Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Při existenčních problémech IQ prokazatelně klesá (Chudák VI)

31. 12. 2020
3
7
281
Autor
Vitex

 

Kristina mu ráno uvařila kafe. Ptala se, proč nezůstal v bytě ještě aspoň měsíc.

Kde bych vzal dalších dvacet tisíc?

Byznys s peněženkama už nenese?

Mám toho po krk. Zkusím jít na kolej nebo do spolubydlení, který není psaný na mě.

A co do tý doby, než něco najdeš?

Nevim. Pojedu domů. Nemoh bych si tu nechat těch pár ponožek a knížek?

Klidně tu můžeš nechat i sebe – dva, tři dny. Když mi pomůžeš se seminárkou. Ale víc ne.

S jakou seminárkou?

Z Ústavního práva. Nevím, o čem psát. Nemám čas hledat téma.

A co tě zajímá?

Z ústavního práva? Asi nic.

To se ti bude blbě psát.

Když mi to napíšeš celý, můžeš tu zůstat tejden.

To znělo jako dobrá nabídka, nebude aspoň muset jet domů a předstírat, že se nic neděje. Snad stihne mezitím něco najít.

OK.

Platí. Ale nemám dvoje klíče. A většinou se vracím až večer. Budeš muset počkat, až se vrátím.

Taky v hospodě končívám až po půlnoci.

Pak řekla, že už jde do advokátky. Musel zároveň s ní, žádný takový, že by za sebou zabouchl dveře. Dobrá transakce, pomyslel si, z toho by měl Graeber radost, místo peněz platit nájem seminárkou. Ještě že je ta holka tak líná.

Sedl si ve škole na kraj „bazénu“ a za dvě hodiny měl první verzi seminárky napsanou. Trochu předělal text článku, co našel v posledním čísle Časopisu pro právní vědu a praxi, týkající se ústavního práva spíš jen okrajově, a do toho popaměti přimíchal kus Kelsena a Forsta. Poslal soubor Kristině, ať se vyjádří, jestli by něco takovýho šlo. Potom jel ke své soudkyni – pročítat spisy.

Druhého dne totiž měla soudkyně troje přelíčení, kterých se měl Martin účastnit jako „divák“, a o případech se pak měli bavit v rámci stáže. V prváku aktivně zašel jako veřejnost na pár náhodných stání a byla to hrozná nuda. Nerozuměl totiž podstatě sporů, poslouchal jenom ty kecy kolem. Teď to bylo jiné. Když věděl, o co ve spisu jde, bylo to pořád jako zírat na hyeroglify, ale tentokrát je uměl překládat. Vtáhlo ho to. Byl překvapený, jak je to napínavý. Jako ženský tenis nebo závěrečný souboj ve westernu. Každé slovo advokáta hrálo roli, šlo o věrohodnost, pravda byla beznadějně ztracená, ale ten, kdo zkonstruuje její nejvěrohodnější verzi, vyhraje. Nezáleželo na tom, že šlo více méně o blbosti – spor o předraženou rekonstrukci chaty, o důchod vyplacený neoprávněné osobě a naprosto přemrštěná náhrada škody za údajnou psychickou újmu.

Ze soudu letěl do práce. Měl deset minut zpoždění a šéf se mračil.

Když chvíli po půlnoci stál na chodbě před Kristininým bytem (někdo ho pustil dovnitř) a svou domácí prozváněl, přišla mu SMSka, že ještě není doma. Čekal půl hodiny, než se objevila – v jiných šatech, než v jakých ráno odcházela do práce, fajnových jako tehdy s dědkem, a na vysokých podpatcích. - Ahoj. - Čau. - Promiň. - Byla cítit vínem a cigárama. Zmizela hned ve sprše a pak v posteli.

Ráno se jí ptal, jestli už četla seminárku. - Ne, neměla jsem čas. A ty sis už sehnal nějaký bydlení?

Jel k soudu, povídat si se soudkyní. Skoro ho až překvapilo, že vše pochopil správně. Měl na případy stejný názor jako ona. Kromě špatně vyplaceného důchodu byla všechna jednání odročena, ale soudkyně vyzvala Martina, ať si představí, že padnou rozsudky už teď a zkusí si je napsat. Dala mu nějaké vzory se začerněnými jmény aktérů.

