný šepot v paláci, zlaté penízky náramku o sebe cinkají znějíc jako indická zvonkohra a domovní zvonek vřeští jako exotická opice. Kamarádka je tady. Vřeští jako exotická opice. Rychle seběhnu schody a společně vyrážíme do chladného, setmělého podvečera. Z plna plic vdechuju náš valašský vzduch ostrý jako slivovice a polohlasně si broukám "Les Feuilles Mortes" ("Podzimní listí") od Edith Piaff. Tomuto měsíci vládnou oranžové dýně a fialové švestky.

 

Náš místní hudební a divadelní a vůbec umělecký bar je zatím poloprázdný. Jsme tu mezi prvními záměrně. Abych si mohla vybrat co nejlepší místo u stolu. Respektive u něho. Místo co nejblíž. K němu. Což mi i vyjde – hned naproti. Naproti němu samozřejmě. Objednám si suché bílé víno, i když mám radši suché červené. Ale nepotřebuji mít rtěnku ještě vínovější než mám. A to doslova. Bar postupně houstne, vzduch řídne, lidé se baví a smějí, pijí a žijí a ve mně by se krve nedořezal. Možná spíš vína. Nikdo neví o mé posedlosti. Proto je to taky tajná posedlost, že. Nikdo netuší, že jsem tu přišla z jiného důvodu než všichni ostatní. Dnešní osazenstvo se tu sešlo převážně ze zvědavosti nebo z obdivu, tito lidé mu sem přišli dát najevo svou podporu, své sympatie s jeho názory či politikou, možná i přímo s jeho osobou. Ale je tu někdo, kdo je tu z posedlosti? Z posedlosti po hlavním aktéru tohoto večera? Nebojte se. Jsem příčetná, svéprávná a dokonce i plnoletá. Nejsem nebezpečná, všehoschopná ani naivní. Ano, jsem sice krapet posedlá, ale založením jsem realista, skeptik a pesimista. Pesimista jsem proto, že nejsem idealista. A taky proto, že nejsem optimista.

 

A je to tady. Tedy on je tady. V hrdle mi vyschne poslední velký lok vína, oči mám vytřeštěné jako olivy plněné paprikami a srdce se mi zastaví, protože ho prostě vidím. Ne v televizi, ne na internetu, ne v mých denních představách a nočních snech, ale tady, pár metrů ode mě. A sál postupně ztichne, šepot ustane a mám pocit, že všichni slyší, že mi nebuší srdce. Ale pak se uklidním, protože moje srdce nikoho nezajímá, všechny včetně mě zajímá pouze on. Ten, na tom stupínku, na tom pódiu. Ten, co je tak blízko a přitom tak daleko. (Miluju tuhle otřepanou frázi.) I když jsem jistojistě věděla, že tu dnes bude, že dnes přijede, přesto je to pro mě tak nějak deus ex machina. Zbožňuju ho. Zbožšťuju ho.

 

A pak promluví. A mluví celý večer. A dal by se poslouchat celou věčnost – a to při nejmenším! Protože jeho projev, slovní zásoba, hraní si se slovíčky, smysl pro humor, bezbřehá fantazie, cit pro nejjemnější nuance jazyka českého – to je balzám na duši nejen pro každou učitelku češtiny. Ne nadarmo je považován za nejlepšího a i nejvtipnějšího rétora Poslanecké sněmovny. Prostě na první pohled je vidět, že diskuze s ním rozhodně nebude plytká. Ale tentokrát občas zapomínám sledovat význam jeho slov vybroušených jako magické vltavíny, ale vnímám často ho jako celou osobnost či naopak různé detaily celé jeho osobnosti.

 

Je nonšalantní, vtipný a charismatický. Černou košili má maličko porozepnutou a ruce mu určitě voní po cigaretách. Hází raubířské pohledy a lišácké úsměvy. A je tak charismatický! Ze všeho nejvíc se mi na něm ale líbí, jak přemýšlí. A to doslova. Naprosto neodolatelně mě přitahuje jeho pohled a jeho oči, když přemýšlí. Jakmile mu někdo položí otázku nebo jakmile se krátce zamyslí mezi větami, jeho oči hledají jakoby někde v éteru, v němž víří veškerá slova a informace, a on je vždy poskládá do toho nejlepšího možného tvaru. Výraz jeho hlasu balancuje jako provazochodec na pomezí šprýmu a smrtelné vážnosti a tam dolů je bezedná hloubka jeho osobnosti. Je to mistr poselství mezi řádky. Je to uhrančivý zaříkávač kober. I těch dvounohých. Mimochodem, už jsem říkala, že je charismatický?

