Paklíč k srdci

V osmé třídě se jim rozvrh rozšířil o pracovní výchovu. Převážně práce s železem u svěráku. Antonín Baština, mistr, jim jednoho dne zadal vyrobit paklíč k dívčím srdcím. Kluci se rozdělili do dvojic a pustili do díla: nejprve si na průsvitný papír narýsovali osu a pak na ni přikládali pravítka a tužkami hardtmuth dělali značky jako Parléřovi kameníci. Mistr seděl za katedrou, sledoval ten perlivý kvas a spokojeně popíjel černou kávu z hořčičné sklínky. Pak už zaskřípaly svěráky a vzduchem se rozlétly první ocelové piliny. Mistr procházel mezi kluky a nenápadnou řečí těla se stavěl k zvolenému řešení. Než školník zatloukl na zvonec, několik paklíčů bylo na světě.

V deváté třídě se Lulin Tobolek musel se svolením rodičů, úřadů a školy uvolnit z docházky. Byl jedním z těch, kteří v hodině pracovní výchovy vyrobili paklíč k dívčímu srdci. Narozdíl od ostatních ale Lulin paklíč použil, vlámal se do srdce dívenky ze 7.C a bylo z toho nadělení. Limetka, tak se dívenka jmenovala, ke všemu čekala dvojčata. Ke všemu dvojčata.. kroutil hlavou v dlaních ředitel školy, když mu inspekce na ručním papíře z Losin oznamovala návštěvu. Antonín Baština byl přeložen do malotřídky v pohraničí a na ministerstvu vydali nařízení, jímž pracovní výchovu nadobro vyškrtli z osnov.

Zanedlouho se mladým rodičům narodily holčičky Jadranka a Dorotka, a Lulinovi se v tu blaženou chvíli zazdálo, jakoby měly kolem hlaviček svatozář z ocelových pilin.