Nosil v hospodě pivo a myslel při tom na formulaci odůvodnění, proč odškodné za psychickou újmu nemůže být pět milionů korun. A pak si všiml, že si k jednomu ze stolů sedl jeho kolega kapsář. Nevypadal dobře, v takových hadrech by už v lepším podniku nic nesvedl. A ani nepřišel krást – měl absťák a chtěl si od Martina vyptat peníze. Martin řekl, že u sebe nic nemá a byla to pravda. Kluk mu ale nevěřil a začal zvyšovat hlas -

Nekecej. Musíš mít aspoň kilo. Pujč mi blbý kilo, vole. To tě nezabije.

Neřvi tady, do prdele. Říkám, že nemám. Mám ti dát posledních dvacet korun?

Tak vytáhni z kasy. Beztak si půjčuješ z kasy běžně, hm?

Kluk na něj mrkl, ale hlavně Martina po očku sledovali oba kolegové, co běhali kolem, zatímco se on vybavoval s kapsářem. Martin mu nakonec opravdu dal všechny drobné, co měl v kapse, a poslal ho pryč.

A ještě mi řekni, proč ses na mě vysral? Čekal jsem tě včera pod Koněm.

Vypadni. Nemám čas se s tebou vykecávat.

Jak vypadni? Ještě jsem si ani neobjednal.

Martin se otočil a rozhlédl se kolem, vyrazil sbírat sklo k vedlejšímu stolu. Kluk ale začal prostě volat na Martinovy kolegy - Haló, pane vrchní! Ten pingl mě nechce obsloužit! - Martin se hned vrátil, položil tác se sklem na stůl a popadl čórkaře za límec bundy. Odtáhl ho ke dveřím a vytlačil ven. Celá hospoda to sledovala s otevřenou hubou. Do půlhodiny se tam samozřejmě objevil šéf, kterého zavolal jeden s číšníků, a Martin mu musel všechno vysvětlit.

Debilní feťák! Kurvafix! Co ho to napadlo?! Šéf mě pěkně umyl prdel. A pinglové pěkně přizvukovali. Prej kapsář, čórkař, Martin se tu s ním vybavuje běžně. Debilové! Chtějí se mě zbavit? Chtějí do úvazku? Do píči, to je v prdeli. Ten idiot. Co budu dělat, když mě vyhodí? Když mě vyhodí z práce, přestanou naši platit ségře intr. Nesmí se to dovědět. No ty krávo! To jsem si pěkně nasral do bot s těma dvěma idiotama.

Ale zdálo se, že ho nevyhodí. Odběhal svých osm hodin a po půlnoci šel na tramvaj. Kristina opět nebyla doma. Čekal venku, procházel se sem a tam v okolí domu, u kterého pak zastavil velký naleštěný bavorák a vylezla z něj Kristina. Protože s otevřením dveří se rozsvítilo vevnitř vozu, uviděl Martin řidiče, kterého jeho spolužačka na rozloučenou letmo políbila – viděl ho sice z dálky, ale bylo jasné, že to není dědek s botama z hada, ale někdo nejmíň o dvacet let mladší s tmavým plnovousem. Dědula omlád, pomyslel si Martin a poprvé ho napadlo, že Kristina šlape. Mám se jí zeptat, jak se má děda? Třeba mi řekne, že má jinýho. Za tejden se může stát hromada věcí. Why not? Může mít taky dva najednou. To se stává. Nebo tři najednout. Pět najednou. Ty vole, jestli šlape, tak je fakt totální kráva. To bych se fakt posral.

Chodil ještě naschvál čtvrt hodiny kolem bloku, než Kristinu prozvonil a otevřela mu. Byla pořád oblečená, jak ji viděl u auta – kožené přiléhavé kalhoty, třpytivá blůzka, sáčko už odhodila na gauč. Spadla do křesla a zdálo se, že okamžitě usne. Promnula si oči a rozmazala si tak trochu make up.

Sakra! Musím se probudit. Musím načíst ještě nějaký debilní zákony do práce.

Je po půl jedný. Nech to na ráno. Vstaň dřív.

Co když zaspím?

Vzbudím tě.

