Na křídlech Pegasů I.

„Zbabělost je slabinou, ale hrdost je překážkou.“

·         Camilla Chaverryová

I. I.

         „Co vím, tak Monterill z velké části shořel. Dodnes netuším, kolik lidí zahynulo, kolik jich v tom podzemí našlo smrt. Nevím, co jsem očekávala, když jsem opustila Christiana a šla za hlasem svého srdce, ale cítila jsem, že jsem se rozhodla správně.

 Prvních pár týdnů pro mě bylo mučivých. Trápily mně nesnesitelné výčitky. Ničilo mě vědomí, že já ty lidi v podstatě zabila. Kdybych neposlechla Christiana, a zůstala s Gabrielem hned, on by ten požár nezaložil. Mělo mi dojít, že něco hrozného provede. Jeho utrpení jsem si nedokázala ani představit. Kvůli mně se zbytečně umíralo,“ odmlčí se a sklopí oči Camilla.

„Myslíte, že by podzemí i tak nezapálil?“ domnívá se Petty. „Pronásledovali vás. Nechtěl zanechat stopy.“

Camilla se zamyslí nad její myšlenkou. Tuší, že má opatrovatelka určitě pravdu.

 „Nevím. Možná. Asi ano. Tehdy mě nenapadlo tak uvažovat. Myslela jsem jedině na útěk. Ať jsme z toho děsivého místa už pryč. Zběsile jsme utíkali podzemními chodbami. Nevěděla jsem kam, nevěděla jsem kudy. Všechny cesty se mi zdály stejné. Připadalo mi, že jsme se motali pořád dokola. Kamenné chladné zdi mě svíraly, vysmívaly se mi, chtěly mě pohltit. Netušila jsem, co s námi bude.  

Jen jsem se pevně držela bratra, který mne vedl, a kterému jsem sotva stačila,“ zatáhne koutky úst.

 „Byla jsem natolik vysílená, že jsem omdlela a tiše doufala, že všechny ty děsivé události byly pouhým snem.“

„A ono se to vše skutečně stalo,“ ujistí ženu opatrovatelka a usrkne ze šálku horký čaj. Její poznámka Camillu pobaví.

„To máš pravdu, stalo.  Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se probudila na dřevěné lavici v opuštěném kostele. A tam náš život,“ naznačí prsty ironickou myšlenku, „pokračoval.“

„Slečno,“ přeruší ji nejistě Petty.

„Ano?“

„Zajímá mě jedna otázka, milovala jste ho?“ vyhrkne zvídavě.

Camilla po její otázce zvážní a odvrátí od opatrovatelky pohled.

                „Zbabělost je slabinou, Petty, ale hrdost je překážkou. Gabriel byl příliš zbabělý, a já příliš hrdá. Brzy pochopíš, proč to říkám.“

 

Prosinec 1888

 

Mladá dívka v potrhaných svatebních šatech se pomalu ale nejistě probouzela. Skrze rozespalý pohled a unavené tělo rozpoznala, že leží na dřevěné lavici. Znaveně si promnula červené unavené oči. Posadila se a odhrnula si vlasy z tváře. Zmateně, nedůvěřivě ale s velkým zaujetím se rozhlížela kolem sebe.

Vše kolem ní, potemnělá zaprášená místnost s gotickou štukovou klenbou, ponurý oltář a zašedlé výjevy křesťanských obrazů po stěnách, naznačovalo, že se nachází v nějakém kostele. Po obou stranách oltáře svítilo několik pětiramenných svícnů, které osvětlovaly veliký kříž s Ježíšem. Rozlehlá hala s vysokým stropem a plamínky svíček působily melancholicky, tajemně, okultně. Silné vrstvy prachu, množství pavučin a závan zatuchliny dávali najevo, že zde dlouhá léta nikdo nebyl.  Čerstvý zimní vítr sem proudil díky škvírám, v rozbitých, obloukových oknech. I přes plápolající svíčky bylo v kostele poměrně chladno.

Dívka se osmělila a vešla do uličky mezi lavicemi. Pomalu došla ke dřevěným vratům.  Chopila se kliky, a zkusila otevřít. Rezavý zámek nepříjemně zavrzal. Podle jeho vzhledu usoudila, že ho nikdo dlouho nepoužíval. Vrátila se zpět k osvětlenému oltáři. 

                „Gabrieli?“ špitla do prázdna. I jemný dívčin hlásesk se rozlehl v mrazivé ozvěně. „Gabrieli, jsi tady?“ přidala na intenzitě hlasu. Otáčela hlavu kolem sebe, připravena, že se její bratr objeví bůhví odkud. Vzhlédla ke kříži.

                „Co se tak díváš?“ zamračila se. „Já ho nezabila, není mrtvý,“ zdůraznila a svraštila obočí, „že ne?“ strachovala se. Prohrábla si vlasy a zavřela oči.

„Proboha, zase mluvím sama se sebou. Gabrieli, ozvi se!“ křikla a rozhlížela se po stěnách.

 Její pozornost upoutala kazatelna, ve které se mihl černý stín. Přivřela oči. Krátce nato zaslechla skřípění, jako by někdo otevíral dveře. Malá vrátka u oltáře těsně pod kazatelnou se pomalu otevírala. Dívce se na tváři zračil nadějný úsměv. Ze tmy spatřila vycházet mužskou postavu zahalenou do černého pláště, sahajícího až na zem, s dlouhými rukávy a v kapií ukrývající jeho obličej.

                „Ahoj, Cami,“ pozdravil.

Ten podmanivý hlas by poznala vždy a všude. Do široka se usmála a s úlevou si oddechla. Rozeběhla se k muži. Pevně ho objala a položila si hlavou na jeho hruď. Ohromený muž jí objetí opětoval s takovou vervou, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

                „Žiješ,“ hlesla překvapená brunetka a odstoupila od něj. „Bála jsem se, že tě…,“koktala.

                „Že mě zabili? Ne,“ odvětil pobaveně. „Zachránila si mě, vzpomínáš si?“

                „Ano…vzpomínám si, utíkali jsme z Monterillu a ….,“ zarazila se. Odvrátila zrak od bratra a vybavovala si vše, co se odehrálo. Kolena se jí podlomila. Vyčerpaně se posadila. Sepnula dlaně a opřela si o ně čelo. Pohledem upřeným do poškrábané desky stolu se vracela do minulosti. Gabriel, jenž pochopil sestřinu reakci, si opatrně přisedl vedle ní, avšak v bezpečné vzdálenosti.

                „Co se stalo s Monterillem? A s těmi lidmi, kteří nás pronásledovali?“ otázala se třesoucím hlasem ze strachu z odpovědi a podezíravě pootočila hlavu na bratra.

 Muž v kapii mlčel. Prsty měl propletené a volně položené na lavici. Po dívčině otázce nasměroval tvář na kříž.

                „Ne,“ hlesla zoufale a zavřela oči. Třesoucí koutky úst naznačovaly, že stěží zadržuje pláč. „Luciana? Josephine?“

                „Já nevím, Camillo,“ přiznal bez jakéhokoliv náznaku lítosti. „Netuším, co se s nimi stalo. Poté, co jsme se ztratili v podzemí, jsem zamířil přímo sem. Ty jsi cestou omdlela. Spala jsi celý den. Slyšel jsem, že velká část sirotčince shořela. Několik lidí umřelo, víc nevím.“

Stále hleděl na kříž ve snaze v něm snad najít odpuštění.  Camilla setřela tekoucí slzy a představovala si hrůznou smrt, kterou museli lidé ze sirotčince kvůli nim vytrpět.

                „Zabila jsem je, Gabrieli,“ vyjekla lítostivě a odmítavě kroutila hlavou.

                „Nezabila, Camillo, to není tvá vina. Já jsem založil požár, já jsem ta zrůda,“ pokoušel se ji chlácholit, avšak dívce jeho slova už nezněla tak uspokojivě jako dřív.

                „Nelži mi a nesnaž se mě z toho omluvit. Je to má vina. Kdybych se nerozhodla odejít s Christianem, nikdy by k tomu požáru nedošlo,“ obořila se vztekle na bratra. Po jejich slovech se na ni Gabriel otočil.

                „Lituješ toho, že si s tím chlapcem chtěla zůstat? Nebo snad, že ses vrátila?“ Nechápal její myšlenky. Avšak tušil, že ať poví cokoliv, sestra z toho všeho bude obviňovat sebe.

Camilla se chystala něco říct, ale raději svou myšlenku polkla. Bála se vlastních slov. Zahrnula by ho výčitkami, a to nechtěla. Namísto toho se zeptala.

„Kde to vůbec jsme?“ 

I přesto, že si byli nyní tak blízko, oba cítili, že si jsou vzdálenější než kdy dřív. Události, jež se staly v Monterillu, je sice připoutaly k sobě, ale způsobem, který si nepřáli. Gabriel stále cítil, že je s ním sestra jen ze strachu, z lítosti a nyní i z nutnosti. Camilla naproti tomu věděla, že se už nemůže vrátit na světlo. Zabila Louise de Boaira, jistě jí přičítají i požár v sirotčinci a v neposlední řadě také nevyřešenou smrt Jacqueline Gorgeqové. Jakmile by ji někdo spatřil, čekala by ji smrt, což by ovšem bratr nedovolil, a nakonec by i jeho uvrhla do zkázy.

„Jsme v kostele sv. Mikuláše,“ odvětil vznešeně a zvedl zrak. Nijak neprojevil zklamání z toho, že se nedočkal odpovědi. „Vedly sem tajné chodby z Monterillu a podzemím je to odtud docela blízko do města. Asi třicet minut. Kostel je už léta opuštěný, nikdo sem nechodí. Je to dobré místo na…,“ utichl.

Na co, prosím tě? Na domov? Tohle? Tohle byla tvá představa domova pro Camillu? To si to vylepšil oproti Monterillu, skutečně. Měla pravdu, budete žít jako krysy.

                „…na útočiště.“

                „Jak si věděl, kam máš jít? Pamatuji si, že si ani na chvíli nezaváhal?“ otázala se zvídavě Camilla. „Ty už jsi tady byl, viď?“ utvrzovala se ve svém podezření.

                „Ano, byl. Než jsem objevil Monterill, tak jsem zde přebýval.“ Polkl naprázdno, doufajíc v ukončení tohoto rozhovoru, nicméně sestřino mlčení ho přinutilo pokračovat. Promnul si ruce v kožených rukavicích a zhluboka se nadechl.

„Když jsem se s pomocí těch holek dostal z nejhoršího, utekl jsem od nich. Nepomyslel jsem na to, že vlastně nemám vůbec kam jít. Nevěděl jsem, co bude dál, ale jednou věcí jsem si byl jistý. Že se o tebe postarám. Musel jsem nám najít nějaký příbytek, ale s malým dítětem to nešlo, a tak jsem tě u nich nějaký čas nechal. Opustit tě nebylo snadné, ale nemohl jsem tě vláčet špinavými ulicemi města. Nepozorovaně jsem se vytratil, ale věděl jsem, že se pro tebe musím vrátit co nejdřív. 

Nějaký čas jsem se toulal ulicemi, než jsem shodou okolností objevil pod městem ty podzemní chodby. Bloudil jsem jimi, dokud jsem neobjevil cestu sem do kostela. Usoudil jsem, že tady nás nikdo nenajde, a tak jsem zde zůstal. Dlouho jsem prozkoumával podzemí, abych se v tom spletitém labyrintu
vyznal. Krátce nato jsem narazil na cestu do Monterillu. Vrátil
jsem se pro tebe, ale ty kurtizány mě bohužel načapaly. Myslím, 
že nečekaly, že mě ještě někdy uvidí. Nechtěly mi tě dát.
Bránily mi se k tobě vůbec přiblížit,“ utichl a pohrdavě se při té vzpomínce uchechtl.

„No a zbytek už znáš. Víš, co jsem s nimi udělal,“ 
zakončil vyprávění.

-----------------
                Camilla napjatě seděla a poslouchala. Nervózně si pohrávala s prsty a hleděla do prázdna. Překvapilo ji, že vše tak ochotně vypověděl, proto se raději dál nevyptávala.

                „Gabrieli?“ oslovila ho a opatrně si položila hlavu na bratrovo rameno. Celým tělem se přitiskla blíže k němu jako malé dítě hledajíc ochranu.  Pramínky vlnitých vlasů jí přikryly tvář a ukrývaly tak dívčin nejistý výraz.

                „Ano, sestřičko?“ špitl něžně a opřel si jemně bradu o její hlavu.

                „Co budeme dělat? Co teď s námi bude?“

                „Bude to dobré, uvidíš,“ ujistil ji a ochranitelsky pohladil po hustých vlasech. „Něco pro tebe mám. Pamatuješ, jak jsem ti tehdy v mé kobce zabránil otevřít ten šuplík, a žádal tě, aby ses tam nedívala? “ překvapil náhlou otázkou.

 Přikývla. Muž vytáhl cosi z kapsy pláště. Camilla zvídavě hleděla na bratra, který rozevřel dlaň. Na černé kůži se v záblesku svíček zatřpytil zlatý medailonek na řetízku. Gabriel ho cvaknutím otevřel. V medailonku byla vyobrazena podobizna pohledného muže a krásné ženy. Brunetka pochopila.  Dlaněmi si zakryla ústa. Do očí se jí draly slzy. Dojímavě vzhlédla k bratru.

                „To…to jsou,“ přerývala nevěřícně.

                „Ano,“ usmál se. Jeho dokonalé bílé zuby se vyjímaly zpoza plných rtů.  „To byli naši rodiče. Jediné, co nám po nich zůstalo. Zachránil jsem ho pro tebe.“

Camilla bez váhání vzala medailónek do dlaní. Stiskla jej a přiložila k srdci. Zavřela oči. Když je opět otevřela, dojatě hlesla.

                „Děkuju.“  Bez váhání padla bratrovi kolem krku a pevně ho objala.

Gabriel sklopil víčka a odevzdaně sevřel sestru v náručí.

 

                „To je ten medailon, který jsem našla?“ vyhrkne překvapeně Petty a oči se jí rozzáří nedočkavostí.

                „Ano, to je on. Jediná památka na mé rodiče,“ usměje se nuceně Camilla, ale tebe zajímá, jestli to bylo dobré, jak říkal, viď?“ vyčte otázku z jejích očí. Dívka se zahanbeně ušklíbne, pohoršená vlastní zvědavostí, která byla nepřehlédnutelná.

                „Prvních pár týdnů, jak jsem už říkala, bylo nesnesitelných, hlavně díky mně. Mučily mne výčitky, které jsem dávala patřičně najevo. Gabriel tak zažíval mé výbuchy vzteku, doprovázené zhrzeným pláčem, jindy pohrdavým smíchem. Trpěla jsem záchvaty zlosti sama na sebe. Zahrnovala jsem ho výtkami, že on způsobil mé trápení. Obviňovala jsem ho za to, co se stalo, za to, že jsme tady. Jindy jsem se zase radovala z náhlé svobody a nezávislosti. Chovala jsem se k němu strašně. Dokonce jsem mu ve vzteku vyčetla, že je zodpovědný za smrt rodičů.

 Bože, Petty, byla jsem taková mrcha a on všechno trpělivě snášel, a staral se o mě. Samozřejmě, že se s jeho cholerickou a nevypočitatelnou povahou rozzuřil ale nikdy mi neřekl nic ošklivého, čím by mě ponížil, nebo usadil. A tehdy jsem si uvědomila, že mě opravdu miluje a došlo mi, že není prokletím, které mne pronásleduje, jak jsem si v Monterillu myslela. Nikdy nebyl tím Stínem, který mi nedovoluje žít, on byl darem, Petty. Dar, kterého jsem si nevážila.“

                „Slečno Camillo, vy mě zase rozbrečíte. Co se stalo pak, když jste se uklidnila. Předpokládám, že se tak stalo, nebo ne?“

                „Ano, Petty, po nějaké době ty pocity ustaly. Smířila jsem se s tím, co jsem udělala. Vlastně to nebylo tak těžké, pod Gabrielovým vedením,“ usměje se brunetka. „Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera, kdy jsem mu s vážným úmyslem oznámila, že chci být jako on.“

 

                „Camillo, prosím, přestaň!“ okřikl Gabriel svou sestru, která opět trpěla dalším ze svých záchvatů vzteku a úzkostí. Muž stál u dveří pod kazatelnou. Chystal se odejít, avšak rozzuřená sestra mu plány překazila.

Do temné místnosti proudily měsíční paprsky, jež osvětlovaly rozčílenou dívku, která pochodovala uličkou tam a zpátky. Rychle oddechovala a nervózně si pohrávala s prsty.

                „Ne, nepřestanu. Jsem tu zavřená už několik týdnů. Výčitky mě dohánějí, bojím se. Ničí mě to tady, a ty mi to neusnadňuješ, když každou noc odcházíš!“ křičela bezradně.

Prohrábla si vlasy, které měla úplně rozcuchané. Zastavila se pod oltářem a obrátila se na nicneříkajícího bratra.

„Gabrieli, já už takhle dál nemůžu. Podívej, co se to s námi děje. Co se to se mnou děje!“ Poukázala na sebe křečovitě a padla na kolena. Zabořila obličej do dlaní a rozplakala se.

„Já už to tady sama nevydržím! Cítím se tu jako ve vězení! Nezvládám všechny ty zmatené pocity, které cítím, nesnesu je. Pomoz mi, Gabrieli, prosím!“ vzhlédla k bratrovi, který pokojně vyčkával, až se sestra uklidní.

Měsíční svit ozařoval statnou mužskou postavu. Takový výjev jí připomínal děsivý stín vycházející z temnoty. Bratr se k ní vrátil. Brunetka se nepatrně odtáhla.

                „Ach, Camillo, chráním tě, cožpak to nechápeš? Celá Paříž tě hledá. Fulien nezapomněl, co se stalo a pátrá po tobě. Pátrá po nás. Přestože většina uvěřila tomu, že jsme umřeli, on ne! Je námi posedlý. Tady nás nikdo nenajde! Jsme tady v bezpečí,“ vysvětloval dojímavě, jak to dělal vždy, když sestra trpěla podobnými záchvaty, avšak teď to bylo jiné.

Když Camilla po jeho konejšivých slovech odmítavě zakroutila hlavou, bratr udělal předvídatelnou reakci.

 „Co po mně ještě chceš, sestřičko?! Řekni!“ křikl hrubě, až sebou dívka trhla, přesto odhodlaně vzhlédla do temné kapuce. Cítila, že v bratrovi opět vyvolává to nervově labilní monstrum. Nyní se jej už ale nebála. Děsila se toho, jak moc se mu začíná podobat. Zamračila se a zhluboka se nadechla. Odhodlaně se postavila těsně před bratra.

                „Co chci?! Chci být jako ty! Nechci žít navěky uvězněná za zdmi chátrajícího kostela.  Chci jít ven, pohybovat se jako stín. Chci jít tam, kam se mi zachce. Vidět, co se mi zachce. Chci se naučit všemu, co umíš ty. Vzpomínám si, jak si zabil ty muže, co mě přepadli. Chci to umět, chci se umět taky tak bránit. Slíbil si mi, že mě všemu naučíš, že budu volná, tak čekám! Jsem připravená. Chci být volná, i když jen v noci, i když jen pod rouškou kapie, na tom nesejde. Nemůžeš mě tady věčně držet. Víš, že se vždy vrátím, kam jinam bych šla,“ mluvila souvisle bez přestávky, a divoce gestikulovala. Temperament jí nikdo nemohl upřít.

„Já už tady nechci zůstávat zavřená, zblázním se z toho,“ umlkla, aby nabrala dech, a podívala se na bratra s takovou nadějí, že nebyl schopen jí nic odmítnout. „Chci být Stín, kterého nikdo nevidí, neslyší! Nechci být mrtvá “ vypověděla. „Dovol mi žít! Nauč mě žít v temnotě!“ Tiskla silně bratrovy paže, a prosebně hleděla do prázdného obličeje.

Tohle si chtěl? Aby byla jako ty? Těší tě to, nebo sis ji chtěl uchovat jako bezbrannou dívenku, která je na tobě závislá? Ovšem, přese všechno nikdy nebude jako ty, není, nemá to v sobě i pod tou rouškou necitelnosti. Jak jste závislí jeden na druhém, a to vás dělá zranitelnými. Čím víc ji toho naučíš, tím více se o ni budeš bát a ten strach tě nakonec zabije! Zničí vás to, otázkou je, koho dřív? Podstoupíš to?

                „Víš, že i když ti dám volnost, tak tě nepřestanu ochraňovat, že? Budu ti nablízku, vždy a všude. Budu tě pronásledovat, nedovolím, aby se ti něco stalo! Bojím se o tebe, sestřičko, a nikdy nepřestanu,“ vyjevil své obavy a osmělil se pohladit sestru po broskvové pleti. Camilla z bratrova hlasu poznala skutečný strach, který naháněl hrůzu i jí. Nikdy jí nic takového neřekl, nikdy jí nedal zavděk se o něj upřímně bát.

Jak moc jsem se v tobě mýlila?! Stydím se, jak jsem pokrytecká a sobecká. Hnusím se sama sobě. Děsí mě, co o tobě ještě nevím, a co se dozvím, ale chci to znát. Jsi jediný, koho mám, a já jsem zbabělá ti říct, že…. Bojím se dne, kdy bude pozdě a já přesto budu mlčet. Řekni to, řekni mu to…ne…nemůžu, nedokážu to. Proč jen si mi dal nyní důvod, aby mi na tobě upřímně záleželo?

                „Já vím, já vím,“ přikývla Camilla a pevně bratra objala.