Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

5.

04. 01. 2021
1
0
318
Autor
28g

45.

(21.3. - 20.4.)

Nemá smysl setrvávat v situacích, ve kterých pociťujete strach. Vystupte z této situace, nebo ji vezměte jako možnost naučit se svůj strach porazit.

Takto jsem měl onehdy nedávno zapsáno ve zcela běžném internetovém horoskopu – a i proto jsem tak včera učinil.

Výpravou za událostí (v onom badiouvském smyslu, jenž se prozatím marně snažím uchopit), na jejímž začátku byla spadlá trolej zavěšená předtím nad železniční tratí někde před Pardubicemi.

Do Prahy jsme přijeli se zpožděním, a to natolik značným, že po seběhnutí schodiště, poklusem podchodem z jednoho nástupiště k druhému, a schodiště dalším zas vzhůru, jsem na horizontu pod prostorem secesní kovové klenby patřil, jak mě míjí poslední vagón rozjíždějícího se plzeňského rychlíku.

Stačilo, aby dispečer pozdržel odjezd o pouhou 1 minutu!

A celá příští událost by se od časného dopoledne až málem po půlnoc vyvíjela jinak, jenomže do děje dne s úředně vystříhanými přípojnými vlaky vstoupil dobytek.

Dejte prasatům lidské pravomoci, a ony vám, svině, zcela zdobyteční svět.

 

46.

Dojel jsem tedy do Plzně o hodinu později, v 10:59, odjezd, abych se nějak rozumně dostal nazpět do Těšína, byl jízdními řády určen na 12:22. Tedy měl jsem necelou hodinu a půl na to, abych s onehdy odebranou čtvrtinou plic ušel na místo cíle 3,6 kilometrů a stejně tolik nazpátek.

Podle tabulek stihnout cosi takového bylo nemožné, norma související s internetovou mapou totiž určovala, že tuto vzdálenost je možno absolvovat za 59 minut, tedy v součtu za 2 hodiny.

Já však procházel pod příslušným oknem až k nejbližšímu rohu už ve 12:45, posléze hned nazpátek po druhé straně ulice. Prostým sečtením dvou časových položek tedy bylo jasné, že stanovený odjezd nestihnu.

Na nádraží jsem proto dorazil ani ne 7 minut po odjezdu potřebného rychlíku, proseděl ve dvoraně příští hodinu s takovým zvláštně nutkavým pocitem, že dotyčná je tu kdesi přítomna a vyvstane jak v nějakém happyendu, jaké bývají na koncích romantických filmů.

Pak jsem se tloukl a kodrcal po nádražích, kvůli upřené 1 jediné ranní minutě dorazil do Těšína vůbec posledním včerejším osobákem až ve 22:05, a zhruba po půlhodině sycení si přečetl:

Zpráva

Od Frajarka

Pro 28g

Odesláno 31.12.2020 16:38:01

Předmět n/a

Čekala jsem na nádraží v 9.58... asi to tak mělo být. Přeji jen vše dobré. V.

V první chvíli jsem naprosto netušil, kdo mi vzkazuje, a koho jsem tam v té Plzni vlastně minul.

 

47.

Od Frajarka

Pro 28g

Odesláno 01.01.2021 08:23:06

Předmět Re: Re: Re: Re: n/a

Chtéla jsem tě potkat, současně bála, hledáš někoho jiného... na kafe bych tě byla pozvala... V.

Včera pak, v poledne, v průběhu mé rehabilitačně tréninkové plicní procházky, před koncem visuté sportovní lávky na českém břehu řeky již, jsem si uvědomil reálný obsah jejího dalšího vzkazu.

Událost souvisí s významem udáti se, s tím že něco nastane. Popřípadě přímo vyvstane.

Zatímco zájem dotyčné se především odvíjel z čehosi v předchozím smyslu neživotného, tedy zevlující zvědavosti, z jakkoli nezavazujícího účastenství, které obojí nemůže vést k té, i Alanem Badiou postulované, změně pravd.

Já, který mobilní telefon nepoužívám, jsem vytrval, pro jistou závaznost, na vyřčené cestě k cíli i přes hodinové zpoždění.

Při takovémto způsobu zření není nezajímavé, že její vzkazy mají rozsah mobilových esemesek, třebaže ona sama přidá (dokonce pod 2 nicky) tu a tam něco i sem na pismak.cz, kde příspěvky občas vyžadují i podíl délek rozvitějších vět.

S ohledem na její jistou schopnost psaní jsem už mezitím proto holubičku vyzval, aby se co nejaktivnějším podílem zúčastnila na mém případném příštím scénářování – vždyť přece odjakživa toužila dívat se na moje filmy, píšu pouze, abych jí připomněl. Zadávaje dopříště i podmínky.

Jak jsem již včera vůči ní rozsáhleji učinil.

 

48.

V kolejní schránce na dopisy objevila neobvyklé pozvání na schůzku .

Bác ho!

S důkladnou pozorností jsem pročetl její stylizované pismakové vzkazy týkající se dávné události, která navždycky ovlivnila 2 životy. Nebo alespoň ten můj.

Nejel jsem předvčera do Plzně proto, že odjakživa vím, že pisatelka citované věty dodnes vlastní všechnu dávnou související dokumentaci. Nikoli takovýto obsah krabice handlovat nebo jej loudit.

Já vlaky mířil přes zcela naprostou nemožnost předpokladu, že by třeba na otočce mé trasy mohla nastat událost. Z neurčitosti však vyplynulo.

Kdesi v bedně ukryté možná v prádelníku má třeba ještě zachován celý padesát roků starý film listů psaných propiskami – a co jí brání záběr po záběru je zveřejňovat, stvářet v událost navazující, a nikoli jen rekonstruovat?

Bylo-li by támhleto dávné venku, jež si v mnohém již nepamatuji, stačilo by spolu s jinými dodatky k původnímu syžetu dopsat silvestrovskou nádražní scénu jako pointu – při níž by určitě celé hlediště sborem štkalo, ne-li přímo brečelo.

(Zasaženi tamtím zázrakem jsme i po půlstoletí dodnes oba, a mohu-li být škodolibý, na začátku případného filmu by vystačilo ještě jednou do Plzně přijet, zvenku zazvonit, nato požádat o celou bednu, a rychlíkem s odjezdem ve 12:23 zcela bez příběhu pohodlně odejet.)

Nebo, aby story bylo akčnější, pozůstalost nechat ukrást nějakými najmutými gangstery.

 

49.

Grafik Vladimír Boudník se oběsil 5. prosince 1968, jak jsem se dozvěděl nahlédnutím do googlu teprve dnes.

Doposud jsem si myslel, že až někdy před Vánocemi – zmatenému jinou její větou, jejíž věrohodnost ovšem nepopírám, neboť i mi celou minulost připadalo, že jsme si tenkrát jeden večer sedli spolu do harendy Malostranské kavárny ještě už před svátky.

Vinárna na malém náměstí, dvě sklenky vína, rozpačité úsměvy, nejisté odpovědi. Prošli spolu nocí po Karlově mostě, šedivé město spalo a jen poletující sněhové vločky se snažily připomenout, že přece jen nastává čas vánoc.

V jejím líčení kýč jako hrom, a pokud se vůbec stalo ještě před Vánocemi, mi se odevždycky v souvislosti připomínal jenom její špatně upletený svetřík.

K němuž jsem si až do dneska vyčítával, že jsme tenkrát nezabočili a zvenku necinkli na pana Vladimíra – třebaže jsme jeho adresu ani jeden neznali.

A ještě jednu výtvarnickou vzpomínku musím připojit, byť se týká času pozdějšího, tedy snad podzimu roku devětašedesátého.

Jednu neděli jsme se vypravili nahoru na Hradčany, kde probíhala výstava Paula Klee. Na níž jsme se letmo setkali s paní Ester Krumbachovou, s níž já potom ještě později po roce devadesátém na pár okamžiků už jako famácký študiós.

V pátek týden před touto výstavou jsme společně shlédli Antonioniho Zvětšeninu.

V tomto punktu okolnosti příští zmínky nicku Frajarka tedy souhlasí.

 

50.

Od Frajarka

Pro 28g

Odesláno 31.12.2020 23:29:04

Předmět Re: Re: n/a

Bohušu, byla jsem na tom správném nádraží...pusť si třeba Zvětšeninu V.

Stvrzuji na fejsbuku důkazem gifu složeného ze 2 fotografií, že filmy intelektuálně si tak zdánlivě různé jakými jsou Zvětšenina a Notting Hill jakoby měly téhož kostýmního výtvarníka, jak jsou si (řekněme) siluety Davida Hemmingse a Hugha Granta v každém jiném z nich podobné.

Dokonce zaměnitelné.

Stejně tak mi připadá, že by dovednosti Julie Roberts v prvním obstály – a obdobně že Vanessa Redgrave naprosto úžasně zestárla do podoby postavy režisérky ve filmu Lulu na mostě.

Proto jsem včera požádal tamtu (podle onoho V. v podpisech ji nazývejme dopříště Vendulou), aby se pro účel vstupního obrázku jejího FB profilu nechala (případně obdobně oduševněle) vyfotografovat jednou se etablující zdejší prozatím sotva filmařkou.

Vyhověla, to ano, přesto přes jistou odlišitelnou vizuální nápaditost výsledku se však, bohužel, o žádnou podobnost se zmíněnými třemi filmy nejedná.

Ale abych ono Vendula dopříště čtenářům dostatečněji zafixoval, poslal jsem ihned včera dotyčné vzkaz ve znění nerozlišitelně odvozeném z dialogů filmu Notting Hill.

Čtenáři Koně a psa budou mít opravdu radost...“

(Ostatně, jak zřím vzápětí udiveně, ono ČTENÁŘI KONĚ A PSA by případně vůbec nemusel být špatný název čehokoli.)

 

51.

http://fresh-eye.cz/video/michaela-fiserova-zvetsenina-semioticke-puzzle/

Stáhnout se to dá zde:

https://www.youtube.com/watch?v=QBdK5lM4Hus

Do shlížení dlouhá desetiletí mi známého filmu Zvětšenina jsem se ještě nevrhnul, akorát jsem Vendule nazpátek poslal odkaz na cosi, čeho si ve stavbě tohoto filmu doposud určitě nevšimla.

Přes všechna možná doplnění, která bych ještě věděl, přes všechny pominuté interpretační znalosti, přesto tento exkurs slovenské paní Fišerové cenu, nejméně návodně pedagogickou, má.

Sděluje nám totiž to základní: že filmem vůbec není to, co našinci vidí, čemu se v jistém smyslu při civění naň poddávají. Že filmem je jakási vnitřní magie, kterou svedou vytušit (a v ní splynout) jen nemnozí, a v případě současných zdejších tuzemců vlastně pražádný.

Ani žáden, ani žádná, frajaročka moja starodávná…

Nemohu proto zavrhnout Notting Hill jako kýčovitý, je-li v něm zachycen moment neviditelnosti plynutí času takovým vizuálním způsobem, že vstoupí do odborné literatury – čehož důkazem je nejméně to, že celou tuto pasáž ukradl už před roky do děje reklamy Komerční banky tuzemec Jan Hřebejk.

 

52.

Nese-li mě takto hérakleitovský řeky proud, oddám se v tomto zápisku kýči už naprosto.

Pro motiv postupnosti sáhnu nazpátek do zápisku 49., kam pro větu, jež pro mysl estetikovu (paní Zuzano K.!) nesnese omluvu.

Prošli spolu nocí po Karlově mostě, šedivé město spalo a jen poletující sněhové vločky se snažily připomenout, že přece jen nastává čas vánoc.“

Přidal jsem k takovéto sračce toliko uvozovky – abych její náladu vzápětí podbarvil ještě tuplovanějším kýčem. Kterýmžto nemůže být nic horšího, či úděsnějšího, nežli melodie písně s názvem She.

Ale když při jisté nutné divácké představivosti obojí sesadím dohromady, vznikne mi za jistého rozumného kontextu docela příznivý záběr, při němž všichni budou bulet bullety, dokonce, nesen v proudech času dávnou vzpomínkou, i já. A najmě ty.

A aby takovéhoto hnoje nebylo málo, youtube mi poskytl i klip. Aniž jsem jej kdykoli předtím viděl, se stavbou ovšem natolik mi známou, který navíc neprostituuje na obsahu původní filmové sekvence, zachovávajíce z ní to, čemu se v hodně dobré společnosti říkává filmařina.

https://www.youtube.com/watch?v=O040xuq2FR0

Píšu tento zápisek dnes, dotyčný klip jsem našel před chvíli – ovšem již včera večer jsem rozhlídnul film s názvem Žena od vedle. Kvůli jedné větě v něm určitě obsažené, k níž jsem ovšem nedošel, neboť samozřejmost jeho vyprávěcí síly mě v předsevzetí překonala.

O Françoisi Truffautovi se ani ten největší zdejší blbec nemůže vyjádřit, že nebyl nadán duchem; a madam Fanny Ardantová bývávala herečkou dovednostmi (jež z plátna lezou ven) taky úžasná.

 

53.

Pravda-událost rozvrací tradice a podlamuje řád, který je založen na reprodukci téhož, odkazuje na nepotlačitelnou nepředvídatelnost dění.“

Předchozí věta patří Václavu Bělohradskému, jehož sentence jsou mi, pro jeho vlastní nedůvěryhodnost, jindy lhostejné.

Ohromující je: Pravda-událost – anebo pravda události?

Moje základní zaujetí mě naklání spíše ke druhé významové možnosti.

