Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Světlo ve tmě sedmá část konec
datum / id01.01.2021 / 515349Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
Světlo ve tmě sedmá část konec

Světlo ve tmě sedmá část konec

„Pane Felipe. Váš sluha je opravdu skvělí. Vymyslel plán jak vás dostat ven, za tak krátkou dobu. „Říkejte mi Felipe. Toho pána si nechte od cesty.“ Podíval se na můj obličej a konstatoval. „Raději pojedeme. Nevypadáte moc zdravě. Ve městě zařídím pár maličkosti a budeme moct vyrazit ještě nočním vlakem. Mám dojem, že by vás ta dáma jinak odvlekla i násilím.“  Od srdce se zasmál. To je celá Helen. O sebe se tak nestará jako o ostatní. „To ano. Moje sestra je pečovatelský typ a je jí jedno jestli s tím souhlasíte nebo ne.“ Koně se potýkaly s nově napadnutým sněhem a razily si cestu k městu. „Taková by se mi hodila v mé ordinaci. Donutila by každého brát léky a uzdravit se co nejdřív, aby k ní už nemuseli.“ Dlouho mě nikdo nerozesmál, tak jako Ed. Naposledy to byla Adele. Ještě teď si pamatuji hřejivý dotek mých úst na její hebké tváři. Spousta lidí říkalo, že není hezká, ale pro mě byla nádhernou. V mých očích  byla vzácným klenotem. Při pomyšlení, že má bolesti se mi na vteřinu zastavilo srdce a úzkost se vrátila. „Jak velké má Adele bolesti?“ Ed byl kousek přede mnou. Možná mě neslyšel, když po dost dlouhé době odpověděl. „Raději na to nemyslete.“ Takže hodně velké. Musí to být strašné snášet bolest, o kterou se nemůže s nikým rozdělit a je na to sama. Musím jí co nejdřív podpořit. Chci být s ní a držet její ruku dokud se neprobudí. „Jeďte na nádraží. Já si vezmu věci dojdu pro zásilku a vrátím se.“

Zmizel ve městě a já jel oklikou. Nechtěl jsem, aby někdo zjistil kam cestuji. Doufám, že Ed koupí lístky pro mě i koně. Nesmíme za sebou nechat jedinou stopu. Pak jsem si vzpomněl, kdo pomohl zmizet Adele. On dobře ví co musí udělat. Na stanici nečekal žádný vlak. Zřejmě teprve přijede a budou nakládat velké pytle naházené u kolejí. Pomalu se šeřilo, když se shluklo na nástupišti víc lidí. Stál jsem raději bokem. Dál od zapálených lamp, aby mě nikdo nepoznal. Zachumlám se víc do kožichu a narazím klobouk do čela. Kůň nervózně podupával, jak zaslechl zvuk lokomotivy. Vlak se blížil na stanici, ale Ed se zatím nevracel.

Nakládali poslední vak. Ed se hrnul k nástupišti a předával koně, aby ho ustájili v nákladním vagónu. Poslal někoho i ke mně. Odvedl bělouše a já se k němu přidal. Sedli jsme si do vyhřátého vagónu hned za lokomotivou. „Můžete se prospat Felipe. Jedeme na konečnou a pak ještě pěkný kus na koních. Nedorazíme dřív, než zítra odpoledne.“ To je dost daleko. Možná, že se tam moji ani Vévodovi lidé nedostali. Jako by Ed četl moje myšlenky. „Vaši lidé to u nás prohledali. Nebylo možné, aby jí našli, když dveře byli ukryté za falešnou zdí.“ Pousmál se a otevřel si noviny. Snažil jsem se usnout, aby cesta rychleji utekla, ale nedařilo se mi to. „Pořád vypadáte nemocně. Vezměte si.“ Podával mi nějaký prášek. Bez rozmyšlení ho spolknu. Brzo začal účinkovat a já se cítil o dost lépe a usnul. „Kolik je hodin?“ Protřel jsem si unavené oči a zjistil, že mi Derek nedal sebou hodinky. „Za chvíli tam budeme. Vlak zastaví asi za hodinu. Pak pojedeme na koních.“ Vstal jsem a protáhl si nohy. Ed se prohraboval v brašně, kterou si vzal do kupé a vypadl mu sešit. „To je.“ Zvednu ho. „Adele to přivezla sebou. Kdybych vás nepřesvědčil, tak mohlo zafungovat tohle. Než usnula stále kreslila, aby nezapomněla..“ Držel jsem ho v rukou. Často ho nosila sebou k vodopádu a něco kreslila. „Nikdy mi neukázala co v něm je. Seděla na kameni a dívala se na padající vodu. Možná, že to bylo právě tam.“ Ed se na mě podíval a snažil se přijít na to co se mohlo stát. Zvědavost mu nedala. „Co se stalo u vodopádu? Pokud to není tajemství rád bych to věděl.“

