Dívka ze souhvězdí Delfína

 

 

Kapitola 6

 

 

 

25. srpna, krátce po obědě jsem odjel autobusem do Halmstadu. Alex byl doma sám, což se i hodilo.

„Jak se cítíš?“ spustil jsem poté, co mě Alex pozval dál.

„Horečka už ustoupila,“ odvětil.

„To jsem rád.“

„Možná bychom mohli pozorovat ještě Perseidy. Třeba budeme mít štěstí a uvidíme roj.“

„Mám pro tebe jiné překvapení.“

„Vážně?“

„Jsi doma sám, že jo?“

„Jo.“

„Tak půjdeme k tobě do pokoje?“

„Co se děje?“ vyhrkl a jeho pohled byl plný obav.

„Nemusíš se bát, Alexi,“ poklepal jsem ho po rameni.

Hm!

„Okej, budu ti věřit,“ pousmál se a jako první vstoupil do svého pokoje.

„Tak se posaď!“ vyzval jsem ho.

„Musím?“

„Raději jo.“

„Jsem vážně napnutý,“ špitl a sedl si do svého točícího křesla.

Pousmál jsem se a vyzval jsem Enys, aby se odhalila.

„Enys, ukaž se!“

„Dobře,“ promluvila a objevila se.

Alex v první chvíli vyjekl.

„Co to je?!“ vylekal se.

Vyskočil se z křesla a postavil se před svou knihovnu.

„To je Enys Kao…,“ představil jsem ji. „…a přiletěla ze souhvězdí Delfína.

„Co-co to po-po-vídáš!“

„Myslíš, že by nějaký pozemšťan uměl takhle zmizet?“ zeptal jsem se a kývl na Enys.

Pochopila to a znovu zmizela.

Uh!

„Už to nedělej!“ vyhrkl Alex.

Jakmile se Enys objevila, začal se smát.

„Už ti to dochází?“ vyhrkl jsem.

„Jo, ty cvoku. Ale kde se…“

„…kde jsem ji potkal?“

„Jo.“

„Na ostrově Ticha. Jako kdyby věděla, že se tam potkáme.“

Enys se přiblížila k Alexovi, který stál pořád na stejném místě. Ale už se evidentně nebál.

„To je chlapec,“ promluvila směrem ke mně, ale její paže ukazovala na Alexe.

„Ano,“ kývl jsem.

„Jmenuji se Alex,“ představil se a chtěl jí nabídnout ruku.

„Žádné dotyky,“ pronesla.

„Chápu,“ kývl Alex.

„Jsi jiný, než Magnus.“

„Vážně?“ vyprskl Alex.

Jeho nadšení neznalo mezí. Stále se uculoval. Skoro jsem si myslel, že jí bude chtít obejmout.

„Je ti jasný, že to nesmíš nikomu říct,“ pronesl jsem směrem k Alexovi.

„To je samozřejmost, Magnusi,“ pokynul hlavou a sledoval její pohyby nad zemí.

„Chce jít se mnou do školy.“

„Fakt?“

„Jo.“

„Nikdo o mě nebude vědět,“ promluvila.

„Jestli umíš být takhle neviditelná pořád, tak určitě ne,“ dodal Alex.

„Budu opravdu neviditelná.“

Skoro žadonila, aby mohla jí s námi.

„Budeme připravovat třídu pro první ročník, takže by to možná šlo,“ podíval se na mě Alex.

„Dobře,“ přikývl jsem.

„Co hledá?“ zeptal se Alex, když si všiml, že Enys pozoruje jeho pokoj.

„Je jenom zvědavá,“ odvětil jsem.

„To chápu, asi bych byl také zvědavej, kdybych se dostal do souhvězdí Delfína.“

„Půjdeme do školy?“ zeptala se a nedočkavě očekávala na odpověď.

Sledovala nás.

„Až zítra,“ odvětil jsem.

„Co teď?“ zeptala se.

„Navrhuji procházku,“ pronesl jsem.

„Tak jo,“ pokynul hlavou.

„Příroda je krásná, zde na této Zemi,“ pronesla.

 

V ten moment jsem si uvědomil, jaké máme štěstí, že žijeme zrovna na této modré planetě.

 

 

* * *

 

Alex vytáhl ze skříně jiné triko, převlékl se a ukázal na dveře.

„Můžeme jít.“

„Budu muset zavolat tátovi, že u tebe přespím. Dovolí to tvá máma?!“

„Jistě, Magnusi. Vůbec si s tím nedělej starosti.“

„Chci už jít!“ ozvala se Enysoma.

Vznášela se na pár centimetrů nad zemí. Skoro se mi chtělo říct, že tam nervózně přešlapuje, což by byl v jejím případě nesmysl.

„Jistě,“ kývl Alex, a když viděl, že čekáme na něj, vyrazil.

Opustil pokoj jako první.

„Jdeme ven,“ oznámil Alex své matce, která právě dorazila domů.