Ne, musím se na to podívat. Ráno budu spěchat, já se znám. Budu hodinu vařit kafe.

Kristina sáhla do kapsy a v ruce se jí objevil malinký igelitový sáček s bílým práškem. Koks? To Martin nečekal. Kristina beze všeho vysypala obsah sáčku na stůl.

Kdes byla?

V kině.

S dědou?

Kristina hledala kolem nějaký papír, přehnula napůl leták ze schránky a ohnutou stranou zformovala prášek do lajny.

Jo, s dědou.

Martin stál jak přibitý, úplně zcepenělý. Co to znamená? Nic. Nemusí to znamenat nic. Co to tu vymejšlím za teorie. Nic mi není do toho, kde byla, tak mi řekne první blbost, co jí napadne. Mohla se jen zbavit dědy a randí teď s vousáčem. Kristina vstala a v kuchyni vzala ze sklenice jedno ze zásoby tlustých brček na drinky. Překrojila ho nožem na nestejně dlouhé části a tu kratší si odnesla ke stolu. Mrkla na Martina -

Chceš?

Zakroutil hlavou. Zacpala si prstem jednu nosní dírku a do druhé strčila plastovou trubičku. Prášek zmizel. Ožila. Dala si sprchu a opravdu ještě hodinu četla.

Ráno vařila kafe jenom deset minut, česala se, malovala a pak už chtěla jít. Martin to nějak nestihnul. Teprve si čistil zuby. Neměla nervy na to ho popohánět. Řekla, ať za sebou pořádně zabouchne a ne aby jí něco ukrad! Martin se snažil psát rozsudky pro soudkyni, ale pořád musel myslet na svou hypotézu ze včerejška. Šlape? Nemohl psát. Nemohl myslet na nic jiného. Ve dveřích mezi místnostmi nebyly žádné klíče. Zvedl se, vešel do jejího pokoje. Co hledal? Co zvláštního by měl najít? Ve skříni měla kvanta šatů, jedny hezčí než druhý, ale znamená to něco? Musela za ně dát dost prachů, ale taky jí je mohl koupit děda. Našel taky mraky spodního prádla, normálního i toho, co má chlapa vydráždit. Znamená to něco? Objevil zásobu šprcek, fakt solidní zásobu. Možná měli prostě slevu u Rossmanna? Zastyděl se, že tu tak šmejdí, a vrátil se k rozsudkům.

Obepsal všechny koleje, jestli by neměli volnou postel. Projel inzeráty se spolubydlením. Hned mu volali z jednoho bytu, ať se přijde podívat, ale pak z nich vypadlo, že chtějí kauci deset tisíc. Měl by to brát? Půjčit si od Viléma? Půjčit si od Kristiny? Prachy zjevně má. A taky ten idiot z ekonomky mu vlastně pořád dluží. Jel se na byt podívat. Prý mají víc zájemců, tak ať se rozhodne rychle.

Ve škole se zeptal Viléma, jestli by mu nepůjčil deset tisíc. Vilém se usmál - Mám pocit, že jsem ti je už půjčil, před půl rokem asi tak. - To bylo jenom pět. - A vrátils mi to? - Pánbůh ti to vrátí na dětech. - Vilém mu nakonec půjčil, i když mu znovu, asi podesátý, převyprávěl story o tom, že je sice z bohaté rodiny, ale táta mu naschvál nedává ani korunu, aby se naučil postarat se o sebe sám, což znamená, že jsou oba ve stejné situaci, a nechápe, proč Martinovi musí pořád půjčovat, když má každý rovné příležitosti, a tak dál. To je tím stresem, řekl Martin -

Nevíš, že když je někdo ve stresu kvůli existenčním problémům, jeho IQ prokazatelně klesá až o deset bodů? To je vědecky dokázaný. Ty se sice živíš sám, ale když se dostaneš do průseru, víš, že tě rodina podrží. Jsem už tak blbej, že si nemůžu najít normální práci.

Vymlouváš se, kamaráde. Vymlouváš se.

Přečti si Kellera. Iluze meritokracie. Půjčím ti to.

Takže Martin mohl bydlet, ale až za čtrnáct dní. Řekl to večer Kristině.

Doufám, že si nemyslíš, že celejch těch čtrnáct dní zůstaneš u mě?

