Ráno se byli v bytě podívat další dva lidi, na kterých šlo vidět, že se jim nelíbí, a pak už Martin běžel do školy.

Jedna přednáška před polednem, druhá po poledni a potom seminář – cvičný soud. Neměl čas se připravit a snažil se to profesorovi říct, omluvit se, ve smyslu vykecat se z úkolu, který dostal. Ale profesor řekl, že to se taky stává, dost často, že jsou advokáti v jednací síni absolutně nepřipravení a nemožní, takže pojďte, pojďte, směle do toho.

Byl to trapas. Páťačka Tereza si to užívala, hrála divadlo, hra se jmenovala „Zkrocení zlého, drzého, ale nepřipraveného advokáta“. A nebyla to ani zábava jako posledně, prostě jenom pruda, i pro diváky. Profesor si pak vzal Martina stranou - Co se stalo? Proč jste to vypustil? Dám vám ještě šanci, ale pokud se máte všichni za semestr prostřídat, toto byl váš part a rozhodně to nebylo dostatečné. Zklamal jste mě. Pamatuju si vás z loňska, váš text o Rawlsovi mě zaujal. - Martin se omluvil. Řekl, že byl bez notebooku a má problémy s bytem.

Zase ho tahali do hospody, ale neměl ani floka. Vilém řekl, že ho zve. Seděla tam i ta Tereza, co mu před chvílí myla prdel. Dala se s ním do řeči a zas to samé - Proč jsi to vypustil? Měl jsi to od minula dobře nastavený, umíš mluvit, stačilo se na to pořádně podívat a najít ten chyták hned v první položce spisu. Kdyby sis to dvakrát přečet, musel bys to vidět... - Martin ji moc nevnímal, bzučelo mu v hlavě. Kdyby radši držela hubu. Měl jsem snad čas číst to dvakrát? Měl jsem šanci? Mohl jsem se vysral na pekárnu a neprospat tak celý pondělí, mohl jsem v úterý jít místo práce k počítači do knihovny, cha, a co by mi tak asi řekli? Už o tu práci nestojíš? Tady se nám hlásí číšník s pěti lety praxe a Věra by šla ráda do úvazku. (Věra balí šéfa, fakt to chce.) Tereza ale nepřestala žvanit. Jako by si neuvědomila, že „Vypráskejte advokáta“ už bez aplausu skončilo. Martin toho měl tak akorát -

Ježišmarja, jestli si fakt myslíš, že jsem se na to vysral naschvál, i když jsem jasně řek, že řeším průser s bydlením a nemám notebook, tak fakt nevim. Každý nemá v záloze dost na to, aby si skočil do Alzy pro MacBook.

Co se vztekáš? Chci tě jenom motivovat.

Motivovat? To se ti moc nedaří. Mám chuť se na celý debilní právo vykašlat.

Proč? Celou dobu se ti snažím naznačit, že máš dost možná talent. Sice jsi dneska nic neukázal, vymlouváš se na těžký život... Ale kdo nemá těžký život? Každý snad od prváku pracuje. No, možná, že talent nemáš. Možná, že jsi vůbec nevěděl, co s tím, tak ses zkusil vymluvit na počítač politý pivem.

 

Martin neměl chuť nic říct. Říkal jen sám sobě – Ta holka je úplně mimo. Bože můj, jak těžký musí mít asi život, holka z Prahy, dcera soudce Nejvyššího soudu? Ale o to nejde. Má pravdu, že se nemám vymlouvat. Ale tlačí mě do tý jejich hry na ambice. Seru na ambice. Chci školu dodělat, protože to chtějí naši, vrazili do mě už tolik peněz, ať mají právníka, i když je to shit. Ale tuhle hru na úspěch s ostatníma hrát nemusím. Píča jedna, měla by číst Graebera. Kultura chechtáků. Kdo nemá love, není nic, i kdyby to, co dělá, mělo stokrát větší smysl pro lidi, než to, co nese. Díogene ze Sinópé, patrone penězokazů a looserů, oroduj za nás! Tereza pak dodala - Neurážej se. Myslím, že máš opravdu talent. Myslí ti to. Jenom nesmíš na školu tak kašlat. Pak se zvedla a šla na záchod. Vilém se naklonil k Martinovi - Je to píča, ser na ni. - Seru. - Potom Martinovi řekl o nějaké prácičce, se kterou by potřeboval pomoct. V advokátce, kde Vilém už více než rok pracuje, nestíhají, je jich tam jenom pět lidí – dva advokáti, dva koncipienti a Vilém, cucák, co skoro nic nesmí, ale v dravém prostředí se rychle učí. Potřeboval by načíst nějaký rozsudky z poslední doby, nálezy Ústavního soudu a tak dál. Honorář – jeho starý noťas a litr na ruku. Plácli si a Vilém pak začal šít do nějakého debila, co na druhé straně stolu mluvil o odchodu Maďarska z Evropské unie. Martinovu pozornost pak přitáhla peněženka, která ležela hned před ním. Najednou si jí všiml. Je Terezina? Asi jo. Šla na záchod. Kdy se vrátí? Ale neměl chuť nic dělat. Vzpomněl si na zlatou peněženku, kterou ukradl před dvěma dny, a hodil pak do nejbližšího koše na odpadky mezi balená psí hovna. Byly v ní blbý tři stovky. Kolik tam má asi Tereza? Byl by to větší risk, kolem je hodně očí a musel by peněženku na stůl vrátit. Kdyby jen tak zmizela, Tereza by si toho všimla. Zase myslel víc spíše na provedení, než na zisk, ale už věděl, jak má teorie blízko k praxi. Ať chtěl nebo nechtěl, pohled mu pořád sklouzával k peněžence válející se mezi dvěma půllitry. A pak se pár metrů od stolu objevila Tereza. Vrací se. Tím je to vyřešený. Ale zrovna ona by si to zasloužila!

