Bohouš

  Život je spletitost neskutečných náhod, toto je jedna z nich. 

 

Řinčení budíku mě nepříjemně probudilo. Bylo pět hodin ráno, polovina ledna v místnosti, kde jsem spal, bylo chladno. Posbíral jsem po paměti oblečení a rychle vyšel z pokojíku do sednice, kde bylo o poznání tepleji. Pec v místnosti roubené horské chalupy ještě sálala příjemným teplem.. Dnes jsem měl povinnost nakrmit koně já. Moji spolupracovníci, Pepa a Ruda, si mohli ještě hodinu přispat.

 

Koně mě ve stáji uvítali řehtáním. Tmavá hnědka Lenka patří mně, ryzák Honza tahá dříví s Josefem, Bubík, starý unavený lesní mazák, pracuje s Rudolfem. Do žlabu jsem jim nasypal oves s melasou a přilil vodu. Vyšel jsem po schodech na půdu, abych doplnil ve stáji zásobu sena. Jakmile jsem ale chtěl zapíchnout vidle do vonící hromady, zašklebila se na mne černá hlava.  Lekl jsem se a instiktivně nastavil vidle k obraně. 

 

Ze sena se pomalu vysoukal dvoumetrový chlap. Obličej měl zarostlý rozčepýřeným černým plnovousem, pod mohutným srostlým obočím se třpytily uhlíky očí, z polodlouhých vlasů jako uhel si vytřepával seno. Také jeho oděv byl černý.

 

Čert! Čert! Krve by se ve mně nedořezal.

 

„Parde,“ zavrčel a očima prohledával tmu. Málem jsi mě propích!“ a zasvítily mu zuby v úsměvu. Pak zbožně obrátil oči někam do štítu půdy, obě sepjaté ruce vytrčil vzhůru a jakoby se k někomu modlil, spustil: „Jen Dionýsos mne ochránil před jistou smrtí, neb mne probudil žízní.“ Zeširoka upažil, protáhl se a pak ruce zvolna spustil. Pár vteřin mne hledal v paměti.

 

 

Zdá se, že mě poznal … Nadšeně mi plácl do zad takovou, že jsem téměř upadl: „ Jak se máš, chlape? Je v týhle boudě nějaký pivo?“

 

Bohouš! Pane bože, Bohouš! To je nadělení, prolétlo mi hlavou. Tulák po věznicích, tulák po zemích českých.

 

V padesátých letech, když komunisté zabrali jeho otci mlýn, se v mladistvém zápalu stal členem skupiny, jež kula pikle proti režimu. Byl zatčen, odsouzen a šestnáct let brousil sklo do lustrů. Neskrývaně nenáviděl vládnoucí režim a když se opil, což se stávalo často, vykřikoval nahlas své názory a nelichotivé poznámky. Většinou v prostorách hostinců. Vyděšení hosté spěšně platili a pro jistotu trap opouštěli lokál.

 

Vlastně jsem se s ním setkal jen dvakrát. Poprvé jednoho červnového večera minulého roku. Byla sobota a útulný zakouřený lokál na Pomezních boudách byl do posledního místa obsazený. V hlučném hovoru a zpěvu převládala slovenština. Silná vichřice povalila statisíce stromů a do Krkonoš přijelo pracovat velké množství slovenských dřevorubců. I u stolu „čehůňů,“ jak nás Slováci s oblibou nazývali, jsme byli v menšině. Bohouš, jak se mi později představil, cosi vyprávěl a všichni u stolu se zájmem naslouchali.

 

„Sázel jsem, pánové, stromky v Jeseníkách. Prachy se mi nějak rozkutálely a dva dny jsem neměl co do huby. Dokonce ani hrdélko jsem již řádně nezaléval. O patro nade mnou bydlely Polky a chodbou se táhla vůně pečeného kuřete. Já, pánové, rozeznám na dálku pečenou kočku, psa, králíka, zajíce, sekanou, jehněčí, telecí a jiný dobroty.

 

Náhle zaklepání na dveře. Radostně jsem se vztyčil z polohy ležícího střelce v naději, že jsem zván ke stolu. Ale on jen hajný, že prý jde domluvit práci na zítra.