„Zamiloval jsem se do ní. To zjištění mě v prvním okamžiku vyděsilo, ale postupně jsem ho přijal a po letech někoho vpustil do svého srdce.“ Stále jsem držel Adélin zápisník. „Je váš. Podíváte se?“ Znovu jsem si sednul a zaváhal. Otevřu známé desky a přečtu si její iniciály. Přejedu po nich prsty a vnímám hrubost papíru. „Ne. Až mi bude nejhůř podívám se na ně.“ Zaklapnu je a podávám Edovi. Nevěřícně si je bere zpět a uloží do brašny. „Možná vám dodají sílu, kterou do nich Adele vložila. Dám vám je do vašeho pokoje, až dorazíme.“ Vlak začal zpomalovat a brzdit. „Jdeme.“ Ed otevíral několik dveří, než jsme došli do nákladního vagónu. Jakmile vlak zastavil někdo zvenčí otevřel a přistavil rampu, abychom koně vyvedly. „Jeďte za mnou. Vezmeme to zkratkou.“ Hulákal na mě Ed přes pískání lokomotivy. Byl to dobrý jezdec a nebál se jet, až po okraji rokle. Cesta byla o to náročnější, ale rychle ubíhala.

Ed se v kraji vyznal a přesně nás dovedl k menšímu domku. Byl trochu stranou od městečka, které se rýsovalo na obzoru. „Eleno! Eleno!“ Volal zřejmě na svou ženu. Na prahu dveří se ukázala žena v bílé zástěrce s viditelným bříškem. Okamžitě seskočil z koně a objal ji. „No tak. Vždyť mě umačkáš.“ Vypískla a radovala se s ním. „Jsi v pořádku?“ Zamumlal, když jsem sesedal z koně. „Já ano, ale Adele se pořád potácí mezi životem a smrtí.“ Řekla to se smutkem a podívala se na mě. „Vy musíte být Felipe.  Tolik o vás vyprávěla. Máte připravený pokoj a za chvíli je oběd. Musíte být oba unavení a hladoví.“ Byla velice milá. Svojí péčí mi připomínala mojí sestru. „Děkuji paní Eleno, ale raději bych byl s Adele.“ Ve své malé výšce se napřímila a nějak se jí povedlo na mě podívat z vrchu. „Umýt, převléct, najíst! Dřív vás k ní nepustím.“ Zavelela jako rozený generál a já se dokonce trochu lekl této malé ženy očekávající potomka. Ed se zasmál. „Pokud to neuděláte budete mít problém. Hodně velký problém.“ Zašel dovnitř společně s Elenou. Jednu ruku měl položenou na jejím bříšku a druhou jí objímal. Tiše závidím tu lásku, kterou mezi sebou mají. Já to nemohl Adele ani říct.

Elena mě pak poslala do postele jako nějaké malé dítě. Ed se zastavil ve dveřích a podal mi Adélin notes společně s lékem. „Nezlobte se na mou ženu. Ona to myslí dobře Adele je pro ní  jako sestra, kterou nikdy neměla. Kvůli Adele musíte být v pořádku. Bez jídla a spánku se zhroutíte a pokud nedoléčíme vaše nachlazení mohl by jste nakazit Adele.“ Bylo mi to jasné. „Kdybych se o to pokusil Elena by mě přetrhla vejpůl.“ Vzdal jsem to a zamířil k posteli. „Jak jde o rodinu je na tom stejně jako vaše sestra. Brání všechny zuby nehty.“ Ed se usmál a vypadal šťastně. „Dobrou noc.“ Odešel a nechal mě samotného v pokoji na konci chodby. Ani jsem nečekal, že ten lék bude rychle působit a uspí mě na zbytek dne a noc. Ráno jsem se rychle nasnídal a byl připravený setkat se tváří v tvář pravdě. Ve chvíli, kdy se otevřeli tajné dveře mě polil studený pot. Možná si myslím,že jsem připravený, ale realita byla úplně jiná. Elene mě vzala za ruku a vedla k lůžku. Ještě nikdy jsem neviděl okolo člověka tolik hadiček. Zrovna se u Adele projevila bolest, kdy její tělo lomcovalo a vzpínalo se. Chytil jsem Elenu pevněji za ruku. „To je v pořádku. Má slabší průběh.“ Dodala a pomohla mi dojít k Adele. Vypadala jako křehká porcelánová panenka. „Sedněte si tady.“ Sedl jsem si na připravenou židli a viděl jak Adele stéká slza po tváří. Elena vzala hadřík a chtěla jí otřít obličej. „Udělám to. Já se o ní postarám.“ Beze slov mě nechala v pokoji samotného.

Konečně jsem se odhodlal promluvit na ní. „Adele. Slyšíš mě? Jsem tady.“ Cukla sebou, když  slyšela můj hlas. Vnímala mě a reagovala. Otírám jí obličej a ruce, když se přehnal další záchvat bolesti. Její tělo se tentokrát otřásalo v mnohem větší intenzitě. Snažím se jí udržet na lůžku, aby si neublížila. Trvalo to několik minut, než se zase uklidnila. Ani nevím, kdy se vrátila. „Vidím, že je v dobrých rukou. Až budete chtít vystřídat stačí říct jsem hned vedle.“ Bylo to pro mě náročné. Nedokážu se na ní dlouho dívat a mluvit o hezkých věcech, když vidím v jakém je stavu. Za celou dobu se neprobrala. Přešla doba oběda a nastával večer, kdy mě Elena odehnala, abych se najedl a odpočinul. V noci se mi nepodařilo spát a místo toho sedím u jejího lůžka a držím Adele za ruku. V noci těch záchvatů bolesti nebylo tolik. K ránu jsem usnul vyčerpáním. Proberu se ve své posteli. Ed mě zřejmě odnesl.

Následovalo několik stejných dnů, kdy se její stav nezlepšil. Naopak prodělala těžké ráno, po kterém se její stav zhoršil. Přestával jsem jíst a nemohl v klidu spát. Často jí kontroluji i během noci a znovu odcházím do svého pokoje. Snažil jsem se vyprávět o Vévodovi. Dokonce i o Helen a lesu, kam tak ráda chodila a o naši budoucnosti. Jednoho večera přišla Elen. „Večeře.“ Zvolala a přitom tleskla, aby mě probrala z chmurné nálady. „Nemám hlad. Budu tady.“ Zatvrzele jsem se opřel o židli a znovu Adele chytil za ruku. Byla čím dál slabší. „Okamžitě se běžte najíst nebo vás sem nepustím! Nemyslete si, že nevím o vašich nočních návštěvách. Chodíte jako tělo bez duše. Buď se najíte a půjde spát nebo můžete odjet domů!“ Vyhrožovala mi a já pochopil, že to myslí vážně. Ed souhlasně přikývnul a nechal mluvit svou ženu. „Pokud se zhroutíte nikomu tím nepomůžete.“ Řekla mile a popostrkovala mě do kuchyně.

Na stole bylo tolik jídla. „Pěkný Nový rok. Jezte.“ Sedla si a já si uvědomil, že tu jsem týden. Jídlo chutnalo všechno stejně, ale snažím se jíst co nejvíc můžu. „Tak se mi líbíte. Musíte být silný.“ Dala ke mně další mísu. Bez dohadování jsem šel do postele a  donutil neopustit pokoj. Probudím se uprostřed noci. Zapálím svíčku a sednu si ke stolku. Zašárám v šuplíku a vyndám Adélin zápisník. Poprvé ho otevřu. Znovu přejedu její rukopis a obrátím na další stranu. Obrázek Vévody spícího u krbu. Silný muž má občas i slabé chvíle. Pomyslel jsem si a otáčel dál, kde byl nespočetněkrát namalován kus lesa a vodopád. Poznávám Eda a Elen. Později i Helen. Zhruba uprostřed je napsaný krátký text. „První setkání za noci při úplňku.“ Otočím list a uvidím nakresleného muže, který je skrytý ve stínu. Trochu na něj dopadá měsíční světlo, ale tvář zůstává skrytá. Mohl bych to být já? Zkoumám každou čáru, kterou nakreslila a spatřím v tom kousek z lodi. Otočím dál, kde je jezdec na koni držící klobouk. Tohle jsem opravdu já. Na dalších papírech je kreslená moje tvář. Poslední obrázek je kreslen velice detailně. A pod tím napsáno. „Vše co miluje je tady.“ Potom jsem usnul klidným spánkem s lehkým úsměvem na tváři.    

„Co myslíš?“ Slyšel jsem Eda a Elen z pokoje Adele. „Děje se něco?“ Ed kontroloval její stav. „Je zase v normálu. Před chvíli na okamžik otevřela oči.“ Přispěchal jsem k ní a zadíval se do tváře. „Dnes ještě neměla bolesti. Myslím si, že znovu bojuje uvnitř sebe. Musíme čekat.“ Ed vzhlédl a zaraženě na mě hleděl. „Viděl jsem zápisník.“ Houknu a on okamžitě pochopí. „Našel jste v něm odpověď na vaší otázku?“

„Ano.“ Přistoupím blíž a Ed mi uhne, abych se k Adele dostal blíž. Nahnu se nad ní. „Miluji tě. Tak hrozně moc tě miluju. Jsi moje světlo, které mě vysvobodilo ze tmy a samoty. Teď chci být já tvým světlem.“ Políbím jí na rty a přisednu na postel. Vezmu do dlaní její ruku, když mě pevně sevře. „Taky tě miluju.“ Řekne slabím hlasem Adele. Zachvěje se a pomalu otevře oči.     




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.