Teta Anna

Život je i shoda veselých a smutných náhod. Říká se tomu osud. Zde v tomto příběhu který se odehrál v padesátých letech vyprávím jak šťastná náhoda změnila neveselý osud rodiny.

 

Sedím na plochém kameni, lýtka mi lechtají teplé vlnky říčky Malše a chytám ryby. Udici jsem si vyrobil ze silného vrbového prutu a vlasec s háček jsem náhodou našel zavěšený na jedné s olší. Napíchl jsem třešni jako návnadu, to tloušti rádi. Sladké chřupky jsem natrhal bez dovolení na zahradě u pana Boučka. Dědek byl dřív kovářem a od mlácení kladivem do kovadliny je hluchý jako poleno a ještě navíc dnes v kůlně naklepával kosu.

 

Za mými zády na pokosené louce leží bílé obdélníky prostěradel, povlaků a polštářů. Bělím prádlo. Kropím je vodou pokaždé když uschnou. Výskání od jezu mi dnešní práci neulehčuje, určitě tam jsou všichni kluci i holky z celé vesnice.

 

Otáčím se a pozoruji cestu ve stráni v naději, že zahlédnu tetu Annu. Není vlastně má teta, ale již dva roky se o mně, bratra Jindřich a sestru Helenu stará, abychom nemuseli zpět do dětského domova. Cesta se svažuje k božímu hrobu. Je to malá kaple, kde je pochován Ježíš Kristus. Ale ne doopravdy. Je vytesaný z lipového dřeva a položen na dvou kovových tyčích. Přes jakousi hranatou betonovou vanu, a je přikryt bílým prostěradlem.

 

Minulý týden když jsem zahlédl Andulu Housů nesoucí kytici květin a další tři holky z naší vsi, jak se vrací z procházky podél řeky, dostal jsem nápad. Schoval jsem se pod Ježíše rozhodnut je vystrašit, neboť jsem věděl, že půjdou dát čerstvé květiny do vázy.

 

S uspokojením jsem sledoval jak jedna po druhé vešly úzkým a nízkým vchodem do malinkého prostoru hrobky, kde i za slunečného dne byla téměř tma. Štěbetaly jako husy protože se bály. Nastala má chvíle. Pomalu jsem zdvíhal Ježíše jako, že vstal z mrtvých a hlubokým hlasem jsem napodobil našeho pana faráře.

 

"Papa pa rýža bazmekula presto tuty kvanty konfideor deon popenty" jak to latinsky říkal v neděli dopoledne při mši.

 

Když jsem se s Ježíšem téměř postavil hned jsem věděl, že jsem to neměl dělat. Holky tak strašně řvaly, cpaly se tím malinkým vchodem ven a cestu vzhůru ke vsi vyběhli neuvěřitelně rychle. Nešlo mi do hlavy proč se tak bály, vždyť Ježíš byl nejhodnější člověk na zeměkouli a ještě jej za to ukřižovali.

 

Je to již čtrnáct dní, kdy jsem s radostí zabouchl dveře páté třídy. Od té chvíle slunce nemilosrdně pere do všeho co se nemůže schovat. Já neschovávám nic, jen zadek v trenýrkách. Jsem bos, sluncem snědý a blonďatá kudrnatá kštice vlasů svítí na dálku, přál bych si ale mít vlasy rovný.

 

Kdykoliv přijdu za kamarádem Pavlem Truhlářů, jeho maminka mi vždy něco nabídne. Polévku, jindy buchty, či štrudl. Položí přede mne plný talíř dobrot a pokaždé mi vplétá své lechtivé prsty do vlasů.

 

„Pepíku, že ty si onduluješ vlasy, co já bych za to dala kdybych takové měla.“ A vzdychá. Jindy zase spustí.

 

„Pepíku, ty máš oči jako chrpy, že tobě holky pokoj nedají?“ Takto mne škádlí a já se červenám. Často se ptá jestli se mi stýská po mamince. Nestýská, možná trochu, ale říkám „stýská,“ protože jí nechci zarmoutit vím, že ženský jsou měkký. Ošívám se protože jen velice nerad mluvím o tom co se stalo.

 

Ne, nikdo neumřel, ale celá naše šestičlenná rodina se rozešla, každý někam jinam. Předcházely tomu časté hádky rodičů. Bylo mi sedm let. Matka odjela do Polska odkud pocházela. Vzala sebou nejmladší sestru Danu. Bratr Jindřich onemocněl obrnou a byl odvezen na léčení do Jánských lázní. Já jsem se rozloučil s tátou ve dveřích dětského domova ve Vodňanech. Táta brečel, já také.

 

Sestru Helenu umístily u Velešína v domově pro děti do šesti let. Pro ni to byl největší šok. Byla princeznou rodiny. Otec si našel práci v místní továrně a každou sobotu odpoledne a neděli si bral Helenku k sobě. Ubytování sehnal ve vesnici vzdálené hodinu pěšky od Velešína. Paní Haršová, penzistka, jež bydlela v domku přes ulici, nabídla otci pomoc a sestra mohla opustit dětský domov.

 

Když se zavřely dveře dětského domova za mnou, utrpěl jsem také šok. Vychovatel mě zavedl do velké místnosti. Náš vstup přerušil polštářovou bitvu. Rámus bleskově ustal a asi dvanáct kluků se postavilo do pozoru. Vychovatel postavil můj kufřík vedle jedné z mnoha postelí. Představil mne zadýchaným klukům a ukázal na skřínku, do které si mohu uložit své věci. Dále byl již zaměstnán taháním některých bojovníků za uši. Nařídil vše pečlivě uklidit a odešel. Dveře zaklaply, bitva pokračovala.

