Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Bonanza
datum / id11.12.2020 / 514599Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno121x
počet tipů3
v oblíbených0x
Bonanza

 

Život je plný zákrut, někdy veselých, jindy smutných. Příběh. který vyprávím, se stal v naší trempské osadě. 

 

Jednoho červencového dne odcestovala má žena na pár dní navštívit sestru, protože ségra nabyla podezření, že jí Tonda zahýbá. Pomáhej mu pán Bůh, pomyslel jsem si, ale hned se mi Tondův malér vypařil z hlavy a já se těšil na mimořádné posezení s kamarády u piva, což se úspěšně splnilo. 

 

Probrali jsme přípravu na oslavu výročí naší osady, jež se z dřívějších několika vojenských stanů přeměnila v  osadu chatovou.  Šerif Čudla mě pověřil úkolem, vymyslet nějakou zábavnou akci na nedělní dopoledne. Něco, co tu ještě nebylo. 

 

Večer se vydařil. Do postele jsem se dostal po půlnoci se zpěvem na rtech a spát se mi nechtělo. Automaticky jsem rukou prozkoumal místo vedle mě, bylo prázdné.  Co naplat, umím číst několik knih najednou, a tak jsem namátkou sáhl jsem po jedné z nich, jež se kupily na nočním stolku.  Když jsem  odložil nejpopulárnější knihu mých junáckých let, Volání divočiny, nápad byl na světě. V neděli dopoledne bude  soutěž v rýžování zlata.  Každý dostane kolíky vyznačený malý úsek potůčku a do každého z nich rozházím stejný počet vyrobených mosazných nuget.

 

Chatovou osadou protéká malý potůček. Je samá zákruta, lemován vrbovím a v  jednom místě je i nevelká tůňka, jež v letních dnech umožňuje osvěžení. Ti nejstarší z party dokonce tvrdí, že se v potoce kdysi chytali pstruhy a potůček pokřtili romanticky Bonanza.

Když mě žena v dílničce přistihla, jak plynovým hořákem tavím mosazný drát a kapka za kapkou padají do kbelíku s vodou,  já jí nadšeně líčil svůj plán, obrátila oči naruby a prohlásila.

"Vy chlapi nikdy z těch krátkých kalhot nevyrostete" . A bez dalšího  komentáře odešla. "Jak dopad Tonda", volám za ní, odpovědi jsem se nedočkal. 

 

 Rozhodli jsme se při soutěži trochu potrápit našeho člena osady s přezdívkou Kremrole, jak jej občas nazýváme, protože je cukrář. 

Nejsem osvícen Pegasem ani povoláním psycholog a tak můj popis Kremrole, civilním jménem Rudolf, nebude perfektní. Když v deváté třídě, učitel vyplňoval dotazník a ptal se Rudy, čím chce být, odpověděl po pravdě, nevím. A co máš Rudolfe rád, co bys... Ruda z nějakého vnitřního popudu nenechal třídního učitele domluvit a prohlásil, já rád, já rád sladký soudruhu učiteli. A tak se Rudolf stal cukrářem.

Jak se zacinkalo klíči, a ze všech amplionů znělo “my nejsme jako oni,” tak jsem se nestačil divit. Za pár týdnů poté do cukrářského krámku u hranic s Rakouskem, kde Ruda zákusky zásoboval celé okolí, vkročil perfektně oblečený muž a nabídl, že skoupí vše, co se v cukrárně vyrobí a složil na pult neodolatelnou zálohu. Rudolf neváhal, tentokrát mu to dobře v hlavě zapálilo.

Do Rakouska a zpět jezdila sem a tam malá a velká auta, ba i kamiony a ze všech cukrářů se pracovním úsilím doslova kouřilo asi dva roky, než vláda díky závisti a připomínkám  chudších občanů na bohatnutí cukrářů stanovila cukrovou daň. Kšeft skončil, ale Ruda již byl milionář. O cenné valuty přišel stát a lidé u nich zaměstnaní o práci.

Z dříve zamlklého, dvoumetrového flegmatického chlapa se stal přes noc, doslova odborník, jenž vše ví a všude byl, vždy chytne větší rybou než kdokoli u řeky. Jistě jste se s podobnými “odborníky” určitě  setkali. Peníze mu dodaly sebevědomí a změnily Rudu k nepoznání.

 Soutěž v rýžování zlata byla odstartována za krásného počasí v neděli dopoledne. Losováním byly vykolíkované úseky rozděleny a malým podvodem Rudolf obdržel úsek v tůňce, kde bylo do pasu vody a kam jsem nevhodil ani jeden “nuget”.

Rudolf byl oproti ostatním účastníkům vybaven i pravou zlatokopeckou pánví, na hlavě stetson a na kšandách rybářské kalhoty až po prsa. Koho potkal, tak do detailu vysvětloval jak se pánví na rýžování zlata správně zachází.

 Sotva se začalo, nadšeným volání se hlásil každý nález.  Jen v tůňce bylo ticho. Bazilišek Pekáč si udělal přestávku a šel kibicovat, kde se s nadávkami Rudolf nořil s pánví na dno tůně a nabíral písek. Do rybářských kalhot mu natekla voda, takže od pasu dolů vypadal jako Golem.

 

“Rudo”, radil Pekáč. “Nechci ti radit, ale tou pánví točíš na špatnou stranu, já někde četl, že se s pánví točí proti směru hodinových ručiček, prý to má co dělat s magnetismem zeměkoule a taky by jsi měl nabírat štěrk tam, co voda přepadá do tůně, zlato je těžký a nejvíce se drží pod vodopády”.

Rudolf  uposlech a z vody mu při nabírání zlatonosného štěrku u vodopádu, koukala již jen hlava. Když se narovnal, gumové kalhoty byly až po prsa plné vody.

 

“Dej sem tu pánev, já ti jí podržím a ty z těch kalhot zatím vylej vodu", radil opět Pekáč.  Rudolf uposlechl.  Měl to již nacvičené. S velkými obtížemi vylezl z potoka, poklekl na mezi,  lehl si na břicho, hlavou dolů. Voda se z kalhot vyřítila a strhla i sombréro z hlavy. Pekáč jen z obtížemi držel vážnou tvář, podal Rudovi pánev, kam vhodil dva malé kousky nugetů.

 

“Rudo!  pamatuj pánví točit do leva, ne doprava” a odkráčel rychle s hubou od ucha k uchu.

Netrvalo dlouho a Rudolf nadšeně vyběhl z potoka a hlásil nález. Šerif Čudla usoudil že každá sranda někdy končí a vyhlásil konec soutěže. Všichni jsme se sešli u dlouhého stolu před naší boudou.

Vítězem se stal Pekáč s nejvyšším  počtem nalezených nugetů.  Šerif Čudla měl krátký proslov  a požádal, abychom se spravedlivě o nález rozdělili.  Do Rudolfova plecháčku ťukal jeden nuget  za druhým a Rudolf se s uzarděním bránil,  abychom neblbli,  že to již stačí. 

 

Od vyprávěného příběhu uplynul téměř rok. Ruda pravidelně každou sobotu odpoledne zaparkoval naleštěné BMW u své chajdy, jak nazýval patrovou vilu. Již tradičně z auta přinesl velkou krabici s dorty a postavil jí do prostřed stolu. Tentokrát bez tradičního komentáře jen přisedl a dlouho mlčel.

"Vy jste mi kamarádi dali, moje stará si nechala opravit zuby a k doktorce přinesla to zlato co jsem tady od vás dostal a vyrejžoval. Mám z ostudy kabát. To vám do smrti nezapomenu!"




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.12.2020 22:59:17dát kritice tipJosef František

Napsal jsem na základě vyprávění skutečné události jež mi kamarád vyprávěl. 

13.12.2020 17:11:27dát kritice tipKonstantin Polka

Cítim snahu o Hrabalovskou poetiku. Ale bohužel jenom tu snahu...

11.12.2020 18:27:341 tipů dát kritice tipblacksabbath

hihihihihi...."Vy chlapi nikdy z těch krátkých kalhot nevyrostete":-)))))...*/*******

11.12.2020 14:31:03dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dobrý příběh, Josefe. Tak jste Rudu doběhli :-)

11.12.2020 14:24:031 tipů dát kritice tipAndělka1

Mnoho podobných (zlomyslných tak trochu) fórku jsme prováděli na táborech s dětmi. Mezi sebou, vedoucí. Ale děti to dobře vnímaly..a i to pro ně byla dobrá atmosféra...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor