Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Na medvědy
datum / id22.12.2020 / 515034Vytisknout |
autorRitauska
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno54x
počet tipů2
v oblíbených0x
Na medvědy

 

 

„Musíte se tak často cpát masem?“ osopila se na nás ségra, když jsme zrovna nedělně obědvali. Docela mě tím nakrkla, protože zatímco ona je spolu s mámou schopná přežít týden na vodě a zeleném lupení, já, táta a děda tohle máme zcela opačně.

„Ale no tak, Eliško. Nech toho. Je dobře, že jim chutná,“ pravila smířlivě máti.

„Kvůli takovým jako jste vy, naše planeta skončí o dost dřív. Vaše uhlíková stopa nás všechny zničí,“ zabodla do mě Ela s obviněním pečlivě nalakovaný ukazovák. Nechala si ho včera posypat v nehtovém studiu takovými těmi třpytkami, takže se blyštěla jako disco koule z devadesátek.

„Toho já už se naštěstí nedožiju,“ pokrčil rameny děda, kterého k nám vzal před týdnem táta. Děda má rakovinu a prý tu nebude dlouho. Odmítl chemoterapie, opustil nemocnici a prohlásil, že své poslední dny na zemi touží strávit v kruhu svých nejbližších. Docela mu rozumím. Jednou jsem byl ve špitále se slepákem a pár dní mi bohatě stačilo. Neumím si představit v takovém prostředí dotáhnout svoje finále.

„Ale no tak, co to říkáte, tatínku,“ vrhla na něj máma jeden ze svých neupřímných úsměvů. „Vy tady budete ještě věky.“

Moje máma byla dřív modelka, ale pak si vzala tátu a od té doby je z ní je žena v domácnosti. Vzhledem k tomu, že nevydělává žádné peníze, musí s ním dobře vycházet a neodporovat jeho přáním. A táta si přál, aby děda dožil s námi. Tak tu s námi je. Myslím, že se mámě celá záležitost příliš nezamlouvá, ale neříká to nahlas. Snaží se tvářit, že je všechno v pohodě, i když z ní cítím tichý nesouhlas. Ti dva se nikdy neměli moc v lásce.

„Nejsem tvůj tatínek,“ zaskřehotal děda a pak se rozkašlal, až poprskal mastnotou sněhově bílý ubrus, na kterém si máma poměrně zakládá.

„Vymřou zvířata, uschnou lesy, my všichni umřeme a vám je to jedno. Hlavně, že máte každou neděli na stole flákotu masa,“ bojovně přimhouřila oči ségra.

„Tady se nedá v klidu naobědvat,“ zamračil se otec, který do sebe právě naládoval druhý řízek.

„Maso konzumovali už naši předci. Jen australopithecus ne, ten totiž vyhynul. Měl příliš malý mozek,“ poznamenal jsem věcně.

„Co tím chceš jako naznačit?“ vcucla ségra uraženě kostičku tofu.

„Nic. Prostě evoluce,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak se nehádejte. Kdo chce maso jíst, ať ho jí a kdo ne, tak nemusí,“ pokusila se máma opět o ten smířlivý křečovitý úsměv. Všimnul jsem si, že jí na čele zapulzovala žíla.

„Jenže díky sobeckým masožroutům, jako jste vy, umřeme i my, co se snažíme jíst vegetariánsky, chováme se ohleduplně k přírodě, recyklujeme, nepoužíváme igelitový sáčky, nosíme věci z přírodní bavlny…“

„…necháme si co čtrnáct dní dělat nehty, pětkrát ročně vyrazíme s kámoškou někam letadlem, cpeme se kravinama z druhého konce planety a bez auta se nehneme z místa,“ doplnil jsem ji. Chtěla válku, má ji mít.

„Závidíš, že mám řidičák, a nejsem už takový malý sopel, jako ty,“ vyplázla na mě jazyk.

V tom měla pravdu, vlastní auto jsem jí fakt záviděl. Dostala ho na jaře k osmnáctinám a byla na něj náležitě hrdá. Znamenalo samostatnost a dospělost, tudíž s ním na mě neustále machrovala.

„…navíc cestování rozšiřuje obzory. Až teprve když člověk opustí bezpečnou peřinku Evropy, zjistí, jak se tu máme skvěle a že tady zdaleka není takový bordel, jak všichni tvrdí.“

„Ono, kdyby Evropani nestrkali všude svý frňáky, takovej bordel není ani jinde,“ poznamenal děda, který mezitím popadl dech.

„Jak můžeš vědět, jak to vypadá jinde, když jsi nikdy neopustil Čechy?“

„Z internetu. Mám aplikaci pro seniory,“ mrkl na mě se skrytou vděčností. Pak se rozrušeně napřímil „A přestaň nás poučovat. Pořád kážeš o uhlíkový stopě jako nějakej fanatickej kněz, urážíš nás, protože si jednou za čas dáme kus masa. Povyšuješ se na mě, že jsem nikdy neopustil rodnou zemi, ale vy mladý dneska letíte na druhej konec planety jenom proto, abyste se tam vyfotili a pak se vychloubali na internetu!  Když já byl malej, dostal jsem autíčko, mičudu a otvírací nůž. S tím jsem vydržel roky. Kdežto tebe s Béďou za těmi velehorami dárků pod stromkem nebylo skoro vidět. A každej rok zas a zas. Po pár dnech jste všechno znuděně odhodili a za chvíli to skončilo v popelnici. Kolikátej máte všichni mobil? Já druhej, a navíc po Béďovi. Na auto jsem ušetřil až v pětatřiceti, a i tak jsme s ním jezdili jenom na chalupu, ne jako vy, který odmítáte vlézt do tramvaje. Vytahuješ tady na nás igelit, ale říká ti něco slovo síťovka?“

Ela něco nesouhlasně zamumlala.

„Ale no tak, tatínku. Nezvyšujte hlas,“ vložila se do toho máti, které už tepala žíla na čele jako zběsilá. Přiložila si ke spánku dva prsty a nasadila bolestný výraz.

„Je to jedno, stejně nás všechny živí moje stáčírna balený vody. Stáčírna neekologický balený vody, která bezohledně zamořuje svět plasty, vydělává na provoz tohohle domu, vaše živobytí i soukromý školy,“ zahuhlal kousavě otec a vyčítavě se zahleděl na Elu.

„Já jsem na základce,“ ohradil jsem se.

„A fotbalový dresy, kurzy tenisu a anglický zahraniční tábory jako nic nestojí?“ dostával se můj zploditel do ráže.

Jako kdybych o to stál. To všechno si navymýšlela máma. Že prý správný kluk hraje fotbal a tenis. Přitom sport dost dobře nesnáším, jenže hádejte se s hysterickou blondýnou, jejíž jediná životní vizitka je budoucnost jejích dětí. Já rád čtu a taky píšu. Miluju ten svět vedle toho skutečného, který patří jenom mě, a dost mě štve, že ho musím tak často opouštět kvůli tréninkům. Až mi bude patnáct a dostanu občanku, řeknu dost a nikdo mě na hřišti neuvidí.

„Jdu si zakouřit,“ oznámil děda a zvedl se od stolu.

Máma jen zavrtěla hlavou a pak si povzdechla.

„Kdybyste nekouřil, tak tu nemoc nedostanete.“

„Tak hele, založil si děda ruce v bok, mám posledních pár týdnů života a chci si je užít plnými doušky. Víte vy vůbec, jaký to je mít posledních pár týdnů?“ zahleděl se nám do tváře.

Rozhostilo se ticho. Ela si začala pečlivě zkoumat své blyštivé nehty, mámu zaujalo smítko na ubruse a táta si promnul svůj hustý knír nad horním rtem, ve kterém už rašilo několik bílých nitek.

„Ne, to nevíme,“ podíval jsem se jediný dědovi do očí a z toho pohledu mi nebylo hezky. Vyzařovaly bezmoc a taky strach.

 

***

 

Děda kouřil v zimní zahradě, kde měl pro tyto účely vymezený prostor s popelníkem, a u našeho stolu panovalo ticho. Táta dojedl, odříhl si a vyrazil do pracovny. Jak ho znám, tak se chvíli bude přehrabovat v mailech s objednávkami, než na něj padne únava a usne v křesle. Máma začala mlčky sklízet nádobí a Ela něco lovila v telefonu. Já se vydal za dědou. Na rozdíl od ségry jsem ho měl rád. Na mě býval ten starý bručoun vždycky hodný. Když jsem byl malý, brával mě do zoo a ukazoval mi medvědy. Měl rád medvědy, a tak mám díky tomu taky rád medvědy. Jiný zvířata mě moc neberou, ale medvědi jsou prostě bezva.

„Dědo?“ ťukl jsem do něho. Díval se kamsi do nikam.

Sotva znatelně sebou trhl a pak se ke mně otočil.

„Bedříšku,“ usmál se. V těch očích bylo najednou tolik tepla a něhy. Byl by mě snad i pohladil po hlavě, ale pak se zarazil. Uvědomil si, že už mi není pět. Velcí chlapi se nehladí. Nebo alespoň ne v naší rodině.

„Nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč nemám babičku,“ začal jsem opatrně o záležitosti, která mě vždycky zajímala.

„A co Laura. Matka tvojí matky?“ ušklíbl se.

„Laura není babička,“ zamračil jsem se. Když jsem jí jako malý chtěl říkat babi, tak mi to zakázala. Prý je na takové oslovení ještě mladá. Od té doby jsem to už nikdy nezkusil. „Babičky nemají víc plastik než Donatella Versace a pořád se neujišťují – Jak vypadám? Jak vypadám?“ uchechtl jsem se.

„Jablko nespadlo daleko od stromu,“ poznamenal děda a jeho výraz potemněl. Říkám, že se s mámou moc nemusí.

„Mě ale nejde o Lauru, ale o paní, se kterou jsi měl tátu. Nikdy jsme nebyli na žádném hrobě. Kdyby byla mrtvá, měla by přece nějaký, nebo ne?“

Teprve teď se děda doopravdy zachmuřil. Jestli před chviličkou jeho výraz působil temně, nyní připomínal bouřkové nebe.

„Nemusíš všechno vědět.“

„To tvrdí i táta. Sotva se ho na ni zeptám, vždycky uhne pohledem a vypaří se jako vydýchaný vzduch, když člověk otevře okno. Jenže kdo mi to prozradí, když ty už tady nebudeš?“

Děda se otočil, kouřil a mlčel. Pak se na mě podíval úplně jiným pohledem.

„Víš, co bych rád?“

„Co?“

„Jel se podívat na medvědy.“

„Na medvědy?“

„Projít se, jako když jsi byl malý. Od doby co jsi vyrostl, jsem v zoo nebyl.“

„Tátovi se asi teď nebude chtít řídit a ségra je otravná.“ O mámě jsem se radši ani nezmiňoval.

„Nevadí, vezmeme si Ubera,“ zazubil se na mě téměř bezzubými ústy, jelikož ty umělé si hodil po obědě do skleničky.

„Co?“ vytřeštil jsem oči.

„Stáhl jsem si aplikaci do toho mobilu, co jsi mi vloni dal,“ vylovil hrdě telefon z kapsy od županu. „Člověk musí bejt soběstačnej.“

„Tak v tom případě jedeme,“ zasmál jsem se. Vypadal najednou tak nadšeně, že to prostě nešlo odmítnout.

 

***

 

Když to beru zpětně, tak děda byl vždycky můj hodně blízký člověk. Máma se viděla v ségře, táta budoval firmu a na mě si udělal čas jen vzácně. Díky dědovi Bedřichovi jsem se necítil odstrčený. Jo, jmenuje se stejně jako já i táta. A až se mi jednou narodí syn, bude to taky Bedřich. Ať si kdo chce, co chce, říká, to jméno je bezva. Stejně jako medvědi.

 

Bylo ošklivo, a tak se v zoo nacházelo překvapivě málo návštěvníků. Oblohu zatáhla hustá mračna, drobně mžilo a vzduch smrděl pražským smogem. Nám to však nevadilo. Lepší než se brodit zástupy lidí s foťáky a malými upištěnými smrady, co chtějí zmrzku a figurku surikaty.