 

„ Za co jsi tady". Ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se. Přede mnou stáli dva kluci, dvojčata k nerozeznání. Když jsem neodpověděl, jeden se mně znovu zeptal.

 

„No, si z rozvedenýho, nebo jsou zavřený, nebo umřeli", a oba na mne kulili oči celou tu dobu co jsem váhal s odpovědí.

„Nechtějí být spolu, ale rozvedený nejsou,“ řekl jsem a spolkl hořkost.

„Naši jsou v base kvůli politice, ale v sobotu a v neděli jsme u babičky protože jsme z Vodňan,“ řekli oba současně s viditelnou úlevou.

 

Bratři Mlíčkové si mne vzali pod patronát. Chodí také jako já, do druhé třídy. Druhý den ráno, jsem nedostal snídani. Starší kluk u vchodu do jídelny mně z fronty vystrčil s upozorněním, že nejsem učesán. Měl pravdu, hřeben na vlasy záhadně zmizel a rukama mé vlasy upravit nešly. Bráchové mi věnovali cestou do školy každý jeden rohlík.

 

„Soudružko, je tu nový z děcáku,“ hlásil Petr nebo Pavel Mlíček, ale to stejně nikdo nerozeznal který to řekl. Byl jsem poslán k zápisu do ředitelny a stal jsem se žákem druhé třídy ve Vodňanech. Následující ráno mě kluci ukázali jak se učesat. Provedl jsem záklon do dlouhého žlabu s mnoha vodovodními kohoutky a nechal stékat ledovou vodu po vlasech. Teplá voda ráno netekla.

 

„Jako kdyby tě lízla kráva,“ řekl jeden z nich, a řehtali se jako pominutí. Byl to dobrý nápad, ale v zimě, cestou do školy mi vlasy často zmrzly, a já onemocněl. Po tomto incidentu jsem byl ostříhán na ježka. Uplynuly dva měsíce. Táta přivezl Jindřicha z léčení. Již jsem se orientoval jak vše v pracuje a pomáhal jsem mu jak jen to šlo.

 

Bratři Mlíčkové se od babičky vraceli pravidelně v neděli odpoledne. Mimo buchet či bábovky, občas dostali i peníze. Pozvali mne dvakrát do kina. První film se jmenoval Bílá velryba. Ještě mnoho let jsem si příběh „promítal“ ve svých snech.

 

O pár týdnů později, jsme přelezli plot a šli na film Pyšná princezna. Zamiloval jsem se. Při návratu ze školy jsem dlouhé minuty stával na náměstí před plakátem nalepeným na zdi kostela. Oči krásné princezny Krasomily se na mne dívaly a já unesen pohled oplácel. Za mnou se ozývala píseň z filmu, falešně zpívaná dvojčaty.

Rozvíjej se poupátko

nejkrásnější z květů

od rána až do noci

budeš vonět svěéétůů... a následoval pokřik na celé náměstí.

 

„Lidičky von je zamilovanej do tý princezny,“ a oba na mne ukazovali. Honili jsem je až ke vratům děcáku. Tam sedíc na bobku, lapajíce po dechu, jsme smíchy nemohly stát. Pošklebovali se mi dokud plakát nebyl přelepen jiným. Po pololetních prázdninách jsem se s dvojčaty jen nerad loučil. Jindřicha a mne přeložili do nového domova v Týně nad Vltavou.

 

Vše začalo znova. Prošli jsme předtím tvrdým výcvikem a tak začátek byl o trochu lehčí. Bylo nás zde asi čtyřicet. Každý den před večeří probíhalo hodnocení dne. Hlásili se jména delikventů kteří se dopustili přestupků a jaké provedli. Byly čteny i jména chovanců, kteří se ve spánku pomočili. Mé jméno bylo slyšet často.

Cítil jsem se hrozně. Potíže začaly asi měsíc před odchodem z Vodňan. Zkoušel jsem před spaním nepít, ale nemoc vítězila. Díky tomu jsem se seznámil s vynalézavým tělesným trestem. Provinění se odebrali do ředitelny a postavili se do řady. Každý z nás musel ohlásil co provedl.

 

„Pomočil jsem se, soudruhu řediteli“ pípl jsem stydlivě, když na mně přišla řada.

 

„Nahlas, tak aby tě všichni slyšeli.“ Když byl spokojen s mým hlášením, nařídil ukázat dlaň. Obdržel jsem dlouhým pravítkem ránu na dlaň, vytřeštil jsem v nevíře oči a instinktivně jsem schoval ruku za záda.

 

„Ruku,“ štěkl a praštil mně ještě čtyřikrát. Dlaň byla v jednom ohni, skryl jsem jí mezi kolena a rozbrečel se. Netrvalo dlouho a stál jsem v ředitelně znovu. Tentokrát mi již neukápla jediná slza, tu radost jsem řediteli již nedopřál ale dlaně pálili.

 

Deset ran byl nejvyšší trest. Ty jsem obdržel za odmítnutí sníst držkovou polévku. Přičichl jsem k páchnoucí polévce a otřásl se odporem, matka takovou polévku nikdy nevařila. Když jsem lžící vylovil bílé kůže s pupínky, udělalo se mi zle. Vychovatelka mi nařídila polévku sníst. Stála vedle mne a já se slzami v očích v prázdné jídelně polykal po troškách tu zapáchající tekutinu. Na dně talíře zůstali již jen malé bílé slizké kůže.

 

„Soudružko, prosím vás, já to jíst nemůžu,“ a opět jsem se před někým rozbrečel. Při večerním hodnocení dne, bylo čteno mé jméno. V jiném případě, jsme stáli s bratrem Jindřichem opět v ředitelně. Nechali jsme se ostříhat dohola. Za tento úkon se u holiče neplatilo. Obdržené peníze jsme utratili za bonbony.

 

Otec nás pravidelně navštěvoval. Po jeho odchodu se mé vzpomínky na náš skutečný domov připomínaly silněji. Po večerce jsem přetáhl deku přes hlavu a ocitl se zpět na dvoře činžovního domu, plného dětí a křiku, při hře na schovávanou. Vidím hezkou tvář kamarádky Andrei. Cítím vůni hlíny, do které jsme spolu sázeli semínka ředkviček a kedlubnů. Vidím její rozzářené oči, když mně vleče celá nedočkavá za ruku k záhonu a radujeme se s prvních zelenkavých klíčků.

 

Místo na hodinu piána, jdeme s Andreou na nedalekou pilu a já jí vozím. Malý vůz roztlačím po úzkých kolejích, naskočím a hlásím. Čičenice! Velenice! Strakonice a Andrea ječí, zastav já chci vystoupit. Potom nás honí hlídač.

 

„Dostala jsem od tatínka přes prdel, a musela jsem se panu učiteli hudby omluvit“, stěžovala si mi druhý den. V jejich rodině všichni hráli na piano. Tak Andrea musela také. U mne malér prošel mírněji.

 

Jindy, opět přikryt dekou, jsem u táty v jeho krejčovské dílně. Za okny zvolna padají velké vločky sněhu. Tatínek soustředěn, kreslí placatým mýdlem na látky různé oblouky, obkresluje střihy a s krejčovským metrem okolo krku, pobíhá kolem dlouhého stolu. Děvčata, která se u táty učí se pořád smějí nebo si zpívají. V dílně je teplo a na kamnech se ohřívají litinové vložky do žehliček.

 

„Pepíku"? Ptá se Marie.

 

„Máš již navoskované lyže, již druhý den krásně chumelí?“ A dívky se rozesmějí na celé kolo. Připomínají mi nepříjemnou událost, kdy jsem použil nejlepší žehličku z dílny a zalepil jí černým voskem na lyže, zvaný klistr. Vzpomínal jsem také na kamarády Mlíčky. V Týně jsem neměl na podobné přátelství štěstí. Byli jsme s bratrem v Týnském ústavu již rok a tři měsíce.

 

Jednoho březnového dne, jsme všichni nastoupili na dvůr a postavili se do řad. Soudruh ředitel vytáhl s kapsy kompas a počal se otáčet různými směry. Když našel co hledal, napřímil se a dlouhou dobu hleděl přes zeď dvora, někam do dáli. Když se vynadíval, upravil naše řady tak abychom stáli čelem tam, kam před chvílí dlouho hleděl.

 

Zemřel soudruh Vissarijonovič Stalin, oznámil zarmouceně a dlouze hovořil o jeho zásluhách, potom zavelel pozor! Ředitel, vychovatelé, kuchařky a nás čtyřicet jsme jsme stáli v pozoru, z gramofonu zněla prostorem hymna Sovětského svazu a všichni jsme hleděli k východu.

To samé se opakovalo o pár měsíců později. Zemřel soudruh Gottwald náš prezident. Česká hymna se hrála tentokrát první.

 

Školní vysvědčení nedopadlo dobře. S pololetních dvojek se na vysvědčení objevila pětka a já tímto propadl. Mezi mnou a třídní učitelkou nebyly kladné sympatie a já samozřejmě prohrál.

 

Otec přijel na začátku školních prázdnin. Oznámil radostnou správu, že sním odjedeme a vrátíme se ke konci srpna. Opět jsem se rozbrečel radostí ale s vědomím, že s vysvědčením radost tátovi neudělám, že bude smutný.

 

Po dvou letech jsme se sešli se sestrou Helenou. Z počátku si nás jen mlčky prohlížela, asi jsme vypadali jinak, než si nás pamatovala. S Jindřichem jsme na ní kulili oči, překvapeni jak vyrostla.

 

Paní Haršová nás oba uvítala pohlazením po hlavě a se slzami v očích. Teta Anna, jak nám přišlo jí oslovit, byla jen o trochu vyšší než já, již v penzi a stále ještě svobodná.

 

Na zádech jí pravá lopatka viditelně vystupovala. Mezi tmavým obočím byly hluboké vrásky a v černých očích byl stále jakýsi bolestní tón. Silné migrény, kterými jí zánět trojklaného nervu mnoho let trápil, byly vepsán trvale ve tváři i když se usmívala.

 

Jednopatrový domek tety Anny byl v porovnání s ostatním ve vsi malinký. Byl do slova přilepen k vysoké zdi kostela a stranu do ulice zdobila dřevěná veranda s třemi okny. Z pravé strany stoupali k domku strmé kamenné schody. Nahoře přímo proti schodům stála dřevěná kadibudka, přitisknuta také ke kostelní zdi.

Klika u domovních dveří nebyla, otevírali se jakousi sto let starou dřevěnou západkou. V úzké chodbě bylo šero. Pravou stranu lemovaly poličky plné různých zavařenin a vůně jablek se mísila s pachem kysaného zelí.

 

Na konci chodby byla vidět prosklenými dveřmi veranda zaplněna do výše zábradlí borovou kůrou a šiškami. Druhé dveře vedly do kuchyně a ložnice zároveň. Malá kuchyňská kamínka, vedle bedýnka naplněna borovou kůrou, kredenc s kterým se již o stěnu strkalo čelo postele. Nad ní byl zavěšen velký obraz svaté panny Marie, držící v dlaních hořící srdce.

 

Postel, vždy pečlivě ustlanou krášlil barevný háčkovaný přehoz. Stůl se dvěma židlemi se tiskl mezi dveřmi a postelí. Na úzké bylo malé rádio. Tetě Anně životu jí stačil neuvěřitelně malý prostor. Další místnost byla reprezentační. Naleštěný mahagonový nábytek, stůl přikryt paličkovaným ubrusem. V pravém rohu stála bytelná postel kterou okupovala poslední dva roky naše sestra Helena.

 

Otec pronajímal domek přes ulici, kterému místní říkali U Perníkářů. Byla to bývalá hospoda. Průzkum velké zahrady, která také patřila k domu nás uvedl v nadšení. Veliká třešeň mně okamžitě vylákala do větví. Jindřich mně následoval a Helenka natahovala moldánky, že chce také nahoru.

 

Něco do pusy, něco za tričko a když jsme konečně slezli, vysypali jsme natrhané třešně do starého plechového umyvadla a s pýchou lovců jsme sestře úlovek předali. S uspokojením jsem zjistil, že se máme ještě na co těšit. Hruška máslovek, několik stromů švestek, jabloní, blum a jeden strom broskví.

 

V domku který otec pronajal, byly jen tři místnosti. Jediná v přízemí sloužila k uskladnění pilin. O patro výš v menší byla kuchyň a třetí místnost nás svou velikostí ohromila. Provedl jsem třikrát přemet stranou, neboli hvězdici a tatínek se smál, já rozdováděn přidal i salto nazad.

„Je vidět, že jsi nic nezapomněl, ale byl bych víc potěšen kdyby ses učil tak dobře, jako umíš dělat přemety.“ Přitulil mne k sobě a Jindřich s Helenkou se přidali.

 

Lidé z vesnice jsou k nám nedůvěřiví a jejich potomci také. Dostali od rodičů ohledně nás, pravděpodobně dlouhé kázání.

 

„Ne aby jsi se s nimi kamarádil, možná byli v polepšovně a tam se nic dobrého nenaučí, von se ten jejich táta s tím chlubit nebude“. Rady a porady ale nepracovaly, zvědavost vyhrála. Věděl jsem jak zaujmout. Skok do vody po hlavě ze zábradlí římovské lávky jim vzalo dech a při zápase být položen na lopatky jen vzácně u kluků zabralo.

 

Byl jsem v dětském domově jen dva roky, ale přeci jen jsem pochytil znalosti, na které jsem měl dle mínění dospělých ještě čas. Když jsem poprvé uviděl Marušku Hospodských, zapískal jsem a kulil oči na její halenku.

 

„Ta má ale kozy,“ ohodnotil jsem před kluky její přednost. Průšvih na sebe nedal dlouho čekat. Každou neděli před raní mší, postávali občané roztroušeni v hloučcích po návsi. Skupinka mužů přerušila na krátkou chvilku hovor, když Maruška kráčela ke kostelu. Honzík Jirků který se držel tatínka za ruku, využil této krátké přestávky a jeho pisklavý hlásek se nesl prostorem.

 

„Tatíí ta má ale velký kozy, žejóó...“. Pan Jirka synovi vlepil pohlavek a zatřepal sním.

„Řekni mi ty holomku kdo ti to nakukal.“ Jiřík se rozplakal, popotahoval nosem a žaloval.

„Já za nic nemůžu, Pepík to říkal.“

„Který Pepík“?

„ Ten novej co bydlí u Perníkářů“.

„Já to věděl, že ten kluk sem s té polepšovny nepřinese nic dobrého.“ Cukalo mu ale v koutku úst a ostatní bojovali o zachování vážnosti, každý sám za sebe.

 

Po dvou týdnech se již pod okny našeho domu ozývalo pískání zvoucí mně ke společným akcích. Vybíhal jsem ven pln očekávání, jen v trenýrkách a bos, radujíc se s neočekávané volnosti. K řece jsme chodili odpoledne. Do oběda většina kluků pracovala. Natrhat a nasekat kopřivy housatům, nakrmit králíky, obrátit seno na zahradě, otrhat třešni a jiné a jiné úkoly.

 

Také jsem pracoval. V domku tety Anny nebyla tekoucí voda, stejně jako u většiny stavení ve vsi. Jedním z mích pracovních úkonů bylo, doplňovat vodu do padesáti litrové keramické kádě. Pumpa uprostřed remízku na návsi to bylo s kopce. Většinou jsem tuto trasu absolvoval s plnými vědry do kopce třikrát. Poprvé jsem vědra naplnil vodou až po okraj. S pochvalnými poznámkami žen, které u pumpy měly schůzi, jsem vykročil k vzdálenému cíli. Za mnou se nesly poznámka, doplněné smíchem.