 

A právě díky němu jsem si už velice dávno uvědomila, že jsem sapiosexuál. Tehdy jsem tedy vlastně ještě nevěděla, co to je. Až dnešní moderní doba našla i na mě škatulku, dnes je totiž bohatý výběr. Po mnoho let, před tímto termínem, jsem se snažila některým lidem (marně) vysvětlit, že mě lidé často přitahují na základě intelektu. Na základě toho, jak se vyjadřují, jak myslí, jaké mají znalosti, vědomosti, vzdělání, rozhled... Prostě mě fascinuje jejich pronikavá mysl, hluboké myšlenky, oduševnělá inteligence a bohatý vnitřní svět. To ale samozřejmě neznamená, že mě přitahuje každý intelektuál. Výše zmíněné musí obsahovat ještě jakousi tajnou esenci, kterou neznám ani já. Ale má to ještě jeden háček. I když jsem vášnivá knihomolka, suchopárná chodící encyklopedie není nic pro mě. Kromě inteligence si cením stejnou měrou smyslu pro humor a také schopnosti udělat si srandu i ze sebe samotného. Takže smysl pro humor je pro mě nezbytnou třešničkou na dortu. A pokud takový člověk odpovídá ještě i fyziologicky, vzhledově typu, který se mi prostě na pohled líbí, tak to už je třešnička na třešničce čokoládového dortu obaleného kokosem. Mňam.

 

Potom si uvědomím, že mi úplně vyschlo v krku a tak se chci napít vína, ale zjistím, že sklenička je prázdná. A najednou on něco pronese jakoby směrem ke mně. A jeho čokoládové oči a moje oči orámované čokoládovou tužkou na oči se na pár chvil střetnou. A čas se zastaví. Zůstanu viset pohledem na něm a nejsem schopna vůbec ničeho. Jen v hlavě mi zní dramatická, osudová, nadpozemská "Sarabande" od Händela. On je Měsíc a já náměsíčná. On je oáza a já velbloud. A pak se podívá zase jinam. Možná se nedíval přímo na mě, možná mě v tom přítmí ani neviděl. Stejně jsem ale náměsíčná a velbloud.

 

Asi to byla léčba šokem, protože poté jsem se konečně celkem probrala z jakéhosi lucidního snu a zbytek večera se už cítím veskrz uvolněně. Náměsíčným velbloudem zůstávám už jen nepatrně a tak si konečně všimnu, že je tu se mnou i má kamarádka. Dokonce začnu vnímat i to, že má starorůžové šaty, že je ostříhaná a taky pěkně nas.... rozhořčená. Jako kompenzaci jí nabídnu, že jí zaplatím celou dnešní útratu, což jí okamžitě vykouzlí zářivý úsměv na tváři a objedná nám oběma další skleničku bílého vína. A já už si jen v klidu, požitkářsky, po doušcích vychutnávám skleničku bílého a toho muže před sebou. A přemítám – kdo to vlastně je, že mě tak očaroval, okouzlil, uhranul, dostal, zblbnul?

 

Musela mě asi nenápadně políbit Múza Erató, protože na otázku si odpovídám ihned a dokonce ve verších. Aneb jak by řekl Jean Arthur Rimbaud: "Já nemyslím. Myslí to ve mně." Samozřejmě, ne že bych se s ním chtěla srovnávat!

 

Vášnivým je chemikem,

stejně tak i státníkem,

on politik je tvrdý

a na svou funkci hrdý.

 

Velkým darem jeho řeč,

jazyk ostrý jako meč,

jeho slova – silná zbraň,

chrlí je jak oheň saň.

 

Mysl bystrá velice,

co ovládá směrnice,

vtip a šarm – to je mu vlastní,

navíc také psaní básní.

 

K tomu úsměv raubíře,

ach, ten muž je k nevíře...

(Snad noční můry Babiš

nás, Mirku, všechny zbavíš!)

