Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Třísovská povídka
datum / id24.12.2020 / 515061Vytisknout |
autorRadmila Marie
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaAkční
zobrazeno46x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Co přinesly podzimní mlhy...

Třísovská povídka

Probudilo mne ticho. Jak zajímavé. Ticho nemůže probudit? Ale přece. Nejprve jedno oko na kontrolu situace a když jsem nezjistila nic podezřelého, otevřel se mi svět i z druhé strany. Jen tak ležím a přemýšlím, čím je toto ráno jiné, jen to ticho to není… Co ještě? Pohled z oken mi nic nového neřekl, jsou celá zarosená, ani koruny stromů nejsou nějak moc vidět… Převalila jsem se na bok a otevřenými dveřmi koukám do dalšího pokoje, který mi nabídl pohled na opačnou světovou stranu. Aha… mám to… nevidím nic… Všude je neproniknutelná mlha. Je celá mléková, hustá jako smetana a i tak bílá… Určitě ji budu moci vzít do ruky jako pavučinu… Musím do ní… To bude… Chvatně se oblékám a než se řekne pět krát švec, už jsem před domem… To je… Brr, taková vlezlá… studená… Hustá záclona mě pohltila, nevidím si ani na špičku nosu… jdu v ní jako slepec… žádné hlasy… žádné obrysy… jen já a ona… a pak… dvě žluté oči, které se mlhou ztěžka prokousávají… Stojím na místě a čekám, co se z nich ,,vyklube”. Jenže když byly jen kousek ode mne, tak jsem ztratila rovnováhu a padááám… Nic se mi nestalo? Ne, nic mi není. Mlha začala náhle řídnout. Byla jsem pod dřevěným mostem, ze kterého jsem slyšela líbezná slova a vyznání horoucí lásky…

Vítr se otočil a přinesl ke mě hlasy ze směru od lesa. Nevím, jestli milenci tuto změnu vnímali, ale hlasy nabíraly na zřetelnosti. ,,Svatavo, kde jsi, pojď sem rychle, Tvůj otec se hněvá…”. Jako proudem zasaženi od sebe odskočili a já jsem nemohla nijak zabránit tomu, aby se ten mladík nerozběhl a neskočil za mnou dolů pod most. Nevím kdo se z nás více lekl, ale bleskurychlé položení prstu na ústa řeklo to samé co slova… V okamžiku byl most plný dupání a pobíhání, slova hrubého zrna byla směrována na hlavu nějakého Jana a mě došlo, že je to on… Byl jako na trní a snažil se koukat dírami mezi kulatinami mostu, co dělají s jeho milou… Marně pěsti zatínal, zlobil se tak, až mu žíla na čele hrozivě vystoupila, marně sliboval a přísahal pomstu tomu, kdo vyzradil jejich schůzku a tím znemožnil plánovaný útěk… Náhle strnul. Pomalu se otočil a zabodl do mne oči plné hněvu. Kdyby měly moc řezat a bodat, v okamžení bych byla na úzké fáborky a krev by ze mne crčela jako z cedníku. ,,Ty?”, ptaly se a jeho pěst se hrozivě zdvihla a já už už cítila její náraz na mém nose… Nevím, co ho přimělo neuhodit, snad hodně zblízka se přiblíživší dunění nohou, snad možnost vyzrazení po mém výkřiku, snad zjev i strach můj… Nevím… Zdálo se mi, že čas běží jako zpomalený film a nebude nikdy konec tohoto napětí…

