Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Narozeniny
datum / id20.11.2020 / 513760Vytisknout |
autor17
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno69x
počet tipů3
v oblíbených0x
Narozeniny

Kafe a pár drobků ze snídaně v klávesnici. Otvírám poštu. Pár pracovních mailů a zpráva od Emy: „Ahoj, po delší době zdravím z druhýho konce města. Nemáš náhodou dneska narozeniny? Jestli jo, tak všechno nejlepší a hezky to oslav.“

Zírám na monitor. Ona si po tolika letech letech pamatuje, kdy mám narozeniny?

 

Všechno nejlepší. Tady máš dárek,“ usmívá se a podá mi filmovku.

Jé, semínka, to se bude na podzim hulit, dík moc,“ vydechnu překvapeně. Jdem parkem dolů k nádraží, nesmělý slunko a pučící stromy. Letošní jaro mě zatím baví.

 

Proberu se a odpovídám: „Nazdar, ty si pamatuješ kdy mám narozeniny? Já si někdy spletu i vlastní rodiče… Dík za přání, čekal jsem to od leckoho, ale od tebe mě to překvapilo. Měj se fajn a zase napiš.“

 

– Váš email byl odeslán –

 

Ema. První láska. Prý nerezaví. Moc se mi na to nechce vzpomínat, doteď z toho mám v hlavě bordel. Ale stejně se tomu nemůžu ubránit. Kdy má vlastně narozeniny ona?

Ne, nemyslet na to. Teď si stejně přesný datum nevybavím. Vím, že to bylo taky někdy na jaře, že je o pár týdnů mladší než já. I přesto zadávám její jméno do vyhledávače. Nenajdu však nic, co bych už nevěděl. Začnu rýsovat, ano, ponořit se do práce vypadá jako dobrý plán a přiměřená sebeobrana.

 

Cestou domů na mě dolehnou vzpomínky. Vtírá se mi tisíc různých coby kdyby a neměl jsem a mohl jsem. Neměl jsem ten dnešní dopis otvírat. Vlastně jsem ji neměl vůbec oslovovat, po tolika letech. Aspoň bych se teď nechoval jako idiot. Jenže když jsem náhodou asi před půl rokem objevil její soukromou mailovou adresu, nedalo mi to. Navíc mi tenkrát přišlo úplně přirozený jí napsat a bavit se s ní, i když jen virtuálně a v rovině starých dobrých známých. Pluli jsme po povrchu a zůstávali u obecných témat, případně jsme zavzpomínali na gymnaziální časy, bez jakýchkoliv úmyslů a plánů, bez jakýhokoliv náznaku směrem k osobnímu setkání. Přitom nás dělí jenom pár kilometrů.

 

Lavička před nádražím, cigárko. Na to, že je konec dubna, docela teplo.

Chceš mi něco říct,“ vybafne na mě Ema.

Jo.“

Tak to řekni.“

Ne. Nemůžu.“

Bojíš se?“

Ne, ale prostě ti to nemůžu říct.“

A proč?“

Stejně to víš.“

Nevím, řekni to.“

Tuto hru už hrajeme docela dlouho. Kdo dřív. A jak. Vážně nevím. Odvaha chybí.

Už mi pojede vlak,“ vymlouvám se.

Až za tři minuty. To stíháš. Řekni to.“

Ne.“

Tak to napiš. Třeba na lavičku.“

V duchu se usměju. Tak jo, napíšu to. Vytahuju tužku.

Ale nedívej se!“

Do poslední chvíle rukou přikrývám ta tři slova. Pak rychle vstanu, zbaběle utíkám na vlak, neohlížím se. Když dojedu domů, uvařím si kafe a unaveně sebou švihnu na postel.

Asi za půl hodiny zvonek. Je to Ema.

Už jsem nestihla ten vlak, kterým jsi jel ty.“

 

Přijdu domů, uvařím si kafe a unaveně sebou švihnu na postel. Představuju si, jak zazvoní zvonek. Ale je ticho. A v napjatým tichu se často daří špatným myšlenkám a vzpomínkám.