 

No a když k tomu ještě přičtu všechny ty tajuplné a patetické titulky novinových článků jako například: temný rytíř české politiky, arciďábel, drsňák s duší básníka, rebel, démonický politik... Tak to už úplně zavání mým milovaným romantismem 1. poloviny 19. století. Buřič. Snivec. Rozervanec. Na jednu stranu chladnokrevný pragmatik a stratég, na stranu druhou zadumaný veršotepec různorodých témat od humorné kritiky české politické scény až po verše přístupné až po dvaadvacáté hodině, jak kdysi on sám v jednom rozhovoru uvedl. A když tento člověk vášnivě mluví o nemilosrdných číslech a bezcitné ekonomice a ten samý člověk se stejnou vášní a zanícením o něco později hovoří o tom, jak miluje operu a dokonce doslova pronese, že „opera má obrovský erotický náboj“... A tento milovník opery a muž vytříbeného jazyka se nebojí občas použít ani peprné výrazy a v některých případech se dokonce řídí heslem "ručně-stručně" - což mu bývá vytýkáno, ale z mého pohledu je to pouze důkaz o jeho opravdové chlapskosti. A pak se zase při tónech vážné hudby zasní mezi svými básněmi... Chuck Norris je jen jeho slabý odvar. Jak bych ho jen mohla nemilovat?

 

Večer se chýlí ke konci a přichází poslední fáze, kdy od něj chce každý podpis či se s ním vyfotit. Na tuhle chvíli čekám celý život! Tedy minimálně celý tento večer. Konečně se dostávám na řadu a uvnitř mě se pere skeptik s idealistou. Skeptik ve mně si nad mým bláhovým počínáním významně ťuká na čelo, ironicky koulí očima a dokonce mě posílá do blázince (potud by byl na mě klub Sisyfos pyšný); idealista si přesto dělá jakési absurdní a bizarní naděje. A celé moje já uvnitř křičí jako muezín z minaretu: Tolik bych mu toho chtěla říct! Hlavou mi zní srdceryvný monolog, za který by se nemusela stydět ani Esmeralda (Já se stydím!), že s ním chci večeřet při svíčkách, koupat se v kašně, číst za úplňku poezii, že samozřejmě nestojím ani o majetek ani o peníze a ani o slávu, ale pouze o hlubokou lásku, souznění duší, erotickou přitažlivost a filozofické rozhovory. Amen. Ano, opravdu jsem 31-letá matka dvou dětí. A vína jsem měla pouze dvě skleničky. A konopí jsem viděla pouze v krému proti vráskám.

 

Místo toho řeknu pouhopouhé, trapné (ale určitě méně trapné než můj předešlý vnitřní monolog), liché a prázdné: „Mohla bych se s Vámi prosím vyfotit? Moc Vám fandím!“ A on odvětí: „Ano, určitě, rád.“ A usměje se tak šibalsky, že mi začne být horko jako mangu vydanému napospas polednímu žáru tržiště v Marrakechi. Potřebovala bych si rozepnout knoflíček u krku, který nemám. A to ještě není všechno. Kvůli té fotce se k sobě přiblížíme na nulovou vzdálenost a to už lapám po dechu a rukou šmátrám v kabelce po Ventolinu. Pak se ale ozve "cvak"! Kámoška zmáčkla spoušť na chytrém telefonu. A je to. A to je vše. Odcházíme, loučíme se s ním obligátním – vlastně se vůbec neloučíme, protože už je zase zaneprázdněný, jelikož ho obletují další a další lidé. Sbíhají se k němu jako Harpagoni na drahocenný poklad. On potom odchází do zákulisí a já na dívčí záchodky. Na tradiční místo všech dívek a žen, když si chtějí navzájem říct ta nejtajnější tajemství ohledně chlapců a mužů nebo je o samotě sdělit aspoň prázdným/počmáraným dveřím a stěnám.