„Nepůjčíme si radši tohle?“ ukázal jsem na jeden z invalidních vozíků zaparkovaných těsně za vchodem. Děda se shrbeně šoural a vypadalo to, že ho každý krok stojí nemalé úsilí.

„Zbláznil ses?“ vytřeštil na mě oči a pak se z chladného vzduchu rozkašlal.

„Je to až nahoře,“ poukázal jsem na skutečnost.

Zaváhal.

„Tys mě jako malýho vozil v kočárku, můžu ti to dneska oplatit.“

„Tohle nás tam dopraví taky,“ cuknul hlavou k elektro mašince, která právě vysazovala řídké osazenstvo kousek od brány.

Přikývl jsem. Vláček pro něho zřejmě neznamenal takové ponížení.

Nastoupili jsme, usadili se vepředu a čekali, až se rozjede. Netrvalo příliš dlouho a elektrické vozítko vyrazilo směrem k lanovce. Dala se do mě zima. Foukalo a dovnitř zaháněly kapičky vody. Juknul jsem očkem po dědovi a bylo mi líto, že je ošklivé počasí a jeho nejspíš poslední návštěvu zkazí takový marast. On se ale usmíval. Rozzářenýma očima pozoroval míjené voliéry s ptáky a poté se vykláněl ven, aby viděl skálu s kamzíky.

„Svět je tak krásný místo,“ poznamenal. „Tak rozmanitý a kouzelný.“ Děda bručoun se úplně  proměnil. Jako kdyby omládl o desítky let. A mě bylo najednou líto, že nikdy neopustil republiku. Že jsme ho nevzali ani do toho blbého Chorvatska a on díky tomu ani jedinkrát neviděl moře. Nebo zasněžené štíty Alp, kam nás nutila máma jezdit lyžovat. Nebo exotiku v Thajsku a na Filipínách, kam jsme lítali v zimě za teplem. Za celý život poznal jen tuhle mrňavou zemi, ve které se narodil.

„Proč vlastně nemáš rád mámu?“ napadlo mě náhle, protože to s tím souviselo.

Místo odpovědi odmítavě zavrtěl hlavou, že o tom nechce mluvit.

„No?“ nevzdával jsem se.

Mlčel, kousal si rty a bylo poznat, že je nervózní. Pak náhle, jako kdyby ucítil, že mi přece jen dluží vysvětlení, se pustil do vyprávění.

„Tvoje máma měla vždycky všechno a tvůj táta nikdy nic. Byl jsem na jeho výchovu sám. Pracoval jsem ve fabrice, jako šéf provozu na galvanovně a dělal doslova psí kusy, abych nás oba uživil. Když je chlap na dítě sám, nestojí to za nic. Věř mi. Shodou okolností tu továrnu tehdy řídil otec tvojí mámy. Když přišla revoluce, díky známostem na vhodnejch místech se stal majitelem celýho podniku. Ne příliš schopným, nutno dodat. Do roka tu fabriku utopil, rozprodal a peníze převedl jinam. Z něho se stal boháč a já přišel o práci. Nebylo snadný na začátku devadesátek sehnat podobnou, protože výroba jako taková šla ke dnu a západní investoři ještě vyčkávali.

Nějak jsme se ale nakonec protloukli. Dělal jsem všechno možný. Pošťáka, skladníka, řidiče náklaďáku, až jsem zakotvil ve výrobě pneumatik. Začalo se nám zase dařit. Díky restituci a dědictví po tátovi jsem získal nějaký pozemky blízko Českýho Krasu a na jednom z nich se našel pořádně silnej pramen pitný vody. Tehdy přišel Bedřich s tím nápadem.

Voda v plastu tady ještě zdaleka neměla takovou konkurenci. Nadchl se pro to, přesvědčoval mě. A já se tomu tlaku podvolil. Fandil jsem mu. Atmosféra tý doby byla nakažlivá. Prodal jsem chalupu, na kterou jsme jezdívali, aby si nemusel půjčovat od nějaký nedůvěryhodný banky a on vytvořil první linku. Přenechal jsem mu to. Já na podnikání nikdy nebyl. Měl jsem stabilní práci a byt v Hloubětíně, víc jsem nepotřeboval. Jeho úspěch mě ale těšil. Tenkrát jsme byli opravdovej, jak vy říkáte, tým. Otec a syn.

Pak potkal tvoji mámu. Blonďatou modelku, skoro miss roku 99. Produkt ambiciózní tchýně. Dítě z bavlnky, který bylo zvyklý od mala jen dostávat. A tak dostala i tvýho tátu. Na stříbrným podnose. Postavil jí dům, koupil auto, udělal děti. Nikdy nemusela hnout ani prstem. Já mu věnoval skoro všechno, co jsem měl a nyní to má ona. Zadarmo,“ stiskl zuby.

Teď jsem zase mlčel já. Nikdy jsem příběh naší rodiny neslyšel z téhle strany. Velký dům na Ořechovce, kam jsme občas s mámou zavítali na návštěvu, jsem vždycky vnímal jako hrad, kde žijí lidé, kteří nejsou nikdy s ničím spokojení. Puntičkáci, mající od všech nereálná očekávání, nakonec snad i sami od sebe. Všechno tam vždy bylo nažehlené a naleštěné. A oni divně vystresovaní, upjatí, neosobní. Člověk se tam vůbec necítil dobře. Myslím, že ani máma ne. Proto jsme tam moc často nechodili. Dědův byt v Hloubětíně mi přišel jako bezpečnější útočiště.

„Ono nikdy nic není zadarmo,“ zamumlal jsem. „Budeš se divit, ale mám dojem, že se máma táty bojí. Bojí se, že zestárne, ztloustne, přestane se mu líbit a on ji kvůli tomu opustí. A tak skoro nejí. Pak je vystresovaná, a aby se uklidnila, po nocích lupe z platíčka Neuroly. Myslí si, že to nevím, ale nejsem blbej. Snaží se nedávat najevo emoce a všechno dusí v sobě. Mnohdy je jak papiňák, ale tu páru pouští dovnitř. Mám dojem, že ji role ženy v domácnosti dost žere, ale nic jiného neumí.“

Děda se ode mne otočil a chvíli si to rovnal v hlavě.

„A proč teda nejde něco dělat?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.

Jen jsem pokrčil rameny. Na to jsem neznal odpověď.

 

Řidič znenadání dupl na brzdu a vůz zastavil u pavilonu s orangutany, který se nachází kousek od medvědů.

„Vystupovat, konečná.“

Vysoukali jsme se ven. Sotva jsme stanuli na malém okrouhlém plácku, vichr nám hodil do očí přimrzající mlhu. Bylo opravdu nevlídně. Vytáhli jsme si límce co nejvýš, hlavu schovali do kapucí a začali pomalu stoupat do kopečka. Děda se musel několikrát zastavit, než se mu podařilo zdolat těch několik výškových metrů. Sípal a přerývavě dýchal. Dalo mu to dost práce. Když se tam však dostal, opřel dlaně o sklo a celý se rozzářil.

 „To jsou panečku pašáci. Hele, jak se mají. Tu zimu si vysloveně užívají.“

Byli tam. Bílí, chundelatí, nádherní. Koupali se v ledové vodě a vypadali nadmíru spokojeně. A děda se díval a já se díval, jak se dívá a ukládal jsem si ten okamžik do paměti, abych na něj nikdy nezapomněl. Aby až tu nebude, uměl jsem si vyvolat přesně tuhle vzpomínku. A najednou mi bylo líto té spousty let, kdy nám rozbité vztahy vzaly společně strávené chvíle. Teď už totiž žádné další nebudou.

„Babička, tím myslím tátovu opravdovou mámu, byla kdysi taky blondýnka. Modrooká, zasněná, štíhlá, překrásná,“ zamumlal děda zničehonic ochraptěle.

Našponoval jsem uši, poslední puzzle téhle skládačky mělo zaklapnout a dotvořit obraz.

 „Jmenovala se Magda, a sotva jsem ji uviděl, tak jsem se do ní zamiloval. Dokonce natolik, že jsem si ji vzal, odešel ze strojárny a začal dělat v nejbližší fabrice, abych dostal byt. Zanedlouho se nám narodil Bedřich a já prožíval svoje největší životní štěstí. Stal jsem se hrdým manželem a otcem. Pamatuju si dodnes, jak jsem se tehdy všem chlubil fotkami. Myslím těmi papírovými, ještě černobílými, co nezmizí, když se vybije baterka.

Jenže jak čas běžel, získával jsem čím dál silnější pocit, že se s Magdou začínáme odcizovat. Že mi někam uniká, mizí. Dělník z fabriky jí přestává stačit.

Jednoho dne jsem přišel z ranní. Tehdy čtyřletý Bedřich spal ještě ve školce. Otevřel jsem dveře a cítil, že je něco špatně. V botníku chyběly všechny její boty, ve skříni šaty. Z koupelny zmizely šminky a z šuplete vkladní knížky na její jméno. V bytě nezbyla ani jedna její věc. Vypařila se. Opustila nás. Jediný, co po ní zůstalo, byl dopis napsaný na stroji. Pracovala tehdy v kanceláři. V sekretariátu mezinárodního odbytu.

Omlouvala se v něm. Utíká prý za svobodou, pryč z tohohle zadrátovanýho světa. Zamilovala se do nějakýho Skopčáka a je s ním těhotná. Bedřicha mi tu nechává, protože věří, že se o něj postarám.“ Zatnul pěsti, až mu zběleli klouby. Ve tváři se mu objevila zloba.

Polkl jsem. Takže takhle to bylo. Tátu kdysi opustila jeho vlastní máma. A dědu spolu s ním. Proto byl mnohdy takový negativní úsečný bručoun. Nikdy tu křivdu neodpustil.

„Co jsi dělal?“ vydechl jsem nevěřícně.

„Co jsem mohl dělat? Měl jsem Bedřicha, nešlo to zabalit. Musel jsem makat, abych nás uživil. V práci jsem přestal brát dlouhý směny a po večer spravoval sousedům rádia a televize, abych nám přilepšil. Dokonce jsem kvůli tomu jejímu útěku byl i u výslechu, ale nechali mě bejt. Pochopili, že v tom nemám prsty. Že jsem jenom ubožák, kterýmu utekla žena,“ zaskřípal nenávistně zuby. To ponížení ho pálilo ještě po tolika letech.

Mlčel jsem. Došlo mi, proč o tom nikdy mluvil. Byl to kostlivec zahrabaný hluboko ve skříni, kterého nechtěl vytahovat.

„Tak tohle je masakr,“ nabral jsem ledový vzduch do plic. Měl jsem pocit, jako kdyby se ještě o něco víc ochladilo.

„No, nebyl to jednoduchej život. Všechna ta práce a péče o malýho kluka, kterej se neustále ptá po mámě. Postarat se, aby měl nový hračky, svačiny do školy, o vánocích upečený cukroví a vypraný dresy na házenou. Ale já to dokázal. Zabezpečit ho, bejt mu tátou i mámou, zajistit, aby prožil alespoň nějaký dětství. Dokonce i vystudoval. Byl na čísla bedna a já nechtěl, aby hákoval ve fabrice jako já,“ zadíval se mi rozrušeně do očí a pak se rozkašlal.

„Nebyl jsi ubožák, byl jsi hrdina,“ zašeptal jsem, chytl ho za ruku a cítil, jak se jeho tělo bezmocně otřásá.

Pak si zapálil. Chvíli panovalo ticho, jen mlhou prolínaly obláčky kouře. Dívali jsme se na skotačící medvědy a v mojí hlavě vířil milion myšlenek a zvědavých otázek. Raději jsem však mlčel. Tísnivou atmosféru přerušil až děda několika skřehotavými slovy.

„Udělal jsem pro něj všechno, co jsem uměl a dal mu všechno, co jsem měl a ten vůl si nakonec najde stejnou sobeckou blondýnu, jako byla Magda, moje bývalá žena.“

Au.

