On-line

edit. 31/12/2020, přibližně v 10:30
(písmák je na mě někdy moc rychlý, ještě jsem si přihodila) 

Poměr

Mám pocit, že jsou víc tvé vlečné řeči o mně,
co piští každý den, kdy sám se nechceš znát,
pak přeháníš mé já: jsem vpravdě otřesná!
Jak ženu s masou těl za hmatem nevidomě

a střemhlav hrozí pád na kosti v propastech,
jak neztrácím zlou tvář a lomozící sakry
mi vycházejí z úst vstříc, nesluší se zakrýt.
Pryč z úkladů i Théb, smrt za smrt: stokrát steh,

krok přes most v řetězech až k prutům diagonál,
v pat sešmajdaných pat — to u duh — o poklad
prát vychystávám se s tragikou Sofokla,
když život zkroutí strach nad jménem Antigona.

Je těžké nonstop hrát a víc — nic neproklát.

Z Arrasu

Kdo rád se rozpřahá, vztek na svět soptí přezkou —

mně ztrácí smysl hra dvou kůží za osla,
v týž platí jistý: tah všem skřípne opileckou
a kasá sukně chvil. Už loňských dorostla,
ať vzplane karton, plast. Jak lidoopí escort
bych vískal v želízkách, dne starší, zato sláb,

srst něvských maškarád, z níž jiskří hrozby Lescaut.

Pod jitřní

Zář luskne v oblacích a břicha nostalgie
se chvějí vyprázdnit, tak zbavit odstínu,
můj systolický tlak teď zrovna dostal kyjem,
krá, vrána za vránou na hlučnou hostinu

zvou oči ochočit až do nadmořských výšek,
kde chlebem obláček, než pece rozpláče
start s funkcí sytých par. Hřmí od podkov skýv klišé
jak s každým úderem stoup, cepem koláče

jsou propečenější a on se postí, nu,

z úst stoupá mlžný vděk hvězd za makový hřeben,
až k amfiteátrům pletýnek amfibrach
má příchuť po librách, v nichž šterlink opotřeben.
Lze mouku pokládat za polétavý prach?

Snad z výspy dopadne, noc výzvy vyspí z plyše,
moc vyzpívá svou tvář, to třeštit muffin v hrách...
ne, zbyl jí knižní vkus: hůř, nechce newspeak slyšet.