Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Sloh
datum / id22.11.2020 / 513846Vytisknout |
autorGora
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno197x
počet tipů23
v oblíbených0x
Prolog

Tématický den - Den svobody.


 


MIMO SOUTĚŽ

Sloh

 

V dlouhém tichu, které nastalo po zadání úkolu se podívala na svého žáčka. V pravé držel propisku. Prsty druhé ruky přebíral v krátce střižených vlasech očím neviditelné stroupky či lupy, o nichž je přesvědčen, že existují. Nechce dnes ani mluvit, přemýšlet, psát, prostě nic. Svěšená hlava i šíje jsou toho důkazem.

Podlaha se zatřásla. Vibrace sílily.

Zatvářil se vyděšeně a těkal kolem sebe pohledem. Teď si dlaněmi ucpal uši.

Vydala se do koupelny a vypnula pračku. Právě začínala ždímat.

„Dobrý, Rudo?“

S úlevou přikývnul.

„Tak co jsi vymyslel, ukaž,“ přetočila sešit k sobě. Na řádce bylo jediné slovo:

Vstal.

Slohová práce v délce jedné strany s názvem Moje všední dopoledne.

Otočila se k oknu, aby skryla zklamání. Na kvetoucí třešeň byl hezký pohled, slepice zobaly bílá kvítka, občas shazovaná jarním vánkem. Závěrečné přezkoušení ve škole je už za měsíc! Nadechla se a obrátila ke stolu.

„Píšeš o sobě, Rudo, ne o někom cizím, co přidat ještě  jsem.

Kostrbatě vepsal do řádku další slovo.

„To už máme dvě slova. A dál?“

Jakoby náhodou uchopila krabičku s překvapením, která obvykle přicházela na řadu až po vyučování, a zatřásla s ní - ale opět ji odložila na polici. Hoch přestal drbat vlasy a zbystřil. Co to tam zaklepalo? Znovu a znovu se nemohl dočkat, až na konci vyučování krabičku otevře. Zřejmě kvůli budoucí odměně prolomil bobříka mlčení.

„Nasnídal jsem se.“  O jídle beztak mluvil nejraději.

To ji upozornilo, že bylo třeba vypnout polévku. Přešli do kuchyně, žena, kluk a fenka - nalezenec z Chorvatska.

Promíchala zásmažku a ochutnala hustou bramboračku. Pauzy ve výuce byly vlastně užitečné, započítala je do učebního plánu. Stihla tak během dopoledne uvařit, a když přišel na oběd manžel, Rudův otec, všichni byli spokojeni.

„Dobře. Tak zase k tvému slohu, Rudíku. Takhle by si paní učitelka moc nepočetla. Jdeme dál. Nejdřív si o tom tvém dopoledni něco společně povíme, pak to napíšeš. Co jsi kupříkladu dělal včera po snídani?“

Zamyslel se a dal za záda ruce. Rozšafně pochodoval po místnosti do elipsy jako pokaždé, když se nad něčím důkladně zamýšlel, a Frída cupitala za ním, až jí bíločerné uši poletovaly. Z jeho kapsy cítila vůni piškotů. Občas, i když nerad, se podělil. Myslel jako autista hlavně na sebe.

Na slohovou práci je čas, až se mu zlepší nálada. Jestli to bude ještě dnes, to záleží na mnoha okolnostech.

Měla jako už mnohokrát před očima svoji bývalou třídu. Klášter v západočeském pohraničí, ústav sociální péče, byl tenkrát mentálně postiženým dívkám a řádovým sestrám k dispozici, ovšem jako poslední útočiště. Nejstarší chovance Marii bylo pětačtyřicet.

Denní místnost. Hrbatá Šoska, kývající se na vozíku s rukama omotanýma do plen, bez ustání pronásledovala personál, požadujíc bonbón. Dobře věděla, že sestry je schovávají po kapsách. Právě odtud dodnes čerpá inspiraci s krabičkou s překvapením – po učení je Ruda odměněn nějakou hračkou, bonbónem, drobností…

U okna stávala hezká Marcelka s velikýma hnědýma očima, kterou zajímaly jen mouchy, které zpomaleně lezly po skle. To hluchoněmá Jaruška s kohoutem na hlavě postavila po mnoha pokusech z kostek komín a obratem naznačila hřbetem dlaně, že chce pohladit.

Nemoc zvaná autismus nebyla tehdy, před třiceti lety, ještě popsána.

O nějakém chráněném bydlení, vzdělávání a postižených se ani neuvažovalo. Hlavně nesměli být na očích, jako by vlastně tehdejší společnost takové děti neměla.

Dovařeno a jde se do učebny, probrala se z úvah.

Ruda se konečně dal do psaní. Řádky pomalu přibývaly. Vyprávěl totiž o sobě, o svém dobrém skutku, kdy se zastal cizího týraného psa.

Šlo to sice pomaličku, ale doopravdy ho to bavilo. Krize byla pro dnešek zažehnána.

Pračku mohla opět uvést do chodu.

Dobrácká, rozvážná fenka Frída v důležité roli asistentky pospávala Rudovi pod nohama.

Obyčejné dopoledne těch tří se chýlilo ke konci.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.11.2020 17:12:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, děkuji - ano, napsala jsem to /cituji/v poctivém a pravdivém zobrazení, jak jen to bylo možné. 

 

28.11.2020 15:20:48dát kritice tiplastgasp

Realisticky pojatý příběh v poctivém a pravdivém zobrazení, jak jen to bylo možné. Psát pravdivě o tématech dříve pokrytecky tajených, je fenomén dneška. V této souvislosti bych ale připomněl slova Jana Nerudy: Jest především potřebné abychom se lidi znát naučili, život jejich a také potřeby, radosti i žaly prozkoumali. Nevím již kdy to prezentoval, ale je to platné dosud.

27.11.2020 22:26:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jani, děkuju, vždy potěšíš!!

27.11.2020 22:23:43dát kritice tipvesuvanka

Irenko, krásně a procítěně napsaný příběh nám přibližuje svět autisty. TIP

24.11.2020 20:21:04dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Evži, díky, že mé povídky čteš:-)

24.11.2020 20:04:09dát kritice tipEvženie Brambůrková

Moc hezky jsi to napsala. Jako by je člověk znal.

22.11.2020 22:18:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, děkuju, jsem ráda, že sis početl:-)

22.11.2020 21:29:50dát kritice tipK3

Je to, tak jak to umíš, napsané velmi citlivě. Vhodně to doplňuje i druhá půlka, jako přidaná hdnota. A jak píše Diana, obdiv paní učitelce.

22.11.2020 19:23:041 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Vtipný jako ostatně vždy, Bene.

Díky, tvůj komentář potěšil!

22.11.2020 19:19:271 tipů dát kritice tipBenetka

Je to jen můj každodenní pokus o únik z reality když se snažím vážné věci obrátit v žert: Je každý kdo řídí auto autista?!

Ale... Jinak se mi to hezky četlo. Je to hezky napsáno a hlavně to nutí k zamyšlení... ;)

22.11.2020 18:41:411 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ivi, jen fragment ze života, jako u mne pokaždé. Mám radost, že se dotknul, a díky za řadu hvězd!! 

22.11.2020 18:37:23dát kritice tipblacksabbath

Irčo......tak tohle napsání je prostě.......wow!!!!!........děkuji, že jsi se tak citlivě napsala a já jsem měla možnost číst........*/**********************************

22.11.2020 18:13:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Já jsem zas ráda za takového citlivého čtenáře, díky, supíku!

22.11.2020 18:07:25dát kritice tipsupizmus

Jé, to mi úplně zněžnilo nedělní večer. Moc díky, je dobře mít možnost číst taková dílka, která v sobě ukrývají poklady. Díky za to!

22.11.2020 18:02:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, dík!

22.11.2020 18:01:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Danny, děkuju, potěšilo.

22.11.2020 17:41:41dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Takové příběhy jsou tvoje parketa.

22.11.2020 17:33:08dát kritice tipDanny

Dobře napsáno. Připomenutí autismu a jeho problémů. Tip.

22.11.2020 16:03:25dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Luboši, jedno slovo by bylo snad přece jen poněkud málo :-), díky, žertéři.

22.11.2020 16:01:44dát kritice tipKočkodan

 

Irčo, jsem rád, že ani tvoje dílko netvořilo jen jedno slovo a mohl jsem si hezky počíst. Jen škoda, že jsem také nemohl pojíst, bramboračku bych si dal… (olizující se smajlík)

22.11.2020 14:07:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Diano, díky:-)

22.11.2020 14:06:22dát kritice tipDiana

Moc pěkně napsáno, takových učitelek víc!

22.11.2020 13:54:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, Renato...

22.11.2020 12:51:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Každý má obyčejné dopoledne, i autista. A má i svou vysněnou svobodu. Moc hezký příběh.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.