Ráno se přišel podívat na byt kluk z ekonomky, vypadal jako z časopisu, šampónek, akorát měl hrozně tlustý brejle, ty mu styl trochu kazily. Řekl, že pokoj je OK a že ho hned bere. Martin měl radost.

Vilém mu přivezl notebook a bavili se chvíli o tom, co po Martinovi potřebuje, ale jenom abstraktně, jako by mu nechtěl říct zbytečně moc o samotném případu - Soustřeď se na spoluvlastnictví nemovitostí, jaký jsou náhrady, když se jedna strana vlastnictví úplně vzdá a tak dále. Martin se ho zeptal znovu, o co v případu jde a proč mu to nechce říct. - Protože budeš zas fňukat, že to smrdí! - A smrdí? - Vilém začal konečně vyprávět. O spoluvlastnících dvou domů, z nichž jeden sourozenec by chtěl zchátralejší stavbu zbourat a pozemek dobře prodat, kdežto druhý by v druhém, zachovalejším domečku chtěl ke stáru žít, ale bylo by potřeba investovat do oprav. Chtějí zrušit spoluvlastnictví, aby si každý se svou půlkou mohl dělat, co chce, ale samozřejmě, že ten první, co chce tu ruinu, jen aby pozemek hned prodal, ze zisku nechce dát nic na opravu druhého domu, kde by chtěl bydlet ten druhý, co tvrdí, že celá léta stavbu udržoval, když byla ve vlastnictví obou, kdežto bratr na to kašlal. Martin se zeptal, který z nich je klient - Samozřejmě, že ten hajzl, co nechce pomoct bráchovi, odpověděl Vilém. Martin se podíval na telefon, už musí do práce.

Vilém ho hodil do hospody autem a pak si u nich dal ještě oběd. Když se podnik odpoledne vylidnil, Martin zalezl s notebookem na záchod, přihlásil se na wi-fi a chvíli hledal další brigády. Pokud nesežene ještě aspoň jednoho spolubydlícího, deset tisíc z hospody dá přesně za nájem. A co dál? Jakou další brigádu mít, aby mohl aspoň jednou týdně do školy? Navíc si zapsal stáž u soudu. Snad to nebude moc časově náročný.

Další den dopoledne mu z Krajského soudu v Praze volal asistent soudkyně - Tak kdy se k nám přijdete podívat? Paní doktorka mi dala nějaké termíny, ze kterých si můžete vybrat. - Martin si vybral ten nejvzdálenější. Potom volal Vilém a ptal se, jak je daleko s rešeršemi pro něj. - Ještě jsem nezačal, vole. Co si myslíš? - Co si myslíš ty? Potřebuju s tím pomoct, protože nestíhám. O Vánocích si to taky můžu udělat sám. - Martin se pustil do vyhledávání všech možných nálezů a rozsudků, týkajících se ukončení spoluvlastnictví nemovitostí. Miliony písmenek, teček a čárek. Bude chtít taky něco z Evropskýho soudu? Nemusím snad předbíhat. Martin četl právní hatmatilku až do začátku odpoledne, kdy musel zas do práce. A myslel samozřejmě na to, že právě prakticky pomáhá za peníze nějakýmu čurákovi vyjebat s vlastním bráchou. Sabotovat nebo nesabotovat? Stejně tak ale pomáhá Vilémovi a především – co by dělal bez notebooku a tisícovka v kapse se taky hodí. Debilní dilema.

V hospodě bylo poměrně rušno, i když meníčka už dávno odběhali ostatní – Martin tentokrát začínal až ve tři. Vzal s sebou notebook, že by si s ním zase občas zašil na hajzlu, ale nebylo na to ani pomyšlení. Stejně mu z těch právních žvástů dnes už řídl mozek. A pak mu to došlo – kolega v pět zapnul obrovskou obrazovku pod stropem, dnes je přece fotbal. Před začátkem zápasu byla hospoda plná. Rozhodčí z televize pískl a chlapci se jali běhat za merunou. V tu chvíli dovnitř vstoupil mladý kapsář se svou cikánskou holkou, které možná ještě není patnáct, a poměrně dlouho předstírali, že je zajímá náš přátelák s Kyprem. Martin si jich samozřejmě všiml a rovnou trochu litoval, že musí běhat kolem, místo aby je sledoval v klidu zpoza pípy. Plná hospoda – to pro ně přece musí být požehnání, extáze. Navíc není vůbec divný stát s pivem v ruce, popocházet trochu blíž obrazovce, na kterou všichni hledí jak hypnotizovaní a nevnímají nic moc kolem. Pár brzy zase zmizel, patrně ne s prázdnou, ale samotnou krádež Martin neviděl.

Vrátili se ale po půl desáté, když byl už zápas pryč a většina hostů taky. Martin zrovna posedával na barové židli, nebylo už moc co dělat. Pár si sedl vedle stolu už poměrně opilých fanoušků Kypru (kteří byli asi z řecké části – muslimové nepijou, ne?) Taky bych šel po cizincích, řekl si Martin. Vyrazil k párečku - Co si dáte? - Colu a pivo. - Když jim pití přinesl, měl chuť se zeptat, proč tehdy nepřišli, ale kluk se na něj podíval tak divně, že Martin nevěděl jak začít. Sledoval je – nenápadně, ale tak, že o tom stejně věděli ti dva a znervózňovalo je to. Pak se kyperský stůl najednou zvedl a začal platit. Kluk se trochu ušklíbl, holce to bylo jedno. Když Řekové odešli vyspat se z kyperské fotbalové opice ke svým ženám (kyprých tvarů?), Martin si šel v záchvatu náhlé intuice přisednout k dvojici zívajících kapsářů. Hleděli na něj dost překvapeně, když začal, jako by nic -

Nazdar. Máte čas pokecat si dnes?

Co by tě zajímalo?

Nevím. Všechno. Co se vám honí hlavou... při práci.

Nic. Doufáme, že nás nechytí.

Vybíráte si, koho jo a koho ne? Nebo je vám to jedno?

Koho co?

Martin ztišil hlas - Koho obrat.

Víš co, vole? Pojď s náma ven a my ti radši něco rovnou ukážeme.

Teď?

Až skončíš. Kdy zavíráš?

Martin zaváhal, kousl se do rtu - Tak jo. Ve dvanáct.

To je pozdě. Ulice už budou prázdný.

Co zítra přes den? Klidně ráno.

Tak buď zejtra po dvanácté u Koně. Kdybysme tam nebyli, tak chvíli počkej.

Odešli a Martin se vrátil za bar. Nezaplatili. Nenapadlo ho vůbec je zkásnout, když se zvedli. Naťukal to do systému a do kasy dal prachy, co měl v kapse z dýšek. Kolega ho sledoval a zeptal se, co to má bejt. Řekl -

Ty se s nima bavíš? Jsou to čórkaři.

Jednou jsem je oslovil. Chci o nich psát seminárku. Zapsal jsem si přednášku z etnologie. Chci psát o kultuře dělnické třídy nebo o kapsářích.

Kolega na něj hleděl jako na blázna -

To je ujetý. Nemůžeš si k nim jenom tak sednout. Jsou to kapsáři!

A krást je nechat můžem? Když je necháváme krást, proč s nima nemůžeme taky mluvit?

Kolega si poklepal na čelo a šel posbírat sklo.

Ráno se přišel ubytovat kluk z ekonomky. Přinesl dvě krosny věcí a pak ještě dost velkou televizi. To je na Playstation, řekl a dodal - Hraješ? - Ne.

Martin před dvanáctou řekl, že jde do školy. Ale jel na Václavák. Ve 12:05 přešlapoval pod Koněm a tipoval, že se na něj zase vyserou. Dost brzo se ale vyloupli z podchodu a mávali, ať jde k nim dolů. Kluk hned spustil -

Proč vlastně děláš v hospodě? Není to práce na hovno?

Proč? Normální práce. V kuchyni toho kolikrát dost zbyde, tak ještě ušetřím za jídlo.

Kolik si vyděláš za den? Jak dlouho tam běháš?

Jak kdy. Celkem dvacet hodin týdně. To hodí dva litry, plus dýška.

To je směšný. Ty vole, to je úplně směšný.

Kluk se podíval na svou cikánku a ta se usmála - My vyděláme dva litry za pět minut. - Vedli ho podchodem kolem Muzea nahoru k Vinohradské třídě a pak dál po ní do parčíku mezi Rozhlasem a Jiřákem. Celou cestu ho přemlouvali, aby se k nim přidal.