 

Nechápu, jak jsi mohl spát s tou vypatlanou krávou, která mi provedla tolik podrazů -“

Už jsem ti to vysvětloval, byl to úlet, navíc ty ses hned potom začala kurvit na potkání!“

Jenže tys ji pak šukal znovu aspoň dvakrát!“

No a tys za ten měsíc vystřídala pět chlapů, to ti připadne normální?“

Víš co, vyserem se na to, tohle nikam nevede.“

Skvělej nápad. Zapomenem na to, jo, asi je to nejlepší z těch blbejch řešení.“

Prásk telefonem.

 

Proberu se. Naštěstí tohle je už pryč, ty pitomý malý děcka už vyrostly. Dokonce se nám tenkrát asi po měsíci podařilo si relativně v klidu promluvit, i když výsledkem byla jen trpká pachuť dvojí prohry. Teď už si to nezazlíváme. Po deseti letech asi taky není co. Čas se postaral. Čas se vždycky postará.

Ale proč chci najednou tak moc zjistit její datum narození?

No, přece jen tak… abych jí mohl popřát. Jako tenkrát.

 

Trhám kopretiny. Nikdy bych neřekl, že budu dělat podobnou věc – a přitom teď jsem tu, na louce u zpustlého jabloňového sadu. Chci Emě udělat radost. Kytici balím do novin, aby se v batohu nepocuchala, nasedám na kolo a vyrážím.

Něco pro tebe mám.“

Ale já jsem nechtěla, abys mi k narozeninám něco kupoval.“

Však jsem taky nic nekupoval,“ a vytáhnu z batohu kopretiny.

Ty jsou krásný,“ vydechne; upřímná radost v jejím hlase .

 

Jasně, bylo to v době, kdy kvetou kopretiny! Jo, jo, jo, aspoň se mi trochu zúží období, kdy by mohla mít narozeniny… Vyhledávač. Kopretina. Obecná? Nebo jaká? No asi taková ta normální…

 

– kvete od půli května do konce června –

 

Aha. Tak to je měsíc a půl. Zase nic. Napadne mě prohrabat krabici, kde mám sešity z gymplu. Třeba si vzpomenu, co se ten den dělo. Hrabu. Nevzpomenu. Připadnu si jako magor. Ne. Já jsem magor.

Dny, noci, noci, dny. Už několik týdnů se snažím něco najít. Možná by mohli vědět naši spolužáci. Jana třeba, její nejlepší kamarádka. Ale – to jí mám jen tak napsat? Budu vypadat jak pitomec. Což by zcela jistě pošramotilo moje ego. Najednou se vidím odkudsi zpod oblaků a moje počínání mi připadne hrozně srandovní. Pošetilé! O co mi vlastně jde? Fakt jen o to, abych jí v den jejích narozenin mohl poslat mail se slovy „všechno nejlepší“?

A co když jsem to už prošvihl? Ne, snad ne… Snažím se vzpomenout na nějaký detail, ale ani vzpomínka už není dokonalá. Nechápu, proč mě to tolik zaměstnává. Bojím se, že minu příležitost – jenže jakou vlastně? Vždycky, když si to uvědomím, pocítím cuknutí v břiše. Pak se mi vetře neodbytná myšlenka, že mi něco důležitýho uniká. Prostě to potřebuju zjistit. Potřebuju někde vypátrat datum jejích narozenin, ale už mě nenapadá kde hledat. Čas mi teče mezi prsty. Jde o život. Jen nevím o čí. Každej večer si představuju, že se mi bude zdát o tom dni… Posedlost, posedlost. Pořád dokola. Ale ten sen nepřichází. Ráno mě bolívá hlava, podivná kocovina.

 

A dneska po probuzení zas. Jednoduchý věci každodenního života mi připadnou jako nepřekonatelná překážka. Musím se přece dát dohromady, musím si to všechno srovnat v hlavě a… Jenže poslední dobou se mi zdá, že si srovnávám věci v hlavě nějak často, jo, pořád dokola, přesouvám je z místa na místo a výsledkem je ještě větší bordel… Navíc se nedokážu k ničemu rozhoupat – však si přiznej, kolikrát tě za tu dobu, co si s Emou píšeš, napadlo ji pozvat někam… ven? Jen tak?

Tramvaj je plná, nemůžu se pořádně nadechnout, snažím se otevřít okýnko, nejde to, tenhle den je noční můra, existuje vůbec? Nebo se mi to jen zdá?

Ne. Tohle se mi nezdá.

Jana! Najednou se vznesu do nebes, prorazím strop tramvaje. A díky tomu seberu odvahu.

„Ahoj, to je překvapení.“

„No čau, tebe jsem neviděla ani nepamatuju… Jedeš do práce?“ zeptá se mě zdvořile.

„Jo, jasně. A ty? Předpokládám, že -“

Najednou se zarazím. Vůbec nechci rozbíhat podobnej rozhovor. Stejně nás ani jednoho nezajímá, kam ten druhej jede, tak proč hrajem tuhle stupidní hru? Ostatně, já potřebuju zjistit jen jednu věc.

„Mohl bych se tě na něco zeptat?“

„No ptej se.“ Si říkám – trapas. Jenže.

Navíc Jana je v tuto chvíli jedinej člověk, co mi to může říct zcela spolehlivě.

„Kdy má Ema narozeniny?“

„Měla je předevčírem.“

 

„Aha. Dík.“

Vůbec netuším, jestli jsem mlčel jednu vteřinu anebo jednu minutu.

„Tys to nevěděl?“

„Nepamatoval jsem si to. Chtěl jsem jí napsat, ale nevzpomněl jsem si na přesný datum.“

„Ty dva dny neřeš. Určitě jí uděláš radost, když jí popřeješ. Včera, když jsme se viděly, tak se o tobě zmínila.“

„O mně?“ zeptám se a asi se při tom tvářím jako malomocnej. Ještě se chci rychle rychle doptat – a co o mně říkala? A jak se při tom tvářila?

„Jo, o tobě, to si představ,“ ušklíbne se, „že si občas napíšete a tak. Hele, už musím vystupovat, měj se.“

„Ty taky,“ hlesnu nepřítomně.

 

V kanceláři otevírám okno dokořán. Nechápu, proč se mi pořád třesou ruce. Ne, není co ztratit, prostě jí napíšu, o nic nejde, přece.

„Ahoj, vím, že jsem to prošvihl o dva dny, ale přeju ti všechno nejlepší k narozeninám. Měj se co nejlíp.“

 

Cítím zvláštní klid. Jako bych splatil dluh. Za hodinku mě překvapí její odpověď: „Jak víš, kdy mám narozeniny? Vždyť jsi psal, že si nepamatuješ ani rodiče! Docelas mě překvapil.“

„Abych přiznal – nebýt toho, že jsem dneska potkal Janu, tak to nevím. Ale snažil jsem si vzpomenout.“

Chvíli nic.

„Tak to je od tebe hezký.“

Je mi zase šestnáct. Totálně ztracenej případ. Mám ale neuvěřitelnou radost a chuť dělat věci, ke kterým jsem se už dlouho neodhodlal anebo který jsem pro svůj papírový věk považoval za směšný. Třeba jít někam trhat kopretiny. Nebo –

 

„Nechceš se dneska sejít?“ píšu a hned, jak tu zprávu odešlu, se nervózně koušu do rtů.

 

„Ale jo. Kdy a kde?“

 

Zírám na monitor. Jako před pár týdny, když mi napsala „všechno nejlepší“. Srdce mi zběsile tluče, slyším ho i přes hukot počítače a přes svištící vítr, co vniká do místnosti a rozmarně rozhazuje výkresy.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.11.2020 11:07:30dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Docela hezký příběh. Někdy i přání k narozeninám změní náš život...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.