Čtrnáct dní klidně přežiju i na ulici.

Najdi si sud, jako ten tvůj Diogénes.

Četlas už tu seminárku?

Ne, ještě jsem neměla čas.

A kdy mám teda vypadnout? Řekni a já půjdu.

Kam bys šel?

Nevím. Jel bych asi domů. Akorát kvůli hospodě bych se musel párkrát vrátit.

Řekla mu, že pár dní to s ním ještě přežije.

Soudkyně si četla jeho pokusy. Několikrát se zasmála. Řekla, že kauzu předražené rekonstrukce chaty vyřešil ve stylu 50. let. - Nechtěl byste tu stavební firmu ještě znárodnit? - Přiznávám, že jsem to naschvál trochu nadsadil. Naštvali mě. - Soudkyni zaujala jeho argumentace u dalších dvou rozsudků. Řekla, že neví, jak případ s psychickou újmou dopadne, ale že možná nějaké Martinovy formulace použije. V místnosti s nimi byl také asistent, který pak Martina doprovázel k policejním „rentgenům“. Řekl mu, že za celou dobu, co tu pracuje, soudkyně nepoužila žádnou z jeho formulací a později mu už ani návrhy rozsudků psát nezadávala. Co to znamená?, zeptal se Martin. - Že jste talent. Anebo že já jsem úplně blbej.

Odpoledne Martin běhal po hospodě a celou dobu se bál, že za ním zase přijde feťák. Ale nepřišel. V klidnějších chvílích pozoroval hosty, jejich kabelky, peněženky, telefony, a myslel na svou kapsářskou zkušenost – připadalo mu to neuvěřitelně dávno, i když naposledy sahal do cizí kapsy ani ne před týdnem. Opravdu jsem to byl já? Klidně to mohl být sen. Samozřejmě vím, že to nebyl sen, ale dnes mi to připadá tak pitomý, tak nepravděpodobný, jako lítání ve snu. Jak jsem to mohl udělat? Vzpomínal, že kradl hračky ve školce. Občas ukradl něco v sámošce, když mu bylo osm, deset. Běžně kradl ovoce z oplocených sadů, tam u nich, s kamarády. Nikdy je nechytili. Ale krást peněženky v metru? Možná mi opravdu kleslo IQ. A taky myslel na asistenta a na tu jeho větu, že je talent. Je to pravda? Snad. Každopádně ho to psaní rozsudků bavilo. Krásná literatura. Musí to mít logiku. Argumentační sílu. Vysvětlit někomu, proč musí zaplatit tři mega. Nebo proč nemusí.

Ještě v hospodě dostal zprávu od Kristiny, že dnes u ní přespat nemůže, nebude vůbec doma. Odepsal, že neví, kde by přespal, ale ona už dál nereagovala. Když vyhodil poslední hosty a zavřel, jel stejně ke Kristině a z ulice viděl, že se u ní svítí. Tak je blbá nebo co? Znovu jí napsal, že neví, kde bude spát, a že je zima. Zajímalo ho ale jen co se děje. Klidně by do rána přežil někde v nonstopu nebo se procházel městem. Neodpověděla. Martin se opřel o strom a prostě čekal. V 02:14 z domu vyšel vytáhlý mladík ve sportovní bundě, nasedl do přivolaného taxíku a Kristinino okno zhaslo.

 


7 názorů

Vitex
06. 01. 2021
Dát tip

Promiň :-)


bixley
06. 01. 2021
Dát tip

Já už nemůžu přestat...


Vitex
02. 01. 2021
Dát tip

Pusík: Dost dobrej přístup :-)


Vitex
01. 01. 2021
Dát tip Gora, cvrcka

Ne, to nám intelektuálským plebejcům žádné problémy nedělá ;-) Dík!


Gora
31. 12. 2020
Dát tip Vitex

Tak je, Vitexi, zřejmé, čím že se Kristýna tak dobře živí...

S feťáky si hrdina opravdu zavařil... pro tebe jako autora musí být náročné věrohodně psát o intelektuálských věcech a hned o zcela obyčejných, spíš kriminálních záležitostech.

Jsem zvědavá na další díl. Dám tě do oblíbených, tenhle mi skoro utekl...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru