Na rodinné nákupy?

Dnes ráno jsem popojížděl v dopravní zácpě po mostě Legií. To je ten most, co vede přes Vltavu k Národnímu divadlu. Bylo lehce před desátou hodinou. To budu u Národního až tak za 10 minut napadlo mě. Říkal jsem si, že už by měli s těmi intervaly zelené něco dělat, jinak to tam bude věčně zacpaný. Rozhlížel jsem se bezmyšlenkovitě kolem a přemýšlel o denní rutině. Zavěsil jsem pohled do zpětného zrcátka a viděl, jak za mě dojíždí stříbrný Mercedes. Moc se v jejich typech nevyznám, protože mě tahle značka zrovna nebere, ale určitě to byl nějaký poslední výkřik ve speciální úpravě a musím přiznat, že byl elegantní a honosný. Víc než auto mě ale zaujala dvojice lidiček sedících uvnitř. Zajímavý pár. On, šlachovitý, opálený, nakrátko střižený a charismatický, seděl za volantem. Ona, milá, usměvavá, něžně a přítulně vypadající brunetka s krásnými rysy, vedle něho na sedadle spolujezdce. Bylo patrné, že mají výbornou náladu, že jsou ve formě a že to mezi nimi jiskří přitažlivostí. Naklonila se k němu, položila s citem hlavu na jeho rameno, rukou ho pohladila po tváři a něžně ho políbila. Usmál jsem se, protože mě byl předložen další argument krásy života. Fronta popojela o pár metrů, on dobrzdil za mnou a vyloudil pro ní neodolatelný úsměv, řekl pár slov a polibek jí vrátil. Krásný vztah, napadlo mě. Uvědomil jsem si, jak je fajn, že jsou k sobě lidé tak milí a pozorní. Přemýšlel jsem jak dlouhý asi jejich vztah může být, ale jistě jsou spolu již delší dobu a o to cennější mě jejich chování připadalo. Začali si povídat, jakoby vzpomínali na něco krásného, společně prožitého. Zleva po kolejích nás předjel zase nějaký chytrák. Kvůli těmhle to tady stojí tak dlouho projelo mě hlavou. Vrátil jsem svůj pohled do zpětného zrcátka a přes skla opět vstoupil do intimity toho krásného páru. Určitě mají aspoň dvě krásné děti, napadlo mě a v hlavě se mě dotvářel obrázek šťastné rodiny a bezstarostných ratolestí. Byli jsme téměř v polovině mostu a oni si stále tak živě vyprávěli. Další výměna pohledů a další letmý polibek. Vše mezi nimi působilo tak přirozeně a nenásilně, že jsem se na chvíli pozastavil nad tím, zda vůbec může něco takového dnes ještě existovat. Ale šafrán přece taky ještě roste a navíc jsem optimista od toho letního rána, kdy jsem se poprvé nadechl, tak proč bych neměl věřit v krásné a pozitivní věci. A třeba se znají už od dětství, podporoval jsem sám své úvahy. Ještě tak dvakrát zelená a konečně snad proklouznu přes křižovatku, doufal jsem. Nevím proč, ale věřil jsem, že mají doma kluka a holčičku. Oba se rozesmáli, že jsem viděl jejich krásné bílé zuby. Letmo se podívala na hodinky a něco vysvětlovala. Zelená, ještě zelená, padla oranžová, já už jsem nestihl projet a musel zastavit na bílé čáře, u dveří do křižovatky. On zastavil až těsně za mnou. Teď už jsem si víc než je hlídal semafor, ale přesto jsem stačil postřehnout jejich poslední letmé dotyky. Políbila ho na rty a přivřela přitom oči s elegancí jí zřejmě vlastní, on sáhl kamsi do palubní desky a podával jí, ano opravdu jí podával roličku tisícikorun. Vzala je mezi prsty, strčila do kabelky a vystoupila. Už jsem jenom zhodnotil její postavu, když procházela kolem mého auta a letmo se na mě usmála. Pak skočila zelená. To asi nebylo na rodinné nákupy napadlo mě, když jsem míjel Národní divadlo.

---