 

Zklamán, vyloudil jsem alespoň cigáro. Vtom jsem dostal bleskový nápad. Povídám hajnýmu: Řekni těm Polkám, že v tom pekáči, co mi včera půjčily, jsem si pekl kočku. Hajnej se ušklíbl a šel vzkaz vyřídit.  Pootevřel jsem dveře a čekám. Jako na lovu! Netrvalo dlouho a nahoře se ozval křík: Bogůšůů! Bogůšůů, ty z kurvy synu! Chod´do dupy, pša krev cholera jasna! a ještě spousta jiných nadávek, kterým jsem nerozuměl. Pak se ozval rachot a po schodech ke mně drncá pekáč!

 

„Máš si to kuře, pokud dobře překládám, nacpat do prdele a pekáč si můžeš nechat,“ chechtá se hajnej.

 

„ Nechceš kousek?“ nabídl jsem mu, ale k mé radosti odmítl.”

 

Bohouš pozdvihl skenici, napil se a oči mu radostně zasvítily. „V tom pekáči jsem pekl králíka, kterýho jsem si půjčil u hajnýho.“ Vykroužil pravačkou symbolický půlkruh značící krádež.

 

Když se k desáté hodině v útulné hospůdce začli chlapi prát, naše česká skupinka dřevorubců se raději vytratila. Šli jsme do blízlého hotelu Hořec tančit. Hrála tu skupina Tondy Floriána. Kvarteto složené z rodinných příslušníků. Rytmus udávala paní Florianová a pečlivě sledovala dění v tančírně. Pokud si některá žena příliš dlouho prohlížela jejího Toníka, koledovala si o malér.

 

Byl jsem svědkem, kdy Tonda Florián zahrál jedné z rozdováděných rekreantek píseň na přání a obdržel za to letmý polibek. Paní Florianová ukončila bleskově produkci, a za patnáct minut jsme si pouštěli “kulifon,”neboť kapela byla pryč!

 

Tentokrát jsme měli štěstí a po půlnoci jsme si odváděli do chladné červnové noci každý svou dívku. Já kráčel k seníku a Bohouš - Bůh ví kam.

 

Druhý den jsem se rozhodl povečeřet v restauraci Devětsil, ale to byla chyba.

 

Sotva jsem vstoupil, Bohouš na mne vrávoravě mává a pro jistotu se přidržuje ramene jednoho ze sedmi bratrů Lagovců. Jejich stůl vypadá strašně. Povalené skleničky, na zmuchlaném politém ubrusu stojí nedopité lahve rumu, popelník je plný páchnoucích vajglů. Chlapi halekají východňárské písně a buší pěstmi do stolu. Nabyl jsem jistoty, že jsou tu již od rána. Pocházejí od ruských hranic a jejich hutorštině není téměř rozumět. A v tomhle stavu? Fakt bych nikomu nemohl doporučit odporovat jim.

 

Lokál je prázdný a nešťastný číšník si neví rady. Asi za hodinu se mi od nich podařilo utéct, ale ne daleko. Dohonil mě Bohouš. Byl pevně rozhodnutý navštívit včerejší známost. Naznačil jsem, že dotyčná asi nebude moc nadšená, když ji navštíví v tomhle stavu.

 

,,T- to nech na m-mně, jen m-mě doprovoď, neb jsem lehce dezorietován!”

 

Dovedl jsem ho k domu a ukázal na rozsvícené okno nad verandou. Bohouš začal metat na stříšku šutry. Pořádné. V okně se objevila silueta ženy a křáp! Přibouchla.

 

Jenže to roztouženého Bohouše neodradilo. Vrhl se na okapovou rouru a hurá nahoru! Po tuhém boji se s hrozným rámusem dostal k oknu. Bušil vytrvale. Jedna z dívek neuváženě otevřela, snad aby otravu srazila, jenže Bohouš se po hlavě skutálel do místnosti. Podařilo se mu shodit ještě jakýsi hrnec, který s rámusem skákal po střeše verandy. Z toho kouká průšvih a vzal radši nohy na ramena. 

 

Podruhé jsem se s Bohoušem setkal o pár měsíců později. Seděl jsem právě s partou dřevařů v jídelně horské chalupy, když tu se otevřely dveře a v nich - on! Sotva mne uviděl, nadšeně se ke mně vrhl. Objímal mě jako ztraceného bratra. Pozval jsem jej ke stolu. Jeden z dřevařů právě dojídal a já si všiml, jak Bohoušovy oči teskně vyprovázejí každé mizící sousto.