 

***

 

Když jsme se vrátili domů, byla už tma. Děda si šel ještě zapálit do zahrady a já vyrazil do svého pokoje. V hlavě jsem mě totální chaos, tak jsem se rozhodl uklidnit pařbou gamesky. Ségra seděla zapíchnutá v gauči a se sluchátky na uších streeamovala s kámoškama ze školy, takže mě místo pozdravu počastovala gestem „ať neruším“.

Protočil jsem oči v sloup, nalil si džus do sklenice a začal stoupat po schodech vzhůru. Užuž jsem chtěl zaplout do doupěte, ale upoutal mě nezvykle rozčilený hlas mojí máti. V otcově pracovně se svítilo a oba o něčem rozrušeně diskutovali. Přikradl jsem se blíž a zaposlouchal se do hovoru.

„…jak dlouho si myslíš, že to ještě vydržím?“ drtila slova máma.

„Tak dlouho, jak to bude potřeba,“ odsekl přísně táta. Nepatří k lidem, se kterými se dá demokraticky diskutovat. V naší rodině zpravidla bývá po jeho.

„Ale on mě nenávidí.“

„Jsi přecitlivělá.“

„Bolí mě z něho hlava, špatně spím…“

„Tak si vezmi prášek.“

„Dělá hrozný bordel, ušpinil ubrus, všude jsou vajgly a s tím kouřením dává hrozný příklad dětem.“

„Nejsou už malí. Navíc, alespoň vidí, jak špatně kuřáci končí.“

„Už aby to bylo,“ zasekly se do mě její slova jako ostré střepiny. Možná to vyřkla ve vzteku, jelikož se neovládala, ale mě se najednou začalo chtít brečet. Moje vlastní máma chtěla, aby děda umřel.

 

***

 

Pařil jsem GTA, ale vůbec mě to nebavilo. Nedokázal jsem se soustředit a můj avatar se díky tomu choval děsně sebedestruktivně. Boural do všech a do všeho a nakonec se zřítil ze srázu a bylo po něm. Jenže, když se vám zabije avatar, dáte new game a je zase živý. Když vám umře děda, žádná nová hra už nikdy nebude.

V mé hlavě hučel zmatený chaos a já se neuměl ve svých pocitech vůbec zorientovat. Kdo tady byl ten padouch a kdo hrdina? Dědu opustila žena, nechala ho doma s malým klukem a on se díky tomu stal zahořklým a nedůvěřivým. Mám dojem, že to mojí mámě tak trochu dává za vinu. Proč? Protože je blondýna. Protože nechodí do práce a on si myslí, že tátu jenom využívá. Jenže ona se stará o nás. O všechny. Dělá, co umí a nikdy nás neopustila. Děda si ji už ale nějak zařadil, a i kdyby se roztrhala na kusy, pochybuju, že by to něco změnilo. A tak ho nemá ráda. Jeho přítomnost u nás ji ničí a on jí s tím vůbec nepomáhá. Naopak, dělá všechno proto, aby ho taky nenáviděla. A tak se nenávidí. K čemu je to ale proboha dobrý?!

 

Moje zmatené úvahy přetrhla až ségra, protože zničehonic zavřeštěla:

„Pojďte všichni sem!“

Trhnul jsem sebou. Že by děda špatně dovřel dveře a vlezla nám do obýváku myš? Nebo se na stropě objevil pavouk? Ušklíbl jsem se, Ela byla dost hysterické stvoření, schopné komára nafouknout ve slona a z obyčejné blbosti udělat katastrofu. Přesto jsem zvědavě vykouknul ven, co se to vlastně děje. Stejně tak moji rodiče.

Pavouk ani myš se tentokrát nekonali. Místo toho ségra zírala na televizi a snažila se zesílit na ovladači zvuk. Děda seděl u stolu a soukal do sebe krajíc chleba se škvarky. I on však soustředěně sledoval obrazovku a v obličeji se mu zračilo překvapení.

Slezli jsme dolů z prvního patra.

„Co se děje?“ zeptal se jako první otec. Vypadal otráveně, taky měl na přemrštěné chování mojí ségry averzi.

Místo odpovědi Ela konečně namáčkla volume tím správným způsobem a televize začala být slyšet.

„…astronomové zaznamenali nečekaně obrovské těleso, které se zničehonic objevilo v trajektorii Země a přibližuje se. Nikdo neví, kde se vzalo, jelikož nebylo dosud nikým pozorováno a zjevilo se zcela nenadále. Někteří vědci přicházejí s teorií červí díry, další viní slepý úhel sledovacích zařízení. Jisté je jen jedno. Obří asteroid se blíží neuvěřitelnou rychlostí k našim domovům a díky svému objemu je schopný vyhladit na naší planetě všechno živé. Nejde ho zničit, nejde nikam utéci nebo se schovat a podle výpočtů tu bude za rovných 24 hodin. Takže nás všechny nejspíš čeká poslední den na Zemi. O dalších událostech vás budeme okamžitě informova…“

„Cccože?“ zakuckal jsem se. „Poslední den na zemi? To musí být nějaký fake!“

„Dávají to na jedničce,“ pravila ségra přiškrceně a pak začala procvakávat kanály. „I na Nově, Primě, Barrandovu…“

Ano i Jaromír Soukup měl za zády video s obřím řítícím se vesmírným tělesem.

Vylovil jsem z kapsy mobil a začal prohlížet různé weby. Polilo mě horko. Bylo to všude. Na Novinkách, I-dnes, Aktuálně, ale i BBC, CNN a ZDF. Lidi to sdíleli na Facebooku a Instagramu. Na Twitteru se k tomu vyjadřoval Trump, Putin i papež.

Podle všech indicií to fake nejspíš nebyl.

Do hajzlu!

Jako kdyby nám to všem došlo naráz, zmlkli jsme a začali se vyděšeně pozorovat. Ségra třeštila oči a neuroticky si kousala kůžičku rtu, máma se držela za hlavu a mírně kývala trupem zepředu dozadu, otec si drbal knír. Panovalo napjaté ticho, jak se každý snažil zpracovat informaci po svém. Mlčení prolomil až děda, který mezitím sežvýkal poslední sousto.

