Večer jako každý jiný - autoterapie

Kurkumové mléko v hrnku,

bolavá záda, 

rozečtená kniha na klíně, 

co mám tolik ráda, 

pomalu a jistě ničí mne.

Myslím na Vás, milý muži, 

i když zranili mne Vašeho pohlaví druzi.

Myslím na Vás s obavami, pokorou i úžasem,

vděkem, že skrze zranitelnost zase plně vnímám,  kým opravdu jsem.

Otevřely se bolavé rány hnijící, vyplavaly i hezké vzpomínky a skutky lásku plodící. 

Nyní smutná i bolavá, šťastná a vděčná, 

nepochybuji, že existuje božská láska věčná.

Každý můžeme do nitra svého pohlédnout s úžasem,

a zjistit, že oni, Vy i já stejná jsem. 

Soucit si zasloužím stejně jako druzí, 

i když se k sobě někdy tvrdě chováme, 

všichni jsme stejní dobrodruzi. 

Proč zbytečné násilní na sobě pácháme?

Nejvyšším soudcem budiž nám pak svědomí, 

největším trestem samota a nucené soukromí.

Až si uvědomíme, že o pohlazení a lásce sníme,

kéž nebude pozdě až pravdu nitra zříme.

Snad bude koho zeptat se, 

zda v blízkosti ještě okamžik zůstat smíme.