 

„Něco k jídlu?“ zeptal jsem se. Kývl. Stihl jsem ještě strčit hlavu do okénka kuchyně: „Teta nezbylo něco od večeře?“ ukázal jsem na Bohouše.

 

„Jé Pepíčku tady toho je! Voni fakani nějak čočku nemusej - a přitom je tak zdravá! Kolik toho chceš?“ Spočinula očima zálibně na Bohoušově vysoké postavě.

 

Rozladilo mě to. Ženy mají vrozenou vlastnost nevidět pro jednoho pěkného mužského ty ostatní.

 

„Dejte, co můžete. Je to velkej chlap!“ A v okamžení nesu plný talíř čočky věnčené pěti dvounožičkami párků a dvěma volskými oky. Jeden z dřevařů nevěřícně kroutí hlavou.

 

„Pánové,“ povídá Bohouš, „pokud bych dostal ještě tuplák piva, tak to nemá chybu.“

 

Obřadně se pustil do jídla, a když před něj postavili půllitr, který někdo z dřevařů ochotně objednal, položil příbor a prsty si pečlivě uhladil knír. Dlaní přejel zarostlou bradu a levou rukou pozdvihl zlátnoucí mok, aby ho mohl chvíli nadšeně pozorovat proti světlu. Pravačkou pak otřel okraj půllitru, zvolna přiložil ke rtům a několika dlouhými doušky vyzunkl. Pak rukávem setřel z vousů zbytky pěny a oči se mu rozžaly jakýmsi nadpozenským štěstím: „Pánové, děkuji! Kdo vymyslel tento zlatý nápoj, měl dostat Nobelovu cenu!“  Rozvážně uchopil vidličku s nožem a pokračoval v jídle. Kdo by mu neobjednal další pivo, prosím vás? Div že se chlapi nepředháněli! Netvalo dlouho a Bohouš ovládl svým charismem všechny přítomné. I paní správcovou horské boudy stojící za pípou. No, není to k naštvání? Kdo by takovému chlapovi nezáviděl?

 

Když velká ručička hodin oběhla ciferník dvakrát, „Rasputin“ se rozloučil. Předtím nejenže bohatě povečeřel, ale dokázal ještě vyzunknout osm piv a pět velkých štamprdlat rumu. Zapsal si několik adres, dostal krabičku cigeret a půjčil si ode mne „zanedbatelnou“ hotovost.

 

S paní správcovou se objímal až nekonečně dlouho a slíbil, že se určitě zase zastaví. Všichni jsme se srdečně rozloučili a nikdo se necítil ochuzen, ani podveden.

 

V říčce Úpě mnoho vody neuteklo - a já užasle odhalil jeho nadlidský výkon. V dopoledních hodinách stejného dne Bohouš totiž navštívil v podhorském městečku mého přítele. Snědl osm míchaných vajec s půlbochníkem chleba, půjčil si „zanedbatelnou“ hotovost čítající celodenní výdělek dělníka místní papírny. S chutí vakročil k hřebeném Krkonoš. Po patnácti kilometrech volné chůze do hor mu zase vytrávilo a  k večeru vřele objal ... ostatní jsem již vylíčil. Jenže milý Bohouš ve svém tažení pokračoval. Po třech kilometrech volné chůze k Pomezním boudám, již za tmy, zaklepal na dveře dřevorubce Milana Kríglera. Chlapa, který život trošku uspěchal. Bylo mu třicet let, měl  jednu ženu a čtyři děti. U nich vyhladovělý Bohouš snědl dva řízky, hluboký talíř bramborového salátu a půjčil si „zanedbatelnou“ hotovost. Aby se vlídnému Milanovi za štědrost nějak odvděčil, slíbil, že zůstane ještě do rána. Ne, ne, déle se rozhodně zdržet nemůže! Posnídá, to ano, ale pak ...

 

Bohouš. Sběratel adres. Mistr bezpracného života. Nic netušící oběti mu své adresy diktovaly ochotně. Takový milý člověk! Ano, rozhodně je musí někdy navštívit! Notýsek s adresami byl Bohoušův poklad. Jediný majetek, o který dbal. A sliby pečlivě dodržoval. Své přátele navštěvoval s železnou pravidelností. Zdržet se ovšem mohl vždycky jen několik dní, maximálně týden. Ale ve vší slušnosti. Jakmile vycítil, že hostitel přemýšlí o sebevraždě, požádal o „zanedbatelnou“ hotovost, kterou každý, veden pudem sebezáchovy, ochotně vysolil.

 

Bohouš šel zas dál. O město, někdy jen o pár ulic ... Byl pohledný chlap, ženské na něj letěly, tak proč ne? Rád se blýskl svou inteligencí, vědomostmi, znalostí světa ... Dokázal klidně celé dopoledne bavit v hospodě partu cikánů, ovládal dokonce i „romani“. Kde se to naučil? Jen mávl rukou: „Jednu zimu jsem v cikánské rodině žil. Slíbil jsem, že si vezmu Růženku – no, pak to nějak nevyšlo... A stejný večer, ve stejné restauraci v níž se od rána zdržel, bavil za pivo a pár štamprdlat partu stavebních inženýrů. Řvali smíchy, nadšeně ho plácali po ramenou a – platili.

 

Teď tedy přede mnou stojí Bohouš potřetí. Je polovina ledna roku šedesát osum. Než stačím na velkou plachtu naskládat seno, stačí mne on informoval o svém nástupu do zaměstnání. Žasnu.

 

„ Mám se ohlásit u polesného Šocha a zítra začnu beranovat. Tím, ač nerad, budu pomáhat vítězství proletariátu nad kapitalismem.“

 

„Co je beranování? To slyším poprvé!“

 

„Parde, do včerejška jsem to nevěděl taky. Ale jde o přibližování dřeva lidskou silou z prudkých strání, kam ani koně nevylezou. Mým nářadím bude lopata, provaz a sněžnice.

 

Lopatou prý proházím pokud možno rovný žlab - a tím budu spouštět, nebo tahat klády. Je to práce nebezpečná, hodná pořádnýho chlapa!“ napřímil se. Proto budu mít taky slušnou gáži! Jen se obávám, abych jim to vítězství proletariatu spíš kapánek nepřibrzdil...“

 

S vrzajícím sněhem pod botami válenek jsme kráčeli mrazivým ranním šerem na snídani do chalupy, kde jsme se my dřevaři stravovali. Správce pan Beneš, se ale na rozdíl od své ženy, Bohoušovým charizmem okouzlit nenechal. Na dotaz, jestli by si Bohouš mohl dočasně otevřít úvěr, nesmlouvavě zavrtěl hlavou.

 

„Napište prozatím konzumaci na můj účet, pane správce,“ řekl jsem frajersky. Ale správností svého rozhodnutí jsem si příliš jistý nebyl.

 

„Čtyři rumy a dvoje Letky,“ učinil Bohouš okamžitě objednávku a plácal mne radostně do zad. Ťukli jsme si. Bohouš nadšeně pozdvihl štamprdle a pronesl přípitek: „Tys lékem mým a svaly moje sílíš, ale často se mnou škarpy vymetáš! A proto - zhyň ty bídný zlosyne!“ hodil panáka do sebe. „A druhá noha chce taky!“

 

„Parde, co je to za skvostnou krasavici?“ zjančil se Bohouš, když pohlédl k okénku umývárny nádobí. Aniž by čekal na odpověď, vyrazil.

 

„Mám rande pánové,“ohlásil po návratu. „Doufám, že nelezu někomu do zelí?“  Pepa Broz, můj dřevorubecký parťák se po mě s obavami podíval, jeho kontrolní pohled jsem ale oplatil úsměvem: Bejvávalo ... Bohoušovi jsem vysvětlil: „Helenka tady pracuje teprve pár týdnů. Nikdo z nás si na ni ... jaksi ... ještě netroufl.“

 

„Pardi,“vrtěl Bohouš nevěřícně hlavou. „Vy se musíte ještě hodně, hóóódně učit. Dyť ta holka se na chlapa jen třese!“ A stvrdil to další deckou rumu.

 

Večer bylo v lokále veselo. Po večeři si Helenka i paní správcová Helga přisedly k našemu stolu. Bohouš jiskřil vtipem, zahrál na heligonku, která pravděpodobně mnoho let nečinně zahálela v barovém regálu, a já jen žasnul, jak na mém účtu přibývala jedna cifra za druhou.

 

- Bravóóó! Bravóóó!

 

Rozjařen úspěchem, Bohouš povstal a po vzoru Zápotockého spustil: „Souzi! Nechť si západní hnidopichové nemyslej, že se starý časy vrátěj! My nikdy nedopustíme návratu Mekentůrů, Rokefildů a nějakejch Prajzů. Souzi! Tlačenka bude! Bude v ní sice málo masa, ale za to si ji bude moct koupit každej dělník naší socialistický společnosti!“

Helenka nadšeně tleská, paní Helga se s obavami rozhlíží kolem.

 

Před půlnocí, bez rozloučení, náhle zmizeli: Bohouš - a Helenka taky.

 

„Ta holka si nedá pokoj,“ povzdechla si paní Helga. „Minulý měsíc se delegace ženských našeho podniku v Praze vydala na ředitelství s jednoznačným požadavkem. Tu holku okamžitě propustit! A jestli ne – stávka! Žádná z nás nenastoupí zítra do práce.

Na vedení nastal poprask. Že Helenka svede každého chlapa všichni vědí. Když už se mužské osazenstvo kancelářích před ní začalo zamykat, vydala se na lov do dílen. Vrhala se na všecko, co vypadalo jen trochu k světu. No ale propustit?

 

Konala se schůze za schůzí. Socialistický svaz mládeže, Revoluční odborové hnutí, dílenské výbory ... Předseda komunistické strany chodil po továrně nejzasmušileji, neboť v jeho kanceláři pobývala Helenka nejčastěji.

 

Paní Helga se hluboce nadechla. Bleskově jsem připálil cigaretu a doplnil sklenku červeného: „Propustit ji nemohli,“pokračovala po krátké pauze. „ Za prvé: Byla dvakrát na nástěnce nejlepších pracovnic podniku. A za druhé: Co kdyby začla mluvit!?“ Paní Helga zakroutila hlavou: „No, jak si myslíte, že to ti kanci na podniku vyřešili!? Poslali ji sem! Tady si bez manželek můžou beztrestně užívat, že?“ odfrkla zlostně. Bylo vidět, že jí celá záležitost dělá velkou starost.

 

Druhý den ráno, když jsem odnášel použité nádobí k okénku umyvárny, si mi penzistka slečna Maříková, která tu vypomáhá již třetí sezonu, vyděšeně stěžovala: „Pepíčku, je mně sedmdesát, ale minulá noc byla nejstrašnější v mém životě. Ta holka, co s ní bydlím, no, Helenka – „ hodila hlavou ke kuchyni. “Si po půlnoci přivedla nějakýho chlapa! Smrděl kořalkou a prozpěvoval nemravné písně. Jak se zouval, odhodil boty a jedna z nich mě zinkla do hlavy. Chtěla jsem z pokoje utéct, ale byla tma. Bála jsem se. Potom vám, Pepíčku, té Helence sprostě nadával. A - mám dojem - že ji i bil! Neboť ... mnoho naříkala. Trvalo to strašně dlouho. Snad hodinu či dvě ... Byla jsem jistá, že jsou to poslední chvíle v mém životě, a nepřestávala jsem se modlit. Půjdu si k panu správci stěžovat!“

Poprosil jsem starou slečnu Maříkovou, aby se stížností počkala, že malér vyřídím s paní správcovou.

 

„Já to věděla! Já to věděla!“ bědovala paní Helga, když jsem v kanceláři líčil vyprávění slečny Maříkové. „Jak si to ta káča vůbec mohla dovolit, vždyt´věděla, že má na pokoji spolubydlící. A ještě ji ten černej belzebub před tou starou pannou mlátí!“

 

„Ale nemlátil,“ zastal jsem se Bohouše.„Slečna Helenka to takhle má ráda. Prostě to tak chce, no!“

 

„Ježíši Kriste!“ porušila zbožná paní Helga jedno z Božích přikázání, a vytřeštila na mne hezké zelené oči: „Vy jste tam byl s nimi?“

 

„ Ale ne,“ upokojil jsem ji. „Jen jsem se stal jejím prvním zkušebním beránkem,“ zasmál jsem se. „Pozval jsem ji, že spolu oslavíme její příjezd na hory - no a dál ... to si domyslíte ...“

 

 Do příchodu Bohouše jsem její touhy tedy uspokojoval jen mdle a nedostatečně – což se po jeho příchodu změnilo. Bohouš mě, aniž by cokoliv tušil, vysvobodil. Byl jsem mu sice zavázán, ale přesto jsem musel, k jeho rozhořčení, po zralé úvaze uzavřít jeho přístup na můj úvěr. Útrata totiž nebetyčně rostla. Bohouš do práce moc nechodil a to málo peněz, které vydělal, vždycky bleskově utratil.

 

Bohouš a Helenka prožívali bouřlivou lásku. Osazenstvo horské osady U kostelíčka sledovalo se zaujetím vznětlivé proměny jejich vztahu. Jako téměř každá žena, snažila se i Helenka přetvořit „toho svého“ k obrazu vlastnímu. Jenže Bohouš byl tvrdý oříšek. Vodu v jakékoliv podobě nesnášel. Zato Helena odcházela do sprch třikrát denně a Bohouše nutila k témuž: „Bohoušku!“ ozývalo se po večeři a Helenka v županu s ručníky přes rameno vplula do lokálu. „Božská Heleno,“ začal Bohouš měkce, „odpusť že dnes s tebou nepůjdu. Smrdím těmi tvými šampóny jak pařížská kurva. Odlož, prosím, koupání na zítra. Snad do té doby trochu vyvětrám.“

Helenka na nás vyplázne jazyk a poklepe si dlaní na čelo. Blbci. Bohouš nakonec podlehne. Hluboce vzdychne, pomalu se postaví, vypije na ex plnou sklenici piva a promluví lítostivým hlasem: „Proč ty ženský mají nade mnou takovou moc!“

 

Jednou se vrátil z povinného koupání celý hrbatý a z vlasů mu kapala voda.

„Pánové, ta ženská mi dnes provedla věc,“ dosedl těžce na židli.„Meju jí záda, a jak se koukám na tu její prdel, tak jsem neodolal. Helena se chytla kohoutků od sprchy a celá rozvášněná s nima verglovala, dávala mi skotský střiky: Horká, studená, horká, studená, božský zážitek! Když to ale na ni přišlo, ztratila nad sebou ta scéna kontrolu a zavřela na doraz studenou vodu. Božský zážitek!“ ukázal Bohouš pyšně téměř opařená záda.

 

Než zmizel sníh, předvedli ti dva jěště několik groteskních vystoupení, ale paní Helga si libovala, že Helenka nerozvrátila žádné manželství.

 

Přišlo jaro roku šedesát osum. Šedou slehlou trávou se nesměle klubaly sasanky. I zde, v zastrčeném koutě hor se vzrušeně mluvilo o politice a politicích, kteří se začli ruskému velení stavět na zadní. Bohouš ale dokázal naše nadšení zchladit na bod mrazu: „Vy jste snad spadli s jahody na znak!“. „Rusové nás v Teheránu dostali jako zákusek. Patříme jim. My jsme jejich děržava! Oni plánujou celou politiku - a ti naivní komunistický blbci v Praze si myslí, že jim nějaký odpor projde. Vy jste už asi zapomněli, jak zametli s Maďarama!

 

V base jsem chrápal na cimře s deseti farářema. To jsou vzdělaný lidi, ti mně za tu dlouhou dobu všecko jaksepatří vysvětlili.“

 

Většina z nás jeho pesimistickým řečem nevěřila, jenže Bohouš stále častěji zamyšleně pohlížel do údolí. Přišel den, kdy se snámi rozloučil. Helence svatosvatě slíbil, že se vrátí... Určitě se vrátí ...

 

Byl krásný srpnový den. Koně se pásli na louce plné květin, vzduch byl prosycen jejich štiplavým potem a voňavou pryskyřicí. Opřeni o kmen smrku jsme mlčky svačili a pozorovali letadla, která s ponurým předením přelétala v nepravidelných intervalech hradbu hor a mířila k jihu.

Zlé tušení mi sevřelo hruď...

Barikády v Praze, říkali v rádiu ...

Poprvé v životě Bohouš svůj slib nesplnil. Nevrátil se.

 

 

 

 

---