 

„Línej se raději strhne než aby šel dvakrát.“ S rukama pokrčenými v loktech jsem nesl náklad drobnými krůčky a vědom si zvědavých pohledů jsem s jedním odpočinutím došel až ke schodům domku. V dlaních rudé pruhy od držadel a sotva dech popadaje. Podlamujíc se v kolenou, odhadoval jsem posledních dvanáct schodů.

 

Brzy jsem zesílil a bral jsem donášení vody jako trénink. Mnohem těžší bylo řezání dříví. Teta Anna pracovala bez známky únavy. Přesto že mi vysvětlila jak se správně pila tahá, má pravá ruka po krátké době zemdlela a levá podávala ještě horší výkon. Řezali jsme dříví jednou týdně, pět metrových polen na každém čtyři řezy. Kdo to nezkusil, nemá ponětí co je to za těžkou a nudnou práci.

 

Odměnou byla volnost. Volnost vyplněná chytáním ryb, fotbalem, koupáním, návštěvami cizích zahrad, pojídáním nezralého máku, zralých lusků a podvečerní hrou na schovávanou. Za deštivých dnů útulek poskytly stodoly. Odvážně a doprovázeje každý skok křikem jsme ze střešních trámů prolétali vzduchem do kyprého sena.

 

Nic netrvá věčně. Čas, kdy se s Jindřichem vrátíme zpět do dětského domova se blížil. Byl jsem smutný. Zabýval jsem se i plánem na útěk. Jeho naplnění ale zabránila nejkrásnější novina v mém dosavadním životě. Po nedělním obědě, který se konal ve slavnostním pokoji u tety Anny, nám tatínek oznámil že do dětského domova se zatím nevrátíme.

 

„Paní Haršová to s vámi chlapci zkusí, ale vše záleží na vašem chování.“ Tatínek asi chtěl ještě pokračovat, ale já vyskočil, a skokem byl u tety Anny. Jak nejsem na muckání, tak jsem se k tetě Anně přitulil a chrlil ze sebe sliby o kterých jsem netušil jak bude těžké je plnit. Jakmile mi bylo umožněno opustit nedělní oběd, vylétl jsem jako bych mně křídla.

 

První zastávku ze senzační správou jsem učinil u Pavla. Když jsem konečně přestal mluvit, paní Bartizalová, mně k sobě přivinula jako vlastního a řekla, že je také velice ráda. Pana Hůlku jsem zastihl na dvoře. Měl malý statek a lidé říkali že je paličák, že nechce do družstva. Svěřil jsem se s radostnou novinou.

 

„Paní Haršová je zlatá ženská a pracovitá.“ Řekl a dlouho mlčel. I přes vlasy jsem pocítil jeho těžkou ruku. Jeho dlaň byla hrubá jak borová kůra. Rád jsem k němu chodil do stáje. Hezky o koních mluvil.

„Toho podsedního, mi tu nechali Rusáci, ale Fuxu mi vzali je to ale dobrej kůň, tahavej. Kolik je mu let jen hádám, ten toho asi pamatuje“ a poplácal jej po zadku.

 

Ze dvora jsem vylít a mazal k Jirkům. S Jeňou jsme nejlepší kamarádi. Jako na schvál, nebyl doma. Odešel s tátou opravit krmelec. Pan Jirka je hajný a Jeňi maminka švadlena. Vyhlášená. Jak hodně to nevím. Starší kluci šili u pana Římovského. Představte si, že se někdo jmenuje Římovský a bydlí v Římově. To je dost divné, tak jsem se zeptal. Mnoho let zpátky, našel někdo z vesničanů u kostela odložené dítě. Byl adoptován. Dali mu příjmení Římovský. Vyučil se krejčím a šil všem pánům i klukům z širokého okolí.

„Šesnácky bych prosil.“ Znamenalo to šířku kalhot u kotníku. Byl to velký modní trhák.

„Tudy neprotáhneš nohu“

„Protáhnu pane Římovský.“

„Dobře, dobře, bude to patnáct korun i s těmi záložkami.“ A překousl nit zuby.

 

Paní Jirková mně hned nepustila. Byl jsem pohoštěn nedělní bábovkou, ale zato jsem musel setrvat hodinu v debatě o mých pocitech ke své matce. Ženské jsou holt zvědavé. Běžím s velkou časovou ztrátou. Další vrata s nezájmem minu. Bydlí zde předseda obce. Má osm holek a ani jediného kluka. Holky jsou všechny zrzavý a kudrnatý jako ovce.

 

Atík Mertů je s tátou na zahradě. Trhají jablka. Když byl ještě malý kluk tak na dotaz jak se jmenuje, místo Frantík říkal Atík a tak mu to zůstalo. Od kluků jsem věděl, že má s učení samé jedničky. Když je nějaký malér, chodili se k němu radit, jak z toho nejlépe vyplout. Pobyl jsem jen krátce.

 

Poslední zastávka je u Venci Kovářů. Ale jmenuje Doležal. Ve vsi je to tak zavedené. Kluk pekařů, truhlářů, perníkářů, kolářů. Václava jsem zastihl samotného v kovárně. Výheň byla dnes vyhaslá, lidé věřící v Boha v neděli nepracují. Václav rozklepával kladivem olovo. Když vytvořil něco jako lívanec, jakýmsi zařízením vytlačoval broky do vzduchovky. Ve vsi měl skoro každý kluk vzduchovku a vraždili vrabce. Na plakátech bylo všude napsáno. „Ani jedno zrno na zmar! Tak o zrno s vrabčáky bojovali.

 

Vencu mám moc rád. Jéňa říkal, že ve škole mu to nejde. Nemůže si zapamatovat písmenka. I ve třetí pořád slabikuje. Jinak je úplně normální. Domu jsem přiběhl celý uřícený se zelňákem v ruce od paní Doležalový. Je to placka se zapečeným kyselým zelím.

 

 

Z velkého kaštanu na návsi začali padat první plody. Prázdniny končili. Ředitel školy si prohlédl mé unikátní vysvědčení s třetí třídy a dlouho přemýšlel. V pololetí dvojky a na konci pětka s češtiny. Po krátkém pohovoru rozhodl, že nemusím třetí třídu opakovat.

 

Podzimní vítr přinášel k oknům školy kouř spalované bramborové natě. Všichni jsme těšili na pečené brambory v žhavém popelu. Tyto radovánky jsme si museli nudným sběrem brambor nejdříve odpracovat. Domu se od ohně nikomu nechtělo. Rozcházeli jsme se až po několikátém volání, které se neslo večerem ode vsi.

 

S podzimem přišel i výlov kaprů. „Kluci, vypouštějí Kyselák! Tuto sobotu to začne.“ Ohlásil nadšeně Jéňa Jirků hned jak vstoupil do třídy. Bylo opět na co se těšit. Na hrázi rybníka se sešlo téměř tolik lidí jako v neděli dopoledne v kostele. Sluníčko zdvihlo raní mlhu a s buků se snášely zlato červené listy. Rybáři, brodíc se po pás v malém rybníčku špinavé vody, nabírali kapry do podběráků a dávali je do kádí s vodou.

 

„Poslouchej,“ šeptal mi do ucha Jeňa.

 

„Někteří kapři se umí schovat v bahně, odpoledne tu již nikdo nebude. Sraz ve tři tady, Venca Kovářů přijde taky.“ Nazí jsme křižovali bahnem rybníka sem a tam, občas jsme i upadli, no hrůza. Kapra jsme nenašli žádného. Byli jsme špinaví, že by nás vlastní máma nepoznala. Zuby nám cvakaly zimou a děsně jsme zapáchali. Snaha umýt se ve špinavé louži, která ještě v rybníku zůstala, moc nepomohlo. Oblékli jsme jen trenýrky a klusali zpět ke vsi.

 

Cestou jsme se radili co řekneme doma. V tomto případě jsme se shodli, že povíme pravdu. Měl jsem štěstí, byl čas sobotního koupání. Třicetilitrový pařák plný horké vody stál na kamnech.

 

Teta Anna mně nejprve zbavila zasychajícího bahna a na hrubo umyla. Zatím co jsem upíjel horký čaj, dle pravidelného pořadníku se koupala první sestra Helena, já jsem do necek usedal až třetí.

 

Teta Anna používala výchovné pracovní metody. Druhý den jsem jel s vozíkem do lesa. Plnil jsem jej šiškami, borovou kůrou, kterou jsem sekyrkou osekával z pařezů a sbíral menší kusy spadlých suchých větví. Mým úkolem bylo naplnit do zimy celou verandu. Teta Anna šla často se mnou, někdy mi pomáhal bratr Jindřich.

 

Domů jsem se dnes coural neboť jsem měl v žákovské knížce dlouhý zápis. Začalo to takto. Klukům jsem řekl, že dokážu obživnout utopenou mouchu. Nachytal jsem jich několik a hodil do sklenice z vodou. Druhý den o polední přestávce když celá parta potvrdila, že mouchy jsou mrtvý, jednu jsem položil na kamennou zídku. Zapálil jsem cigaretu kterou jsem odcizil tátovi.

 

Opatrně jsem jí rozdýmal a popel jsem klepal na mouchu. Za chviličku se počala hýbat, protáhla křídla a zvesela odletěla. Kluci na to čuměli jako tele na nový vrata a já se rozhodl ze samé radosti z úspěchu, předvést další experiment. U školní popelnice jsem nachytal opět zdatné muší jedince.

 

V odpolední hodině kreslení se v mé kapce mouchy vzpouzely v krabičce od sirek. Vystřihl jsem ze čtvrtky kosočtverec velký jako má dlaň. Pečlivě jsem jej vymaloval. Byla to mnohem lepší kresba než jsem vídal občas na zdech. Na zadní stranu kosočtverce jsem mouchy křidýlky opatrně přilepil. Všech pět stejným směrem. Čtyři v rozích, jedna uprostřed. Mrskaly nožkama a nemohly se dočkat. Vyklonil jsem se z lavice a přiložil opatrně obrázek ke zdi. Mouchy nedočkavě vyrazily. Byl jsem si jist, že mne nikdo neviděl.

 

„Paní učitelko! Paní učitelko,“ hlásila se Andula Housů.

 

„Tam něco leze,“ a ukazovala na rychle cestující kosočtverec, kterému chyběl ke stropu již jen kousek. Celá třída dětí, jakmile rozeznaly kresbu, propukly v nekontrolovaný řev. Já se nesmál, tušil jsem, že můj experiment s nemravnou kresbou asi nedopadne pro mne dobře. Paní učitelka přistavila ke zdi židli a s velikou námahou na ní vylezla protože byla při těle.

