On-line

V dálce byly slyšet zvuky nedaleké silnice. Svištění aut, cinkání tramvají. Byl srpen a úmorné vedro. Zdeněk cítil, jak mu z podkolenní jamky stéká pot. Měl pocit, že v tom černém obleku snad na místě uhoří. Krematorium Motol je usazené v dlouhé zatáčce v Plzeňské ulici, zastávka tramvaje je tam jen na znamení. Když tam Zdeněk přijížděl, představoval si, jak kolem jezdí tisíce lidí každý den do práce a z práce. Kolik z nich si během cesty uvědomí, že je tak blízko smrti? Kolika z nich dojde, že jsou jen pár set metrů od místa, kde v pohřební síni truchlí rodiny a kde se spalují těla, jak na běžícím páse?

Před branou stálo na poloprázdném parkovišti pár aut, zaprášené květinářství a kavárna. Smuteční hosté si tu po pohřbu jediného člověka, který jejich strany rodiny spojoval, sednou do kavárny a společně mlčí. Ticho, do kterého cinkají tramvaje a brzdí auta, je nepříjemné a je cítit studeným potem.

Zdeňkovi bylo čím dál větší vedro. Napadlo ho, že je to spíš tím, jak je mu psychicky zle. Byl nervózní. Po takové době se měl setkat s rodinou a hlavně s bráchou. Bude muset skousnout všechny vyčítavé pohledy, i když jsou možná oprávněné. Právě kvůli tomu dorazil dřív, aby měl výhodu a připravil se na to. Opodál byla jen nějaká starší paní, která prý s Ladou chodila na vysokou. Seděla na lavičce před síní a mlčela. Možná přemýšlela nad tím, čí tělo se zrovna mění v popel jen pár metrů od ní.

Zdeněk si v hlavě rekapituloval všechno, co pokazil, ale co měl tenkrát dělat? Nechápal, jak si Lada s Vaškem mohli myslet, že by se o mámu dokázal postarat zrovna on. Tenkrát, když měla pohřeb v Šumperku, přijel Vašek s manželkou Helenou schválně dřív.

„To jsem ráda, že jste tady takhle brzo,” vítala je Lada. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste nechtěli ten byt po mamce? Vím, že jste dřív zvažovali, že si tu něco pořídíte.”

Pár ale nabídku odmítl. Ne, že by je nelákala vidina nově nabytého majetku, ale nestálo jim to za rozbroje s bráchou, které by to jistě způsobilo. Navíc si sami postavili dům za Prahou. Byt a všechen ostatní majetek tak zůstal Ladě. Zdeňka to tehdy šíleně vytočilo a snažil se Vaška přemluvit, aby dali společně Ladu k soudu.

„Klidně si to k soudu dej, ale s mojí účastí rozhodně nepočítej.”  Vaškova slova Zdeňka naštvala ještě víc. Práskl dveřma a dva roky o něm nebylo slyšet.

Jak se blížil čas obřadu a do místnosti začalo vcházet stále více lidí, byl Zdeněk na pokraji zhroucení. Srdce mu bušilo, po spáncích mu kapal pot. Přál si, ať už to je všechno za ním. Vašek a Helena dorazili krátce před začátkem, prý zácpa.

„Na to, že to máte takový kousek, jste si tedy dali na čas,” přivítal je Zdeněk a podal jim ruku. „Je ti dobře? Vypadáš, jako bys měl za chvíli omdlít,” okomentovala Helena jeho stav. „To víš, vedro,” odpověděl ji Zdeněk tónem, že už se radši na nic neptala. Vašek taky mlčel, ale bylo na něm vidět, že bráchu rád vidí.

Obřadu se nakonec zúčastnilo méně než dvacet lidí. Provozní krematoria měl krátký proslov, během něho mu na hlavě přistála moucha. Mezi slovy „náhlý skon” a „těžká rána” ji odehnal prudkým pohybem rukou. Když domluvil, Zdeňkovi došlo, že mu s proslovem určitě pomáhala Helena. Asi vybírala i hudbu, protože odkdy Lada poslouchala Waldemara Matušku? Co si pamatuje měla ráda klasickou hudbu. Rozhlédl se po místnosti a narazil pohledem na starší paní, která s ním čekala před síní. Na jejím rozhorčeném obličeji viděl, že ji výběr hudby taky zaskočil.

Po obřadu se rozloučili s hosty a šli si sednout na oběd do nedaleké restaurace. Vašek si objednal velké pivo a svíčkovou, Helena malé pivo a kuřecí plátek. Zdeněk se nemohl rozhodnout, co si dát. Jaké jídlo se hodí pro smuteční oběd? Není svíčková spíš typická pro svatby? Po dlouhých minutách si objednal tresku s dušenou zeleninou. Připadalo mu, že na jídelním lístku už smutnější jídlo nenajde.

„Brácho, musím říct, že tě rád vidím,” Zdeněk doufal, že Vašek nezačne řešit rodinnou historii.
„Souhlasíš s tím, že ten byt prodáme a rozdělíme si peníze na půl?” zeptal se Vašek nečekaně. Když to říkal, měl oči upřené na svůj půllitr, z kterého kapala pěna na tekutinou rozmočený podtácek. Rozhodl se jít rovnou k věci. Lada neměla žádné děti a ani manžela, a tak byt po mámě a peníze, které ji zbyly, nechala bratrům na půl.

Zdeněk měl pocit, že Vašek za ty dva roky zestárl nejméně o deset let. Měl pytle pod očima, řídké vlasy se snažil zakrýt černým kloboukem, ale únava byla nejvíc vidět v jeho pohledu. I po prvním infarktu nepřestal kouřit. Helena, která vždycky na zdraví dbala, si už nevěděla rady. Když si Vašek rozbaloval další krabičku cigaret, smířeně se zdržela komentáře. Zdeněk s nabídkou souhlasil. Co taky jiného? Do Šumperka by se rozhodně zpátky stěhovat nechtěl.

„Hele, ségra poslouchala Matušku, jo?” Hned, jak tu otázku vyslovil, věděl, že měl radši mlčet. Helena obrátila oči v sloup a Vašek poprvé unaveně odtrhl oči od půllitru, podíval se na bratra zklamaným pohledem. Podobně jako když ho v pubertě přistihl, jak mu z peněženky potají vytahuje pětistovku a na otázku neodpověděl.

„Víš, Vašku... Mě to všechno strašně mrzí. Máte oba můj obdiv, že jste si Ladu vzali k sobě,” při téhle větě se bratrovi ani nemohl podívat do očí. Vašek zaraženě zvedl hlavu a neodpustil si: „To snad rodina dělá, ne? Lada se tenkrát víc jak pět let starala o mámu, tak tohle bylo to poslední, co jsme mohli udělat my,” pár vteřin se odmlčel a pak s očima znovu upřenýma na půllitr dodal: „Když tu pro ní nikdo jiný nebyl.”

Helena se pomalu začala zvedat, že zaplatí. Vaškovi bylo jasné, že nemá náladu na další hádku mezi bratry. Společně Zdeňka probírali snad tisíckrát, ale stále nedokázali pochopit, proč se po mámině smrti zachoval jako hajzl. Lada se o mámu starala do jejího posledního dechu. On s Helenou je v tom zapadlém městečku navštěvovali každých 14 dní, i když to měli víc jak 200 kilometrů daleko, ale Zdeněk? Ten se neukázal, jak byl rok dlouhý. Proto je nepřekvapilo, že mamka ještě před svou smrtí přepsala všechen majetek na Ladu.

Zvedli se a rozloučili. Po letech se znovu setkali už jen s Helenou. Na pohřbu Vaška. Zdeněk po cestě v tramvaji vzpomínal, jak spolu všichni tři sourozenci závodili, kdo dřív vyběhne na Praděd po stezce kolem Bílé Opavy. Vašek už byl dávno před nimi, když Zdeněk osmileté Ladě pomáhal lézt po kamenech kolem vodopádů.