Prozatím jsem se ovšem za předchozí zhruba měsíc zájmu o nic takového neotřel, aniž by se třeba cosi takového vůči mně samo jakkoli naznačilo. Nejsem jiný nežli předtím vstoupivší.

Přesto stačilo, aby vzápětí po posledních 3 mých zápiscích ona Vendula smazala ihned všechno, co doposud jako Frajarka na pismaku za roky publikovala.

Nezačala takto jakýkoli nový život, jen pouze doložila, že událost, pokud se o ni jedná, už jen v pouhém jejím nejmenším zárodku mívává vůči okolí velice účinnou eliminační sílu.

Doložila činně, že opravdu byla před pár dny na tamtom nádraží v čase příjezdu 8:59 zcela zbytečně. Což ovšem neumenšuje svinskost tamtoho železničního dispečera, který jeho 1 minutou zavinil 1 hodinu mého možná osudového zpoždění.

Sama pravda jen pouhého náznaku související možné události byla zřejmě totiž zcela jiná.

Události (tedy jejich přístupnost) nám možná prokazují, jak na tom který, která, vůči světu, nebo v korespondenci s ním, jsme.

 

A já se ptám, byl-li jsem já onehdy, jsa bez hmotného zpřítomňujícího důkazu, vůbec tam?

 

54.

A nikdy by mě nenapadlo, že tohle je den, který navždy změní můj život.“

Znění věty vyňaté z úvodního komentáře filmu Notting Hill jakoby sugerovalo, že vznik příštího dění události závisí jen na vnějších okolnostech, a nikoli někdy jindy na naší vlastní snaze, důsledcích nebo zásluhách.

Dokonce si lze myslet, že pro jednoho účastníka téže události se bude jednat o cosi nepostřehnutelného, zatímco stejná situace bude jinému na tomtéž místě v tomtéž čase rozervávat okovy.

 

Dokonce lze shrnout, že příště za událostí již nikam nepojedu, ač i tuhle cestu jako obvykle ohlásím předem – jen budu poté sama sebe podle jízdních řádů a znalostí místa kormidlovat jako nějakého drona. A posílat o tom zprávy i věrohodné obrázky, dejme tomu vyrobené na dotyčných místech den předem.

Ač sám placku mobilního telefonu nemám, přesto vím, že existuje vlaková aplikace, která analogicky umožňuje zájemci jakoby být přítomným na daném místě nejaktuálnějšího železničního provozu.

Scénář je něco jako ta dějící se neexistující jízda neexistujícím vlakem.

Poslouchám jen písničky. ... Protože říkají pravdu. … Čím jsou hloupější, tím jsou pravdivější. … Vlastně nejsou hloupé. Ani ne. Říkají: Neopouštěj mě. … Tvůj odchod mi zničil život. … Nebo: Bez tebe jsem jen prázdný dům. … Dovol mi stát se stínem tvého stínu. … Nebo třeba: Bez lásky nejsme vůbec nic.“

 

55.

Dotyčnou větu jsem v ději filmu Žena od vedle našel, sice delší, nežli jsem si vzpomínal po dobu málem 40 let. Ač tak vypadá, neopěvuje kýč, nýbrž autenticitu. Byť Vendule sotva ozřejmí, že jednala potrhle, když všechny svoje texty na pismaku smazala.

Ještě před touto eliminací se dopustila ještě zásadnější chyby jiné – podobou nové své fotografie do záhlaví fejsbukové stránky, jak jsem ji požádal. Vyhověla, avšak co nejvíce vzdálenou postavou umístěnou v rákosině, filmařsky řečeno velkým celkem namísto alespoň polodetailu.

Zřejmě aby zapřela svoji sedmdesátiletou starobu.

Už hned včera mě nejvíc zaujal vrcholek té čepice. Dneska jsem si včerejší příležitost zvětšil, abych ke svému zklamání identifikoval, že se jedná o obyčejnou bambulovitou kučku. - - - Myslel jsem si totiž, že původním tvarem té čepice je pletený rukávec na jednom konci převázaný provázkem.

Cosi takového by se čtenářům časopisu Kůň a pes (jako filmovější) líbilo mnohem více, nežli jak konformně dopadlo.“

Kdyby se psalo, prostředí okolní rákosiny by vyhovovalo, jenomže důležitější by byl ten provázek – a vlastně jenom jeho jedna roztřepená nit.

Dobrých 20 vteřin bych ji svedl držet jako událost, jak se mihotavě chvěje vzdušnou neviditelností, v extrémně velkém detailu přesně v rozměru Shakespearova výroku o dávání jména větrnému nic.

Vymazala se tedy, Vendula, sama z prostoru události jako pravdy lásky, a proto se o ní dopříště již nebudu/nebudeme zmiňovat.

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru