Epizoda ze života popelnice

Co to do mě zase háže?

(epizoda ze života popelnice)

Na tomdle místě stojím už roky. Vlastně už si ani nepamatuju, že to někdá bylo jinak. Nejsem tu vod toho, abych něco pozorovala a natož to komentovala nebo hodnotila, přesto si ale někdy nemůžu pomoct, děje se toho tady tolik. Prostě a jednoduše sloužím lidem jako tisíce dalších věcí. Držím v sobě to, co lidé vyprodukujou a už to prostě nechcou. Veselý, barevný obaly vod jídla, starý hračky, nedojezený potraviny, shnilý ovoce prolezlý škůdcema a všechno možný, co mnohdy nutí kolemjdoucí ode mě znechuceně odvracet zrak. Su zvyklá na spoustu věcí a viděla jsem spoustu událostí. Většina se ze mě vykouří dřív, než byste řekli švec, ale na jednoho obyvatele blízkého domu asi už nikdy nezapomenu. Vlastně ani nevim proč.

Když jsem ho poprvé viděla, tak stál s nasupeným výrazem před domem a telefonoval: „Ne! Přestaň mě neustále obviňovat z něčeho, co jsem prostě neudělal! Běž už do prdele ty hajzle! Odmítám se s tebou o tom bavit. Chceš mě ke dnu poslat už roky, ale nikdy se ti to nepovede. Nikdy, rozumíš?“ Vypadal naprosto vyčerpaně. Rázným krokem přišel ke mně a svůj telefon s hlasitým řevem hodil do mejch útrob, vešel dovnitř domu a práskl za sebou dveřma. Jeho voči mě vždycky děsily. A to necítím emoce. Vždyť jsem jenom věc.

Další večer se domů vracel, když už byla dávno tma. Ale nebyl sám. Byla s ním nějaká holka, která furt štěbetala: „Páni ty jsi tak pozorný. Dlouho jsem nepotkala tak milého a upřímného muže a ještě jsi tak překrásný. Jak je to možné, že ještě nemáš přítelkyni?“ On odpověděl medovým hlasem, jako by to byl úplně jiný člověk, než ten včerejší rozzuřený chudák: „Tvé kráse se žádná jiná nevyrovná a už vůbec ne ta moje. Myslím, že jsem asi vždycky podvědomě čekal na tebe. Neztrácel jsem čas s jinými.“ „ Ale prosím tě, ještě se začnu červenat, ale cítím to stejně. Tady bydlíš?“ „ Ano, pojď dále, ukážu ti svůj nový byt.“ „ Tak dobře, ale potom už vážně budu muset jít.“ A byli pryč.

Dívka ale nevycházela celý hodiny, ne že by mě to nějak trápilo, ale zarazilo mě to. Ten chlap je prostě divnej. Už jsem myslela, že tam zůstala nebo vyšla jiným vchodem, ale bylo to někdy za svítání, když se otevřely dveře a v nich dívka, která vypadala úplně jinak než včera. Červený voči, pomačkaný oblečení a ksicht bez ducha. Takhle lidi normálně nevypadaj. Dopotácela se až ke mně a vyzvracela se dovnitř. Zvratky jsou jedna

z nejhorších věcí, co do mě můžete hodit. Smrdí to pak ještě několik měsíců.

Podobný scénář se opakoval mnoho dalších nocí. Pokaždý jiná dívka, občas se jí dovnitř nechtělo, ale on ji tam nějak dostal. A většinou jsem se mohla k ránu těšit na příval zvratků. Už to bylo skoro jako rutina.

Jeden den to ale změnil. Přicházel s holkou jako normálně. Neslyšela sem, co říkají, ale pochopila sem, že se hádají. Hádka skončila nehybnou dívkou, která se se strašnou ránou skutálela ze schodů a obrovským, podlouhlým a ještě teplým balíkem ve mně. Co to do mě zase hází? Říkala sem si. Jako by všechny ty zvratky nestačily. Jeho už jsem vod té doby nikdy neviděla.