Chvíle, co někdy rozhodnou

Deštivé ráno stojím tu sám, 

nad cestou mraky, kudy se dám, 

smutek prohraných bitev, 

nad polem hejno vran.

Vlající hřívy mých koní, 

kolem jen vítr se honí, 

za lesem zlámaných stromů

ozval se zvon.  

[Snad chvíle, chvíle ta,

 říká mi musíš jet dál.]

Toužím jen po jednom místě, 

nevelkém, zářivě čistém, 

hoří, hoří tam oheň, 

prostě je prostřený stůl. 

Zrnka máku z něj smetáš, 

prokřehlé ptáčky čekáš, 

v tom vidíš oknem koně mé, 

pokyneš rukou, prosím pojď dál.

[Snad chvíle, chvíle ta

zavoláš zastav, koňům tvým vodu dám. ]

Vysvitlo slunce, odkládám zbraň, 

prsty mé tisknou tvou horkou dlaň, 

štěstí mě dovedlo sem, 

u tebe našli jsme stáj.