…až stále trvající ticho, které přislíbilo pomyslný klid a bezpečí, nás donutilo vylézt z pod mostu nahoru na cestu. Jan hned začal něco hledat… a našel… kapesníček… celý zaprášený a podupaný mnohými škorněmi… Tiskl ho k obličeji, líbal a říkal stále dokola: ,,Lásko, má lásko… přijdu si pro tebe… nic nás nezastaví…” Založil ho do rukávu a otočil se na mě. ,,Jak je náhle jiný”, říkám si. Celý změněný - plný smíchu a radosti ke mě popošel. Pozval mě na pohoštění na hrad Maidštein, který je prý nedaleko… Cestou mi vyprávěl o jeho milostném vzplanutí k jisté sličné a velmi půvabné dívce Svatavě, která je dcerou Jana Smilka z Křemže. Ten prodal Janovu otci Oldřichovi z Rožmberka Křemži i s vesnicemi, ale po čase začal rozhlašovat, že to bylo prý pod nátlakem… Otcové jsou proto spolu ve vádě a lásku svých mladých nevidí zrovna rádi… ,,Ale ať hlídají jak chtějí, stejně se budeme v mezích možností scházet dál a hned jak to bude možné, utečeme”, plánoval Jan budoucnost. Ubytování se mi dostalo ve stájích na předhradském nádvoří ve společnosti Janova přítele Probora, který si vzal nade mnou patronát a učil mě zacházet s mečem. Velice brzy jsme se spřátelili a často nás tři viděli vyjíždět na lovy, za zábavou, na trhy do podhradních vesnic - Slavče, Lipí, Vrábče…, kde kramáři a řemeslníci prodávali své výrobky… ale i na tajné noční výpravy, které strážní často přehlíželi, avšak nezůstaly utajeny Janovu otci, kterému způsobovaly jistě nespavost a chmury nad bezpečným návratem svého syna, kterého miloval nadevše na světě… Tyto naše bezstarostné kroky byly ale přesně kopírovány zvědem Svatavina otce, který tak nemohl přeslechnout náš plán únosu…

Nastal den D. I Oldřich stál na naší straně, když jsme s přibývajícím večerem odjížděli na sjednanou schůzku, která měla být začátkem štěstí... Zvěd však splnil svou podlou povinnost. Milenci se setkali za svitu Luny. Když však přicházela s Janem ke svému koni a podle domluvy mělo dojít k útěku, ze ztemnělého lesa vyšel houf těžkooděnců. Silný, skřehotavý výkřik byl pokynem pro boj. Zaskočili nás. Postávali jsme v hloučku spíše dále od koní. Na ústup pro kuše nebyl čas. S opětovaným řevem jsme se rozběhli nepříteli vstříc. Rozpoutal se nelítostný boj zblízka. Ani jsem si nestačila všimnout, kde je Jan se Svatavou, takový to byl zmatek… Tma dala nejasné kontury tělům a poznání nepřítele bylo těžší každým okamžikem nejen pro pot, řinoucí se jako povodeň z pod přilbice, ale i neustálým ,,přelíváním” lidí sem a tam… Náhle jsem dostala úder do hlavy a jako shnilá hruška jsem se poroučela k zemi. Už byla rosa, když mě probudil občasný třesk a železný hluk. Nebe bylo beze hvězd, z dálky se nesl v čistém, studeném, zrovna probuzeném dni hlas kohoutův… Kus ode mě se v podivně podlomených postojích ještě teď ráno bili dva rytíři. Těžké krátké supení a časté odpočinky byli znamením, že jsou již velmi unaveni a tento boj není vlastně již bojem - o záchranu holého života - ale tvrdohlavostí - kdo prvý… padne k zemi mrtvý únavou… ,,Ta hlava, bolí mě jako střep a trochu se mi i točí, to byla šlupka”, říkám si. ,,Proč mne ale nechali žít?” Jsem ztuhlá jako zmrzlé prádlo, všude mám otlačeniny z brnění a ruce mám tak unavené…

Jitro, prokousávající se lesním šerem, mi je světelným pomocníkem a já s obavou hledám mrtvá, údů zbavená a zohavená těla… Není tu ale nic, co by připomínalo noční střet. Jedinými svědky jsou ti dva. Jdu k nim. ,,To je přeci Probor!” ,,Spí!” ,,Sláva.” To znamená, že i protivník… ,,Ano, raději ho přivážu, a mít zajatce… taky není špatné…” Ale kde je Jan? Shazuji ze sebe všechen kov a takto odlehčena se vydávám do lesa. Snad se mi ho podaří najít… Byla jsem už nešťastná, když jsem zaslechla takové kňučení a mumlání. Skoro bych to přešla. Musela jsem několikrát zamrkat, abych poznala co to je. Kmen stromu objímaly svázané ruce, které se snažily pohybovat a upoutat pozornost. Ano, byly Janovi. Byl tu celou noc takhle přivázán, naštěstí nezraněn. Sotva jsem přeřízla provaz, svezl se k zemi a nebyl schopen pohybu. ,,Hlavně že je živý”, říkám si. Vraceli jsem se mlčky na místo boje a v ústrety nám šla ozbrojená skupina, kterou vyslal Oldřich ve zlé předtuše, když jsme se v noci nevrátili. Ještě že s sebou měli vystlaný vůz. Naskládali nás tam jako ošatky s bandorkami a dopravili do hradu. Dlouhé dny a noci jsme si lámali hlavy nad tím, proč to takto podivně dopadlo, proč se všichni naši ,,pomocníci únosu” někam ztratili, proč nebyl nikdo zabit… Nepřišli jsme na nic, ale vše se od toho dne změnilo. Jan odmítal vycházet ze svých komnat… Marně ho Probor lákal na projížďku, na lov, karty…

Celý problém této změny byl i v tom, že Jan nedostával žádné odpovědi na milostné listy, které posílal po tajném poslu Svatavě. Ztrácel naději a začínal věřit, že na něho zapomněla a jistě ho již nemá ráda… Chodil ztrápený jako tělo bez duše, byl stále bledší a ztrácel se před očima. Nic nám nepomohlo ujišťování, že si vše namlouvá, že to není pravda… a když i sám Oldřich navrhl, že pošle pro zaříkávače a lékaře… byl nejvyšší čas jednat!

V první řadě jsme opět poslali spěšný list a na posla jel potají dohlédnout Probor. Co zjistil nás moc nepotěšilo - posel na místo určení vůbec nedojel. Stavil se v nejbližší krčmě, objednal si patok a řešil s ostatními přísedícími novinky, drby, obchody, a jiné pro něho vážnější věci… Značně opivněn list roztrhal, sedl na koně a odjel na domovský hrad. Zde nám sehrál docela přesvědčivé divadlo, jak list předal a když se opět žádné odpovědi nedočkal - a to doufal, ,,že určitě dnes, ano dnes ti můj pane odpoví”… jel se žalem domů, a ,,…stavil jsem se na pár žejdlíků, abych zmírnil ten smutek nad tebou, můj pane”… Ani nechci vědět, jakého trestu se mu dostalo, jen vím, že druhý den nepřišel, a za týden taky ne…

Takže, nás to zarmoutilo, ale pro Jana to byl rajský zpěv. Najednou byl opět ve formě. Hned nám vše vysvětlil. ,,Je tedy jasné, že Svatava nedostala žádný můj list.” ,,A sama nemůže žádný psát”, přemýšlel nahlas, ,,jinak by se tak již dávno stalo…” ,,To znamená, že mne stále miluje…”, byl závěr této debaty. Já se koukla na Probora a on významně zamrkal… Stěží jsme ututlali smích… Až do druhého rána se Jan neukázal, ani k večeři nepřišel. I když se to nemá, museli jsme jeho otci lhát… ,,Jsem vyčerpán a šťasten po dobrých zprávách a cítím se tak slabě, že raději dnes na večeři nepůjdu. Omluv mě prosím Probore u mého otce…”, citoval Probor a já se jen divila, kde to tak rychle v hlavě poskládal. Byla to spíše lež milostná, sami jsme totiž netušili, kde vlastně Jan je…

Kohout snad ještě také spal, když se někdo tiše vkradl do stáje. Psi ani neštěkli, je to někdo místní. Ale kdo?” ,,Jan!” Jako na pérku jsme vyskočili ze slámy a radostně ho přivítali… Nechtěl nám nic říci, jen se přišel ukázat, že je v pořádku a že se již vrátil. ,,Ráno, počkejte si na ráno, zvědavci”, odbýval nás… Co nám zbývalo? Znovu jsme ulehli a usnuli vysíleni nekonečným vymýšlením toho, co nám ráno Jan sdělí…

Zde mi dovolte krátké upřesnění. Jistě si vzpomínáte na našeho zajatce. Byl to Kryštof, důvěrník Svatavina bratra Vladana. Z počátku s námi moc nemluvil, budil dojem tvrdého oříšku. Ale vyzkoušeli jsme na něm starý trik. Kdo by po pěti dnech o vodě a suchém chlebu odolal? Stráž dostala k večeři plný košík těch nejvybranějších, nejlahodnějších a nejchutnějších laskomin, které by jistě uspokojily i ten nejmlsnější jazyk samotných králů... Nedal na sebe dlouho čekat. Přilákán a zmožen vůní pečeně prozradil vše, co jsme chtěli vědět. ,,Vaši přátelé jsou u nás v zajetí, o plánovaném útěku víme od zvěda. Nikdo neměl být v bitvě zraněn, vše bylo jen na oko, protože pak by jistě Oldřich nelenil a pomsta by pro nás nedopadla dobře. Svatava byla odvezena do ústraní na ,,domluvu a dovychování”. Nevím však kam, ale vím, že s ní odešly dvě služebné. Otec mého pána má slabost pro ženy a to i neurozeného původu. Bude se tedy doplňovat stav služebnictva novými tvářemi…”, lísavě upřesňoval… To jen, aby každý věděl, proč dnešního dne přišla na hrad Gita, což bylo to tajné Janovo noční zmizení, a jak se zdá, po prvém pohledu Probora nejen to…

Plán byl tedy z těchto informací jasně naznačen. Gita se půjde ucházet o místo služebné, já budu k ,,ruce” v místní krčmě a Jan s Proborem budou dál připravovat Svatavino vysvobození…

Nebylo moc těžké zjistit, jaký systém má výměna stráží na dvorci Smilském, kdo je svobodný, kdo se rád nají, napije, pomiluje… Jak jsme to provedly vám nepovím. Hlavní je to, že víme, co jsme potřebovaly. Počkaly jsme na službu hlavního klíčníka, který se jmenoval Janek. Panstvo mělo toho dne pozvané hosty, byl čas honů. Všude byl velký blázinec a shon, služebné byly vytížené naplno, a tak si ani nikdo nevšiml, že jedna přibyla… Zašla jsem do kuchyně pro proviant, který mi Gita pro Janka připravila. Nůše byla pěkně těžká. S ubývajícími lahvemi v nůši přibývala v Jankovi touha podělit se o tajemství, které ho, jak se zdálo, velice tížilo. Kolem půlnoci mi tedy prozradil že: ,,Tak já ti to tedy řeknu, musím to někomu říci, nebo se mi srdce rozskočí. Miluji Svatavu!” Zůstala jsem paf! Co teď, když eso nevyšlo? Ještě než začal usedavě plakat nad jejím únosem, tak se rozpomněl, že dvě z původních služebnic prý ,,odešly”, ale proslýchá se, že byly uneseny s jeho milou… Ale že to je divné, když ji tady-rozuměj-tu služebnou Anežku viděl, ale ty vlasy měla divný… Pak už jen plakal jako krokodýl a za chvíli usnul zmožen vypitým vínem… ,,Moc si mi pomohl, milý Janku, moc…” děkuji mu v duchu a potichu odcházím…

Plán na rozpoznání a zachycení Anežčina pohybu byl snazší v tom, že já již v panské kuchyni zůstala a Janek se stal naším novým kamarádem… Ochotně a rád mne zasvěcoval do únikových a tajných uliček tohoto panství, do jeho historie, pomáhal nám poznat kdo je kdo a pro Probora sehnal místo u koní… Začala jsem mít najednou pocit, že se mu Svatava začíná pomalu vytrácet z hlavy a prázdné místo se opět pomaloučku zaplňuje novou láskou… Ne, ne, mýlíte se, je to kuchtička Eliška od nás z kuchyně… Nasadily jsme veškeré páky a volný čas, abychom se staly celodenním stínem Anežčiným, a tak jsme po čase zjistily, že nosí paruku, že třikrát v týdnu někam chodí s prádlem a že každý večer chodí tajnou chodbičkou do komnat ,,našeho pána”…

Dále to měli na starosti ,,naši mužský”. Probor sledoval Anežku ve městě, Jan za hradbami a po týdnu jsem již věděli, proč a komu se donáší v uzlíku čisté ošacení. Ano, hádáte správně, úkryt Svatavy byl odhalen. Měli jsme z toho moc velkou radost, ale trochu nám ji kazila Svatavina ,,spolubydlící”. Byla to čarodějnice a kořenářka smilkovského rodu! Jistě zná různá kouzla a čáry! Budeme muset nejprve použít lest a pak sílu, abychom byli úspěšní! Eliška s Jankem vpašovali do Anežčina uzlíku dopis od Jana pro Svatavu a…

…celá akce se rozběhla v tichosti a přesně tak, jak jsme si domluvili… Anežka šla opět s uzlíkem, my půl kroku za ní. Ani hodinu netrvalo, když se brána znovu otevřela a pomalu se zvětšující mezerou byla jasně vidět zlatavá záplava Svataviny kadeře… ,,Už vychází z brány” šeptáme si… Ale za ní… ó ne, za ní Vladan!!! ,,NE! Stokrát NE!” Jak to? Proč? Jan by vše pokazil, kdyby ho Probor nestrhl zpět do úkrytu. Svatava se jen plaše rozhlédla a cosi upustila z dlaně. Pokračovala dál doprovázena bratrem na dopolední procházce směrem k nedalekému lesíku… Počkali jsme ještě chvíli. Ano, teď je to bezpečné. Jan vyšel z úkrytu a přitisknut ke zdi se kradmým krokem blížil pro tajemnou věc od Svatavy, která naše oči přitahovala jako magnet. Už jen kousek, malý kousek a bude u ní… ,,Má to!”, jásali jsme v mezích možnosti. Když se k nám vrátil, pohled do jeho tváře nám odpověděl, jak je na tom láska mezi nimi… Pokračovaní bylo prosté. Jako slídící psi jsme se vydali za sourozenci do lesíka. Stáli pod košatým dubem a podle důrazu gest sličné Svatavy velice živě o něčem diskutovali. Nemohli se asi na něčem dohodnout. Svatava se ale náhle otočila a chvatně odcházela naším směrem. Naskákali jsme do houští jako blechy na procházející zvíře. Značně zkoprnělý Vladan tam jen tak stál… Byla asi hodně zraněná, protože když utíkala kolem nás, tak se jí z oblohových očí koulely hořké, slané hrachy… Jan vykročil z úkrytu a šel Vladanovi vstříc. Já spěchala za Svatavou, aby již ani slza navíc nebyla zbytečně vyplakaná…

Doběhla sem ji až na začátku kamenné zdi. Seděla na lavičce a plakala, až se zajíkala. Chuděra. ,,Svatavo, slyšíš?”, volám na ni tiše. Otočila hlavu po hlase. Ani se moc nedivila. Vstala a šla ke mě. Rychle jsem jí zatáhla do úkrytu a chvatně jí vylíčila naší situaci. Oči jí pomalu osychaly a na konci mého drmolení již měla na ústech úsměv. Chvatně jsme se vracely k našim přátelům a já dostala takový soukromý nápad - zavedu ji zpět k dubu a snad Jan donutí Vladana říci, jak to všechno bylo a kdo v tom měl všechno prsty. Přišly jsme právě včas. Nevybíravá slova létala vzduchem, o provokování a vzájemné urážení nebyla nouze, a už se zdálo, že na sebe oba kohouti skočí a bude to boj jak se patří… Jan nás ale koutkem oka zahlédl. Jakoby mi četl myšlenky. Zcela změnil taktiku. Začal Vladanovi chválit lest, tu noc co se nám nepovedlo Svatavu unést, tak přesvědčivě, až se náhle zpychlý mladík začal chlubit, jak to vlastně bylo… ,,Náš zvěd, kterého jste si pro svou hloupost nevšimli mě a mého otce dobře a včas informoval o vašem připravovaném únosu mojí sestry. Chtěli jsme vám to překazit a lámali jsme si hlavu jak to udělat, aby vám ta zasazená rána byla tvrdá. Byl to můj nápad Tě jen přivázat ke stromu a nic Ti neudělat. Měl to být největší a nejbolestnější trest pro Tebe. Padnout v boji je hrdinné, ale tohle…pche… a to s těmi dopisy… Tvůj posel měl v té krčmě ode mne předplacené jídlo a pití co hrdlo ráčí, tak proč by se namáhal s nějakými líbeznostmi až k nám na dvorec…? Copak Ti řekl, když nedonesl žádnou odpověď? Už jsem ho dlouho neviděl, nevíš co s ním je? Takového věrného sluhu by bylo škoda propustit, haha…” smál se Janovi přímo do očí… ,,a moje hloupoučká sestra”, pokračoval v zápětí, jakoby se vůbec nepotřeboval nadýchnout, ,,ta hloupá husička Tě prý miluje, ale teď jistě kvůli Tobě roní slzy u babice a proklíná Tě! Já jí totiž namluvil, že si poslal mému otci dopis, ve kterém bereš zpět své slovo jí dané, protože máš jinou… Nikdo z našeho rodu by nedopustil, aby si Tě vzala, takového chudáka, jehož otec musí brát cizí statky, aby se měl čím chlubit. Bohatého a vlivného starce jsme jí vybrali za manžela a ona ho bude muset milovat…”, chrlil na Jana ve své pýše a smál se, až se prohýbal… ,,To koukáš viď?”, šklebilo se celé jeho zavalité tělo. Nebyl již ani člověkem, jak se podlostí chlubil…

Dál a dál chtěl dělat cáry z Janova srdce a cupovat ho, až by ani nitka nezbyla celá. Ale krátkým pohledem zabodnutým do Janovi tváře okamžitě poznal, že to byla ta poslední kapka jedu, která vypuštěním z úst přelila obsah poháru. Jan stál jako solný sloup a v obličeji měl výraz, který znám. Zkrabacené a tlustou žílou hněvu zakaboněné čelo, koutky úst směřující k zemi, oči krví zalité… mi jasně řekli, co teď přijde. Ne Svatava, Lotova žena stála vedle mne… Vůbec nereagovala na moje tahání za ruku, čímž jsem ji chtěla přimět k pohybu. Sama jsem proto vběhla mezi oba muže, soky až do konce jejich dnů, a svým tělem vytvořila hráz v domnění, že takto zastavím to, co vlastně již zastavit nešlo… Volala jsem na pomoc ostatní členy družiny, ale bylo pozdě. Ti dva tasili meče a vůbec jim v jejich zaslepenosti nevadilo, že mě mohou zranit…

Ležím tiše pod mohutným dubem a na hrudi mě hřeje stále se zvětšující červený flek. Jan a Svatava, Probor a Gita, Janek a Eliška. Jsou tu všichni. Stojí tu kolem mě a klopí hlavy. ,,Neplačte”, chci říci, ale nejde mi to.

Vnímám jen, jak se vše ztrácí v mlze…

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.12.2020 22:47:41dát kritice tipRadmila Marie

Děkuji Philogyno, je to asi dlouhé, sama mám co ,,dělat,, abych dočtla, ale tryská mi to takto ze srdce a je mi líto děj jakkoli zkrátit. A navíc mám pocit, jakobych to tak opravdu prožila...

25.12.2020 19:28:45dát kritice tipPhilogyny

Dočetla jsem, protože jsem Svatava...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.