SMRTIHLAV

Rozpouštím se v ulicích.

Prolínám se rozklížený.

Nevědomky, donucen se přiblížit.

Drcen na té cestě, tak robustní.

Někdo tu zhasl prosím rozsviťte tu opět.

V mlze mléčné, srocen do korpulentnosti.

Vítám zásah hvězd, moje cesty umořeny.

Srdce klopýtá hledá. nějaké přátelské přístavy.

Zastaven, odloučen, vyloučen, náhle propuštěn.

Vyzývám všechny ty kteří mně nevidí, pohleďte.

Já tu jsem jsem zvěst, bytost lidská životem, obehrána

Slunce vstává nemává, jen postává plyne, volně.

Zříkám se podotýkám nebo jen říkám, že vzlykám.

Pláču plynně sám se dojímám, odmítám tuhle tezi.

Nastala povstala zaplavila moje přístavy, nepřipravené.

Smutek zebe noční můra náhle zhmotněna, krize důstojnosti.

Kruté léze zmocněnec plných chyb, za nos se chyť slyš meze.

Vře to, gesto tvář zapomněla svůj poker face, třese se rosolovitě.

Opilý. nevinný. rozptýlený, důstojnost odzbrojena přepadena, znenadání.

Římsa ukrojena nařízena scéna postavena, životem zním naposledy.

Někdo křičí tak už skoč, jiný s hrůzou v očích hledí, na tu pochmurnost.

Ne má strach jen je na konci svých sil, takhle odložený, vetknutý do té scény.

Vytáhnu si z koše zkurvený další den, zmatečná odpověď na mou vůli.

Bortím se cestou potkávám lidi odzbrojené, podobné celkem věrně mně.

Znuděná bytost nebo podivnost, v té tváři jasně hlásí je mně zle chcíple.

Zdechnu v tuto chvíli nebo za tisíc let kdo to ví, prototyp nosně zapšklý už.

Típám se o život je zde můj život okradený o pointu základní, lehnu zdechnu?

Ležím na ulici v podivné čepici nepohnu brvou, zářím barvou tak černočernou.