 

Jen co za sebou zabouchnu kabinku od WC, s pláčem se zhroutím na zem – pouze pomyslně, protože podlaha tady úplně hygienická nebude. Roním slzy jednu za druhou jako perlorodka perly, když se zblázní. Řasenka mě pálí v očích a celá se mi rozmazává po tvářích, že brzy nevypadám jako princezna, ale jako Popelka. Ještě výstižnější bude kominík. Ale kominík to není, drahý pane! Seberu však všechny své síly a jako raněná laň se doplazím do předsíně k umyvadlům. Vytáhnu z kabelky rtěnku v odstínu Kaštanový polibek a na zrcadlo načmárám srdíčko, do kterého vepíšu jeho jméno se slůvkem „miluju“. Vůbec jsem to nečekala, ale díky tomuto kýčovitému nápadu, který by připadal příliš stupidní dokonce i Esmeraldě, se mi opravdu uleví. Moji tajnou posedlost jsem tímto aktem vykřičela do světa. Tohle vyznání lásky se zde bude skvít věčně. Tedy dokud ho uklízečka zase nesmyje. Zkusím se upravit, abych mohla opět ven mezi lidi a dopadlo to tak, že teď vypadám jako Popelka po zásahu kouzelného oříšku, kterému se ale kouzlo moc nepovedlo. Po kominíkovi sice už ani stopa, do princezny to má však rozhodně daleko. Když už tedy nikdo nehledá můj střevíček, hodil by se mi aspoň Popelčin pověstný kočár z dýně, který by mě neviděnou dopravil domů. To by nemusel být až takový problém obstarat ho vzhledem k tomu, že je kolem Halloweenu. Ale ani tohle se mi dnes nesplní.

 

Posléze zjišťuji, že kamarádka odešla beze mě. Ani se jí nedivím. Zaplatím celou naši útratu a vydám se do nočního města, které mě přivítá ledovým dechem. Je jasno, dívám se na hvězdy a objímám sebe samu, aby mi nebyla taková zima. A hlavně, aby mi nebylo takové smutno. Ve vzduchu už jen slabounce voní Secret Obsession. Pro okolí asi díky bohu... Říkám si polohlasně sama pro sebe: „Ty jsi nespadla z višně, ale minimálně z Marsu! A rovnou na hlavu!“ Je hluboká říjnová noc. Tomuto měsíci vládnou oranžové dýně a fialové švestky.

 

(13.8.2020)

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.11.2020 21:05:29dát kritice tipLaBruja

No, hele, ten odkaz... Dřív by mě dojal k slzám dojetím. Dnes by mě dohnal k slzám smutkem.

19.11.2020 18:38:45dát kritice tipCHT

Víš co? antoncek jsem taky já a pak: zásadně nevěř tomu, co vidíš. Myslím to vážně. Ráno jsem něco mazal a to není úplně fér.

19.11.2020 18:35:33dát kritice tipCHT

Jéžiš! Co jsem to zase provedl?!

https://www.youtube.com/watch?v=T0aLt56CX7o

19.11.2020 18:28:24dát kritice tipLaBruja

Jen jsem nahlédla na tvou tvorbu a musím konstatovat, že máš (taky) bezbřehou fantazii... ;-) Jejda, promiň, zase závorka!

19.11.2020 18:18:48dát kritice tipLaBruja

Když já ty závorky tak miluju! A pugéty taky! Takže tě beru za slovo. Můžeš už pomalu přemýšlet, jaký vybereš :-D O Bečvě mi ani nemluv. 27 let jsem bydlela pár metrů od ní. Trávívala jsem u ní celé léto. Už tehdy v ní sice kolikrát dokázalo plavat ledacos, ale kyanid teda rozhodně ne.

19.11.2020 18:08:181 tipů dát kritice tipCHT

Začni.

(pokud bys našla závažnější téma, které bys zpracovala takto čtivě, pošlu ti pugét. Ovšem bez dovysvětlujících závorek (ne ten pugét, ale tvůj text). Například jsem tu vedl krátkou diskuzi o otrávené Bečvě. Že nejpravděpodobnějším viníkem je firma ovládaná naším premiérem. Chudáčkem.)

19.11.2020 18:02:16dát kritice tipLaBruja

No tak jestli způsob mého psaní opravdu vážně přirovnáváš k této její básni, začnu být asi namyšlená... :-D :-D :-)

19.11.2020 17:56:18dát kritice tipCHT

Je to řemeslně (formálně) dokonalá báseň s druhou půlí obsahově schématickou....

19.11.2020 17:52:30dát kritice tipLaBruja

Teda moc nechápu přirovnání mého psaní k její básni Mariánský sloup? V čem je ta podobnost nás dvou? V té rozsáhlé diskuzi pod dílem? :-) :-) Jinak z mého diletantského pohledu je to skvělá báseň.

19.11.2020 17:35:52dát kritice tipLaBruja

Díky za odkazy, mrknu na obojí, jsem upřímně zvědavá. A od přírody :-) :-)

19.11.2020 17:34:29dát kritice tipLaBruja

Samozřejmě, že "fan", dnes mám děsnou migrénu, tak asi proto. Jsem ale někdy schopna napsat i horší překlepy, i bez migrény :-)

19.11.2020 17:32:12dát kritice tipCHT

Ještě dodatek: myslím si, že "čtivost" v próze je přednost a dobrý předpoklad, v poezii mívám radost z "nesrozumitelnosti". Což ale taky není těžkopádnost nebo samoúčelný experiment (až na parodie typu Magnetické ryby)

19.11.2020 17:17:36dát kritice tipCHT

Je to složitější, netrap se tím.

Já světu taky nerozumím.

Ale snad... fans není funny, nebo snad jo?

Hele, když už jsem se zmínil o svém vztahu k psanému slovu: mrkni na vzpomínanou Umbraticu a její Mariánský sloup. Možná se na mne bude zlobit, ale toto dílo je pro mne básnickou analogií tvého. A aby bylo jasno: sám bych to nesvedl!! Ani to, co jsi napsala ty! Ale tak nějak inklinuji k tomu, že vynikající řemeslo není vše.

19.11.2020 12:27:20dát kritice tipLaBruja

Ano, tohle je pro mě taky velice důležitá poznámka. Nechci, aby to vyznělo povýšeně, protože tak to ani vůbec nemyslím, sama mám ve psaní obrovské mezery, ale hodně sleduju, co se teď vydává, a musím říct, že někdy jsem překvapená, co "vše" nakladatelství vydají. A jak říkáš, a vidím to na databazeknih. cz, i hodně "rozporuplná" díla si nějaký fun club svých čtenářů najdou. Vy tady na Písmáku nemilosrdně oddělujete zrno od plev, a je to užitečné, protože člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí o sobě. Ale běžní čtenáři knih nejsou odborníci, takže čtou prostě to, co se jim líbí, nerozeznají kvalitu, a navíc každý člověk má jiná "kritéria" pro to, co považuje za dobré. Prostě se jim to líbí - a když se aspoň nějakému okruhu dílko líbí, asi to pak nějaký smysl má :-) Opravdu ti děkuji, že se tak zabýváš mým textem! :-)

19.11.2020 10:19:551 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak jsem to myslela, CHT, že s tímto stylem psaní by si autorka mohla najít svůj okruh čtenářů... vzpomínám, že tu před časem byla autorka Magdalene, která na Písmáku se svými prózami na pokračování příliš neuspěla, ale podle jejích informací jí nějaké nakladatelství vydalo asi dva romány... na ni jsem si vzpomněla, když jsem četla text LaBruji.

19.11.2020 07:33:491 tipů dát kritice tipCHT

Zdarec všem.

Včera jsem psal delší koment na tabletu v nemocnici a ten chytrák mi tam furt předělával slova, vnucoval nesmysly a ignoroval skutečné překlepy. Vždycky jsem si to zkopíroval, smazal a že to tam vložím znovu a budu editovat. Jenže jedenkrát mi to nevyšlo a koment je fuč. To podstatnější z něj si ale pamatuji.

Totiž takto:

Jsou čtenář(ky)i, kteří(ré) mají rádi(y) tlusté bichle. No a tuto poptávku - viz diskuze o Nezvalovi pod Ubratičiným dílem - dokážou uspokojit "profesionální spisovatelé" všemožných žánrových próz. Např. vlny fantasy a dystopických "románů" pro teeny. Nemyslím to vůbec zle nebo pohrdavě, na to jsou na světě jiní, ale tento styl mi takové knihy připomíná. V podstatě dobré řemeslo. Co víc tady chtít? Jména, která se nějak víc v české literatuře zavedla, mají tendenci publikovat (i) jinde, než na Písmáku.

No ale ty do sebe zavinuté závorky....to by měl i Josef II. pravdu s tím množstvím not v Mozartově hudbě.

18.11.2020 21:54:321 tipů dát kritice tipLaBruja

Teda jako 31-letá máma dvou dětí jsem asi pěkne zamrzla :-D

18.11.2020 20:34:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Spíš nedospěle:-)

18.11.2020 20:19:16dát kritice tipLaBruja

Jo a ještě prosím něco - když tedy mé pokusy o vtip nevyzněly příliš vtipně, vyzněly trapně?

18.11.2020 20:04:25dát kritice tipLaBruja

Díky :-) :-)

18.11.2020 19:56:421 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Rozumím... aby text vyzněl opravdu ironicky, satiricky, podaný s patřičnou nadsázkou, k tomu je třeba se dopracovat, vypsat - být humoristou není legrace:-))

18.11.2020 19:52:57dát kritice tipLaBruja

Jinak ano, myšlením, patosem, romantikou jsem se v druhé části přiblížila Esmeraldě :-) Ale byl to záměr. Proto tam jsou ta "divná" přirovnání, aby čtenáří došlo, že je to vlastně nadsázka. Sebeironie. Že si dělám srandu sama ze sebe. Že ač jsem poblázněná, uvědomuju si absurditu svého chování a celé situace. Proto na závěr i to srovnání s Popelkou. Chtěla jsem to vyvést ad absurdum. Ale každý má svůj způsob myšlení, takže co je jasné mně, nemusí být jasné čtenáři. Ale čtenáři by to jasné být mělo, takže zapracuji ještě :-)

18.11.2020 19:46:03dát kritice tipLaBruja

Díky moc za rozbor, popřemýšlím nad tím :-)

18.11.2020 19:45:311 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tvé vyprávění - i když má zápletku/setkání s oblíbeným politikem,  - bych necharakterizovala jako povídku. 

Prvních osm odstavečků by se nejspíš někde dalo zveřejnit jako tvůj blog, v němž bys květnatý způsob psaní mohla využít, zabývat se například módou, účesy, vůněmi. Píšeš/vnímáš dost originálně, a pokud bys zaujala - nejspíš mladší dívky - ženy, které žijí podobným stylem, pohledem na módu atd., věřím, že bys našla své čtenářky.

V dalším textu vykresluješ příběh, setkání s politikem a svoji reakci na ně. To se mi už nezdá zajímavé... ani způsob psaní se závorkovými úvahami, citáty, hláškami z filmů apod, zřejmě v naději, že to je humorná povídka. Z mého pohledu je to taková "vata", zpestření deníkového záznamu, v nějž jsi přešla, a muselo by být skutečně vtipné, aby dovedlo zaujmout. Také si nejsem jista pochopením ev. čtenářů pro takový zlom - z barevného povídání o ryze ženských záležitostech přejít do opěvování předností politika... ať jím je kdokoli.

V závěrečné části už jsi se z mého pohledu stylem přiblížila  psaní oné seriálové postavě nekonečného "romantického" seriálu, o němž se zmiňuješ...

A najednou on něco pronese jakoby směrem ke mně. A jeho čokoládové oči a moje oči orámované čokoládovou tužkou na oči se na pár chvil střetnou. A čas se zastaví. Zůstanu viset pohledem na něm a nejsem schopna vůbec ničeho. Jen v hlavě mi zní dramatická, osudová, nadpozemská "Sarabande" od Händela. On je Měsíc a já náměsíčná. On je oáza a já velbloud. A pak se podívá zase jinam. Možná se nedíval přímo na mě, možná mě v tom přítmí ani neviděl. Stejně jsem ale náměsíčná a velbloud.

Básnička úrovni textu v závěru také zrovna nepomáhá.

Ptala ses, zda by tvá próza mohla někoho zaujmout. Píšeš bez gramatických chyb, umíš složit slovosled věty, má to určitý "náboj" - myslím první odstavce, pak sklouzáváš ke stylu "první republika/čtení pro dívky a ženy"... takže určitý potenciál zde vidím.

Měla by sis určit, o čem chceš psát, nejlépe o tom, co ti jde a co dobře, ne jen povrchně znáš, v čem se umíš orientovat, aby to bylo zajímavé i pro čtenáře. Začít spíš s kratším formátem...

Pokud bys chtěla psát povídky, i tady jsou velmi dobří autoři povídek nebo prozaických miniatur, kde bys mohla čerpat inspiraci...

Na tip to tady podle mě ještě není... přeju ti, abys našla svoji parketu...

18.11.2020 18:57:18dát kritice tipLaBruja

V pohodě, pochopila jsem, díky :-) Zkusila jsem ubrat závorky a zapojit to někde jiným způsobem, občas jsem ubrala i nějaký text, ale asi ne tolik, aby byl Majaks spokojený... :-D

18.11.2020 14:06:06dát kritice tipCHT

Promiň ty překlepy - vnucuje mi to tablet na cestách. Nyní jsem naštěstí u NB.

(jmenovitě: místo závory je závorka a taktéž závkrky nejsou závkrky)

18.11.2020 10:53:46dát kritice tipLaBruja

Ano, za a) je správně, je to Kalousek :-) Ač jsem tady zmínila jen pozitivní aspekty jeho osobnosti, ač každá mince má dvě strany... Imponuje mi, nemůžu si pomoct. Taky jsem si říkala, že je to asi dost květnaté, až to možná začíná být nepřehledné. Takže promazat závorky, ale ne promazat vše, jak mi dobrosrdečně radil Majaks nad tebou? :-D ;-) Děkuji za tvůj názor a žes to dočetl celé - snad :-D :-)

18.11.2020 10:41:191 tipů dát kritice tipCHT

Jakože Kalousek nebo snad/Rath?

Se slovy to zachází velmi slušně a ani se moc neopakují, jen je jich nějak moc. Zabloudit v závorkách lze snadno a člověka to rozčiluje, ale co jiného je žena, než samá závora?!!

A čím jiným by se měla zabývat, než závkrkami? 

18.11.2020 10:19:50dát kritice tipLaBruja

Odpouštím ti.....

18.11.2020 10:15:21dát kritice tipMajaks

Obávám se, že jsa sprostný, nedovedu se vyjádřit srozumitelněji, ač bych rád vyhověl tvojí prosbě.

Ale vždyť teď sám čtu, že už večer se ti dostane slov od mnohem povolanějšího, než jsem já. Raduji se a podotýkám, že vědět to dříve, pomlčel bych raději a nepletl se sprostný mezi vznešené duchem. Odpusť, dokážeš-li to, že jsem se vůbec osmělil, ti psát.

18.11.2020 10:03:35dát kritice tipLaBruja

Jak tomu mám rozumět? Smazat nakonec všechno? Nestojí to za nic? Jsem asi natvrdlá, tak prosím napsat srozumitelněji. Děkuji.

18.11.2020 10:01:16dát kritice tipLaBruja

Děkuju, budu ti moc vděčná. Dlouho jsem v próze hledala styl, který by mi seděl, který by mě vystihoval, který by byl "já", až jsem se propsala k tomuhle. Hlavní námět v tomto případě není podstatný :-) Je to taková pokusná povídka. Zajímá mě, jestli je vůbec tento styl pro čtenáře čtivý, něčím poutavý. Mám v hlavě vícero nápadů, chtěla bych napsat vícero povídek v podobném stylu, ale ptám se - má vůbec cenu to realizovat? Proto jsem to dala tady. Pokud i tohle stojí za starou belu, nehodlám už v žádném tvůrčím psaní pokračovat. Budu se držet "pouze" svých osvědčených článků, recenzí a rozhovorů. Člověk má prostě dělat to, co umí.

18.11.2020 09:37:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nechávám si z časových důvodů tvoji povídku na večer, ráda si ji přečtu.

18.11.2020 09:32:291 tipů dát kritice tipMajaks

Zdá se mi, dost možná mylně, že by snad povídku bylo možné ještě poněkud vylepšit.

Řídím-li se svým, zajisté sprostným, vkusem, doporučoval bych smazat všechny závorky všetně textu, jenž se nachází mezi nimi.

Nezastavoval bych se a pátral po dalších slovech, větách, kusech textu, které bych odstranil, neboť jak nevkusné ornamenty hyzdí ladnou konturu díla.

Teprve po chvíli bych se nejspíš zarazil shledávaje, že mi pod rukama nic nezůstalo.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.