„Takže, pokud tomu dobře rozumím, v televizi tvrdí, že poslední den na Zemi v nejbližší době nečeká jenom mě, ale všechny,“ poznamenal poměrně klidně.

„Vy snad z toho máte nakonec radost,“ zalapala máma po dechu.

„Radost jsem měl naposledy dneska odpoledne, když jsme tady s Béďou pozorovali v zoo medvědy. A obávám se moje zlatá, že to byla poslední radost v mým životě,“ rozkašlal se.

„Ale jo, jen se nedělejte. Máte radost, že když tady končíte vy, tak my končíme taky. Vy jste totiž nikdy nikomu nic dobrýho nepřál,“ prskla jako vzteklá kočka. Jako kdyby v ní blízký konec aktivoval schopnost dostat ze sebe všechno potlačované.

„Jediný, co jsem si nepřál, bylo, aby si můj jedinej syn vzal takovou umělou napomádovanou blondýnu, jako jsi ty,“ zasmečoval děda. Vzduch zhoustl.

Máma otevřela ústa, aby něco řekla, ale pak je zase zavřela. Evidentně jí svou přímou odpovědí vyrazil dech.

„Hele, na Googlu je odpočítávání,“ pokusil jsem se odvést pozornost.

„No fakt, že jo,“ vyvalila oči ségra.

Byla to pravda. Hned vedle loga nad vyhledávací lištou se objevilo děsivých 23:37:16.

„Nemusíš Adélu urážet, tati. Nic ti neudělala. Jestli svět skončí, měli bychom se rozloučit v dobrém, ne ve zlém,“ zavibroval místností baryton mého otce. Bylo to snad poprvé za život, kdy jsem ho slyšel se mámy zastat. Překvapilo mě to.

„Ona si začala,“ založil si děda v sebeobranně ruce na prsou.

„Jen jsem řekla, co je pravda.“

„Nikdy bys o Bedřicha neprojevila ani ten nejmenší zájem, kdyby neměl prachy!“

„Bedřich pozval tehdy na večeři mě, ne já jeho. Po přehlídce, kterou sponzoroval, aby zviditelnil logo svojí firmy. Bylo mi tehdy teprve dvacet a nezastírám, že to na mě udělalo dojem.“

„Kdyby tam byl v montérkách jako instalatér, ani si ho nevšimneš.“

Máma mlčky stáhla ústa do čárečky.

„Proč bych si měla všímat instalatéra, když jsem se zalíbila mladému, úspěšnému a pohlednému podnikateli. To bych musela být úplně blbá.“

„To je pravda, dědo,“ vložil jsem se do toho. Svět se chystal vybuchnout a ti dva se místo smíření raději hádali.

„Třeba proto, jaký je uvnitř a ne jenom zvenku.“

„Bedřich mi přišel báječný z obou stran. Milý, pozorný, galantní, zamilovaný,“ zasnila se a vytáhla z knihovny album s fotografiemi. „Podívejte, jak nám to slušelo,“ otevřela ho na první straně, kde se z fotky zubili dva mladí lidé. Máma hodně připomínala ségru. Bezstarostná blondýnka s úzkým pasem. Táta neměl knír ani pupek, místo toho se mu na rukách rýsovalo docela slušné svalstvo. Oba byli jenom v plavkách. Sami na pláži u šplouchajícího moře. Drželi se kolem boků a vypadali šťastně.

„Aby ses na těch fotkách neusmívala, když Bedřich všechno zaplatil. To je snadný, usmívat se na Kanárech,“ odsekl děda.

„Můj otec taky všechno platil,“ pokrčila máma rameny. „Je to v pořádku, že muži všechno platí.“

Děda jen něco nesouhlasně zavrčel.

„Peníze jsou od toho, aby se utrácely, vložil se do toho otec. „Do rubáše je v hrobě člověk nenacpe, nemá totiž kapsy.“

Usmál jsem se, to přirovnání se mi líbilo.

„Já chápu, že tě Bedřich živil, když byly děti malý. Ale Eliška bude na konci roku maturovat a Béďa půjde co nevidět na střední a ty pořád neděláš nic. Visíš na mým synovi jako pijavice,“ pokračoval děda, jako kdyby mu konec světa taky konečně umožnil, vyřknout na plnou pusu, co v sobě celé ty roky dusil.

Máma zrudla a sklopila oči k zemi.

„Když děti vyrostly do trochu samostatného věku, tak mi už v modelingu ujel vlak. Po sedmi letech koloběhu okolo domácnosti se z mladý bezstarostný holky stala máma na plný úvazek. Nikde už o mě nebyl zájem. Chtěla jsem jít někam do kanceláře, nebo alespoň na recepci, ale Bedřich mi to zakázal. To on nechce, abych někde pracovala. Stala se soběstačnou,“ stáhla podmračeně ústa a na čele se jí objevily vrásky. „Tvrdí, že mě hravě uživí, že to není potřeba. A vlastně nikdy nebylo. Co je nějakých dvacet tisíc proti jeho ročním milionovým obratům? Nesmyslné plivnutí do moře, za které by mě akorát trestal výmluvným tichem. Já bych ráda pracovala, ale on to nikdy nepřipustil!“ vyhrkla zoufale. Ve výrazu její tváře se objevilo něco bezmocného. Zoufalého, co vyzařuje zvěř chycená do pasti.

Děda ji zkoumavě pozoroval, pak se s otázkou v očích otočil k tátovi.

„Prostě jsem nechtěl, aby si tam někoho našla. Nechtěl jsem na děti zůstat sám!“ odsekl otec a začal přecházet po místnosti. „Když jsem byl malej, neměli jsme peníze. Museli jsme šetřit každičkej halíř a já viděl, jak se lopotíš, abys všechno zajistil, tak jsem přísahal, že až jednou vyrostu, budu bohatej. Tak bohatej, že ode mě žádná ženská neuteče a moje potomstvo nikdy neuvidí strach, bezmoc a zoufalství v očích vlastního táty!“ vykřikl.

Je pravda, že v otcových očích jsem zoufalství a bezmoc nikdy neviděl. Vždycky byl samolibý a sebejistý. Jeho přání se stávala příkazem a málokdo z nás měl koule se mu v čemkoliv vzepřít. Kráčel kupředu a couvat museli ostatní. Máma třeba. V jejích očích jsem bezmoc viděl často. A taky hysterii a obavy. Obavy z toho, že bez táty není nic.

„To je mi líto,“ pravil tiše děda. Vypadal, jako kdyby se po těch slovech celý zmenšil, schoulil sám do sebe. Jako kdyby mu došla spousta souvislostí, které neviděl, protože na to koukal prostě ze špatného úhlu.

Máma sjela pohledem z jednoho na druhého a pak sebou kecla bezmocně na židli.

„Jako malá jsem vyrůstala ve velkém domě uprostřed krásné vilové čtvrti a měla jsem všechno, na co jsem jen pomyslela,“ začala mluvit velmi tiše. Dívala se u toho do země. „Dostávala jsem spoustu nových hraček a drahé oblečení. Platili mi kurzy tenisu, baletu a modelingu. Po revoluci jsem dostala příležitost studovat jednu z prvních soukromých škol. Každé léto jsme jezdívali k moři a v zimě na hory. Nevěděla jsem, jaké to je na něco čekat, nebo si cokoliv muset odepřít. Všechno jsem dostala hned. Myslím, že si mě naši všemi těmi věcmi a luxusem prostě kupovali. Jejich vztah totiž nefungoval, co si je pamatuju. Máma byla nervózní a neustále předrážděná, otec zase trávil mnoho času mimo domov. Celé víkendy byl bůhvíkde a pak se objevil a přinesl mi drahou panenku, mámě květiny. Někdy ale i kožich nebo náhrdelník. Žehlil tak svoje svědomí, že se kurví jinde,“ vzlykla hořce.

Ségra na ni vytřeštila oči. Ta informace jí zřejmě vyrazila dech. Stejně jako jsem já měl rád dědu Bedřicha, ona zase ráda trávila čas ve vile na Ořechovce. Nyní se dověděla něco, o čem se nikdy u nás nemluvilo nahlas a pořádně ji to rozrušilo. Jenže zítra končil svět. Na ničem už příliš nezáleželo, a proto všichni dostali odvahu vyslovit nahlas právě tu svoji pravdu.

„Máma to tolerovala, co jí zbylo. Na odchod neměla dost odvahy. Myslela, že když bude dobře vypadat, tak toho otec nechá a bude jí zase věrný. A tak celý život fanaticky cvičí, ničí si tvář všemožnými plastikami, všechno leští a cídí, aby to bylo dokonalé. Aby ona vypadala dokonale. K tomu se upnula na mě. Chtěla ze mě mít tu nejlepší. Jako malou mě nutila k baletu, a když jsem si zlomila nohu a vypadla z toho, začala blbnout s modelingem. Přihlásila mě tehdy do Miss 99 a já jako zázrakem prošla mezi první desítku, což jen potvrdilo její ambice. Sice jsem nevyhrála, ale jedna agentura mi nabídla práci. Byla jsem tak šťastná. Práce znamenala vlastní příjem a tudíž i svobodu. Na svojí první opravdové přehlídce jsem potkala Bedřicha a bezhlavě jsem se do něj zamilovala. Byl pro mě rytířem, který mne zachrání ze zlaté klece. Kdo by tomu sakra odolal!“ vyhrkla rozčileně a podívala se po nás, jako kdyby hledala pro své jednání podporu.

Mlčeli jsme a vyčkávali, co bude dál.

„Od té doby uteklo dvacet let,“ zadívala se prázdně před sebe. „Za týden mi bude čtyřicet a já zjišťuju, že se toho tolik nezměnilo, že jsem jen vyměnila klec. Že se hystericky snažím nepřibrat, a tak nevečeřím, cvičím jako posedlá, chodím do solárka, nechávám si dělat vlasy, nehty a řasy, aby si Bedřich nevšimnul, že stárnu a nezačal si s nějakou mladší, atraktivnější, víc sexy, jako to dělal tak často můj otec…“

„Co si o mně myslíš!“ naježil se táta. „Firma a rodina je pro mě všechno. Cizí ženský mě nezajímají a nikdy nezajímaly. Stačí mi to, co mám. Jsem takhle spokojenej a nechci nic měnit.“

„Vážně?“ podívala se na něho máma nevěřícně. V očích se jí zaleskly slzy.

„Jo.“

„Doopravdy?“ poposedl děda na židli. Hleděl na ty dva, jako kdyby se koukal na nový vesmír. Jako kdyby se před ním odehrávalo něco, v co nikdy nevěřil, ale najednou mu došlo, že to tak je.

„Jistě. Splnilo se mi všechno, po čem jsem toužil. Mám dvě zdravé děti, krásnou ženu, kterou dokážu uživit, prosperující firmu a otce, co mě podržel, když jsem to doopravdy potřeboval. Co víc si mám jako přát? Tohle mi stačí.“

„Bedřichu,“ vyhrkla máma a vrhla se mu kolem krku.

Ségra jen nevěřícně krotila hlavou, myslím, že jí to v ní bude hodně dlouho šrotovat.

Děda chvíli mlčel a kousal si rty. Pak si odkašlal.

„Vlastně bych ti měl poděkovat a taky se omluvit,“ pravil změněným hlasem. Takovým tichým, chraplavým. Nejistým. „Celý život ti vyčítám něco, za co nemůžeš a přitom bych měl naopak cítit vděk. Můj syn je s tebou šťastný a já starej vůl to nikdy nebyl schopnej vidět. A kromě toho jsi mi porodila parádního vnuka. Za to jsem taky moc rád,“ mrkl na mě.

„Tatínku,“ vydechla s úlevou máma, aby ten happy end osladila.

Ale děda se tentokrát poprvé neošíval. Jen se díval a v jeho pohledu bylo to teplo, co včera po obědě, ale tentokrát tak koukal na mámu.

 

A pak jsme z mrazáku vylovili zmrzlinu a hráli deskovky, jako když jsme byli malí. A chovali jsme se k sobě moc hezky, jako snad nikdy ještě ne. Táta neodešel ke svým objednávkám, protože proč řešit byznys, když je konec světa a máma nic neleštila a bylo jí úplně šumák, že děda pobryndal ubrus a kouří uprostřed obýváku. A ségra nemachrovala řidičákem a neříkala mi, že jsem sopel. Prostě jsme byli vděční za ty poslední chvíle, co jsme spolu. Poslední den byl nakonec docela pecka. Jenže pak se nám začaly klížit oči, a tak jsme si zalezli do postelí a pokusili se usnout. Mě to ale vůbec nešlo. Mrzelo mě, že když je z nás po dlouhé době konečně rodina, co se má ráda, musí to všechno skončit.

Podíval jsem se na mobil, zbývalo devatenáct hodin a sedm minut.

 

***

 

Když má člověk poslední den na zemi, chová se najednou jinak, váží si úplně obyčejných věcí. Třeba toho, že žije. Dívá se okolo sebe a přijde mu líto, jak krátký čas mu na všechnu tu nádheru vlastně zbývá. Najednou jsem chápal dědova slova a rozuměl jim naprosto přesně. A myslím, že to tak měli i ostatní. Vstali jsme brzy, dali si parádní snídani a šli se projít. Jen děda zůstal doma, protože se necítil dobře. My ostatní vyrazili na procházku a s námi naši sousedé, co měli evidentně podobný nápad. Všichni courali venku, loučili se. Lidé si podávali ruce a chovali se k sobě hezky. Nikdo se s nikým nehádal o politiku, nebo na nikoho neřval, že špatně parkuje. Na blbostech najednou nezáleželo. Důležité bylo jen jedno, užít si poslední den plnými doušky.

K obědu máma uvařila svíčkovou, protože ji milujeme a dala si i ségra, jelikož v tuhle chvíli nebyla uhlíková stopa vůbec důležitá.

Když zbývala už jen poslední půlhodina, zapnuli jsme si televizi. Ne proto, že bychom se spolu nudili, ale protože tam běžely záběry z celého světa. Záběry na lidi držící se za ruce, nejistě hledící k obloze. Byli jich plné parky, návsi i náměstí velkých měst. Londýn, Moskva, New York, Dilí, Bejrút, Bogota, Dubaj, Kapské město, Bankok, Peking, Vaduz… Vypadalo to jako nějaké postapo, které půjde brzo do kin. Jenže tohle nebyl americký film, ale zprávy na jedničce.

00:00:10

00:00:09

00:00:08

00:00:07

00:00:06

00:00:05

   00:00:04…

 

Zatajil jsem dech. Bylo to tu.

 

***

 

Nakonec se navzdory celosvětovým prognózám poslední den na Zemi nekonal. Když skončilo odpočítávání, žádný asteroid nepřiletěl. Nestalo se vůbec nic. Jen do hlavního vysílání vstoupil jakýsi maník v zeleném oblečku, který nám suše oznámil, že šlo o dlouho plánovaný hackerský útok na všechna světová media organizovaný Greenpeace ve spolupráci s Anonymous. Tito chtěli prý lidem po celé planetě na jeden jediný den ukázat, jak se budeme cítit, až nastane skutečný konec, protože jsme tu naši modrou kouli dočista zlikvidovali.

Nejdřív z toho bylo velké haló, ale ve finále za to nešel nikdo sedět. Myslím, že političtí hlavouni a světové astronomické špičky o tom museli nějakým způsobem vědět. Jinak by to přece tak snadno neprošlo.

 

Na naši rodinu to má vliv takový, že táta přestal jíst maso, máma tak hystericky uklízet a ségra prohlásila, že místo cestování po světě, odjede o prázdninách autobusem do Francie, kde se bude starat o postižené děti.

A děda?

Ten bohužel v zoo nastydl. Jeho tělo zhuntované rakovinou to nevydrželo a během noci se mu zastavilo srdíčko. Ráno jsme jej našli chladného, tuhého, bez života. Všiml jsem si, že na nočním stolku měl rozložené album naší rodiny, nalistované na straně jedna.

A od té doby brečím. Hrozně se mi totiž stýská. Navíc vůbec netuším, jestli mám být rád, že jsem mu stihnul ukázat medvědy, nebo se po zbytek života nenávidět, jelikož díky našemu výletu se stal onen den, pro něj tím posledním na Zemi.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.12.2020 23:09:45dát kritice tipRitauska

Goro, díky za pbsáhlý komentář. Ono tohle dílko bylo pro jednu soutěž s tématem Poslední den na Zemi. Proto je tam tenhle konec :). Postoupilo to do finále, ale nevyhrálo, tak jsem to dala alespoň sem, ať si lidi počtou.

22.12.2020 22:45:09dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ritausko, taky jsem si ráda tvou povídku četla a mám pocit celkem dobře odvedeného díla, jako Danny. Hodně mne zajímala ta část, kdy byl kluk s dědou v ZOO a začaly se odkrývat "tajnosti", kostlivci ze skříně.

Od doby s neznámou hrozbou celosvětové zkázy už mne to tak nechytlo, pasáže vysvětlivek. pohnutek se mi zdají dost dlouhé a vlastně již naznačené v první části.

Ale i tak se mi text dobře četl. Jsem ráda, že zde publikuješ, je to nadějné.

..........

a od té doby je z ní je žena v domácnosti. - překlípek, 2x je

Zatnul pěsti, až mu zběleli klouby. - zbělely

„Už aby to bylo,“ zasekly se do mě její slova - zasekla

„Ona si začala,“ založil si děda v sebeobranně ruce na prsou.- sebeobraně

22.12.2020 16:09:41dát kritice tipRitauska

Děkuju moc.

22.12.2020 16:06:02dát kritice tipDanny

pěkný psychologický příběh. četl jsem jedním dechem. vychází z toho třeba i že není moudré nějakého člověka povrchně soudit, když nevíš, čím si prošel. celé napsáno dobře, tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.