 

Snažila se obrázek shodit rákoskou, což se jí nedařilo. Mouchy s nákladem na zádech dorazily ke stropu a po několika marných pokusech přelézt, to vzdaly a vydaly se podél něj směrem k tabuli.

 

Rámus ve třídě přivolal pana řídicího, který svou manželu na židli vystřídal. Zapůjčil si rákosku a díky své vysoké postavě rychle cestující obrázek smetl. Uchopil jej mezi dva prsty, se zvědavým výrazem ve tváři si jej prohlížel a dlouho vrtěl hlavou. Na otázku, kdo je původcem tohoto výtvoru se nikdo nepřihlásil.

 

Poté zvolna procházel mezi lavicemi. U mne byly nalezeny odstřižky papíru. Pan řídicí je na mé lavici celkem rychle sestavil do původního tvar. Uprostřed chyběl kosočtverec. Domu jsem si nesl v žákovské knížce poznámku, kde byl můj otec požádán, aby se osobně dostavil k řediteli školy.

 

Tatínek musel k řediteli školy ještě jednou. Tentokrát to úsměvné nebylo. Začátkem prosince začalo konečně mrznout. Honza s Krasejovky, který seděl vedle mne v lavici, byl přespolní. Chodil dva kilometry do školy z malinké osady, kde bylo jen pár hospodářských stavení. Polní cesta kudy chodil vedla okolo rybníku Kyselák. Oznámil již několik dní toužebně očekávanou novinu. Led na rybníku již unese.

 

Po škole se na rybníku sešlo asi deset kluků. Těšili jsme se na první hokejový zápas. Na boty jsme si přidělali šlajfky, což byli brusle na kličku. Někteří již měli i brusle zvané kanady. Jeden z kluků si sedl na led a za jeho záda jsme složili hokejky které rozhazoval jednu vpravo, druhou vlevo, abychom byli spravedlivě rozděleni do dvou týmů. Stáli jsme okolo v malém hloučku. Náhle se ozval dutý praskot a než jsme se stačili vzpamatovat, byli jsme všichni po prsa ve vodě. K našemu štěstí v tomto místě nebyla velká hloubka.

 

Těm kterým se po podařilo dostat se zpět na led, ležíc na břiše pomáhali podanou hokejkou ostatním. Do vsi to nebylo daleko, přesto na nás oblečení cestou domů zmrzlo na kost. Nohy se v kolenou nedali ohýbat, měl jsem pocit, že na místo nohavic u tepláků, mám roury od kamen. Kolébali jsme se ze strany na stranu jako tučňáci co bydlí na severním pólu. Nevím jak se informace o naší koupeli tak rychle rozkřikla, ale ze vsi nám vyšel vstříc početný dav občanů.

 

Celý následující týden mrzlo jen praštělo, ale šok z našeho koupání držel dospělé ve střehu. Led již by unesl tank a pořád byl vyhlášen zákaz. Ve škole jsem se domluvil s Atíkem, že ještě než se setmí se zaběhneme podívat na led druhého rybníka, kterému se říkalo Nový a vyzkoušíme tloušťku ledu jestli již opravdu unese.

 

Bylo před pátou odpoledne, zadýchán jsem přistál u Mertů v kuchyni. Atíkova maminka, nám průzkumnou výpravu nedovolila podniknout a prohlásila, že jedině přes její mrtvolu. Dala mi buchtu do ruky a vystrčila mne ze dveří. Rozmrzele jsem vykročil k domovu. Bylo mi chladno a tak jsem se dal do běhu. Tentokrát jsem vběhl zadýchán do kuchyňky k tetě Anně.

 

„Copak tě čerti honí, vždyť jsi celý uřícený a nepij studenou vodu, uvařím ti čaj.“ A postavila konvici na kamna. Vyjmul jsem ze školní tašky sešit, rozhodnut řešit jakýsi domácí úkol. Ještě než jsem otevřel penál, uslyšel jsem slabou dunivou ránu. Za nedlouho někdo zaklepal na dveře a škvírou nakoukl do místnosti policajt Zemánek a ptal se tety Anny jestli byl někdo z dětí v poslední hodině venku a když teta potvrdila že já, požádal jí o obuv v které jsem se domů vrátil a odešel.

 

Druhý den vešel do třídy ředitel školy a s velice vážným výrazem ve tváři mně odvedl k sobě do ředitelny. Zde již seděl policajt Zemánek a u jeho nohou stály mé gumovky, které kromě letních měsíců byly mou jedinou obuví. Dnes jsem si do školy obul sváteční polobotky.

Ředitel mě informoval že dle šetření Veřejné bezpečnosti na základě nezvratných důkazů jsem v pět hodin a deset minut odpoledne, včerejšího dne odbrzdil zaparkovaný autobusový vlečňák, který po padesáti metrech jízdy veřejnou silnicí změnil směr a vrazil do zdi místního hostince a způsobil dosud nevyčíslenou škodu.

 

Dívám se na policajta, dívám na ředitele a nemohl jsem uvěřit, že lidi které má vesnice v úctě mně takto obvinily. Zmohl jsem se jen na plačtivou odpověď, že jsem to neudělal. Tatínek po naléhavém telefonu se také dostavil s práce k vyšetřování. Byly mu předloženy důkazy, že stopy okolo celého autobusového vlečňáku jsou od mých gumovek. S policistou se tatínek odebral do našeho domku. Zde, protože tatínek byl důkazy přesvědčen o mé vině, jsem byl řemenem přesvědčován k přiznání. Nemohl jsem se přiznat, nebylo co.

Do školy jsem druhý den nešel. Měl jsem prdel modrou a nemohl jsem sedět. Celý den jsem proležel v posteli a nenáviděl celý svět, i tátu. Jíst jsem nemohl. Teta Anna mně přemlouvala, že pokud se přiznám, že mi Bůh odpustí. A já říkal, že když řeknu, že jsem to udělal a bude to lež, tak jak se mnou naloží. Aby mi nemusela odpovědět, pohladila mě a doporučila mi sníst polévku kterou přinesla.

 

Do školy jsem nemusel ani další den. Policajt Zemánek díky mému opačnému tvrzení případ nevypátral. Přijeli dva odborníci z okresu. Ti již byli ve vyšetřování zdatnější a případ za hodinu vypátrali. Synové místního pekaře s vozíkem o nákladu dvou padesáti litrových hrnců každý den v podvečer, jeli na římovské náměstíčko pro vodu.

U pumpy, vzhledem k mírnému spádu, si vozík zakládali větším kamenem, který k tomuto účelu zde měli. Tentokrát svůj kámen nenašli. Po krátkém pátrání našli svůj kámen pod koly autobusového vlečňáku. Přirozeně si svůj kámen z pod kola vzali a věnovali se pumpování.

Vlečňák se po tichu s mírně nakloněného náměstíčka rozjel a vrazil do hospody. Synové pekaře byli v šoku.

Mně zahlédli utíkat domů, když byli na půl cesty k pumpě ale řekli, že mne viděli u vlečňáku. Policajt Zemánek s pekařem byli kamarádi. Po krátkém výslechu kluků věděl jak vše proběhlo. Vzhledem k velké škodě se rozhodl svést vše na mne. Dokonce obtisky mích bot pracně vytvořil. Toto mu ale nebylo dokázáno. Tatínek když v hospodě dopil třetí pivo, tak se se Zemánkem, pokud tam byl, chtěl pokaždé prát.

 

Vesnice je poutní místo. Pyšní se pěkným kostelem a křížovou cestou která má 32 kaplí. Dvakrát do roka je ve vsi pouť které se účastní velké množství věřících. Je jich tolik že se do kostela nevejdou. Na náměstíčku jsou houpačky, střelnice a kolotoč. Prodává se cukrová vata, turecký med a rychlokvašky. Celý tým kamarádů zde byl. Vše bylo moc vzrušující.

 

Dostali jsme od tatínka každý deset korun. Přesto na všechny tyto atrakce bylo peněz málo. Na fotbalovém hřišti stál vysoký stožár a večer ve světle reflektorů se na něj vyšplhal slavný mistr Vilós. Stožár rozhoupal tolik, že lidé vykřikovali hrůzou ze strachu, že stožár praskne, ale on tam dělal ještě navíc velice nebezpečné cviky. Třeba se zahákl jen za nohy a dělal vlajku. V pondělí bylo opět náměstí pusté, kromě ženských které u pumpy probíraly události minulých dnů.

 

Dvakrát do roka mi máma s Polska telefonovala. Telefon byl jen na poště, která byla téměř naproti domku tety Anny. Pošmistr se vždy postavil mezi dveře pošty a volal nahlas.

 

„Paní Haršová, Pepík má telfón.“ Ještě než stačila teta Anna vyjít na verandu a domluvit se, ozvalo se od pumpy.

 

„Pane Křížek, Pepík je na hřišti, von je dnes trénuje Miloš Feslů, já tam pro něj pošlu kluka.“ A od hloučku žen vyběhl malý Honzík Jirků.

 

Byl jsem z těchto telefonů vždy celý nesvůj. Tentokrát kromě otázek jak se máme, zdali jsme zdraví jsem se dozvěděl velkou novinu. Máma se na nás přijede podívat. Přijeli naparáděné, až to způsobilo ve vsi rozruch. Sestře Daně bylo již sedm let a mi jí nerozuměli, protože mluvila Polsky. Po týdnu se rozloučili. Tatínek nám oznámil, že se maminka s Danuškou vrátí a zůstanou snámi.

 

Tak jsme po čtyřech letech zase všichni spolu. Teta Anna je také velice ráda, že tomu tak je. Chronické bolesti hlavy a starosti o nás, jí odebíraly mnoho sil.

 

Zde by mé vyprávění mohlo skončit, ale jak již to bývá, štěstí netrvá věčně. Po několika klidných měsících nám rodiče zdělili, že se budeme stěhovat do Chebu. Tatínek v tomto městě dostal dobře placené zaměstnání a příslib bytu. Opět do neznáma. Byl jsem nešťastný. Prosil jsem tetu Annu jestli mohu zůstat u ní. Bohužel to nebylo možné.

 

Opět v jiném městě, jiné škole, ve třídě plné neznámých dětí. Po třech letech nás matka znovu opouští, já se také loučím a cestuji tentokrát již sám, do další školy.

 

Když o tom všem po létech přemýšlím, s jistotou vím, že spletitostmi náhod a štěstím snad z nebe seslaným, mi bylo umožněno žít v blízkosti mimořádně vzácné ženy. Vrátka mého šťastného dětství se otevřela až v jejím náručí a rozloučením sní se uzavřela.

---