„Nebuďte tam dlouho, musím ještě zajít za paní Sorensenovou,“ poznamenala.

„A může u nás Magnus přespat, mami?“ zeptal se vzápětí. „My jdeme zítra do školy připravit třídu pro první ročníky, ať nemusí večerním autobusem domů.“

„Ale měl by zavolat otci.“

„To udělá, až přijdeme.“

„Dobře,“ kývla a vrátila se do kuchyně.

„Nebudu na obtíž,“ pronesl jsem směrem k ní,

Ale ona jen mávla rukou a zakroutila hlavou.

„A teď se divila, že tě napadly takové věci,“ dodal Alex.

„Jaké věci, prostě mi to připadá nevhodné, z hodiny na hodinu, takhle oznámit, že tu přespím.“

„Tohle vůbec neřeš, kamaráde,“ pousmál se Alex a počkal, až si obuji boty.

Vyběhli jsme z domu jako střely. U parku se Enys objevila. Slunce se schovalo za černé mraky, které se blížily. Trochu se setmělo, což bylo výhodné. Levitovala mírně nad zemí, látka dosahovala země, takže si toho nikdo nemohl všimnout, že nemá boty, vlastně ani nohy.

 

 

* * *

 

Alex nás zavedl k fontáně, kterou jsme si oba oblíbili.

„Tady to máme rádi,“ pronesl jsem.

„Fontána,“ pronesla. „Ozdobná kamenná kašna s tekoucí nebo stříkající vodou. Někdy bývá zdobená figurálními motivy nebo molovitými přepady.“

Uh!

„To bylo jako z encyklopedie,“ dodal Alex s úsměvem na tváři.

„Naprosto překrásný doplněk zahradní architektury,“ pronesla a přesunula se k vytvarovanému záhonu.

„Počkej na nás,“ ozval jsem se a rozběhl se za ní.

„Jako by to nikdy neviděla,“ řekl Alex a dohnal mě.

„Zřejmě ne,“ šeptl jsem.

Enys se otočila k nám.

„Budeš se touto profesí zabývat,“ promluvila směrem na Alexe.

„Já?“ udivil se.

„Ano.“

„Studuji školu a pak…“

„Staneš se zahradním architektem,“ řekla a s pohledem na nás pokračovala dál k dalšímu záhonu.

Alex se na mě podíval, ale já jen pokrčil rameny.

„Co si mám o tom myslet? Že vidí do budoucnosti?“

„Jen ví, co si myslíš, Alexi. Nemluvila o budoucnosti.“

„Zkusím se jí večer zeptat, jak to myslela,“ ozval se Alex. „Jen o tom uvažuji. Ještě jsem se nerozhodl.“

„Budete chtít vědět mnohem víc,“ pronesla ve stejném okamžiku, co se objevila vedle nás.

„Nelekej mě!“ vyhrkl Alex, ale vzápětí se usmál.

„Fontána uklidňuje tvou mysl,“ řekla a prolétla kolem ní.

Úplně zapomněla, že se nechová jako člověk. Ohlédl jsem se do stran, jestli nás nikdo nesleduje.

Sakra!

„Viděl nás ten starší pán,“ šeptl jsem do Alexova ucha.

„Mizíme!“ navrhl.

„Není se čeho bát,“ ozvala se Enys a přilétla k muži, který jí sledoval s otevřenou pusou.

Dívka se zastavila před ním. Chvíli se mlčky na něco dívala a pak se vrátila k nám.  Muž se otočil a odešel.

„Co jsi mu řekla?“ zeptal jsem se.

„Aby zapomněl na poslední půl hodinu a odešel domů.“

„Oh! To umíš?!“

„Ano, Magnusi.“

Koukal jsem jí do očí a v hlavě se mi honilo tolik otázek, ale nakonec jsem se nedokázal zeptat na nic. Ačkoliv jedna věc mi hlavou prolétla. Proč se objevila na Zemi?

„Na to mohu odpovědět, ale myslím, že je ještě brzy,“ promluvila.

„Víš, co si myslím,“ podotkl jsem.

„Pokud si to nebudeš přát, nebudu v tobě číst….“

„…jako v otevřené knize!“ přerušil jsem ji.

„Velmi zvláštní sdělení,“ dodala.

„To je v pořádku. Nemám, co skrývat,“ pronesl jsem a obešel fontánu.

Po půl hodinové procházce parkem Alex navrhl, abychom se vrátili domů. Zatáhlo se a bylo zřejmě, že bude pršet.

„Jdeme domů, vypadá to na velkej slejvák,“ řekl Alex.

„Dobře,“ Enys souhlasila jako první a vyrazila směrem k domu, kde bydlel Alex.

 

Podíval jsem se na Alexe a jen pokrčil rameny. Byla zvláštní a rozhodně jsem byl rád, že jsem se s ní mohl potkat. Nedovedu si představit, kdyby oslovila někoho jiného. Možná věděla, že ji neodmítnu a že budu jejím průvodcem našeho světa.

 

 

 

 

---