Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Světlo ve tmě pátá část
datum / id24.12.2020 / 515084Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno18x
počet tipů0
v oblíbených0x
Světlo ve tmě pátá část

Všem přeji pěkné Vánoční svátky. Tohle jsem dopsala včera večer a opět budu pokračovat v sobotu či v neděli, abych stihla díl na Silvestra a poslední na Nový rok, kdy bude povídka končit. Kde myslíte, že Adele je? Co se mohlo stát? 

Světlo ve tmě pátá část

„V soukromí ne, ale oficiálně to nemůžete popřít. Brzo nás začnou podezřívat. Mám několik otázek, na které dnes určitě dostanu odpověď!“ Ten si fandí, ale zvědavost mi nedala a zeptala jsem se. „K čertu co chcete?“ Aspoň nějak reagovala. To mohl být slibný začátek. „Máte přítele? Milence?“ Její výraz byl k nezaplacení. Nafoukla tváře a ty celé postupně zčervenaly. Oči jindy jiskřící živostí vyděšeně stočily pohled k zemi. Její stud mi ukázal novou stránku z Adele. „Takže nemáte.“ Vzdorovitě zvedla hlavu. „Co je vám do toho? Já nejsem vůbec zvědavá, jestli někoho máte.“ Připadala mi čím dál roztomilejší, než jsme došli na panství.  Možná by to mohlo prolomit tu bariéru, kterou okolo sebe staví. „Já někoho takového měl.“ Opravdu poslouchala každé moje slovo a snažila se to vstřebat. „Od té doby jsem do srdce nikoho nepustil.“ Uzavřu  smutný příběh o ztracené lásce a dovedu jí do domu.

Nakonec se večeře nekonala, protože Vévoda usnul a já se raději vrátil domů. Překvapovalo mě, jak snadno se Adele podařilo donutit mě o tom mluvit. Je to pár let zpátky a každá vzpomínka doteď bolela, ale dnes jsem nic takového necítil. Vzpomínky vybledly a zůstaly, jen ty šťastné momenty. Je čas, abych tě nechal v klidu odejít.

Konečně se mi podařilo celou noc nerušeně spát. Žádná noční můra ani buzení uprostřed noci. Adele dokázala pohnout s kusem kamene, který mě tížil a mučil i ve snech.

Druhý den ráno jsem se rozjel na hřbitov. Před  hrobem rozepnu řetízek a sundám z něj jednoduchý prstýnek. „Nikdy jsem ti ho nestihl dát.“ Vtisknu na něj polibek a položím ho na vršek kamene. Cestou zpátky mi bylo lehčeji u srdce.

O pár dní později mě napadlo, že se možná bojí mužů. Co skrývá tahle žena? Stále si držela odstup a nechtěla mi ani podat ruku na přivítanou. Zatím mi o sobě nic neprozradila. Poslouchala co říkám, když jsme se procházeli. Občas se zapojila do konverzace, ale o minulosti mlčela. Bylo to pro mě zvláštní a nové mít po svém boku někoho, kdo poslouchá jak vyprávím o koních a nebo o mojí rodině. Čím častěji jsme se viděli tím hůř se mi odcházelo. Byl to teprve měsíc co jí znám a tak moc ovlivňovala můj život.

Helen jednoho dne přišla vyzvídat a podotkla. „Tohle jsem dlouho neviděla. Ukaž se mi. To je usměv.“ Byla šťastná a nakazila dobrou náladou celý dům. Ano opravdu tu bylo veseleji a dobře vím, kdo za to může. Někde uvnitř se mi pomalu zahojila rána a já se opět mohl radovat ze života. Adele byla den ode dne přístupnější, už mě neodháněla jako na prvním setkání. Dokonce se mi podařilo políbit jí na tvář. Nejdřív se lekla, ale nakonec mi facku nevrazila, i když ruku měla napřaženou. Rozmyslela si to. Nebyl den, kdy bych jí neviděl. Nemohu se dočkat, až se opět setkáme, ale mělo to háček? Má i Adele stejný pocit jako já? Chybím jí, když mě nemá vedle sebe? Myslím, že bych se měl zeptat co ke mně doopravdy cítí. Mám šanci být znovu šťastný? Chce pořád zrušit naše zasnoubení?

Večer jí opět uvidím. Při té myšlence mi poskočilo srdce a já si to konečně připustil. „Beznadějně zamilovaný, až po uši.“ Dokonce víc, než do své první lásky. To zjištění krásně hřálo. Strojil jsem se obzvlášť pečlivě a chystal se vyslovit svoje opravdové city, když přišel list z panství. Čtu těch pár řádku a úsměv mi mizel z tváře. Zrušila schůzku. Sednul jsem do křesla a tupě zíral na úhledně napsaný vzkaz a přemýšlel. Proč to udělala? Opravdu o Adele vím tak málo? Má mě vůbec ráda? Pochybnosti mě začaly nahlodávat ještě víc a já si nebyl jisty co se vlastně stalo. Možná mě nemá ráda, tak jako já ji? Spletl jsem se v ní, tak moc? Byli chvíle, kdy se smála, jen v mé přítomnosti. Patřilo to mě a nikomu jinému. Na ostatní byla chladná. Jediný, kdo se k ní dostal blíž kromě mě byla Helen. Vypadali jako sestry, když se procházely naší zahradou a obdivovaly západ slunce. Sevřel jsem pěst a bouchl do stolu. „Ráno mi osedlejte koně.“ Houknu na sloužící a zavřu se ve svém pokoji. Stále čtu dokola její vzkaz a nevěřím, že to napsala. Naliji si víno a piji pohár za pohárem, až je láhev prázdná.

Probudím se později dopoledne. Cítím bolest hlavy a slabé omámení alkoholem, který ještě nevyprchal. „Dereku!“ Zařvu na celé kolo. Dveře se okamžitě otevřely. „Ano pane.“ Vešel potichu. Dobře věděl v jaké jsem náladě. „Proč si mě nevzbudil? Musím za Adele.“ Jindy by šel hned pro koně, ale dnes zůstal stát. „Co se děje? Neslyšel si mě?“ Vstal jsem a opláchl si obličej. „Pane. Je tu posel. Dorazil před chvíli.“ Musím na panství. Posel počká. „To mě nezajímá, ať připraví koně.“ Bylo to poprvé co mě Derek neposlechl. „Pane Felipe měl by jste si ho vyslechnout. Přijel od Vévody.“ Od Vévody. „Cože? Kde je?“ Cestou jsem si zapnul vrchní knoflíček u košile a narovnal vázanku.

„Pane Felipe de Finelat zpráva.“ Derek zůstal stát kousek stranou.

„Na panství je trochu chaos. Tady.“ Podal mi list s pečetí Vévody.

„Co se děje?“ Mezitím jsem rozlomil pečeť a otevřel list.

„Slečna Adele zmizela.“ Cože? Rychle čtu řádky napsané kostrbatým písmem.

Felipe.

Nevím jak ti napsat špatnou zprávu, ale nerad chodím okolo horké kaše. Adele v noci odjela. V pokoji byl dopis na rozloučenou. Nechce, aby jí někdo hledal. Poslal jsem za ní svoje lidi. Jsou jí na stopě. Velice se omlouvám za chování své vnučky. Prozatím datum svatby odsuneme na neurčito, ale v žádném případě nezruším vaše zasnoubení! Až se vrátí promluvíme si.

 S pozdravem Vévoda z Barbenu      

„CO PŘESNĚ SE TAM STALO?“ Zařval jsem na posla, i když on za nic nemohl. „Včera odpoledne mě poslala vyzvednout zásilku. Byla od nějaké ženy. Od doby co jí slečna Adel převzala se chovala divně. Třásli se jí ruce. Pořád si něco mumlala a bylo na první pohled patrné, že má strach.“ To se jí opravdu nepodobalo. „A dál? Chlape mluvte! Je to moje snoubenka. Mám právo vědět všechno.“ Propaloval jsem ho pohledem, až mu na čele vyrašil pot. „Jakmile to ráno zjistil Vévoda poslal lidi na všechny strany. Zřejmě to měla naplánované delší dobu. Několik lidí tvrdilo, že slečnu Adele brzo ráno viděli, ale jedni byli ze severu a další z jihu. Později se vrátil posel ze západní  a východní strany, že mají taky stopu.“ Rozmáchnul rozpačitě ruce a pokračoval. „Při bližším pátrání se nikde nenašla. Pan Vévoda má svoje lidi skoro všude a nedokázal zjistit nic. Nevíme co se mohlo stát, ale prostě beze stopy zmizela.“ Bylo toho na mě moc. Musím něco dělat nebo se zblázním. V tomhle okamžiku se mi skoro zhroutil svět. „Potřebuji vidět dopis na rozloučenou.“ Vyběhl jsem z domu a naskočil na poslova koně. Musela tam něco nechat. Určitě mi to chtěla vysvětlit. Nezrušila naše zásnuby, jen musela odjet. Stále jsem se snažil utěšit představou, že se vrátí.

Na panství Vévody se mi všichni klaněli. Nikdo si nedovolil podívat se na smutek a hněv, který se mi zračil v očích. Pustili mě dovnitř, i když Vévoda byl pryč. Jeden sluha mě dovedl k pokoji Adele. „Je to ponecháno tak, jak to slečna opustila.“ Otevřel mi a spěšně vycouval pryč. Na psacím stolku byl položený list. Přeběhnu těch pár řádků a poznám její rukopis. Koš na smetí stál vedle stolu prázdný a postel byla netknutá. Ona ani nespala. Musela odejít hned jak dům utichl. Rozsvítil jsem malou lampičku a sedl si. Na papíře byli patrné rýhy. Tužkou párkrát přejedu a uvidím text, který psala předtím.

Felipe ruším naši schůzku. Pod tím byl řádek, který patřil někomu jinému. Sejdeme se na domluveném místě ve dvě ráno.Takže na to nebyla sama. Někdo Adele pomáhal. Ještě dole byla pár tahů, které se mi podařilo zviditelnit. Promiň Felipe. Nic takového mi nikdy nepsala. Otočím se k vyhaslému krbu. Vezmu pohrabáč a prohrábnu ohořelé zbytky. Vypadalo to jako kousek krabičky. Spálila krabici, pro kterou poslala? Kdo tu krabici poslal? To bude první co je potřeba zjistit.Dál tam byl roh papíru stejný jako měla na stole. Mohl to být dopis pro mě? Důležitější je Adele najít, než řešit maličkosti.

Následovali dlouhé dny a ještě delší noci bez spánku, kdy hledám Adele. Nejen Vévoda poslal svoje lidi, aby jí našli. Bylo jedno kolik nás hledá nedalo se nic najít. Z podzimu se stala zima, kdy se koně bořily do sněhu. Nepřestával jsem hledat. S horečkou a zimnicí vyjíždím znovu a znovu dokud se jednoho dne nezhroutím. Jakmile se proberu chci znovu vyrazit, ale Helen mě drží v zajetí. Nechala mě dokonce zamknout a hlídat v pokoji, než se plně zotavím. Nevnímám co je za den, ale pomalu se vzdávám, že by se vrátila. Bez Adele je život, tak prázdný.

Helen jezdila každý den  a dávala na mě pozor. Doktor  prohlásil, že mám tuhý kořínek. A vracel léky do kufříku. „Mohu ven?“ Zavrtěl hlavou. „To bych ještě nedoporučoval.“ Vzal si stranou moji sestru a o něčem diskutovali, když mi další posel přinesl hlášení. Stále bez výsledku. Doktor se uklonil a opustil pokoj. „Do Vánoc neopustíš dům.“ Řekla Helen příkře a zavřela za sebou dveře. To mě donutilo podívat se na kalendář. Týden do Vánoc.

Chodím po domě jako tělo bez duše. Míjím služebné, které uklízejí pokoje a chystají Vánoční výzdobu. „Sundejte to!“ Nic slavit nebudu. „Je to příkaz paní Helen.“ Mávnu nad tím rukou a nechám je. U vchodu je slyšet koně. Helen se asi vrátila i s manželem. Říkala, že tu zůstanou přes svátky. Místo toho se ozvalo zabouchání na dveře. Žádný sluha nebyl poblíž, tak jsem otevřel.

„Dobrý den pane Felipe de Finelat.“ Na prahu stál dobře vypadající mladý muž. „My se známe?“ Bledá tvář se světlými vlasy podtrhovala důraz jeho černých očí. Byl oblečen v anglickém stylu a dlouhém kabátě s kožešinou. Nikdy jsem ho neviděl. „Nejsem ten koho hledáte. Odejděte.“ Ten muž byl zvláštní. Vrazil botu do dveří, když jsem se snažil přibouchnout vrata. „Určitě jste to vy.“ Trval si na svém. Nechám ho nakonec vejít. „Co chcete?“ Bylo na něm vidět, že není moc rád na takové návštěvě. „Chcete vidět Adele? Byl by jste ochotný pro ní zemřít?“         




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.