Kuchyňské rozhovory - Statistika covidu

Statistika covidu

(24.11.2020, úterý odpoledne)

(Účastníci debaty – Ing. Martinovský, Mgr. Martinovská, František Martinovský, t.č. v septimě na gymnáziu, Josef Martinovský, t.č. v oktávě na gymnáziu. Rozhovor se odehrává v jídelně. Na stole stojí starý kovový svícen bez svíček, jablko, školní penál, velký hrnec s kouřící hovězí polévkou a připravené talíře. V pozadí hraje televize. Na stole leží také DeníkN z pondělí a úterý a časopis Respekt.)

František Martinovský sedí u stolu a čte noviny.

Ing. Martinovský s udiveným úsměvem: „Ty čteš noviny, Franto?“

František Martinovský: „No. Řekl jsem si, že si to přečtu.“

Ing. Martinovský: „Který? Ten o úmrtích na covid?“

František Martinovský: „No. Ale je to hrozně dlouhé.“

Ing. Martinovský: „Vy mladí nejste zvyklí číst dlouhé články. To je pořád internet, mobil. Klipovitá pozornost, přeskakování z jednoho do druhého.“

František Martinovský klidně: „To nevadí.“

Ing. Martinovský pokračuje v kázání: „Dlouhé texty jsou důležité, protože se v nich dozvíš souvislosti. Toho v krátkém textu nemůžeš nikdy dosáhnout.“

František Martinovský: „Hm. Reddit umí zkrátit dlouhé texty až o šedesát procent a nechá jen to důležité.“

Ing. Martinovský: „Jo, to je ta tvoje sociální síť. A jak ten tvůj Reddit ví, co je v tom článku důležité, ha ha?“

František Martinovský pokrčí rameny: „To zkracuje nějaký bot. Tady je třeba článek, který je zkrácený o šedesát procent.“ Ukazuje mobil svému otci. Na obrazovce je rozhovor s novozélandskou premiérkou Jacindou Ardenovou.

Ing. Martinovský: „Tak to je skvělé! To se nemusela moc snažit a rovnou to zkrátit na to důležité, že?!“

František Martinovský: „Ano.“

Josef Martinovský zavrtí hlavou: „To je divný.“

Ing. Martinovský: „To teda!“

František Martinovský dál čte článek v Deníku N a po chvíli: „Tomu nerozumím. Tady píšou, že průměrný osmdesátník má před sebou sedm let života. Co je to za blbost, když průměrný věk v ČR je sedmdesát osm! To mám ty dva roky odečíst, nebo jak to mám počítat?“

Mgr. Martinovská: „A o čem ten článek je?“

Ing. Martinovský: „O tom, že lidi říkají, že ti, kteří umřeli s covidem, by stejně umřeli, protože měli třeba cukrovku nebo byli obézní. A tady dvě demografky na statistických číslech dokazují, že to tak není. Dám příklad, co jsem se tam dočetl. Když umře čtyřicátník na covid, tak u toho se předpokládá statisticky, že by tu jinak žil třeba ještě třicet let. Pokud k tomu připočítají kritické faktory, například cukrovku a podobně…“

František Martinovský mu skočí do řeči: „… třeba ho přejede auto.“

Ing. Martinovský se usměje a pokračuje: „…tak by žil v průměru třeba ještě dvacet let. No a u osmdesátníka jsou ta čísla sedm let a s kritickými faktory dva roky. Průměr za celou populaci u nás je deset let. A to je hodně.“

František Martinovský: „No, a to je ta blbost! To jako když se dožiju sedmdesáti osmi, nebo osmdesáti, tak je tam skok a dožiju se o dalších sedm let víc?“

Ing. Martinovský mlčí a hledí na svého syna.

Josef Martinovský: „Má pravdu.“

Ing. Martinovský odevzdaně: „Tak těm autorkám napiš, že to nechápeš.“

Mgr. Martinovská nadšeně: „Vidíš?!  A pak, že nerozumí Franta dlouhému textu!“

Všichni pokračují v jídle. Ozývá se pouze cinkání lžící o talíře. V televizi běží seriál Futurama. František Martinovský odložil noviny a kouká do mobilu.

Skrz okna je vidět, že venku vládne sychravý studený listopadový den.