Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 12/12
datum / id03.12.2020 / 514297Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno193x
počet tipů11
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Prolog

Konec

Náš okruh 12/12

 

Po celých Jeseníkách jsou roztroušeny lovecké chaty.

K té naší Heřmanovické jsme přišli shora z kalamitní paseky po nenápadné cestě, po níž však i auto obloukem zdola od hlavní cesty může přijet, je-li aspoň trochu do terénu vybavené. Na příkrém svahu pod chatou, a taky kolem ní, stál ještě vysoký les, nepříliš starý mýťák, dobře chatu skrýval.

Chata byla podle všeho v plném provozu. V přistavěné kůlně se krčila dost už ztenčená zásoba dříví. Do jelení říje byl však čas, léto teprve vrcholilo.

„Kde berou vodu?“ zajímalo Janu, „nikde nevidím studánku.“

„Asi ji musí přivážet,“ byl jsem hned hotov s úsudkem.

Ale když jsme si pak zkracovali zpáteční cestu, vyšlapaná pěšinka, co se táhla mýťákem po svahu dolů (docela jsem si ji spletl s ochozem zvěře), přivedla nás k upravené a dosti navštěvované studánce. Byla až dole nad okružní cestou. Pořádně daleko.

„Představ si, drápat se tady do toho kopce s vodou,“ řekl jsem.

„No co, aspoň že ji mají,“ odpověděla Jana.

Jednou jsem šel na obhlídku bez ní. To když se svou pestrou společností dychtivě zapadla do borůvčí U Černé zmije, kam jsem je z Drakova nadvakrát přivezl, a všechno ostatní pro ni ztratilo význam.

Při prohlížení těch skal, co se na plošině v sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem v nepravidelné sestavě zvedají, spatřil jsem asi dvě stě metrů za chatou jednu, která byla na první pohled divná. Ale to není skála! Kdo si to tady na hromadu skládá kameny?

Přišel jsem blíž. Byla to zeď jakési zříceniny.

Aha, o tom už jsem slyšel, původně měla být Heřmanovická chata kamenná. Podíval jsem se do mapy a zdálo se mi, že chatu nezobrazuje tam, kde je ve skutečnosti, nad tím příkrým srázem, ale tady, na dosti vzdálené rovince. Pojal jsem podezření na milé kartografy, jestli nepřekreslují do každého nového vydání stále tu chatu původní.

Velká stavba to není, hodně plochy z půdorysu zabírají pro sebe tlusté zdi. Střecha propadlá, trčí z ní jen téměř neporušený komín. Zvenku je na zbouranou zeď přilepený zbytek zhrouceného dřevníku. Jinak nic zajímavého, už hodně dlouho po zániku této chaty slouží lovcům tamta „nová“ nad srázem.

Od toho dne jsem tak blízko nikdy nebyl.

Pak přišla ta osudná vichřice.

Chata teď, odevšad viditelná, stojí na pustém útesu, nad svahem úplně zbaveným lesa až dolů po odvozní cestu. Podivně se tam vyjímá.

Ten svah tak doslova holý není, při pohledu zdola ční proti nebi do všech stran roztřepené kořeny z dokořán vyklopených talířů odříznutých vývratů. Celá stráň tak trochu působí dojmem dopadové plochy dělostřeleckých granátů ve vojenském prostoru.

Smrčky už vysazené jsou, ale není je ještě moc vidět. Zkusili jsme najít studánku, ale tam, kde jsme to místo v drasticky změněném terénu tušili, se v plytké terénní vlně rozlévala nevzhledná mokřina.

„Zas tady studánka bude, někdo ji znovu vyhloubí a upraví, jen co se mu po ní zasteskne,“ mínila Jana.

„To ano, jenže to asi nebude dřív, než tady vyroste nová mlazina.“

Zatím berou obyvatelé chaty zavděk studánkou, která vyvěrá nad cestou hezky daleko odtud, snad kilometr, možná víc. Pod pramínek v zářezu cesty si tam vsadili dřevěné korýtko, voda z něj padá přímo do příkopu, proteče kamennou propustí a –­ n­a druhé straně již uhání lesem stříbrná stružka dolů k Devítce.

Také my si zde bereme vodu, když obnovujeme svou cestovní zásobu do auta. Někdy si jednoduše nabereme přímo ze Slučího potoka u Devítky. Jindy nám poslouží pramínek nad Říjištěm nebo některý jiný, ale nejraději se pro vodu stavujeme tady, pod Orlíkem.

Mám to jako obřad. Proud z korýtka nechám padat do pětilitrové bandasky, dívám se, jak tam hladce klouže a jen na okrajích se třepí, jak v tom lesním šeru jiskří utajeným světlem, a když voda dosáhla hrdla a já bych měl zašroubovat uzávěr, zatápu napřed po kohoutku, abych zavřel přívod – a­ on žádný není!!! Bezmocně koukám, jak tolik vody zbůhdarma kamsi odtéká.

Zbůhdarma? Vzpamatuj se, člověče! Kde by byla celá řeka bez těchto přítoků? Vždyť toto je pramen Slučího potoka, i on napájí Černou Opavu!

Zkrotím tedy svou lakotu a nechám vodu, ať si teče. A z toho plýtvání se ještě raduju. A když chci tu radost dotáhnout do konce, tak opatrně, abych nezmáčel kolena, přikleknu a přímo z toho ledového proudu se napiju, ani žízeň mít nemusím. Jenom pro tu chuť, jen pro to zatrnutí, pro ten pocit minerální čistoty, kterou až sem na světlo procedila puklinami tvrdá hornina.

„Brrr, ta je!“ zašklebím se a přehnaně se otřesu, tak jak jsem si to přinesl z dětství a jak jsme se tomu u tatínka smávali.

Najednou přes šedou mlhu let zřetelně a zblízka slyším:

„Kde ses až tady, chlapče, vzal, tak daleko z domu?“

Ach! Jako by nevěděl, že jsem dospělý. A dnes už starší než on.

„Ale tati! Mám tu svou Janu! A všechny lidi, co k životu potřebuju.“

„Tak to je jiná,“ odpoví smírně a klekne si a jako já se přímo z toho proudu napije. Potom vstane a­ já od něho znova slyším, co u každé studánky celý život slýchám: „Ááá, ta je, pane! Zdravá, lesní, pramenitá! Té si važte, děti.“ A už odchází do mlhy. Jen chviličku ještě vidím jeho rovná záda. I ta se rychle rozplynou.

Zavolám za ním na zkoušku do prázdna: „Tak zas někdy, tati! Třeba tady, u studánky!“ Avšak i ozvěna již v té mlze daleké mlčí.

Kdo jiný z přítomných mi rozumí nevím, ale Jana se usmívá takovým tím pěkným úsměvem, který mám u ní nejraději, zasvěceným, chápavým, protože toto ona všechno ví a zná a prožívá se mnou.

 

*

 

Tady, u horského pramene pod Orlíkem, končím své vyprávění. Celé. To o našem okruhu jsem si nechával až na konec, až bude řečeno vše, co se mi zdálo důležité. Předtím jsem měl pořád kam se vracet, některé vzpomínky se vynořovaly samy, k dalším mě naváděla Jana. I toto byl její nápad, to ona mě přivedla k myšlence obohatit knihu naším putováním po Medvědích horách. Na tom jí obzvlášť záleželo, často se ptala, kdy se do toho dám. A já jsem odkládal, věděl jsem – i­ ona věděla –, ž­e až to přijde, b­ude to znamenat už jen závěr. Doopravdy a definitivně.

Tak hluboko je ve mně zakořeněná poučka z válečného dětství: co chutná nejvíc, to si nechám až na konec, ať mě ta chuť ještě potom provází.

Nevím, zda jsem vyhověl jejím představám, to se ukáže, až jí to celé budu předčítat, počínaje Zpívající řekou. Ale myslím, že i kdybych dostal špatnou známku, vrtat znovu do napsaného mě nutit nebude, smíří se. Protože mě zná, fantastu bez smyslu pro historickou skutečnost. Fabulátora, co má daleko do preciznosti spolehlivého zachycovatele dějin.

Jsem šťastný, že mé nespolehlivé memoáry končí právě tady, u studánky pod Orlíkem.

Hýčkám v sobě, moji milí, krásnou představu, že možná někdy někdo z vás těmito stránkami z­alistuje. Je jedno, jestli s vámi ještě budu, anebo už ne. Jen se, má milá, můj milý, těším, až tě některá stránka slovíčkem zaujme. Copak je to úplně nemožné? Sním si tu tiše o tom, že se pak na chviličku zastavíš. Že budeš po tu chvilku se mnou.

A vidím, jak tu stránku obracíš… a pak ještě…

A potom? Potom se možná začteš, ani nebudeš vědět, jak se to stalo.

Ale ono je to prosté, to já tě chytím na vějičku pěkných slov, budu tě zamotávat do svých osidel, za ruku vodit cestami, které pro tebe vybírám.

A možná – ó, ty má radosti! – si tě za tu ruku dovedu až sem, až po tato poslední slova.

A to je má odměna. Už teď se z ní raduju.

Odpusť mi, prosím, jestli jsem se tě něčím dotkl, nebo ti málo času věnoval, nebo si něco přimyslel, co podle tvých vzpomínek tak doslova nebylo. Odpusťte mi všichni, protože jsme lidé a odpouštět si máme, bez odpuštění se těžko žije. Vám ať se žije dobře, moc mi záleží na vašem štěstí.

To vám chci říct, dokud je čas. Ať to víte.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.01.2021 19:52:50dát kritice tiprevírník

Rádo se stalo, byla to pro mě čest.

01.01.2021 19:45:56dát kritice tipArwen Leinas

Jako známá cynická obluda se neumím vyjadřovat tak hezky jako ctění předřečníci. Takže řeknu jen prosté: "Děkuji za príma chvíle a virtuální výlety po mých milovaných Jeseníkách." :)

29.12.2020 06:54:20dát kritice tiprevírník

Právě jsem se v krásném letním dni prošel s vámi, Přemku, kouskem Šumavy podél Hamerského potoka a byla to příjemná procházka. Děkuji ti za ni. Už se nedivím, že ti v mém povídání toho tolik chybí. No jo, každý jsme něčím jiným posedlý a jinak své vjemy, které za to stojí, předáváme druhým. Ty to umíš obrazem a velice uklidňujícím hlasem. Taky jsem neodolal a trasu si našel i ve skutečnosti, tedy na mapě. Turistické i letecké. Dobře se mi šlapalo.

K tomu mému: hlavně, žes našel všechno ostatní, ono Říjiště a Černá zmije názvy v mapě nemají. I za tvá milá slova tady ti děkuji.

28.12.2020 21:22:47dát kritice tiplastgasp

Jak je mým zvykem, nastřádal jsem si tě a četl jedním dechem. Svůj názor (dojem) sem těžko mohu vypsat. Pošlu ti ho jiným způsobem. Jen předběžně ti řeknu, že je velká škoda, že tento vznosný příběh lásky k naší zemi, přírodě, tvé rodině a blízkým lidem má jednu vadu. Chybí ilustrace, fotky, film, zvuk, hudba. I bez toho však víš, že z komentářů cítíš, jak je tvé dílo působivé, krásné a naše. Děkuji ti za zážitky, které jsem s mapou v ruce zažil s tebou v tom nádherném koutě naší domoviny. Postěžovat si mohu trochu také. Říjiště a Černou zmiji se mi najít nepodařilo. Fotky Jany a Pavla bych viděl opravdu rád. Odměnou ti nabízím kus přrody na opačné straně naší přírody.

https://youtu.be/leBI1QmEAag

 

05.12.2020 21:44:21dát kritice tiprevírník

Ano, myslím, že tady nevadí, odkud kam. Hlavně že ráda četla. Díky.

05.12.2020 20:35:47dát kritice tipPhilogyny

Začala jsem od konce, ale to vůbec nevadí...taky mám svou studánku a tak...že ráda četla, jako vždy. 

04.12.2020 10:15:44dát kritice tiprevírník

Evži, Luboši, oběma vám pěkně děkuju za příznivé vyjádření, a má manželská partnerka tebe, Luboši, rovněž zdraví.

03.12.2020 20:21:04dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, za pány tvorstva ti také děkuji. Řadu slov si ušetřím tím, že se podepíšu u hezkých komentářů zástupkyň tzv. něžného pohlaví. Zdravím tebe i velice vhodně vybranou manželskou partnerku Janu.

03.12.2020 17:15:40dát kritice tipEvženie Brambůrková

Dobře, že jsi nechal živou, čistou, pramenitou vodu z našich hor až nakonec. To ona je začátek i konec, je kruh našeho života.

Krásně jsi to napsal a byl jsi skvělý průvodce do krajů, které bych, snad jednou, ráda navštívila. 

03.12.2020 14:32:29dát kritice tiprevírník

Obě jste na mě moc hodné, děkuji i tobě, Ludmilko.

03.12.2020 14:14:11dát kritice tipAlegna

líp, než bixley to nevyjádřím, tak se k  jejím slovům přidávám***

03.12.2020 12:12:40dát kritice tiprevírník

Hodná Blackie, je mi ctí. Ale s tím doufáním... no, nevím, nevím... Moc si neslibuj.

03.12.2020 11:36:53dát kritice tipblacksabbath

A já se přidávám ke komentáři Irči.....Děkuji aaa také doufám........*/**************************************************************************************************************************************************

03.12.2020 10:55:151 tipů dát kritice tiprevírník

Děvčata, vy jste ke mně tak hodná! Čím si to zasloužím? Ale nevadí, můžu se aspoň těšit tím, že se mi taky vás podařilo oslovit, Irenko a Gabi-dcérenko.

03.12.2020 10:18:54dát kritice tipgabi tá istá

ten záver ma dostal aj v knižke a dnes znova...ďakujem, že som ťa mohla stretnúť a spoznať cez tvoje texty, tati

03.12.2020 10:15:00dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, Jardo, ty nám "dáváš"... nejprve jsem ti chtěla navrhnout, abys zkusil psát básně, už jen názvy těch hor by jich byly hodny, a ty pak přicházíš s epilogem, nad nímž by se kámen ustrnul... ach jo.

Děkuju za každou tvou povídku, na Písmáka vloženou, ale hlavně za to, jaký jsi člověk.

Budu doufat, že Okruh není to poslední, čím jsi nás obdaroval!

03.12.2020 10:11:29dát kritice tipgabi tá istá

*******

03.12.2020 09:47:11dát kritice tiprevírník

A já velice děkuji, Renato, za tak přívětivá slova.

03.12.2020 09:43:073 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, studánky jsou dar života. Líbilo se mi Tvoje setkání s tatínkem. Možná Tě u té studánky v daleké budoucnosti nějaké Tvé vnouče taky uvidí. Protože láska k přírodě a studánkám je dědičná... Díky za nahlédnutí do krajin Tvého srdce a do Tvé duše.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.